Staré zlaté časy

Vlk odchovaný k honbě 

Ačkoli jednoho a téhož řádu a tudíž téměř bratři, přece jen vlk a pes dokazují proti sobě zapřisáhlé nepřátelství, které téměř za každé okolnosti vychází na jevo. Mnohé souhlasné zvyky a způsoby života prozrazují obě zvířata tato, avšak ani nejmocnější ze všech pudů, jež psí plemeno jeví, totiž pud pohlavní, nedopouští než jen velmi pořídku, aby se sblížila obě dotčená zvířata, jednomu a témuž řádu náležející, s výsledkem, který by měl vznik bastardů v zápětí.

Těžko tu rozhodovati o původu odvěkého a zapřisáhlého nepřátelství a dokázané nevraživosti a nenávisti mezi plemenem psím a vlčím. Byla by to asi nejtěžší kapitola z vědy živočichopisné vůbec, a musila by se snad nejvíce opírati o povahopis našich bratránků.
K souhlasným způsobům životním jak u psa, tak u vlka počítáme v první řadě jejich úkony lovecké. Vlk vykonává je sice z potřeby, ať díme z přirozenosti, pes pak přiučuje se jim velmi snadno dle návodu. Nezapomínejme, že i domácí hlídač stává se rád tulákem, nedovoleně za zvěří po nivách a lesích brousícím. A tu jak vlk, tak i pes dospívají svým časem k raffinovaným úkladům, lstivostem a potutelnostem.
Pud vlčí k úkonům loveckým snažil se člověk nejednou obrátiti ve svůj prospěch – s výsledkem však nepatrným. Zdivočelá povaha vlčí nebyla nikdy k trvalému ochočení nakloněna. Tím spíše zajímati může čtenářstvo „Lov. Besídky“ příklad ukazující, že podařilo se i vlka odchovati k honbě.
Francouz, markýz de Cyntignac, jenž nedaleko Brestu sídlel, obdržel kdysi ze svých statků mladého vlka, jehož vůli podrobil sobě tak, že vlk zvyknul docela společnosti lidské. A nejen to, nýbrž statkář přivedl ochočení jeho na takový stupeň, že vlk, sdíleje společnost jiných loveckých psů téhož pána, svobodně a nezávazně ve společnosti jejich pobíhal, na večer pak i s těmito soudruhy svými zavírán byl do společného psince.
Odvěká nenávist psů proti vlkům uhašena tu hlavně tím, že hned od útlého mládí vlk obeznámen se psy a že vzájemným spolužitím svým mezi nimi vzbudil přítulnost jejich, tak že jej považovali za rodného soudruha svého, nečiníce jemu v ničem křivdy ani nátisků. Když pak neustálým a postupně zostřovaným dozorem vštípena vlkovi téměř nezrušitelná a bezvýminečná poslušnost, umínil si jeho pán a velitel, že svého miláčka vlka vezme s sebou a k honbě jej zkusí.
I stalo se, že za jistého pěkného jitra vypravila se lovecká družina na koních, se psy i s vlkem na hon do lesa. Záhy hnala se smečka za vyplašeným kusem červené zvěře, který také po krátké honbě klesl. Pan z Vlkančic byl z nejprvnějších u kořisti a pochutnával si s nejlepší chutí na odměně jemu přisouzené. Drzosti, vlastnímu rodu jeho vrozené, nedopustil se žádné.
Po té zkušenosti provedeny s vlkem postupně a za nedlouhých přestávek další pokusy, načež brzy seznalo se, že vlk, byť i neměl hlasu vydávajícího a tudíž němou honitbu prováděl, přece vždycky náčelního psa představoval, a že tím honba nejen na rychlosti, ale také ve správnosti mnoho získala, nebo smečka téměř nikdy sledu zvěře neztratila. Ovšem přihodilo se též, že slídění přeskočilo na stopu zvěře jiné, neboť nejen sám čelný pes smečky, nýbrž i myslivci spoléhali hlavně a téměř výhradně na vlka. Okolnost tato nebyla však velmi na závadu, neboť stávalo se to zřídka, poněvadž krajina tamější poměrně málo zvěře chovala, a když se i stalo, bylo zvíře posledně vyplašené obyčejně dosti brzy v moci psů, ježto k uštvání zvěře velmi vydatně napomáhaly četné tekoucí i stojaté vody krajiny té.
Takto po několik let strašným byl v čele 80 až 90 členné smečky psí náš vévoda z Vlkančic, postrach ubohých obyvatelů lesních, čtvernožců plachých a téměř bezbranných vůči takové přesile nepřátel, nevinné krve dychtivých. Pravdě svědectví dávajíce, připomínáme, že vévoda ten nikdy neprojevoval pýchy plynoucí z jeho náčelnictví, a velitelství jeho nebylo nikdy poskvrněno osobitým „já“, kterýmž by se byl vynášeti chtěl. Ba naopak, nedostatek panovnické vůle způsobil nejednou mezi jeho poddanými, že mu povinnou úctu odpírali, tak že bylo nutno, by přísnými tresty obvyklých mezí šetrnosti a poslušnosti dbalých byli.
Bohužel známo, že ve Francii vrtkavost politická panuje více než kde jinde, a že nejprudší revoluce vznikly na horké půdě její. Nepohádali se však političtí přátelé rodu Canis na poli slávy u kořisti vítězně dobyté, ale doma způsobili krvavou revoluci palácovou. Za stínů temné noci, když dle obvyklého obyčeje zavřeni byli ve společném psinci, nastal spor mezi nimi, nejspíš o nejvýhodnější místa k spánku, a poněvadž nevyskytl se tu žádný soudce s karabáčem v ruce, plamen vzpoury zhoubně vyšlehl nad hlavou cizince. Spolek psí – a co dnes všecko spolky nezmohou! – roztrhal v minutě nejen všecky svazky subordinace, nýbrž i – náčelníka svého, slavného vévodu z Vlkančic.
Když nastávajícího jitra psí láje vypuštěna byla na svobodu a náčelník její první nevyšel, čekali naň a když se nedočkali, pátrali po něm; ale kromě několika ohlodaných kostí a zcela rozedraných pozůstatků jeho kdysi vévodské uniformy, nenalezeno po něm ani zbla. Byl to snad první vojevůdce, který v evropském světě po službách slavně prokázaných – sněden byl armádním sborem svým.
Lovecká besídka, seš. 4, roč. VI, říjen 1899

Drahé zaječiny

Podražení zaječin dodržuje stále. V přirovnání k minulé zimě mají cenu dvojnásobnou. Také jiné kožešiny na trzích v Lipsku a ve Frankfurtě postoupily v ceně. Zaječiny docházejí zpracování přerozmanitého. Průmysl barvířský tvoří z nich kožešiny rysí, cibetkové, bobří a j. Ježto Rakousko nejvíce těží ze zaječin získaných v Čechách a na Moravě, pro něž jest Brno hlavním tržištěm, dlužno pro nastávající sezónu honební upozorniti na okolnosti tyto, neboť neobyčejná výška cen tržních může potrvati značnou dobu. Jak známo, podrobuje se móda cenám průmyslových výrobků bez odporu, a zaječiny udrží ceny potud, pokud nabídka suroviny nepřevýší odbyt výrobků.
Lovecká besídka, seš. 2, roč. VI, září 1899