Jenom žádné úrazy! (II.)
Vladimír Paulišta
Nešťastný honec po třech dnech v nemocnici skonal, načež následovalo administrativně-pojišťovací řízení, jehož průběh a výsledek normálně uvažující smrtelník těžko pochopí. Italský lovec měl samozřejmě lovecký lístek, jehož součástí bylo pojištění zákonné odpovědnosti. Lze snadno pochopit, že má-li pojišťovna vyplatit náhradu za nějakou událost (v daném případě smrt účastníka pojistného případu), pokusí se zajistit veškeré důkazy a prostředky k tomu, aby vyplacená náhrada byla co nejmenší. V popisovaném případě v Itálii nejprve zjistili a následně reklamovali nesrovnalost v označení střelné zbraně. Výrobní číslo pušky pana Pozzo se neshodovalo s číslem udaným ve zbrojním listu. Jako by záleželo na tom, jaké číslo měla zbraň, z níž vyšel smrtelný zásah. Přispělo to však ke zkomplikování a k oddálení vyšetřované záležitosti. Poté přišla na řadu otázka, zda pořadatel honu nepodal jeho účastníkům alkoholické nápoje. Naše strana musela připravit sdělení (úředně přeložené do italštiny) o tom, kolikastupňové pivo bylo loveckým hostům nabídnuto a že nebylo podáno před diskutovaným výstřelem. Po dalším půlroce vyrukoval agent italské pojišťovny s přímo stupidním argumentem: podle nějakého předpisu musí každý zahraniční účastník honu obdržet plánek honitby s označením jednotlivých lečí. V případě strážnického honu tomu tak nebylo, takže pan Pozzo prý neměl přehled o tom, kde stojí ostatní účastníci honu, což svědčí o nedostatečné organizaci, spoluodpovědné za nešťastné postřelení. Nad dalším přípisem, předloženým po roce Italy, zůstával rozum stát: italská pojišťovna zjistila, že vedoucí honu při zahajovacím projevu vyzval účastníky k bezpečné střelbě. Protože se pan Pozzo zahájení honu nezúčastnil, a nebyl tudíž upozorněn na to, aby střílel opatrně, vystřelil neopatrně. Vzhledem k tomu, že nebyl „proškolen“, nemůže být považován za viníka a za jediného odpovědného za inkriminovaný případ ...
Záležitost zastřeleného honce se táhla celé roky. A výsledek? Pozůstalí přišli o živitele rodiny, ale náhradou nedostali ani korunu.
***
Dalšímu úrazu při zahraniční lovecké akci by snad příslušel přívlastek neobvyklý nebo kuriózní. Postižená osoba, v tomto případě Francouzka, by však spíš souhlasila s přívlastkem tragický.
Skupina Francouzů pod vedením manželů Chavirotových přijela na zaječí a bažantí hon do Hostivic u Prahy. Když se účastníci po obvyklém pohoštění v místní hospodě chystali na slavnostní nástup, pustili se do sebe dva fousci. Paní Chavirotová neměla nic lepšího na práci, než že se snažila psy od sebe odtrhnout. Jeden fousek se na ni vrhl a kousnul ji do obličeje tak strašně, že jí nos zůstal viset na kousku chrupavky a cáru zakrvácené kůže. Katastrofa. Pro Chavirotovy to samozřejmě znamenalo konec loveckého pobytu, okamžitý odvoz do nemocnice, hospitalizaci lovkyně a obtížný chirurgický zákrok. Po půl roce následovaly další dvě operace, na přání pacientky opět v Praze, kde prý se jí dostalo nejen odborné a levné péče, ale i velmi přátelského přijetí.
S paní Chavirotovou jsem se sešel po pěti letech a žasl jsem: po znetvořeném nose ani památky. „Zkrásněla jsem,“ řekla mi sympatická lovkyně, „a vděčím za to tomu vašemu fouskovi z Hostivic“.
***
Po rozmarném povídání o tragických i tragikomických příhodách na lovu považuji za vhodné uvést několik postřehů v souvislosti se zajištěním bezpečného provozování myslivosti.
Úrazy na honech byly, jsou a budou, o tom není nejmenších pochyb. Jestliže zbrojní průkazy u nás opravňují 130 tisíc občanů držet lovecké zbraně a provozovat myslivost, musí se počítat s určitým počtem úrazů. Jde jen o to, jak jim předcházet.
Při úrazech v myslivosti hraje hlavní roli zpravidla lidský faktor, výstižněji řečeno nekázeň držitele lovecké zbraně a nedodržení zákonných předpisů. Proč nepřiznat, že někdy si myslivec zaslepený loveckou vášní počíná způsobem, nad nímž zůstává rozum stát: střílí na nízko táhnoucí zvěř, proti honcům a střelcům, na neobeznaný cíl, do leče po odtroubení atd. Jak si má počínat vedoucí honu s takovými notorickými rušiteli zákonných předpisů, ohrožujícími bezpečnost a zdraví spoluúčastníků lovecké akce? Jednoduše: po prvním přestupku je třeba provinilce okamžitě vykázat z honu. Jako dlouholetý lovecký průvodce zahraničních poplatkových hostů mám v tomto směru určité zkušenosti, negativní zejména pokud šlo o lovce z Itálie. Velmi často byli neukáznění a obtížně zvladatelní. Dvakrát jsem nenapravitelného nebezpečně střílejícího Itala vykázal z honu. Ano, zahraničního platícího hosta. Mělo to pro mě samozřejmě nepříjemné společenské i ekonomické následky, ale bylo jisté, že s vykázáním nebezpečně střílejícího lovce z honu souhlasili pokaždé nejen pořadatelé, ale i většina zahraničních účastníků.
V této souvislosti mám zajímavý postřeh ze Španělska, kde při naháňkách na orebice nikdy nedojde k postřelení honce nebo lovce. Tam se totiž v každé leči, mnohdy v nepřehledném pahorkatém nebo hornatém terénu, používají speciální záštity. Jsou to přenosné kovové konstrukce potažené plachtovinou, za níž jsou jednotliví střelci se svými nabíječi ukryti před letícími orebicemi. Záštity jsou tak vysoké, že bezpečně vylučují střelbu na nízko táhnoucí zvěř a možnost postřelení některého z honců nebo lovců.
Ale vraťme se k nám. Z dlouhodobých statistik o loveckých úrazech vyplývá, že k postřelení dochází nejčastěji na honech. Lovecká vášeň, neopatrnost, unáhlenost, nekázeň a trestuhodné porušení zákonných předpisů – to jsou faktory, s nimiž musí počítat každý vedoucí honu. On, resp. jeho autorita a vystupování zásadně ovlivňují průběh honu. Začíná to již při nástupu před zahájením lovu. Vidí-li účastník honu přesně seřazené střelce, honce a psovody, slyší-li hlášení mysliveckého hospodáře s přesnými pokyny jednotlivým úsekářům a sleduje-li v průběhu honu dokonalou spolupráci vedoucího s honci a psovody, zapojí se automaticky či podvědomě do prostředí, v němž není místo pro nevhodné chování, nekázeň nebo nebezpečnou střelbu vedoucí k úrazům. Dokonalá organizace, kázeň a pořádek jsou nejúčinnějšími prostředky bezpečného lovu.
V říjnovém čísle Světa myslivosti jsem popsal tři příběhy, v nichž hrál hlavní roli úraz při lovu. Historek, které jsem v této souvislosti zažil, je samozřejmě více. Protože bezpečnosti na honech není nikdy dost, dovoluji si po dohodě s redakcí připojit další dva příběhy a navíc krátké zamyšlení na téma bezpečného provozování myslivosti.
Žádnému průvodci nepřeji, aby na honu zažil „smrťák“ a musel likvidovat jeho následky. Mě to postihlo ve Strážnici, kam přijela na bažantí hon skupina Italů. Po třetí naháňce honci snášeli ulovenou zvěř na výlož, střelci a nabíječi se scházeli k připravenému polednímu pohoštění, když tu dva psi vypíchli divokého králíka. Za dané situace by snad jen šílence mohlo napadnout, aby na něj vystřelil. Pana Ricarda Pozzo to však napadlo ... Strhl z ramene dosud nevybitou brokovnici, a přestože již bylo odtroubeno, vystřelil. Králíka chybil, ale přibližně z 20 kroků zasáhl do krku jednoho z honců. Poprask, katastrofa, hrůza. Nepřejte si vidět, co následovalo: ošetření pomocí pohotovostní lékárničky, oživovací pokusy, odvoz do nemocnice. Bylo jasné, že půjde o smrtelný zásah. Hon byl samozřejmě ukončen, byla provedena rekonstrukce činu, svědecké výpovědi, zápis. Pan Pozzo zprvu popřel, že střílel. Byl to prý asi některý z hajných, což však svědci jednoznačně vyvrátili. Až do úplného vyšetření a pořízení potřebných dokladů pro Čedok, policii a pojišťovnu byl neukázněný střelec zajištěn a propuštěn teprve po intervenci zastupitelského úřadu.Nešťastný honec po třech dnech v nemocnici skonal, načež následovalo administrativně-pojišťovací řízení, jehož průběh a výsledek normálně uvažující smrtelník těžko pochopí. Italský lovec měl samozřejmě lovecký lístek, jehož součástí bylo pojištění zákonné odpovědnosti. Lze snadno pochopit, že má-li pojišťovna vyplatit náhradu za nějakou událost (v daném případě smrt účastníka pojistného případu), pokusí se zajistit veškeré důkazy a prostředky k tomu, aby vyplacená náhrada byla co nejmenší. V popisovaném případě v Itálii nejprve zjistili a následně reklamovali nesrovnalost v označení střelné zbraně. Výrobní číslo pušky pana Pozzo se neshodovalo s číslem udaným ve zbrojním listu. Jako by záleželo na tom, jaké číslo měla zbraň, z níž vyšel smrtelný zásah. Přispělo to však ke zkomplikování a k oddálení vyšetřované záležitosti. Poté přišla na řadu otázka, zda pořadatel honu nepodal jeho účastníkům alkoholické nápoje. Naše strana musela připravit sdělení (úředně přeložené do italštiny) o tom, kolikastupňové pivo bylo loveckým hostům nabídnuto a že nebylo podáno před diskutovaným výstřelem. Po dalším půlroce vyrukoval agent italské pojišťovny s přímo stupidním argumentem: podle nějakého předpisu musí každý zahraniční účastník honu obdržet plánek honitby s označením jednotlivých lečí. V případě strážnického honu tomu tak nebylo, takže pan Pozzo prý neměl přehled o tom, kde stojí ostatní účastníci honu, což svědčí o nedostatečné organizaci, spoluodpovědné za nešťastné postřelení. Nad dalším přípisem, předloženým po roce Italy, zůstával rozum stát: italská pojišťovna zjistila, že vedoucí honu při zahajovacím projevu vyzval účastníky k bezpečné střelbě. Protože se pan Pozzo zahájení honu nezúčastnil, a nebyl tudíž upozorněn na to, aby střílel opatrně, vystřelil neopatrně. Vzhledem k tomu, že nebyl „proškolen“, nemůže být považován za viníka a za jediného odpovědného za inkriminovaný případ ...
Záležitost zastřeleného honce se táhla celé roky. A výsledek? Pozůstalí přišli o živitele rodiny, ale náhradou nedostali ani korunu.
***
Dalšímu úrazu při zahraniční lovecké akci by snad příslušel přívlastek neobvyklý nebo kuriózní. Postižená osoba, v tomto případě Francouzka, by však spíš souhlasila s přívlastkem tragický.
Skupina Francouzů pod vedením manželů Chavirotových přijela na zaječí a bažantí hon do Hostivic u Prahy. Když se účastníci po obvyklém pohoštění v místní hospodě chystali na slavnostní nástup, pustili se do sebe dva fousci. Paní Chavirotová neměla nic lepšího na práci, než že se snažila psy od sebe odtrhnout. Jeden fousek se na ni vrhl a kousnul ji do obličeje tak strašně, že jí nos zůstal viset na kousku chrupavky a cáru zakrvácené kůže. Katastrofa. Pro Chavirotovy to samozřejmě znamenalo konec loveckého pobytu, okamžitý odvoz do nemocnice, hospitalizaci lovkyně a obtížný chirurgický zákrok. Po půl roce následovaly další dvě operace, na přání pacientky opět v Praze, kde prý se jí dostalo nejen odborné a levné péče, ale i velmi přátelského přijetí.
S paní Chavirotovou jsem se sešel po pěti letech a žasl jsem: po znetvořeném nose ani památky. „Zkrásněla jsem,“ řekla mi sympatická lovkyně, „a vděčím za to tomu vašemu fouskovi z Hostivic“.
***
Po rozmarném povídání o tragických i tragikomických příhodách na lovu považuji za vhodné uvést několik postřehů v souvislosti se zajištěním bezpečného provozování myslivosti.
Úrazy na honech byly, jsou a budou, o tom není nejmenších pochyb. Jestliže zbrojní průkazy u nás opravňují 130 tisíc občanů držet lovecké zbraně a provozovat myslivost, musí se počítat s určitým počtem úrazů. Jde jen o to, jak jim předcházet.
Při úrazech v myslivosti hraje hlavní roli zpravidla lidský faktor, výstižněji řečeno nekázeň držitele lovecké zbraně a nedodržení zákonných předpisů. Proč nepřiznat, že někdy si myslivec zaslepený loveckou vášní počíná způsobem, nad nímž zůstává rozum stát: střílí na nízko táhnoucí zvěř, proti honcům a střelcům, na neobeznaný cíl, do leče po odtroubení atd. Jak si má počínat vedoucí honu s takovými notorickými rušiteli zákonných předpisů, ohrožujícími bezpečnost a zdraví spoluúčastníků lovecké akce? Jednoduše: po prvním přestupku je třeba provinilce okamžitě vykázat z honu. Jako dlouholetý lovecký průvodce zahraničních poplatkových hostů mám v tomto směru určité zkušenosti, negativní zejména pokud šlo o lovce z Itálie. Velmi často byli neukáznění a obtížně zvladatelní. Dvakrát jsem nenapravitelného nebezpečně střílejícího Itala vykázal z honu. Ano, zahraničního platícího hosta. Mělo to pro mě samozřejmě nepříjemné společenské i ekonomické následky, ale bylo jisté, že s vykázáním nebezpečně střílejícího lovce z honu souhlasili pokaždé nejen pořadatelé, ale i většina zahraničních účastníků.
V této souvislosti mám zajímavý postřeh ze Španělska, kde při naháňkách na orebice nikdy nedojde k postřelení honce nebo lovce. Tam se totiž v každé leči, mnohdy v nepřehledném pahorkatém nebo hornatém terénu, používají speciální záštity. Jsou to přenosné kovové konstrukce potažené plachtovinou, za níž jsou jednotliví střelci se svými nabíječi ukryti před letícími orebicemi. Záštity jsou tak vysoké, že bezpečně vylučují střelbu na nízko táhnoucí zvěř a možnost postřelení některého z honců nebo lovců.
Ale vraťme se k nám. Z dlouhodobých statistik o loveckých úrazech vyplývá, že k postřelení dochází nejčastěji na honech. Lovecká vášeň, neopatrnost, unáhlenost, nekázeň a trestuhodné porušení zákonných předpisů – to jsou faktory, s nimiž musí počítat každý vedoucí honu. On, resp. jeho autorita a vystupování zásadně ovlivňují průběh honu. Začíná to již při nástupu před zahájením lovu. Vidí-li účastník honu přesně seřazené střelce, honce a psovody, slyší-li hlášení mysliveckého hospodáře s přesnými pokyny jednotlivým úsekářům a sleduje-li v průběhu honu dokonalou spolupráci vedoucího s honci a psovody, zapojí se automaticky či podvědomě do prostředí, v němž není místo pro nevhodné chování, nekázeň nebo nebezpečnou střelbu vedoucí k úrazům. Dokonalá organizace, kázeň a pořádek jsou nejúčinnějšími prostředky bezpečného lovu.