Původ jelena siky v Evropě

Prof. Ing. Luděk Bartoš, DrSc.

Historie siky japonského v Evropě začala přibližně před 150 lety. Bylo to v době módní vlny „obohacování“ domácí flóry a fauny importovanými druhy. Hlavním dovozcem siků do kontinentální Evropy byl obchodník se zvěří Carl Hagenbeck z Hamburku. Původ prvních dovezených siků dnes již bohužel asi nevypátráme, protože Hagenbeckův archív lehl popelem při náletech na Hamburk v průběhu druhé světové války. Existuje však dokumentace o osudech siků dovezených do Evropy.

SIKOVÉ A JEJICH CESTA DO NAŠÍ PŘÍRODY
Prvním evropským státem, kam byli sikové dovezeni, byla Anglie. Import proběhl v r. 1860 – jelen byl určen pro Zoologickou společnost v Londýně a byl chován v zoologické zahradě Regent’s Park. Pravděpodobně nejstarší dokument o introdukci siků pochází od Viscounta Powerscourta, který zakoupil jednoho jelena a tři laně od londýnského obchodníka se zvířaty Jamracha. Vypustil je do své obory v Irsku také okolo r. 1860 a informaci o tom poté sám publikoval. Jeho obora v oblasti Wicklow, známá pod jménem „The Powerscourt Park“, se stala hlavním zdrojem siků pro další obory nejen v Irsku, ale také v Anglii a Skotsku.
Jak píše Kokeš (1970), na našem území byli první sikové dovezeni do obory Kluk u Poděbrad, a to v r. 1891. Na přelomu 19. a 20. století byla tato zvěř vysazována do našich obor poměrně často. Její původ byl údajně z Japonska, z východní Číny, z Koreje a jihovýchodní Sibiře (okolí řeky Ussuri). Předpokládá se, že dovezení sikové náleželi k předpokládaným poddruhům sika japonský (Cervus nippon nippon) a sika Dybowského (C. n. hortulorum). Zvěř se k nám dostala především prostřednictvím Hagenbecka a pocházela většinou z Japonska a Ruska. Došlo však také k importům z Anglie a Rakouska a jistě i z řady dalších států. Sikové byli chováni především v oborách, a to až do 40. let minulého století.
Během 2. světové války, a zejména po ní, když se lid chopil moci, chopil se také rozebírání znárodněného (místy i neznárodněného) majetku. Mnohde byly rozebrány i oborní ploty a zvěř unikla do volnosti. To se stalo ve dvou západočeských oborách: v Lipí u Manětína, kde byli sikové chováni od r. 1897, a v Čemínech, kde se s jejich chovem začalo přibližně od přelomu 19. a 20. století. Uprchlá zvěř se stala základem dnešní západočeské populace žijící v okrese Plzeň-sever. Odtamtud se rozšířila do dalších oblastí, jako je např. Slavkovský les.
Druhá hlavní populace siky v ČR žije na Bouzovsku na Moravě. Zvěř pocházela z obory Žádlovice, kam byla údajně dovezena od Hagenbecka. První jedinci se dostali na svobodu již r. 1918, kdy také došlo k prvnímu odstřelu siky. I v této oboře bylo v r. 1945 zničeno oplocení a do volnosti se dostalo 14 kusů siků (čtyři jeleni a deset laní). Tehdy si jistě nikdo neuvědomoval, že se taková hrstka zvěře může stát základem celé populace. K tomu ovšem přispívá i fakt, že se mnozí myslivci, stejně jako jejich kolegové v západních Čechách, těšili na obohacení pestrosti zvěře ve svých honitbách, tajili výskyt siků a byli rádi, že počty siků narůstají.

VSUVKA: POPULAČNÍ MATEMATIKA  
Možná neuškodí, když si zkusmo spočítáme, jak rychle může populace založená na úniku několika jedinců narůstat. Jako teoretický příklad si vezmeme jednoho uprchlého jelena siku s jednou těžkou laní v r. 1945, která bude v prvním roce na svobodě klást prvního koloucha, pro jednoduchost samičího pohlaví. Pokud budeme hypoteticky počítat s tím, že každá laň přivede každý rok na svět potomstvo, že poměr pohlaví kladených kolouchů bude vždy 1:1 a že v optimálních podmínkách zabřezávají laňky již v druhém roce života (což v praxi není nic neobvyklého), během deseti let může z původního páru s jedním kolouchem vzejít slušná tlupa čítající téměř sto jedinců! Pokud bychom do tabulky dosadili místo jednoho páru čtyři jeleny a deset laní, jako tomu bylo v Žádlovicích, přehoupne se výsledný počet za deset let výrazně nad 500 kusů! Ještě lépe to vynikne v grafické podobě. Na obr. 1 jsou zachyceny populační křivky za situace, kdy je na začátku jeden jelení pár a kdy tvoří základ populace čtyři jeleni a deset laní. Pokud bychom realisticky připustili, že ne každá laňka zabřezne tak brzy, jak je výše uvedeno, a že tu a tam dojde z nejrůznějších důvodů ke ztrátám, nebyl by populační nárůst tak rychlý, jak je prezentováno v připojené tabulce. Přesto je zřejmé, že populační potenciál nekolika uniknuvších kusů je obrovský, a není proto divu, že všude tam, kde se několik let přimhouří nad stavy siků oko a jejich stavy se nesnižují odstřelem, početnost prudce narůstá. Matematicky s exponenciálním průběhem. To se zjevně stalo – zejména v počátcích úniků siků do volnosti – na celé řadě míst nejen naší republiky, ale v celé Evropě.

PŮVOD JASNÝ, NEJASNÝ
Od matematiky se ale vraťme k tématu původu siků na evropském kontinentu. V celé Evropě byla od samého začátku při dovozu pochopitelně zcela ignorována možnost, že by zvěř mohla pocházet z různých poddruhů. Hlavním důvodem, proč tomu tak bylo, je skutečnost, že k prvním importům došlo přibližně ve stejné době, kdy byl sika popsán jako druh. První popisy byly často založeny jen na fragmentech materiálu posbíraného různými cestovateli. Např. Swinhoe popsal v r. 1864 svého jelena C. n. hortulorum (dnes nazývaného sika Dybowského, C. n. dybowskii) na základě popisu „tří kůží ze dvou jelenů a jedné laně“, jak sám píše. Často také docházelo k duplicitám v popisech. K dovršení všeho se dovezené poddruhy po importu do Evropy mezi sebou křížily. Pro Evropu je navíc vcelku příznačné velmi čilé přesouvání zvěře z místa na místo, ať již formou obchodování, nebo formou darů, což bývalo populární zejména u šlechtických rodů. Výsledkem je, že dnes je poddruhové zařazení siků v Evropě zatím více méně iluzorní a např. Mezinárodní společnost pro siky rozlišuje dnes v Evropě větší hortuloidní typ a menší nipponoidní typ siky. Poněkud v rozporu s právě popsaným přinášejí nové genetické metody podrobnější informace o možném původu evropských populací siků, takže v budoucnu se třeba dozvíme o něco více. Příslibem může být např. Velká Británie, kde se tyto záležitosti v poslední době velmi pilně zkoumají s pomocí nejmodernějších genetických technik. A protože v uplynulých letech proběhla v Japonsku důsledná genetická „inventarizace“ tamních populací siků, je možné učinit srovnání. Proto se dnes již ví, že většina siků ve Velké Británii pochází z japonského ostrova Kjúšú.
Historie siků v jednotlivých státech Evropy je spletitá. Na obr. 2 je znázorněno, ve kterých státech a kdy byli sikové vysazeni. Informacemi o pronikání siků do Evropy by se dala naplnit celá kniha. Odkazuji proto na příslušnou literaturu, kde lze dohledat další podrobnosti.

MEZIDRUHOVÉ INTERAKCE
Introdukovaná spárkatá zvěř, která není v Evropě původní, se často dostává do konfliktu s jinými introdukovanými druhy, a samozřejmě také s druhy domácími. Výjimkou není ani sika. Výhodou siků je zvláště vyvinutá schopnost využívat vláknitou potravu často nízké kvality.
Mezidruhové chování siků je velmi flexibilní. V různých koutech Evropy byla pozorována jejich agresivita vůči ostatní spárkaté zvěři. Siky v prvé řadě dominují menší srnčí zvěři, např. Danilkin (1996) popsal řadu případů odhánění srnčí zvěře sikou na krmelištích a přičítá tomu pokles počtů srnčí zvěře v oblastech, kde se sikové usadili a kde jejich počty začaly narůstat. Sikové jsou však útočnými a úspěšnými konkurenty také daňčí zvěři, jak bylo popsáno v západních Čechách. Během 12 let poté, co se sikové v této oblasti dostali do volnosti, původně prosperující tamní daňčí populace téměř vymizela a byla vytlačena na samý okraj území. Na rozdíl od toho se naopak zdá, že v regionu Ostangeln v Německu daňčí zvěř úspěšně konkuruje sikům. V literatuře bylo popsáno, že sika může rušit průběh říje jelena lesního, Sumiński (1964) se dokonce domnívá, že v polské oblasti Kadyně sika dominuje jelenovi lesnímu. Podle dalších polských autorů bývají údajně hlavně v době říje napadáni mladší jeleni lesní starými jeleny sika. V oblastech přirozeného výskytu siků na Dálném východě, kde na stejném území žije poddruh jelena lesního, jelen mandžuský, nebo také izjubr (Cervus elaphus xanthopygus), se zdá být mnohem menší sika v konkurenci úspěšnější než izjubr, a to pro vyšší ekologickou přizpůsobivost.
Je třeba zdůraznit, že mezidruhová kompetice se odehrává především na „neviditelném“ základě, což může vést lidského pozorovatele k mylnému závěru, že k soutěži o potravu mezi původními a introdukovanými druhy nedochází. Velmi ilustrativní je případ popsaný Putmanem (1996) z New Forest v jižní Anglii. Putmanův student Boxall sledoval čtyři roky všechny druhy spárkaté zvěře žijící v tamní oblasti (sika, daněk evropský, srnec obecný a jelen lesní). Jedinci dvou a více druhů byli zaznamenáni na stejném místě pouze ve 30 případech z celkem 2580 pozorování, ačkoliv se všechny druhy v daném prostředí jinak vyskytovaly běžně.
Napříč Evropou existuje velká variabilita průběhu sičí říje. Např. v Polsku zaznamenal Matuszewski (1988) začátek říje od poloviny září na jihu země, zatímco na severu říje začíná od poloviny října. V Dánsku lze u různých populací pozorovat podstatné rozdíly v době průběhu říje. V oblasti Frijsenborg začíná říje běžně již okolo 1. září, zatímco v jiných oblastech se může opozdit až do začátku listopadu. Navíc byla vyslovena domněnka, že říje siků může trvat mnohem déle, než jak tomu je u jelena lesního nebo daňka. Důsledkem je, že ke kladení kolouchů dochází u siků v rozmezí od 27. března do 5. října. To je velmi podobné jako na jihu Švýcarska. U nás, stejně jako v oblastech Weserbergland a Möhnesee v Německu, Foret de la Harth ve Francii a v areálu původního výskytu siky, začíná říje obvykle v polovině října a někdy přetrvává až do prosince. Prodloužená doba říje a v jejím důsledku výskyt pozdního kladení lze považovat za znak vysoké adaptability druhu v daných podmínkách. Obecně mohou být pozdní kladení způsobena skutečností, že laň, která nezabřezne v prvním cyklu či v cyklech své sezónní reprodukční aktivity, musí být schopna dostat se do dobré kondice vzdor nadcházejícímu nepříznivému zimnímu počasí. Díky tomu může sika často překonávat drsné místní podmínky lépe než původní druhy. Není proto nijak překvapivé, že introdukovaný sika vykazuje často lepší kondici než původní zvěř také na dalších kontinentech, jako je Severní Amerika aj.

MIGRACE
Přestože je sika obecně v celé Evropě popisován jako druh věrný stanovišti, příležitostně vykazuje značné migrační schopnosti. Např. v Polsku byly zaznamenány případy přesunů značených siků na vzdálenost 80 až 160 km. Migrace na větší vzdálenosti, zejména v říji, byly popsány v Rusku. Také v Japonsku dokáží laně siky překonat vzdálenost přes 100 km a migrují běžně mezi nízkými a vysokými nadmořskými výškami. Přesnější informace o migraci siků na základě radiotelemetrie v Evropě jsou zatím bohužel vzácné. Často se však stává, že se jednotlivé kusy, většinou jeleni, zatoulají do oblastí, kde není stabilní populace siků. Osamělý kus pak většinou vyhledává společnost jelena lesního, mnohdy natrvalo. V Čechách se dokonce stalo, že se potulný sika dostal do oploceného farmového chovu jelena lesního. Jednotliví jeleni sika byli pozorováni v tlupě jelena lesního v Dánsku, Polsku i v ČR.

Autor pracuje v oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby, v.v.i., v Praze-Uhříněvsi.
Literatura, z níž byly čerpány informace po přípravu tohoto článku, je uložena u autora.
V příštím čísle: hybridizace siky s jelenem lesním.