Příběhy loveckých obrazů - Václav Nasvětil
Petr Šeplavý
Pokud bych si měl vybrat pro tento článek jeden z obrazů, které mám od Václava Nasvětila, zvolil bych „Přestávku na honu“. Snad proto, že to není obvyklé téma, ale hlavně kvůli tomu, že Václav Nasvětil je jedním z mála našich současných malířů, který dokáže mysliveckou scénu včetně postav velmi působivě přenést na malířské plátno. Myslivost nejen maluje, ale mysliveckým životem opravdu žije. Na obrazech s náměty myslivců, nezřídka svých přátel, je vidět jeho realistický, ale též poeticky malířský pohled na zvěř, myslivost a přírodu ve všech jejích podobách.
JAKO NA HOUPAČCE
Václav Nasvětil se narodil 19. 7. 1948 v Ústí nad Labem, ale dětství prožil v severočeském městečku Postoloprty, obklopeném chmelnicemi. Otec bojoval za 2. světové války v Africe pod velením gen. Karla Klapálka, s jehož anglickou armádou osvobozoval západní Evropu. Na válečné pouti poznal dívku, jejíž rodina se v r. 1927 odstěhovala z Čech za prací do Holandska. Po skončení války se otec Václava Nasvětila pro jeho budoucí maminku vrátil a odvedl si ji do Československa, které s rodiči opustila, když jí bylo půl roku. Toto manželství a otcovo angažmá v západním odboji předurčily na dlouhá léta Vaškův osud ...
Již jako malý brával do ruky tužku a kreslil brouky, květiny a zvířata. S kamarády stopoval zvěř a s myslivci chodil chytat zajíce, bažanty i koroptve. Doma měli malé hospodářství, otec choval včely, maminka chodila pracovat na statek, a když malý Vašek začal chodit do školy, učila se s ním po večerech pravopis své druhé „mateřštiny“. Ve škole se Vašek účastnil různých výtvarných soutěží, které často vyhrával. Jeho záliba v malování nezůstala bez povšimnutí. Otec, který se živil jako řidič pojízdné dílny, využil svých známostí s lidmi západní fronty a příznivci T. G. Masaryka a syna přivedl v jeho 11 letech k významnému českému malíři Oskaru Brázdovi, aby ho učil malířskému řemeslu a připravil na středoškolská studia uměleckého směru. Václav za ním pilně dojížděl na kole 15 kilometrů z Postoloprt do Líčkova. Doba, kdy se rozhodovalo o chlapcově dalším životním směřování, však nebyla nakloněna ani lidem ze západní fronty, ani přistěhovalcům z Holandska, a tak bylo Václavovi doporučeno – přestože měl na vysvědčení vyznamenání – stát se traktoristou. Teprve na přímluvu ředitele školy Václava Kubínka st. se chlapec mohl vyučit alespoň na opraváře zemědělských strojů.
Ve druhé polovině 60. let došlo k postupnému zmírnění společenské šikany a Václav mohl jít studovat na střední školu v Roudnici nad Labem, kde v r. 1968 odmaturoval. Na malování nezanevřel a průběžně se usilovně připravoval na studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM), kam byl po maturitě přijat. Karty jeho osudu však opět míchal někdo jiný ... Po krátkém Pražském jaru nastoupilo po vpádu spojeneckých vojsk do Československa období normalizace a Václavovi bylo po týdenním výslechu na STB v Žatci „vysvětleno“, že synek vojáka západní fronty a česko-holandské matky, která se v r. 1969 s jeho mladším bratrem vrátila do Holandska, „na čmárala studovat nebude“. Rodina byla rozdělena, Václav zůstal s otcem v Čechách. Pevné otcovo válečné přátelství s gen. Klapálkem a generálova přímluva umožnily Václavovi pokračovat ve studiích na UMPRUM. Zároveň se však musel živit jako svářeč a soustružník. Na škole studoval nejprve u prof. Františka Muziky a následně v ateliéru monumentální malby u prof. Aloise Fišárka. V r. 1975 ukončil studia, avšak bez nároku na akademický titul.
Jeho další životní pouť byla spjata s firmou Armabeton, kde se vypracoval na závodě AB 03 – Kadaň na hlavního mechanizátora. Stále se však pokoušel prosadit i jako malíř. Jeho obraz In dubio pro reo (V pochybnosti ve prospěch obžalovaného) vzbudil velký zájem „kulturních dohlížitelů“, kteří jej pro jistotu bez zaplacení zavřeli do trezoru a Václavovi zakázali malovat a obrazy prodávat. V jeho tvorbě tehdy převládal vliv imaginativní malby Františka Muziky a realismus Oskara Brázdy. Západní kritici nazvali tento styl imaginárním realismem.
Po sametové revoluci mohl Václav konečně – po 20 letech – navštívit svoji matku a bratra žijící v jižním Holandsku, s nimiž po jejich odchodu z republiky udržoval pouze písemný styk. U bratra našel útočiště a plně se soustředil na svou tvorbu. Obrazy malované imaginárním realismem se dostávaly prostřednictvím galeristů z holandského Heerlenu do západní Evropy i do Kanady. V té době Václav získal III. cenu za obraz s tématikou životního prostředí v soutěži vyhlášené při příležitosti mezinárodní konference o životním prostředí v Amsterodamu. Cestování mezi Holandskem a ČR, tvůrčí vzepjetí a stres si však vybraly svou daň. Šestileté období svobodné tvorby ukončila v říjnu 1995 těžká plicní nemoc trvající jeden rok.
NÁVRAT K MYSLIVOSTI
Během roční přestávky, v níž namaloval pouze nedokončený „Autoportrét z Bukova“, přehodnotil Václav Nasvětil priority svého života. Po mnoha letech našel cestu ke své první lásce Vlaďce, s níž založil druhý rodinný svazek. Vlaďka ukotvila jeho rozervanou duši malíře v pokojném přístavu klidného domova a pozitivně usměrňuje koráb jejich společné cesty na moři života. Václav se rozhodl pouze pro uměleckou dráhu a ukončil své podnikatelské aktivity v oblasti stavebnictví. Vrátil se k přírodě a k myslivosti, odkud čerpal energii a inspiraci pro svoji další malířskou tvorbu. Perokresby zvěře, náměty krajiny a polního kvítí a kytic ze „škarpy“, lovecké obrazy a ilustrace mu přinesly nové tvůrčí uspokojení i smysl života. Obrazy jsou vystavěny ve smyslu realistického pojetí při zachování rytmizace úhrnných linií a brilantních ploch, náměty jsou plné děje v proměnách ročních období a změn denního osvětlení. Sám jako dlouholetý myslivec má k těmto tématům a jejich tradičnímu pojetí ve výtvarném umění blízko. Současně s mysliveckou tvorbou se Václav Nasvětil zabývá malbou krojů a venkova moravského Slovácka, kde má mnoho přátel. Neopomíjí ani portrétní tvorbu. V r. 2000 byl pasován na rytíře Řádu sv. Huberta a ve stejném roce mu byla udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty. S jeho tvorbou se lze setkat nejen na výstavách, v kalendářích vydavatelství Rembrandt, s. r. o., v publikacích současných autorů, které doprovází ilustracemi či na plakátech. Realistické obrazy jsou ozdobou loveckých sálů bavorské šlechty, stejně jako světnic holandských sedláků a hájenek a loveckých pokojů našich myslivců.
Setkání s Václavem Nasvětilem je vždy setkáním s upřímným člověkem s velkým srdcem. Někdy vám do očí řekne i nepříjemnou pravdu, jak ji sám vidí, přičemž nehledá kličky a výmluvy. Co na srdci, to na jazyku. Každému to však není vždy po chuti, ale kdo Václava zná, dobře ví, že za někdy hrubší upřímností se skrývá citlivá duše člověka, který je vždy připraven pomáhat, stále věří v lidskou dobrotu a všem přeje to nejlepší.
Sám o své současné tvorbě říká: „Vrátil jsem se ke klasice – někdy až příliš naturalistické – vnitřním posunem zaviněným současným společenským klimatem: vulgarita, sobeckost, bezohlednost, neúcta k tradicím u mne vyvolala tradicionalismus jako formu vzdoru. Tradici a morálku od sebe nelze oddělit. Tradice je pravá duše národa a morálka jeho obrazem. Slušnost a poctivost se dnes však považují za směšné přežitky a sloužit tradici má přívlastek zločinu. Proto jsem raději konzervativní směšný „zločinec“ plný emocí, než abych si nechal nutit společenské a výtvarné myšlení druhého.“
Václav Nasvětil svými obrazy rozdává radost nejen myslivcům, ale také ostatním přátelům přírody. Věřím, že osud si s ním již dostatečně pohrál a napříště nenechá ze zlé vůle točit kormidlem jeho života někoho jiného tak, jak se v minulosti již několikrát stalo. K životnímu jubileu, jehož se letos v červenci dožívá, přeji Václavu Nasvětilovi pevné zdraví, klidná léta naplněná tvůrčí činností a hodně štěstí, které k němu mnohdy hledá cestu oklikou.
Pokud bych si měl vybrat pro tento článek jeden z obrazů, které mám od Václava Nasvětila, zvolil bych „Přestávku na honu“. Snad proto, že to není obvyklé téma, ale hlavně kvůli tomu, že Václav Nasvětil je jedním z mála našich současných malířů, který dokáže mysliveckou scénu včetně postav velmi působivě přenést na malířské plátno. Myslivost nejen maluje, ale mysliveckým životem opravdu žije. Na obrazech s náměty myslivců, nezřídka svých přátel, je vidět jeho realistický, ale též poeticky malířský pohled na zvěř, myslivost a přírodu ve všech jejích podobách.
JAKO NA HOUPAČCE
Václav Nasvětil se narodil 19. 7. 1948 v Ústí nad Labem, ale dětství prožil v severočeském městečku Postoloprty, obklopeném chmelnicemi. Otec bojoval za 2. světové války v Africe pod velením gen. Karla Klapálka, s jehož anglickou armádou osvobozoval západní Evropu. Na válečné pouti poznal dívku, jejíž rodina se v r. 1927 odstěhovala z Čech za prací do Holandska. Po skončení války se otec Václava Nasvětila pro jeho budoucí maminku vrátil a odvedl si ji do Československa, které s rodiči opustila, když jí bylo půl roku. Toto manželství a otcovo angažmá v západním odboji předurčily na dlouhá léta Vaškův osud ...
Již jako malý brával do ruky tužku a kreslil brouky, květiny a zvířata. S kamarády stopoval zvěř a s myslivci chodil chytat zajíce, bažanty i koroptve. Doma měli malé hospodářství, otec choval včely, maminka chodila pracovat na statek, a když malý Vašek začal chodit do školy, učila se s ním po večerech pravopis své druhé „mateřštiny“. Ve škole se Vašek účastnil různých výtvarných soutěží, které často vyhrával. Jeho záliba v malování nezůstala bez povšimnutí. Otec, který se živil jako řidič pojízdné dílny, využil svých známostí s lidmi západní fronty a příznivci T. G. Masaryka a syna přivedl v jeho 11 letech k významnému českému malíři Oskaru Brázdovi, aby ho učil malířskému řemeslu a připravil na středoškolská studia uměleckého směru. Václav za ním pilně dojížděl na kole 15 kilometrů z Postoloprt do Líčkova. Doba, kdy se rozhodovalo o chlapcově dalším životním směřování, však nebyla nakloněna ani lidem ze západní fronty, ani přistěhovalcům z Holandska, a tak bylo Václavovi doporučeno – přestože měl na vysvědčení vyznamenání – stát se traktoristou. Teprve na přímluvu ředitele školy Václava Kubínka st. se chlapec mohl vyučit alespoň na opraváře zemědělských strojů.
Ve druhé polovině 60. let došlo k postupnému zmírnění společenské šikany a Václav mohl jít studovat na střední školu v Roudnici nad Labem, kde v r. 1968 odmaturoval. Na malování nezanevřel a průběžně se usilovně připravoval na studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM), kam byl po maturitě přijat. Karty jeho osudu však opět míchal někdo jiný ... Po krátkém Pražském jaru nastoupilo po vpádu spojeneckých vojsk do Československa období normalizace a Václavovi bylo po týdenním výslechu na STB v Žatci „vysvětleno“, že synek vojáka západní fronty a česko-holandské matky, která se v r. 1969 s jeho mladším bratrem vrátila do Holandska, „na čmárala studovat nebude“. Rodina byla rozdělena, Václav zůstal s otcem v Čechách. Pevné otcovo válečné přátelství s gen. Klapálkem a generálova přímluva umožnily Václavovi pokračovat ve studiích na UMPRUM. Zároveň se však musel živit jako svářeč a soustružník. Na škole studoval nejprve u prof. Františka Muziky a následně v ateliéru monumentální malby u prof. Aloise Fišárka. V r. 1975 ukončil studia, avšak bez nároku na akademický titul.
Jeho další životní pouť byla spjata s firmou Armabeton, kde se vypracoval na závodě AB 03 – Kadaň na hlavního mechanizátora. Stále se však pokoušel prosadit i jako malíř. Jeho obraz In dubio pro reo (V pochybnosti ve prospěch obžalovaného) vzbudil velký zájem „kulturních dohlížitelů“, kteří jej pro jistotu bez zaplacení zavřeli do trezoru a Václavovi zakázali malovat a obrazy prodávat. V jeho tvorbě tehdy převládal vliv imaginativní malby Františka Muziky a realismus Oskara Brázdy. Západní kritici nazvali tento styl imaginárním realismem.
Po sametové revoluci mohl Václav konečně – po 20 letech – navštívit svoji matku a bratra žijící v jižním Holandsku, s nimiž po jejich odchodu z republiky udržoval pouze písemný styk. U bratra našel útočiště a plně se soustředil na svou tvorbu. Obrazy malované imaginárním realismem se dostávaly prostřednictvím galeristů z holandského Heerlenu do západní Evropy i do Kanady. V té době Václav získal III. cenu za obraz s tématikou životního prostředí v soutěži vyhlášené při příležitosti mezinárodní konference o životním prostředí v Amsterodamu. Cestování mezi Holandskem a ČR, tvůrčí vzepjetí a stres si však vybraly svou daň. Šestileté období svobodné tvorby ukončila v říjnu 1995 těžká plicní nemoc trvající jeden rok.
NÁVRAT K MYSLIVOSTI
Během roční přestávky, v níž namaloval pouze nedokončený „Autoportrét z Bukova“, přehodnotil Václav Nasvětil priority svého života. Po mnoha letech našel cestu ke své první lásce Vlaďce, s níž založil druhý rodinný svazek. Vlaďka ukotvila jeho rozervanou duši malíře v pokojném přístavu klidného domova a pozitivně usměrňuje koráb jejich společné cesty na moři života. Václav se rozhodl pouze pro uměleckou dráhu a ukončil své podnikatelské aktivity v oblasti stavebnictví. Vrátil se k přírodě a k myslivosti, odkud čerpal energii a inspiraci pro svoji další malířskou tvorbu. Perokresby zvěře, náměty krajiny a polního kvítí a kytic ze „škarpy“, lovecké obrazy a ilustrace mu přinesly nové tvůrčí uspokojení i smysl života. Obrazy jsou vystavěny ve smyslu realistického pojetí při zachování rytmizace úhrnných linií a brilantních ploch, náměty jsou plné děje v proměnách ročních období a změn denního osvětlení. Sám jako dlouholetý myslivec má k těmto tématům a jejich tradičnímu pojetí ve výtvarném umění blízko. Současně s mysliveckou tvorbou se Václav Nasvětil zabývá malbou krojů a venkova moravského Slovácka, kde má mnoho přátel. Neopomíjí ani portrétní tvorbu. V r. 2000 byl pasován na rytíře Řádu sv. Huberta a ve stejném roce mu byla udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty. S jeho tvorbou se lze setkat nejen na výstavách, v kalendářích vydavatelství Rembrandt, s. r. o., v publikacích současných autorů, které doprovází ilustracemi či na plakátech. Realistické obrazy jsou ozdobou loveckých sálů bavorské šlechty, stejně jako světnic holandských sedláků a hájenek a loveckých pokojů našich myslivců.
Setkání s Václavem Nasvětilem je vždy setkáním s upřímným člověkem s velkým srdcem. Někdy vám do očí řekne i nepříjemnou pravdu, jak ji sám vidí, přičemž nehledá kličky a výmluvy. Co na srdci, to na jazyku. Každému to však není vždy po chuti, ale kdo Václava zná, dobře ví, že za někdy hrubší upřímností se skrývá citlivá duše člověka, který je vždy připraven pomáhat, stále věří v lidskou dobrotu a všem přeje to nejlepší.
Sám o své současné tvorbě říká: „Vrátil jsem se ke klasice – někdy až příliš naturalistické – vnitřním posunem zaviněným současným společenským klimatem: vulgarita, sobeckost, bezohlednost, neúcta k tradicím u mne vyvolala tradicionalismus jako formu vzdoru. Tradici a morálku od sebe nelze oddělit. Tradice je pravá duše národa a morálka jeho obrazem. Slušnost a poctivost se dnes však považují za směšné přežitky a sloužit tradici má přívlastek zločinu. Proto jsem raději konzervativní směšný „zločinec“ plný emocí, než abych si nechal nutit společenské a výtvarné myšlení druhého.“
Václav Nasvětil svými obrazy rozdává radost nejen myslivcům, ale také ostatním přátelům přírody. Věřím, že osud si s ním již dostatečně pohrál a napříště nenechá ze zlé vůle točit kormidlem jeho života někoho jiného tak, jak se v minulosti již několikrát stalo. K životnímu jubileu, jehož se letos v červenci dožívá, přeji Václavu Nasvětilovi pevné zdraví, klidná léta naplněná tvůrčí činností a hodně štěstí, které k němu mnohdy hledá cestu oklikou.