V mámení sněhových vloček
Ing. et Ing. František Bezděk
Když v pondělí či v úterý zazvoní telefon a hajný se ptá, zda náhodou nevím, komu patří lovecký pes chycený v blízké vesnici, často jen zakroutím hlavou. Jak bych to mohl vědět, vždyť třeba právě teď o víkendu proběhly v okolí Salaše hned tři naháňky, a k tomu poblíž ještě dva polní hony. Sám však více než dobře znám stav rozpolcené duše, když se člověk vrací domů z naháňky bez psa, který – sveden svou vrozenou vášní – odběhl někde v leči po stopě zvěře a dlouhé čekání jeho pána bylo zbytečné. Zatím nikdy mi u členů rodiny nepomohlo utěšování, že se pes najde, že ho někdo pozná a přivede, nebo zavolá na náš telefon podle čísla na obojku třeba odněkud z druhé strany kopců. Pokaždé jsem byl vším vinen já: neměl jsem ho vůbec brát s sebou! Přece ale nejde, aby myslivec šel do revíru bez psa, a na naháňku teprve ne! Vysvětlujte to však manželce nebo dětem!
Od doby, kdy jsem se z naháňky poprvé vracel domů sám, se pokaždé snažím psa, který vybíhá z leče, posunkem ruky vrátit, a většinou se to podaří. Snad právě tímto tichým povelem se mu zviditelní linie střelců, která je právě tou hranicí, za kterou již nemusí běžet dál.
***
Z nebe v hustých závojích padají drobné sněhové vločky, které tlumí signál oznamující začátek leče. Otáčím se po sotva slyšitelném zvuku borlice k sousednímu střelci, který zvedá ruku na znamení, že slyšel také. Pak se znovu rozhlížím. Stojím téměř uprostřed střelecké linie na okraji průseku, který vzadu vede až k potoku, a přemýšlím, zda jsem tentokrát udělal dobře. Nu což, místo mám hned v první leči dobré, docela určitě nějaké protekční stanoviště! Střílet by tu šlo na všechny strany. Neměl jsem si tentokrát přece jen vzít kulovnici? Do protějšího svahu dozadu mám volno klidně tak na 100 metrů, ale není mi to moc platné – s „esbalem“ toho moc neudělám, když mi na střílení zůstávají jen selata a lončáci! Mé druhé já se však bouří! Dobře ví, že v kříži zaměřovacího dalekohledu nenajdu v běhu ani slona. Aby přede mnou zvěř stála v klidu jako na přehlídce, to se přece nemůže stát!
Z mudrování mne vytrhlo prasknutí větvičky. Asi se mi to ale jen zdá – sněhu padá stále více a do vzdálené mlaziny je tak možná 150 m. Odtamtud jsem nemohl nic slyšet! Koulím očima na všechny strany, nikde nic. Prořídlý mýťák přede mnou je docela bez pohybu, na čerstvé vrstvě sněhu je vidět každý tmavý flíček zcela jasně, natož pak, aby mi unikla zvěř. Nebo že by přece jen něco? Další tři vteřiny, pět nebo deset? Konečně! V dálce se zachvěly vršky mlaziny a za malý okamžik poté mi mohutná laň nastavila svůj široký krk. Stojí zčásti kryta modřínovým předrostlíkem. Mít tak springfielda! Krk je stále celý volný. Sto či sto dvacet metrů, to by určitě šlo, navíc bych se měl kde opřít! Laň popošla o několik kroků a stojí dál. Provokuje mne! Ohlédla se za sebe, odkud se v leči ozvalo slabé psí štěknutí, a znovu kousek popošla. Chvíli nehnutě stála, jako by dobře věděla, že jí nemohu ublížit. Když se pak po minutě zvolna vydala po ochozu, který po vrstevnici procházel napříč celou strání, bylo jasné, že slavný bude tentokrát sousední střelec. Minuta, druhá, třetí. Proč nestřílí?
Rána houkla, teprve když laň zašla za nás. Přeskočila potok a pomalu stoupala do stráně. Náhle se jí podlomily přední běhy, ještě jednou zavrávorala, svezla se dozadu a položila hlavu na bok. Dívám se za ní, je to dobré! Ze svahu k ní vede široký pruh barvy, který na čerstvém sněhu jasně září. Do rudých kapek se rychle vpíjí nový sníh. Za chvíli bude vše zaváto, pomyslím si ještě.
Soused zvedá ruku a zamává mi, vítězně vztyčí palec a otáčí se znovu do leče. Také mu pokynu a beru do ruky hůl se skládací loveckou sedačkou, do té doby opřenou o mohutný buk. Usedám co nejpohodlněji a rovnám si cípy hubertusu přes kolena. Sněhu totiž přibývá. Bílé chomáče poletují v náhlých závanech větru. Leč bude trvat ještě dobrou hodinu a mně už pomalu začíná být zima.
Jak to vlastně bylo? Dívám se znovu k mladému modřínu, kolem něhož jen chvíli předtím vyšla laň z houštiny. Očima sleduji celou její cestu. Stála tady, pak tam, potom mi zmizela za terénní vlnou, zašla za pruh vyššího zmlazení ve světlince, přešla cestu a scházela dolů k potoku. Desetkrát jsem ji mohl střelit, stokrát jsem měl čas pořádně namířit, jen mít s sebou kulovnici! Času bych měl určitě dost. Očima blesknu znovu do původního směru a jen o malý kousek vedle, odkud laň vyšla z houštiny. Vidím nový černý puntík! To asi nějaký jezevčík přišel v leči na její původní stopu! Jde tak pět metrů pod větrem zdánlivě směrem po široké brázdě jejích stop, a tak vidím celé představení naprosto zřetelně znovu. Tmavá až sytě černá hlava se občas ztrácí za širokými buky v mýtním porostu, chvílemi mi její obraz zaniká v cloně sněhových vloček nebo v hustých pruzích nastupujícího zmlazení. V další vteřině ještě zahlédnu, jak se dlouhé pružné tělo mihne ve svahu.
Obraz tisíckrát viděný, a přesto stále krásný, a také rajská hudba pro každého myslivce, když vidí nebo slyší, jak pes hlásí stopu zvěře. Právě proto bylo na celé situaci něco zvláštní – jezevčík šel po čerstvé stopě, ale nehlásil! Když jsem se znovu podíval jeho směrem, černý flíček se objevil již na hraně průseku. Teď by ho měl soused nějak vrátit do leče, ne? Než jsem všechno stačil domyslet, padla z levé strany od souseda broková rána. „No to je vůl, on po tom psovi střelil,“ proběhne mi hlavou. Jasně vidím, jak jezevčík značí, po ráně se otáčí a běží po svahu zdánlivě zpět k houštině, ale pak se stáčí svahem kolmo dolů a v širokém oblouku míří rovnou ke mně. Po dalších 30 metrech jeho stále klopotnějšího běhu jsem ke svému úžasu poznal, co je ten němý stopař zač. Konečně mi došlo, že liškám není vrozena hlasitost na stopě tak, jako jezevčíkům. Nevím proč, ale najednou mi vůbec nevadilo, že mám s sebou jen brokovnici!
Po celém těle tmavá uhlířka ležela na výřadu ve třetí řadě až jako poslední. Jsem si však jistý, že ten den byla nejčastěji fotografovaným úlovkem. Na čerstvém sněhu se výrazně odlišovala od svých rezavých kamarádek. Na konci šedé oháňky měla – na rozdíl od ostatních vyložených lišek – tmavě černý kvítek.
Povídka pochází z autorovy knihy Chřibská zamyšlení, kterou lze zakoupit v naší redakci.
Když v pondělí či v úterý zazvoní telefon a hajný se ptá, zda náhodou nevím, komu patří lovecký pes chycený v blízké vesnici, často jen zakroutím hlavou. Jak bych to mohl vědět, vždyť třeba právě teď o víkendu proběhly v okolí Salaše hned tři naháňky, a k tomu poblíž ještě dva polní hony. Sám však více než dobře znám stav rozpolcené duše, když se člověk vrací domů z naháňky bez psa, který – sveden svou vrozenou vášní – odběhl někde v leči po stopě zvěře a dlouhé čekání jeho pána bylo zbytečné. Zatím nikdy mi u členů rodiny nepomohlo utěšování, že se pes najde, že ho někdo pozná a přivede, nebo zavolá na náš telefon podle čísla na obojku třeba odněkud z druhé strany kopců. Pokaždé jsem byl vším vinen já: neměl jsem ho vůbec brát s sebou! Přece ale nejde, aby myslivec šel do revíru bez psa, a na naháňku teprve ne! Vysvětlujte to však manželce nebo dětem!
Od doby, kdy jsem se z naháňky poprvé vracel domů sám, se pokaždé snažím psa, který vybíhá z leče, posunkem ruky vrátit, a většinou se to podaří. Snad právě tímto tichým povelem se mu zviditelní linie střelců, která je právě tou hranicí, za kterou již nemusí běžet dál.
***
Z nebe v hustých závojích padají drobné sněhové vločky, které tlumí signál oznamující začátek leče. Otáčím se po sotva slyšitelném zvuku borlice k sousednímu střelci, který zvedá ruku na znamení, že slyšel také. Pak se znovu rozhlížím. Stojím téměř uprostřed střelecké linie na okraji průseku, který vzadu vede až k potoku, a přemýšlím, zda jsem tentokrát udělal dobře. Nu což, místo mám hned v první leči dobré, docela určitě nějaké protekční stanoviště! Střílet by tu šlo na všechny strany. Neměl jsem si tentokrát přece jen vzít kulovnici? Do protějšího svahu dozadu mám volno klidně tak na 100 metrů, ale není mi to moc platné – s „esbalem“ toho moc neudělám, když mi na střílení zůstávají jen selata a lončáci! Mé druhé já se však bouří! Dobře ví, že v kříži zaměřovacího dalekohledu nenajdu v běhu ani slona. Aby přede mnou zvěř stála v klidu jako na přehlídce, to se přece nemůže stát!
Z mudrování mne vytrhlo prasknutí větvičky. Asi se mi to ale jen zdá – sněhu padá stále více a do vzdálené mlaziny je tak možná 150 m. Odtamtud jsem nemohl nic slyšet! Koulím očima na všechny strany, nikde nic. Prořídlý mýťák přede mnou je docela bez pohybu, na čerstvé vrstvě sněhu je vidět každý tmavý flíček zcela jasně, natož pak, aby mi unikla zvěř. Nebo že by přece jen něco? Další tři vteřiny, pět nebo deset? Konečně! V dálce se zachvěly vršky mlaziny a za malý okamžik poté mi mohutná laň nastavila svůj široký krk. Stojí zčásti kryta modřínovým předrostlíkem. Mít tak springfielda! Krk je stále celý volný. Sto či sto dvacet metrů, to by určitě šlo, navíc bych se měl kde opřít! Laň popošla o několik kroků a stojí dál. Provokuje mne! Ohlédla se za sebe, odkud se v leči ozvalo slabé psí štěknutí, a znovu kousek popošla. Chvíli nehnutě stála, jako by dobře věděla, že jí nemohu ublížit. Když se pak po minutě zvolna vydala po ochozu, který po vrstevnici procházel napříč celou strání, bylo jasné, že slavný bude tentokrát sousední střelec. Minuta, druhá, třetí. Proč nestřílí?
Rána houkla, teprve když laň zašla za nás. Přeskočila potok a pomalu stoupala do stráně. Náhle se jí podlomily přední běhy, ještě jednou zavrávorala, svezla se dozadu a položila hlavu na bok. Dívám se za ní, je to dobré! Ze svahu k ní vede široký pruh barvy, který na čerstvém sněhu jasně září. Do rudých kapek se rychle vpíjí nový sníh. Za chvíli bude vše zaváto, pomyslím si ještě.
Soused zvedá ruku a zamává mi, vítězně vztyčí palec a otáčí se znovu do leče. Také mu pokynu a beru do ruky hůl se skládací loveckou sedačkou, do té doby opřenou o mohutný buk. Usedám co nejpohodlněji a rovnám si cípy hubertusu přes kolena. Sněhu totiž přibývá. Bílé chomáče poletují v náhlých závanech větru. Leč bude trvat ještě dobrou hodinu a mně už pomalu začíná být zima.
Jak to vlastně bylo? Dívám se znovu k mladému modřínu, kolem něhož jen chvíli předtím vyšla laň z houštiny. Očima sleduji celou její cestu. Stála tady, pak tam, potom mi zmizela za terénní vlnou, zašla za pruh vyššího zmlazení ve světlince, přešla cestu a scházela dolů k potoku. Desetkrát jsem ji mohl střelit, stokrát jsem měl čas pořádně namířit, jen mít s sebou kulovnici! Času bych měl určitě dost. Očima blesknu znovu do původního směru a jen o malý kousek vedle, odkud laň vyšla z houštiny. Vidím nový černý puntík! To asi nějaký jezevčík přišel v leči na její původní stopu! Jde tak pět metrů pod větrem zdánlivě směrem po široké brázdě jejích stop, a tak vidím celé představení naprosto zřetelně znovu. Tmavá až sytě černá hlava se občas ztrácí za širokými buky v mýtním porostu, chvílemi mi její obraz zaniká v cloně sněhových vloček nebo v hustých pruzích nastupujícího zmlazení. V další vteřině ještě zahlédnu, jak se dlouhé pružné tělo mihne ve svahu.
Obraz tisíckrát viděný, a přesto stále krásný, a také rajská hudba pro každého myslivce, když vidí nebo slyší, jak pes hlásí stopu zvěře. Právě proto bylo na celé situaci něco zvláštní – jezevčík šel po čerstvé stopě, ale nehlásil! Když jsem se znovu podíval jeho směrem, černý flíček se objevil již na hraně průseku. Teď by ho měl soused nějak vrátit do leče, ne? Než jsem všechno stačil domyslet, padla z levé strany od souseda broková rána. „No to je vůl, on po tom psovi střelil,“ proběhne mi hlavou. Jasně vidím, jak jezevčík značí, po ráně se otáčí a běží po svahu zdánlivě zpět k houštině, ale pak se stáčí svahem kolmo dolů a v širokém oblouku míří rovnou ke mně. Po dalších 30 metrech jeho stále klopotnějšího běhu jsem ke svému úžasu poznal, co je ten němý stopař zač. Konečně mi došlo, že liškám není vrozena hlasitost na stopě tak, jako jezevčíkům. Nevím proč, ale najednou mi vůbec nevadilo, že mám s sebou jen brokovnici!
Po celém těle tmavá uhlířka ležela na výřadu ve třetí řadě až jako poslední. Jsem si však jistý, že ten den byla nejčastěji fotografovaným úlovkem. Na čerstvém sněhu se výrazně odlišovala od svých rezavých kamarádek. Na konci šedé oháňky měla – na rozdíl od ostatních vyložených lišek – tmavě černý kvítek.
Povídka pochází z autorovy knihy Chřibská zamyšlení, kterou lze zakoupit v naší redakci.