Úvodník 3/2008
Prof. RNDr. Jiří Lamka, CSc.
Vážení čtenáři,
na internetovém serveru Silvarium naplno běží diskuse odstartovaná článkem o novém rekordním jelenovi z Poněšic, v mysliveckých časopisech se množí upoutávky na chystané přehlídky trofejí, pomalu se začíná hovořit o přípravě národní výstavy trofejí v r. 2009. Společným motivem je lovecká trofej – silné téma k polemice jak uvnitř, tak mimo mysliveckou populaci. Trofej má mnoho podob, různorodé funkce, význam, využití, obdivovatele, ale také odpůrce. Jen souvislost mezi trofejí spárkaté zvěře a aktuálním děním v naší myslivosti vydá na úvodníkové zamyšlení.
Přehlídky loveckých trofejí mají být obrazem chovatelské úrovně regionu v nejširším slova smyslu. Jsou založeny na veřejném představení trofejí posuzovaných odbornými komisemi, které svá hodnocení vynášejí podle obecně platných chovatelských zásad. Platí-li tyto zásady dlouhodobě (v našich podmínkách zcela určitě), měly by být přehlídky trofejí každoročně představením nových chovatelských úspěchů. Je tomu ale opravdu tak? Spíše naopak! Na přehlídkách lze ve skutečnosti vidět kvalitativní i kvantitativní stagnaci trofejí, jejichž úroveň zpravidla zaostává za úrovní trofejí v předchozích letech, v kolekcích standardně chybí trofeje vyšších věkových tříd, ve značném rozsahu (a opakovaně) se loví chovní jedinci apod. Všichni navíc velmi dobře víme, že mnoho trofejí se na přehlídky nedostane, nebo že místo „problémových“ trofejí projdou přehlídkou trofeje „zástupné“, které splňují představy hodnotitelských komisí o dodržení průběrného odstřelu. Proč tomu tak je a o čem tato situace svědčí? Důvodů bude jistě více, zůstaňme však pouze u obsahu chovatelských zásad a způsobů jejich uplatňování. Jsou tato pravidla nastavena tak, aby dobře respektovala biologické zákonitosti života a chovu zvěře? Je trofej skutečně tím nejsměrodatnějším ukazatelem kvality i kvantity populace zvěře? Podle mého vědomí a přesvědčení nikoli. Vždyť z biologického hlediska je trofej tak přirozeně proměnná a ovlivnitelná různými faktory, že jí nelze přisuzovat rozhodující roli při hodnocení populací zvěře, příp. úrovně jejího chovu. Že tomu tak zřejmě bude, se lze opět přesvědčit na našich přehlídkách. Vystavené trofeje pocházejí převážně z volných, částečně i z oborních chovů. Pokud si uvědomíme, že oborní zvěř je denně pod dohledem odborného personálu, který má navíc mnoho možností korigovat vývoj populace chované zvěře, lze říci, že každý oborní chov by musel pravidelně a bez problémů produkovat stále hodnotnější trofeje. Tak tomu ale při všeobecném posouzení není, nebo jsou pokroky jen minimální. Když „to tedy nejde“ na ohraničeném území za relativně jednoduše ovlivnitelných výchozích podmínek, jak se může dařit uplatňovat jakékoli zásady chovu ve volných honitbách? Při porovnávání volných a oborních chovů se dostáváme k další okolnosti zásadního významu, kterou je odbornost, s níž se přistupuje k chovu zvěře v našich podmínkách, zvláště ve volných honitbách. Není na místě přehodnotit zásady chovu z důvodů biologických i realizačních? Dokladem oprávněnosti položení této otázky jsou opět přehlídky trofejí, kde sami sebe usvědčujeme, že zásady chovu a jejich uplatňování jsou buď koncepčně špatné či neuskutečnitelné, nebo že je ignorujeme. V našich honitbách platí bezesporu všechny tři možnosti.
Část trofejí vystavených na přehlídkách se „boduje“, přičemž vedle raritních trofejí jsou tyto trofeje vždy ve středu pozornosti návštěvníků. Silná trofej je magnet přehlídky, cíl chovu a lovu, prostě ideál. Tento fenomén je důsledkem trofejové soutěživosti, na níž jsme založili slávu dřívější podoby naší myslivosti, kterou se v současnosti snažíme udržet či ještě vylepšit. Naše ambice chovat zvěř s co nejhodnotnější trofejí nezná limity, přičemž často jdeme i nečestnou cestou. Zvláště markantní je to u obor, v nichž se běžně zneužívají zvířata z farmových chovů, mnohé oborní chovy jsou provozně „nastaveny“ de facto na úroveň farmových chovů atd. Tato „trofejová cílevědomost“ se týká samozřejmě nejen našich, ale i zahraničních obor (v tom jdeme s dobou) a má již první veřejně známé přesahy do chovů volných (viz např. známý bulharský „kousek“ s rekordní jelení trofejí). Co to přináší a k čemu to spěje? Lovecká trofej ztrácí vinou nejistého původu hodnotu objektivně posuzovatelného výsledku chovu a do budoucna tak přestane být hlavní hnací silou chovatelství a chovatelským cílem. Od toho se budou odvíjet i další okolnosti, jako je oslabování významu oborních chovů, redukce oborně chovaných populací zvěře atd. Podle mého názoru je to zákonité, mezi nejpodstatnějšími důvody vidím konzervatismus myslivců, ochotu soutěžit nefér, ale i vznik a rozvoj farmového chovatelství, na které sice na jedné straně nadáváme, ale na straně druhé ho myslivecky zneužíváme. Je jen otázkou, jak rychlým tempem bude pokračovat devalvace trofejí. Kult trofeje spárkaté zvěře, který v posledních letech nově dosáhl maxima, může dále zřejmě jen oslabovat. Je-li má úvaha správná, co lze v budoucnu od myslivosti očekávat? To je ale již téma na jiné zamyšlení.
Vážení čtenáři,
na internetovém serveru Silvarium naplno běží diskuse odstartovaná článkem o novém rekordním jelenovi z Poněšic, v mysliveckých časopisech se množí upoutávky na chystané přehlídky trofejí, pomalu se začíná hovořit o přípravě národní výstavy trofejí v r. 2009. Společným motivem je lovecká trofej – silné téma k polemice jak uvnitř, tak mimo mysliveckou populaci. Trofej má mnoho podob, různorodé funkce, význam, využití, obdivovatele, ale také odpůrce. Jen souvislost mezi trofejí spárkaté zvěře a aktuálním děním v naší myslivosti vydá na úvodníkové zamyšlení.
Přehlídky loveckých trofejí mají být obrazem chovatelské úrovně regionu v nejširším slova smyslu. Jsou založeny na veřejném představení trofejí posuzovaných odbornými komisemi, které svá hodnocení vynášejí podle obecně platných chovatelských zásad. Platí-li tyto zásady dlouhodobě (v našich podmínkách zcela určitě), měly by být přehlídky trofejí každoročně představením nových chovatelských úspěchů. Je tomu ale opravdu tak? Spíše naopak! Na přehlídkách lze ve skutečnosti vidět kvalitativní i kvantitativní stagnaci trofejí, jejichž úroveň zpravidla zaostává za úrovní trofejí v předchozích letech, v kolekcích standardně chybí trofeje vyšších věkových tříd, ve značném rozsahu (a opakovaně) se loví chovní jedinci apod. Všichni navíc velmi dobře víme, že mnoho trofejí se na přehlídky nedostane, nebo že místo „problémových“ trofejí projdou přehlídkou trofeje „zástupné“, které splňují představy hodnotitelských komisí o dodržení průběrného odstřelu. Proč tomu tak je a o čem tato situace svědčí? Důvodů bude jistě více, zůstaňme však pouze u obsahu chovatelských zásad a způsobů jejich uplatňování. Jsou tato pravidla nastavena tak, aby dobře respektovala biologické zákonitosti života a chovu zvěře? Je trofej skutečně tím nejsměrodatnějším ukazatelem kvality i kvantity populace zvěře? Podle mého vědomí a přesvědčení nikoli. Vždyť z biologického hlediska je trofej tak přirozeně proměnná a ovlivnitelná různými faktory, že jí nelze přisuzovat rozhodující roli při hodnocení populací zvěře, příp. úrovně jejího chovu. Že tomu tak zřejmě bude, se lze opět přesvědčit na našich přehlídkách. Vystavené trofeje pocházejí převážně z volných, částečně i z oborních chovů. Pokud si uvědomíme, že oborní zvěř je denně pod dohledem odborného personálu, který má navíc mnoho možností korigovat vývoj populace chované zvěře, lze říci, že každý oborní chov by musel pravidelně a bez problémů produkovat stále hodnotnější trofeje. Tak tomu ale při všeobecném posouzení není, nebo jsou pokroky jen minimální. Když „to tedy nejde“ na ohraničeném území za relativně jednoduše ovlivnitelných výchozích podmínek, jak se může dařit uplatňovat jakékoli zásady chovu ve volných honitbách? Při porovnávání volných a oborních chovů se dostáváme k další okolnosti zásadního významu, kterou je odbornost, s níž se přistupuje k chovu zvěře v našich podmínkách, zvláště ve volných honitbách. Není na místě přehodnotit zásady chovu z důvodů biologických i realizačních? Dokladem oprávněnosti položení této otázky jsou opět přehlídky trofejí, kde sami sebe usvědčujeme, že zásady chovu a jejich uplatňování jsou buď koncepčně špatné či neuskutečnitelné, nebo že je ignorujeme. V našich honitbách platí bezesporu všechny tři možnosti.
Část trofejí vystavených na přehlídkách se „boduje“, přičemž vedle raritních trofejí jsou tyto trofeje vždy ve středu pozornosti návštěvníků. Silná trofej je magnet přehlídky, cíl chovu a lovu, prostě ideál. Tento fenomén je důsledkem trofejové soutěživosti, na níž jsme založili slávu dřívější podoby naší myslivosti, kterou se v současnosti snažíme udržet či ještě vylepšit. Naše ambice chovat zvěř s co nejhodnotnější trofejí nezná limity, přičemž často jdeme i nečestnou cestou. Zvláště markantní je to u obor, v nichž se běžně zneužívají zvířata z farmových chovů, mnohé oborní chovy jsou provozně „nastaveny“ de facto na úroveň farmových chovů atd. Tato „trofejová cílevědomost“ se týká samozřejmě nejen našich, ale i zahraničních obor (v tom jdeme s dobou) a má již první veřejně známé přesahy do chovů volných (viz např. známý bulharský „kousek“ s rekordní jelení trofejí). Co to přináší a k čemu to spěje? Lovecká trofej ztrácí vinou nejistého původu hodnotu objektivně posuzovatelného výsledku chovu a do budoucna tak přestane být hlavní hnací silou chovatelství a chovatelským cílem. Od toho se budou odvíjet i další okolnosti, jako je oslabování významu oborních chovů, redukce oborně chovaných populací zvěře atd. Podle mého názoru je to zákonité, mezi nejpodstatnějšími důvody vidím konzervatismus myslivců, ochotu soutěžit nefér, ale i vznik a rozvoj farmového chovatelství, na které sice na jedné straně nadáváme, ale na straně druhé ho myslivecky zneužíváme. Je jen otázkou, jak rychlým tempem bude pokračovat devalvace trofejí. Kult trofeje spárkaté zvěře, který v posledních letech nově dosáhl maxima, může dále zřejmě jen oslabovat. Je-li má úvaha správná, co lze v budoucnu od myslivosti očekávat? To je ale již téma na jiné zamyšlení.