Proč zaostáváme za Franzem Vogtem ve zlepšování kvality zvěře
Seminář zabývající se historií oborního chovu Franze Vogta na Děčínském Sněžníku se asi ve všech ohledech vydařil. Věřím, že většina účastníků z něj odjížděla s pocitem užitečně stráveného času. Já jsem na něj jel jednak jako přednášející, jednak se záměrem dozvědět se něco nového o problémech a úspěších následovníků Franze Vogta, kteří tak jako on touží chovat silnou zvěř s kapitálními trofejemi. I v tomto směru byl pro mě seminář cenný: odnesl jsem si zjištění, že základními podmínkami pro dosažení úspěchu nejsou ani tak dostupnost nejnovějších poznatků, jako spíše cílevědomost, houževnatost a ochota obětovat něco přiblížení se k vytčenému cíli.
Každá doba s sebou přináší možnosti, jak posunout věc, která nás zajímá, kupředu, tak současně omezení, jež nás v našem snažení brzdí. Co se týče chovu jelení zvěře, máme v současnosti na jedné straně k dispozici obrovské množství informací a můžeme dovážet zvěř ze všech koutů světa. Na straně druhé jsme konfrontováni s chronickým nedostatkem času a z toho pramenícího povrchního přístupu k některým problémům. Ideální řešení současnosti je takové, které přinese efekt do dvou až tří let, pokud možno při minimální potřebě o věcech více přemýšlet. Právě v tomto přístupu může být jedna z příčin toho, že se u nás zatím nikomu nepodařilo Franze Vogta dohnat a předehnat, i když jeho výsledky ukázaly, že tělesné parametry zvěře lze razantně změnit i během velice krátké doby (z pohledu biologie zvěře, ne naší nedočkavosti). Ten, kdo chce v chovu zvěře dosáhnout něčeho významnějšího, se pravděpodobně musí smířit s tím, že pokud nebude mít zcela mimořádné štěstí, bude muset za každý úspěch nemálo zaplatit. Prostředky investované do chovu zvěře jsou navíc spojeny s poměrně značným rizikem, jež lze omezit především hlubokými znalostmi problematiky a poučením se ze zkušeností jiných. Proto mají podobné akce, jako byl seminář o Vogtově oboře, obrovský význam, neboť nám umožňují ohlédnout se v záplavě nových poznatků za výsledky našich předchůdců.
POROZUMĚNÍ POTŘEBÁM ZVĚŘE – KLÍČ K JEJÍ SPOKOJENOSTI
Základním pravidlem každého, kdo chce chovat kvalitní zvěř, je nutnost vyhovět jejím potřebám. S tím budeme asi všichni souhlasit, ale splnění této podmínky v praxi často naráží na naše omezené možnosti, přičemž výsledkem je hledání kompromisů mezi tím, co bychom dělat měli a chtěli, a tím, co nám dovolí finanční situace, pracovní vytížení, rodina atd. Příklad chovu Franze Vogta ukazuje, že jelen toho pro spokojený život potřebuje relativně málo a neměl by být problém vyhovět jeho potřebám. Když se podíváme na denní režim zvěře, velmi lehce určíme, že jejími nejzákladnějšími potřebami jsou dostatek kvalitní potravy a klid, protože zvěř tráví čas především pastvou a odpočinkem.
Pokud jde o potravu, mnohý určitě namítne, že Vogt měl ke krmení zvěře dostatek sezamových pokrutin, což my dnes nemáme. To je do značné míry alibismus. Sezam sice je velice kvalitní, drahé a obtížně dostupné krmivo, ale není nenahraditelný. Navíc si uvědomme, že jelen lesní je poměrně přizpůsobivý přežvýkavec, který je schopen přežít i bez přikrmování v oblastech, kde půl roku leží sníh a kde se v té době živí pouze omezenými potravními zdroji nevalné kvality. Přesto tam úspěšně přežívá a dokáže se vyrovnat s nepřízní počasí a sezónními změnami v kvalitě dostupné potravy. Zlepšení kvality potravy podáváním jadrných krmiv by proto mělo mít jasný efekt v podobě výrazně zlepšené kvality zvěře. Dosavadní výsledky přikrmování praktikované v našich honitbách ovšem v tomto směru nepřinesly nic zásadního. Jednou z hlavních příčin tohoto stavu může být narušování režimu příjmu potravy zvěře. Pro jakéhokoliv přežvýkavce je totiž zcela zásadní stabilita v přijímání potravy, která je v přírodě zajištěna tím, že přirozená potrava se objevuje postupně a v pravý čas. Na jaře raší nové lístky, na podzim dozrají energeticky bohaté plody, z nichž si zvěř vytvoří tukové zásoby a postupně u ní dojde k adaptaci na zimní potravu nízké kvality. Zvěř sice žije v kontaktu s predátory a musí být ostražitá, ale žádný predátor ji nestresuje permanentně. Jakékoliv krmivo – což platí především pro krmiva jadrná – by mělo být podáváno tak, aby ho zvěř dostala v době, kdy je na něj přizpůsobena a mohla ho přijímat denně po celé období, kdy se tímto krmivem krmí. Krmiva by měla být předkládána tak, aby se k nim zvěř bez potíží dostala a nebyla stresována. Celá problematika je trochu složitější, ale jsem přesvědčen, že pokud se podaří začít s přikrmováním již na podzim a zvěři nabízet krmivo bez výkyvů, bude mít takové přikrmování zřetelný dopad na kvalitu zvěře.
Druhou zásadní podmínkou je, aby zvěř byla co nejméně ve stresu. Zvěř, která pravidelně prožívá stres, neuspokojí dobře svou potravní potřebu. Při stresu je organismus zvěře „v pohotovosti“ kvůli nutnosti případného útěku, celý trávicí trakt je utlumen a zvěř se často ukrývá v houštinách a nevychází na pastevní plochy. Právě zajištění klidu je obrovskou výhodou dobře vedených obor a farem, kde je zvěř zvyklá na běžný provoz a plot ji chrání proti vnějšímu zneklidňování. Tento faktor je ve volných chovech přirozeně mnohem hůře ovlivnitelný, protože nelze omezit aktivity turistů. I v tomto ohledu se však dá něco udělat. Pokud máme skutečně vážný zájem realizovat něco, co by pomohlo zvýšit kvalitu zvěře, je vedle výživy nutné současně řešit i pohodu zvěře. Ta se nám za to odmění výrazně lepšími trofejemi. Ve volných honitbách ovšem narážíme i na problém jejich velikosti, která zvěři nestačí. Opět se kladně projevuje „efekt plotu“, jenž zvěř nepustí k sousedům, kteří by ji rychle „upozornili“ na to, že je třeba dávat si pozor ...
CO Z TOHO VYPLÝVÁ PRO NAŠE HOSPODAŘENÍ?
Co vyplývá z výše uvedeného pro naši praxi?
1. Přikrmování by mělo odpovídat potřebám zvěře, tzn. jadrná krmiva by se měla podávat zvěři na podzim, a to nepřetržitě. Omezovat dávky je možné jen při denním podávání, při delší frekvenci lze jadrné krmivo míchat s méně kvalitními komponenty.
2. Krmelce a všechna ostatní zařízení, kde se zvěři předkládá krmivo, by měla být postavena v krytu poblíž stávanišť zvěře a měl by u nich být vyloučen lov. Vnadiště pro černou, pokud jsou nutná, by měla být zajištěna proti vstupu ostatní zvěře.
3. Lovecké aktivity by neměly být příčinou zvýšeného zneklidňování zvěře. Měl by být výrazně omezen lov v krytech zvěře a na jejích pastevních plochách, zcela vyloučen by měl být pohyb lovců po honitbě v noci.
4. Nejméně škodlivým způsobem plnění plánu lovu je zorganizování několika (maximálně tří) dobře připravených společných lovů, na nichž se uloví vše potřebné.
5. Na individuálních lovech je nutné omezit častý pohyb lovců, zejména na stávaništích zvěře, střelbu do tlup a postřelení zvěře.
6. Nedílnou součástí péče o zvěř by měla být péče o její pohodu a o omezování rušivých vlivů. Uvědomme si však, že i důsledky často vzpomínaného zneklidňování turisty budou závislé na tom, jak zvěř hodnotí přítomnost člověka ve své blízkosti. Pokud si bude návštěvníky lesa spojovat jen s tím, že lesem pouze procházejí a nic jí od nich nehrozí, bude její stres mnohem menší, než kdyby si na ně musela neustále dávat pozor. Dobrým příkladem je reakce zvěře na auta, podle které lze poznat, jak se tyto dopravní prostředky v konkrétní honitbě využívají při lovu.
Uvědomuji si, že výše uvedené zásady hospodaření se zvěří jsou v dnešní době ve většině honiteb velmi obtížně realizovatelné. Přesto považuji za nutné diskutovat o tom, jak zvěři zlepšovat životní podmínky. Často přece říkáme, že nejsme lovci, ale myslivci. Kdo je však více lovec? Ten, který v zelené uniformě občas zajde ke krmelci a zvěř loví převážně na hromadách krmiv, nebo ten, který v maskáčích splní plán lovu na dvou společných loveckých akcích a s příchodem podzimu zvěř řádně nakrmí?
Autor je pedagogem na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzitě v Brně.