Sika v Japonsku

V listopadovém čísle Světa myslivosti byl zveřejněn článek o semináři věnovaném problematice siky japonského v západních Čechách a též rozhovor s prof. ing. Luďkem Bartošem, DrSc., o výzkumu siků. Díky pobytu v Japonsku, kde jsme se zúčastnili mezinárodního kongresu o savcích, jsme měli možnost seznámit se s problematikou výzkumu a managementu tamních populací siky. S některými zajímavostmi ze země, odkud pochází u nás žijící populace siky japonského, bychom rádi seznámili českou mysliveckou veřejnost. 

Sika (Cervus nippon) je známým zástupcem jelenovitých s původním výskytem ve východní Asii od oblasti Ussuri v Rusku přes Čínu, Koreu, severní Vietnam až po Tchajwan a Japonsko včetně ostrovů Tsušima. V tomto areálu rozšíření vytváří řadu odlišných forem, z nichž některé byly introdukovány jako lovná zvěř do USA, na Nový Zéland a do Evropy (včetně ČR), kde se v řadě oblastí dostaly z obor i do volné přírody. Z pohledu systematických a genetických studií můžeme rozlišit tři skupiny siky: kontinentální, tchajwanskou a japonskou. Japonské souostroví má řadu unikátních původních populací (většinou uváděných jako poddruhy) nevyskytujících se jinde na světě. Stojí za to zmínit se o nich podrobněji.

ROZMANITOST SIKY V JAPONSKU    
Systematika siky není dosud jednotná a dochází v ní k neustálým změnám. Je možné, že tak, jak pohlížíme na siku dnes, tj. jako na jeden druh s řadou poddruhů, se na něj v budoucnu již pohlížet nebude. Alespoň tomu napovídají nejnovější práce z oblasti genetiky a systematiky (Pitra et al. 2004, Grovers 2006).
Co se týče siky žijícího v Japonsku (jako vyhraněné skupiny), výrazně se liší jak od pevninských populací, tak od populací z Tchajwanu. Jde převážně o rozdíly genetické, morfologické a behaviorální, jako je např. zbarvení těla či lýčí paroží (u japonského siky je černé a u poddruhů z pevniny a Tchajwanu červené) nebo o odlišnosti v hlasových projevech v období říje.
Sika žijící v Japonsku je velmi rozmanitý druh a řada malých ostrovů má své vlastní unikátní taxony. Podle většiny autorů se v Japonsku vyskytuje sedm, někdy i osm poddruhů, které se liší převážně morfologickými znaky (např. velikostí těla, mohutností a tvarem paroží apod. –
tab.).
Nejsevernější a zároveň největší formou je C. n. yesoensis z ostrova Hokkaidó, který dosahuje hmotnosti až 140 kg. Ve srovnání s ostatními poddruhy je skutečným obrem a velikostí se plně vyrovná i největším kontinentálním poddruhům, jako je např. sika Dybowského (C. n. dybowskii, syn. hortulorum).
Jižněji, na hlavním ostrově Honšú, žije poddruh C. n. aplodontus, který je již výrazně menší. Odborná veřejnost ho zná spíše pod častěji používaným odborným názvem C. n. centralis, jenž mu připsal japonský vědec Kishida v r. 1936. Podle pravidel priority, kdy platí název, pod nímž byl daný taxon poprvé popsán, se však uznává starší název aplodontus (z r. 1884) a centralis je pouze synonymum.
Ještě více na jih, na ostrovech Šikoku, Kjúšú a na přilehlých ostrůvcích Awaji, Shodo a Goto, žije nominátní subspecie (poddruh, podle něhož byl druh poprvé popsán) C. n. nippon, který je znám jako „klasický“ sika japonský, a to i našim myslivcům, neboť byl vysazen do honiteb v ČR. Z ostrova Goto bývá někdy populace tohoto siky popisována jako samostatný poddruh C. n. infelix, který je pozoruhodný hlavně svými malými parohy.
Ostatní čtyři poddruhy představují unikátní, blízce příbuzné a geograficky omezené populace z jednotlivých malých ostrovů nejjižnější části Japonska. Všechny se vyznačují drobnou velikostí a kratším parožím. Na ostrově Jakušima žije C. n. yakushimae, na ostrově Make-Jima C. n. mageshimae, ostrově Cušima C. n. pulchellus a ostrovy Kerama z prefektury Okinawa v souostroví Rjúkjú obývá C. n. keramae.

SIKA NA OSTROVĚ KERAMA – PŮVODNÍ, NEBO INTRODUKOVANÝ?
Zatímco původ a systematická pozice prvních šesti, resp. sedmi poddruhů jsou prozatím více méně jasné a o jejich autochtonním (přirozeném) výskytu nemůže být pochyb, poslední forma C. n. keramae je v tomto ohledu dosud poměrně problematická. Tento taxon navíc patří i k nejohroženějším formám siky a je uveden v červeném seznamu ohrožených druhů IUCN. Vyjasnění jeho systematické pozice již kvůli plánu ochrany je tedy více než žádoucí.
Celková početnost C. n. keramae se dnes odhaduje na přibližně 230 jedinců. Přirozený výskyt siky na Keramaiských ostrovech byl zpochybněn po zjištění, že původní endemičtí jeleni z ostrůvků Rjúkjú jsou známi jen z fosilních nálezů a dnes jsou všeobecně považováni za vyhynulé. Jaký je vztah recentní (dnes žijící) populace k těmto fosilním jelenům není dosud jasné i kvůli existenci historických textů datovaných do r. 1713. V nich se uvádí, že sika byl na Keramaiské ostrovy vysazen člověkem z ostrova Kjúšú. Byl tam údajně introdukován princem Rjúkjúské dynastie někdy v letech 1628-1640. Potvrzení tohoto zjištění by mohlo vést k přehodnocení ochranářského statutu, popř. i k vyjmutí populace z červeného seznamu.
Světlo do problému bohužel nevnesly ani analýzy DNA. Jen potvrdily příbuznost zdejší populace s ostatními poddruhy, žijícími na jih od ostrova Honšú, které mají podle vědců monofyletický původ (původ taxonů od jednoho předka), ale genotyp keramaiského siky u ostatních testovaných poddruhů zatím neprokázaly. Proto je zatím tato populace siky i v nejnovějších pracích stále považována za samostatný poddruh. Historické texty je však třeba brát v potaz, a proto otázka původu keramaiského siky z introdukovaných jedinců zůstává podle řady odborníků stále otevřená a k jejímu konečnému vyřešení bude třeba další studie. Zajímavé je, že i přes blízkou genetickou příbuznost se místní sika liší od ostatních jižních poddruhů řadou morfologických znaků, které ovšem nejsou dané genotypem. Jde tedy o ekologické adaptace na specifické prostředí ostrovů Kerama. Ať již tedy bude v budoucnu tato populace posuzována jako samostatný poddruh či jen jako lokální populace poddruhu C. n. nippon, zaslouží si zachování právě kvůli schopnosti přizpůsobit se unikátnímu prostředí Keramaiských ostrovů.

DVĚ LINIE SIKŮ
Všechny výše zmíněné poddruhy siky z Japonska jsou morfologicky poměrně dobře vyhraněny a pro potvrzení jejich platnosti byla provedena i řada analýz DNA. Ty však ukázaly poněkud jiný obraz příbuzenských vztahů mezi jednotlivými formami. Podle nich lze celou skupinu poddruhů rozdělit na dvě dobře odlišitelné linie, a to na severní a jižní. V rámci těchto linií jsou si jednotlivé poddruhy geneticky velmi blízké, i když, jak již bylo řečeno, se jinak výrazně liší v morfologických znacích. Severní populace siky je např. mnohem větší než jedinci z populace jižní (lebka jedinců severní populace je vždy delší než 260 mm oproti jižním, kteří ji mají vždy do 267 mm) a rozdíly jsou i ve zbarvení. Severní linie zahrnuje dva nejseverněji žijící a největší poddruhy C. n. yesoensis a C. n. aplodontus, jižní linie ostatní poddruhy. Hranice mezi oběma skupinami by měla probíhat někde mezi ostrovem Honšú a ostrovy Šikoku a Kjúšú, které oddělují areály severních a jižních poddruhů. Aby to však nebylo tak jednoduché, podle genetických analýz probíhá hranice mezi liniemi trochu stranou od místa, než se předpokládalo, a to jižní polovinou ostrova Honšú (mapka). Znamená to, že v populaci siky z Honšú (C. n. aplodontus), která se jeví (nebo jevila) na první pohled homogenní, najdeme jak jedince geneticky patřící k severní linii, tak k linii jižní (byť v podstatně menším množství). V tomto případě je patrný evidentní rozpor mezi taxonomickou klasifikací na základě morfologie a molekulární fylogenezí. Vše může vyřešit jen další výzkum.

NOVÁ TAXONOMIE?
Výše popsaná nová zjištění vedla některé odborníky k přehodnocení taxonomického statutu jednotlivých populací a poddruhů. Původní představa považovat severní a jižní linii jen za dva samostatné poddruhy a původní poddruhy v rámci jednotlivých linií synonymizovat (byly by považovány jen za lokální populace) (Grovers 1978) je zřejmě neudržitelná a v novějších pracích se již neobjevuje (Pitra et al. 2004, Grovers 2006). Pro zajímavost však lze uvést, že v nejnovějších systematických pracích (Grovers 2006) je naopak navrhováno považovat tyto dvě linie dokonce za dva samostatné druhy. Severní forma by nesla jméno Cervus yesoensis a zahrnovala by oba severní poddruhy s názvy C. y. yesoensis a C. y. aplodontus, jižní formě by zůstalo jméno Cervus nippon a patřily by k ní všechny ostatní již zmiňované ostrovní poddruhy z jižního Japonska. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že se navrhuje samostatný druhový statut i pro pevninské populace, které by pak nesly název C. hortulorum a pro siky z Tchajwanu C. taiouanus. Pokud by byl tento nový systém v budoucnu akceptován, rozpadne se nám tedy původní druh siky na čtyři samostatné druhy!
Jak je vidět z předchozích řádků, problém v systematice siky, a to jak na úrovni japonské skupiny, tak z pohledu siky jako druhu obecně, není ještě zdaleka vyřešen a s novými poznatky z genetiky, ekologie i etologie druhu se můžeme dočkat nových změn. Prozatím se však budeme držet klasického výše uvedeného dělení siky z Japonska do sedmi poddruhů, které je stále nejčastěji používané i v nových vědeckých pracích i v odborné a cizojazyčné populárně naučné literatuře. Zajímavostí zůstávají zřetelné morfologické rozdíly mezi jednotlivými poddruhy na straně jedné a jejich malá genetická odlišnost uvnitř obou zmíněných linií na straně druhé. Podle některých odborníků je blízká genetická příbuznost důkazem toho, že jednotlivé poddruhy se začaly diferencovat až po skončení poslední doby ledové a my dnes v podstatě můžeme sledovat jejich vznik a vývoj. Pokud by jim člověk poskytl dostatek evolučního času, vlivem izolace na ostrovech by se genetické rozdíly mezi jednotlivými populacemi stále prohlubovaly, až by vznikly plnohodnotné poddruhy jak po stránce morfologické, tak genetické.
Autoři pracují na Ústavu ekologie lesa Lesnické a dřevařské fakulty MZLU v Brně1 a v Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně2.

Podpořeno výzkumným záměrem LDF MZLU MSM 6215648902.