Kohout z Fabovej hoľe
František Kolda
Stoupat po vyznačené stezce museli pomalu, hora byla vysoká. Vyšplhat k vrcholovému chodníku byla fuška. Na pobyt v lovecké chatě si žádné zbytečnosti nebrali, ale i tak se batoh pronesl. Svetry si opásali kolem boků, bundy nesli v rukách. Namáhavý výstup je donutil rozepnout i košile. Perličky potu naskakovaly na čele, v zátylku a sjížděly po zádech, kde nepříjemně studily.
V chatě bylo cítit zatuchlinu, od podzimních lovů v ní nebylo větráno. Míla odjistila okenice a otevřela okna. Do místnosti vklouzlo světlo a proudil čerstvý vzduch. Franta připravil loučky a zatopil v kachlácích. Když se kamna zahřála a začala předávat naakumulované teplo, okna zavřeli. Na věšáky kolem rozvěsili propocené prádlo, na pláty kamen postavili konvici s vodou a připravili hrníčky na kávu …
V noci, za houkání kulíška, opouštěli příjemně vyhřátou ložnici. Noc byla chladná, ne-li mrazivá. Obloha se zdála zadumaně tmavá. Po hvězdách ani památky, po cestě neviděli na krok. Pod nohama křupaly sněhové zmrazky, pevná obuv se handrkovala s přemrzlým sněhem o každičký krok. Co chvíli se do cesty připletl padlý kmen. Přelézali balvany a obcházeli strže.
Žena se omlouvala za každou prasklou větvičku. Ale tišeji jít nedokázala. Nakonec i on, zkušený lovec, na tom nebyl lépe. Letitý chodník, který v dávné minulosti sloužil k lovu tetřevů, byl zapomenut a neudržován.
„Teď to ještě nevadí, ale až budeme u značky!“ Tím myslel kapesník zavěšený na smrku. „Tam se musíš polepšit a dávat větší pozor! Tetřev je plachý pták, i když je někdy hluchý,“ rozpovídal se a vysvětlil ženě, jak je to s tetřevovou hluchotou i s jeho druhovým jménem …
Tma.
Mlčky dosáhli vrcholu. Kužel světla z baterky poskakoval po chodníku a vedl dvojici ke smluvenému místu. Najít kapesník na větvi nebylo snadné.
Povedlo se.
U značky chvíli odpočívali. Trochu si vydechli a začali se přistrojovat. Oblékli si teplé oblečení, které nesl Franta v batohu na zádech, a bez dalšího otálení vykročili. Svítání bylo na spadnutí. Baterku museli zhasnout, teď už záleželo na každém kroku. Ale bez světla se šlo špatně. Spodní patro lesa překonávali s obtížemi, sem tam lupla větvička, zavrzala podrážka. Tetřeva nesměli vyplašit, plachý pták by uletěl. Záleželo na jejich šikovnosti. Dorozumívali se krátkými posunky, nesměli přitom ani špitnout. Chůzi zpomalovali. Nohy zvedali vysoko, aby nezakopli, krůčky více drobili. Podrážky bot opatrně vtiskávali do sněhových ostrůvků. Vybírali místa pro každé došlápnutí, ale těžké zimní boty naprosto tichou chůzi neumožňovaly.
Vše šlo podle plánu.
Zatím.
Našli smrkový dvoják, který měli využít jako záštitu k úkrytu. Zbývalo jen vyhledat strom se zahřadovaným tetřevem. Že je tam někde kohout zahřadován, zjistil lesník, který vyšel zvečera na zábrk. I místo jim označil, aby v nočním lese nebloudili.
Les zatím mlčel. Velký pták si jejich kroky nechal líbit. Neprobudil se, neuletěl.
To bylo dobré znamení.
Opřeli se o dvoják a těla přitulili blíž k sobě, aby unikající teplo udrželi co nejdéle.
Čekali …
Soustředili se na okamžik, kdy se pták probudí. Minuty se vlekly. Spáč si dával na čas.
Nohy zábly, ruce studily. Mrazík umocněný větrem vanoucím od hřebenových partií nebyl k vydržení.
Už to chtěli vzdát.
A najednou to přišlo!
Uslyšeli, jak se hlušec otřepal.
„Už se probudil,“ zašeptal muž. Míla také cosi slyšela. Hlavu otáčela za přicházejícím zvukem. Musel být v koruně vedlejšího smrku. Ale ve spleti hustých větví nebylo ještě nic vidět. Ač se snažili sebevíc, hlušce nenašli. Až po chvíli, když se na východu ukázal pás světla, plíživě se linoucí po vršcích horských velikánů, spatřili tmavou siluetu přitisknutou blízko kmenu.
„Je tam!“ vyhrkla.
„Vidíš ho?“ Míla šeptala a hlavou naznačila směr. Místo odpovědi přiložil prst k ústům, aby už ani nešpitla a kohouta nevyplašila. Přitiskli se více ke dvojáku a čekali. Ale tetřev se ozval z bukoviny na opačné straně.
„Vždyť jsme ho neslyšeli letět,“ překvapeně konstatoval Franta, jako by pták byl docela pryč. Otočil se ke smrku a hledal siluetu sedící u kmenu. Ta byla na svém místě!
„To není možné …?!“ šeptal nevěřícně. „To znamená, že …“ Ale nedořekl …
„Co je?“ pohodila Míla hlavou a domáhala se vysvětlení.
„Na tokaništi jsou tetřevi dva,“ ukazovákem zamířil ke tmavé „kouli“ na smrku a palcem do bučiny, kde se tetřev otřepal.
Krčili se pod zahřadovaným kohoutem a čekali, až ten „jejich“ začne.
Nic.
Kohout na smrku zůstával tichý.
Zato z opačné strany bukové mýtiny se ozvalo klepání. Jasně slyšeli zvuky, jako když se klepne dvěma dřívky o sebe. Tetřev vydával prapodivně suché zvuky s kovovým zabarvením, které se ke konci zrychlovaly. Ti dva v hledišti dole pod smrkem tajili dech.
Kohout tokal a ukazoval, co všechno umí. Frantu zalila vlna radosti. Nemohl uvěřit, že na starém tokaništi tokají dva kohouti. Míle se rozbušilo srdíčko. O tetřeví písni slyšela jen z vyprávění od Franty a věděla, jak umí přírodu slovem přikrášlit. Jeho „básnění“ brala s rezervou. Ale teď cítila srdíčko poskakující vzrušením. Jako by chtělo z hrudi ven, podívat se na ten zázrak. Krev se hnala do hlavy, ve spáncích hučelo. Tváře hořely, na čele vyskakovaly perličky potu. „Co se to se mnou děje?“ Myslela na „loveckou třesavku“, kterou ještě dosud nepoznala.
Ale o tom pták, sedící v nedaleké bučině, nevěděl. Na něj měla milostná píseň jeho soka v lásce jiný účinek. Krocanil se, natřepával. Letkami spuštěnými podél těla brousil, ocasní pera rozvinul do vějíře. Hlava s korunkami rudých poušků, silným klovcem a podbradkem dotvářela dokonalý obraz tajuplného pána hor. Kouzelné jarní představení v šeru staré mýtiny zaznívalo na plné obrátky. Míle se zdálo, že tenhle obrázek do naší přírody snad ani nepatří.
Ale v tom už bylo po premiéře.
Chrámové ticho narušily údery mohutných perutí. Ticho horské mýtiny bylo to tam, už zase jen vítr ševelil a přebíral jehličí.
Mysleli si, že uletěl. Nebylo tomu tak docela, přistál jen na zemi několik desítek metrů od dvojáku ... Když dosedl, zaslechli žuchnutí. Nic však neviděli. Teprve za hodnou chvíli se prozradil pohybem.
Míla na panovníka z bučiny vykulila oči.
Teď se vůbec nesměli pohnout! Teprve když se ozval klepnutím a pokračoval trylkem zakončeným výluskem. Připravili se a v okamžiku broušení se pohnuli. Stačili udělat dva přískoky a dost.
Lovcova zkušenost velela stát, ani hnout!
Čekali.
Byl klid.
Tetřev se již neozval. Bylo ticho, jako by tam žádný před chvílí netokal.
„Uletěl?“ Lovec zavrtěl hlavou a ukazovákem překřížil ústa.
Pochopila.
Vtom se ozval hromový pleskot křídel a druhý pták přistál na pařízku proti tomu z bučiny. Krk natáhl, co to šlo, hlavu bojovně vysunul vpřed, spustil letky, rozevřel vějíř, naježil vous a z klovce se linula sloka za slokou.
Je to píseň, není to píseň? Míla váhala. Ještě před chvílí, když slyšela ty prapodivné zvuky a tetřeva při toku moc neviděla, zůstávala nerozhodnuta. Zdálo se jí, že takové zvuky do lesa nepatří. Ale teď, kdy se naparáděný panáček na pařízkovém molu pokrytém mechovým kobercem předváděl, ani na chvíli nezapochybovala.
Mezitím manekýn na pařízku ztuhl. Jako by přimrzl, ani peříčko se nezachvělo. Upřeně se díval na soka, který brousil okolo kropenaté slípky. Kohout z bučiny zlobně zasyčel a vyrazil. Vyletěl nad mladíka a shora se mu zaštípnul do krku. Ten chtěl nadskočit a bojovníka setřást. Ale nešlo to, starý rváč se držel pevně. Udělali kotrmelec a dostali se od sebe. Mladík se dal na útěk. Starý jej však dohonil a znovu se do sebe pustili. Nadskakovali, letkami tloukli, peří létalo. Mladíkovi se povedl úhybný manévr a okamžitě se odporoučel. S roztaženými letkami plachtil dolů a zmizel někde v údolí …
Bylo rozhodnuto, slepice patřila vítězi.
Za pahorkem vykukovalo sluníčko, do šesté mnoho nechybělo. Pěvci spustili ranní koncert jako na ptačí diskotéce. Hrdélka se jim nadýmala a lesem se linula líbezná melodie. V korunách zesílil vítr. Ale opeřenci si z toho nic nedělali, vítr nevítr notovali si po svém. Nejdřív spustili horští kosové, přidali se brávníci a v dálce přitakávala kukačka. Jenom malý kulíšek už vyspával.
Odcházeli.
Mysleli na kouzelníka, který pod korunami horských velikánů předvedl číslo hodné původní divočiny ...
Stoupat po vyznačené stezce museli pomalu, hora byla vysoká. Vyšplhat k vrcholovému chodníku byla fuška. Na pobyt v lovecké chatě si žádné zbytečnosti nebrali, ale i tak se batoh pronesl. Svetry si opásali kolem boků, bundy nesli v rukách. Namáhavý výstup je donutil rozepnout i košile. Perličky potu naskakovaly na čele, v zátylku a sjížděly po zádech, kde nepříjemně studily.
V chatě bylo cítit zatuchlinu, od podzimních lovů v ní nebylo větráno. Míla odjistila okenice a otevřela okna. Do místnosti vklouzlo světlo a proudil čerstvý vzduch. Franta připravil loučky a zatopil v kachlácích. Když se kamna zahřála a začala předávat naakumulované teplo, okna zavřeli. Na věšáky kolem rozvěsili propocené prádlo, na pláty kamen postavili konvici s vodou a připravili hrníčky na kávu …
V noci, za houkání kulíška, opouštěli příjemně vyhřátou ložnici. Noc byla chladná, ne-li mrazivá. Obloha se zdála zadumaně tmavá. Po hvězdách ani památky, po cestě neviděli na krok. Pod nohama křupaly sněhové zmrazky, pevná obuv se handrkovala s přemrzlým sněhem o každičký krok. Co chvíli se do cesty připletl padlý kmen. Přelézali balvany a obcházeli strže.
Žena se omlouvala za každou prasklou větvičku. Ale tišeji jít nedokázala. Nakonec i on, zkušený lovec, na tom nebyl lépe. Letitý chodník, který v dávné minulosti sloužil k lovu tetřevů, byl zapomenut a neudržován.
„Teď to ještě nevadí, ale až budeme u značky!“ Tím myslel kapesník zavěšený na smrku. „Tam se musíš polepšit a dávat větší pozor! Tetřev je plachý pták, i když je někdy hluchý,“ rozpovídal se a vysvětlil ženě, jak je to s tetřevovou hluchotou i s jeho druhovým jménem …
Tma.
Mlčky dosáhli vrcholu. Kužel světla z baterky poskakoval po chodníku a vedl dvojici ke smluvenému místu. Najít kapesník na větvi nebylo snadné.
Povedlo se.
U značky chvíli odpočívali. Trochu si vydechli a začali se přistrojovat. Oblékli si teplé oblečení, které nesl Franta v batohu na zádech, a bez dalšího otálení vykročili. Svítání bylo na spadnutí. Baterku museli zhasnout, teď už záleželo na každém kroku. Ale bez světla se šlo špatně. Spodní patro lesa překonávali s obtížemi, sem tam lupla větvička, zavrzala podrážka. Tetřeva nesměli vyplašit, plachý pták by uletěl. Záleželo na jejich šikovnosti. Dorozumívali se krátkými posunky, nesměli přitom ani špitnout. Chůzi zpomalovali. Nohy zvedali vysoko, aby nezakopli, krůčky více drobili. Podrážky bot opatrně vtiskávali do sněhových ostrůvků. Vybírali místa pro každé došlápnutí, ale těžké zimní boty naprosto tichou chůzi neumožňovaly.
Vše šlo podle plánu.
Zatím.
Našli smrkový dvoják, který měli využít jako záštitu k úkrytu. Zbývalo jen vyhledat strom se zahřadovaným tetřevem. Že je tam někde kohout zahřadován, zjistil lesník, který vyšel zvečera na zábrk. I místo jim označil, aby v nočním lese nebloudili.
Les zatím mlčel. Velký pták si jejich kroky nechal líbit. Neprobudil se, neuletěl.
To bylo dobré znamení.
Opřeli se o dvoják a těla přitulili blíž k sobě, aby unikající teplo udrželi co nejdéle.
Čekali …
Soustředili se na okamžik, kdy se pták probudí. Minuty se vlekly. Spáč si dával na čas.
Nohy zábly, ruce studily. Mrazík umocněný větrem vanoucím od hřebenových partií nebyl k vydržení.
Už to chtěli vzdát.
A najednou to přišlo!
Uslyšeli, jak se hlušec otřepal.
„Už se probudil,“ zašeptal muž. Míla také cosi slyšela. Hlavu otáčela za přicházejícím zvukem. Musel být v koruně vedlejšího smrku. Ale ve spleti hustých větví nebylo ještě nic vidět. Ač se snažili sebevíc, hlušce nenašli. Až po chvíli, když se na východu ukázal pás světla, plíživě se linoucí po vršcích horských velikánů, spatřili tmavou siluetu přitisknutou blízko kmenu.
„Je tam!“ vyhrkla.
„Vidíš ho?“ Míla šeptala a hlavou naznačila směr. Místo odpovědi přiložil prst k ústům, aby už ani nešpitla a kohouta nevyplašila. Přitiskli se více ke dvojáku a čekali. Ale tetřev se ozval z bukoviny na opačné straně.
„Vždyť jsme ho neslyšeli letět,“ překvapeně konstatoval Franta, jako by pták byl docela pryč. Otočil se ke smrku a hledal siluetu sedící u kmenu. Ta byla na svém místě!
„To není možné …?!“ šeptal nevěřícně. „To znamená, že …“ Ale nedořekl …
„Co je?“ pohodila Míla hlavou a domáhala se vysvětlení.
„Na tokaništi jsou tetřevi dva,“ ukazovákem zamířil ke tmavé „kouli“ na smrku a palcem do bučiny, kde se tetřev otřepal.
Krčili se pod zahřadovaným kohoutem a čekali, až ten „jejich“ začne.
Nic.
Kohout na smrku zůstával tichý.
Zato z opačné strany bukové mýtiny se ozvalo klepání. Jasně slyšeli zvuky, jako když se klepne dvěma dřívky o sebe. Tetřev vydával prapodivně suché zvuky s kovovým zabarvením, které se ke konci zrychlovaly. Ti dva v hledišti dole pod smrkem tajili dech.
Kohout tokal a ukazoval, co všechno umí. Frantu zalila vlna radosti. Nemohl uvěřit, že na starém tokaništi tokají dva kohouti. Míle se rozbušilo srdíčko. O tetřeví písni slyšela jen z vyprávění od Franty a věděla, jak umí přírodu slovem přikrášlit. Jeho „básnění“ brala s rezervou. Ale teď cítila srdíčko poskakující vzrušením. Jako by chtělo z hrudi ven, podívat se na ten zázrak. Krev se hnala do hlavy, ve spáncích hučelo. Tváře hořely, na čele vyskakovaly perličky potu. „Co se to se mnou děje?“ Myslela na „loveckou třesavku“, kterou ještě dosud nepoznala.
Ale o tom pták, sedící v nedaleké bučině, nevěděl. Na něj měla milostná píseň jeho soka v lásce jiný účinek. Krocanil se, natřepával. Letkami spuštěnými podél těla brousil, ocasní pera rozvinul do vějíře. Hlava s korunkami rudých poušků, silným klovcem a podbradkem dotvářela dokonalý obraz tajuplného pána hor. Kouzelné jarní představení v šeru staré mýtiny zaznívalo na plné obrátky. Míle se zdálo, že tenhle obrázek do naší přírody snad ani nepatří.
Ale v tom už bylo po premiéře.
Chrámové ticho narušily údery mohutných perutí. Ticho horské mýtiny bylo to tam, už zase jen vítr ševelil a přebíral jehličí.
Mysleli si, že uletěl. Nebylo tomu tak docela, přistál jen na zemi několik desítek metrů od dvojáku ... Když dosedl, zaslechli žuchnutí. Nic však neviděli. Teprve za hodnou chvíli se prozradil pohybem.
Míla na panovníka z bučiny vykulila oči.
Teď se vůbec nesměli pohnout! Teprve když se ozval klepnutím a pokračoval trylkem zakončeným výluskem. Připravili se a v okamžiku broušení se pohnuli. Stačili udělat dva přískoky a dost.
Lovcova zkušenost velela stát, ani hnout!
Čekali.
Byl klid.
Tetřev se již neozval. Bylo ticho, jako by tam žádný před chvílí netokal.
„Uletěl?“ Lovec zavrtěl hlavou a ukazovákem překřížil ústa.
Pochopila.
Vtom se ozval hromový pleskot křídel a druhý pták přistál na pařízku proti tomu z bučiny. Krk natáhl, co to šlo, hlavu bojovně vysunul vpřed, spustil letky, rozevřel vějíř, naježil vous a z klovce se linula sloka za slokou.
Je to píseň, není to píseň? Míla váhala. Ještě před chvílí, když slyšela ty prapodivné zvuky a tetřeva při toku moc neviděla, zůstávala nerozhodnuta. Zdálo se jí, že takové zvuky do lesa nepatří. Ale teď, kdy se naparáděný panáček na pařízkovém molu pokrytém mechovým kobercem předváděl, ani na chvíli nezapochybovala.
Mezitím manekýn na pařízku ztuhl. Jako by přimrzl, ani peříčko se nezachvělo. Upřeně se díval na soka, který brousil okolo kropenaté slípky. Kohout z bučiny zlobně zasyčel a vyrazil. Vyletěl nad mladíka a shora se mu zaštípnul do krku. Ten chtěl nadskočit a bojovníka setřást. Ale nešlo to, starý rváč se držel pevně. Udělali kotrmelec a dostali se od sebe. Mladík se dal na útěk. Starý jej však dohonil a znovu se do sebe pustili. Nadskakovali, letkami tloukli, peří létalo. Mladíkovi se povedl úhybný manévr a okamžitě se odporoučel. S roztaženými letkami plachtil dolů a zmizel někde v údolí …
Bylo rozhodnuto, slepice patřila vítězi.
Za pahorkem vykukovalo sluníčko, do šesté mnoho nechybělo. Pěvci spustili ranní koncert jako na ptačí diskotéce. Hrdélka se jim nadýmala a lesem se linula líbezná melodie. V korunách zesílil vítr. Ale opeřenci si z toho nic nedělali, vítr nevítr notovali si po svém. Nejdřív spustili horští kosové, přidali se brávníci a v dálce přitakávala kukačka. Jenom malý kulíšek už vyspával.
Odcházeli.
Mysleli na kouzelníka, který pod korunami horských velikánů předvedl číslo hodné původní divočiny ...