Srnci z polesí Rovina
V roce 1971, když jsem pracoval na ústředí Lesního závodu Jablunkov ve funkci provozního inspektora, jsem měl možnost lovit průběrného srnce na polesí Rovina. Zvěřina byla určena pro podnikový stánek zvěřinových specialit na výstavišti Černá louka v Ostravě. Na lov jsem jezdil služebním motocyklem, nejraději po silnici z Jablunkova přes Milíkov. Před budovou polesí Košařiska, „Na Křivé“, jsem odbočoval doleva na lesní cestu vedoucí přes řeku Kopytnou a Karpentnou a také k louce zvané Rovnice. Tamní lesní komplex jsem znal z kontrolních přejímek prací i z dřívějších loveckých pochůzek, a také z honů na zajíce. Věděl jsem, že u louky stojí vysoká pozorovatelna, z níž lze přehlédnout jak celou louku, tak přilehlou zalesněnou paseku. Toto místo bylo cílem mé odpolední vycházky.
Motocykl jsem zaparkoval asi 300 m před loukou. Za krásného, teplého letního odpoledne jsem opatrně došoulal k pozorovatelně a v tichosti na ni vystoupal. Srnčí říje ještě nezačala. Byl jsem rád, že jsem cestou nezradil žádnou zvěř. Nahoře jsem se pohodlně uvelebil, kulobrok připravil k použití a dalekohledem jsem začal prohlížet blízké okolí. Chvíli jsem si krátil pozorováním vrcholků nedaleké pahorkatiny, táhnoucí se nad obcemi Vendryně a Bystřice nad Olší směrem k polské hranici. Vychutnával jsem příjemnou vůni smrkového lesa a očekával příchod večera. Zapadající slunce prodlužovalo stíny okolních stromů, louka potemněla.
V sousední smrkové kultuře, která byla ještě dobře osvětlená zapadajícím sluncem, se náhle zvedl zalehlý kus srnčího. Dříve jsem ho nepostřehl. Teď stál na jednom místě, občas zafrkal a stále si lízákem čistil srst na hřbetu. Zahlédl jsem parůžky a začal je pečlivě prohlížet dalekohledem. Srnec byl ode mne vzdálen asi 80 m. Podle silnějšího krku jsem usuzoval, že jde o starší kus, čemuž nasvědčovala i šedivá hlava. Parůžky byly slabé, jen o málo přesahovaly slechy, vysoké kolem 15 cm a pouze s krátkými předními výsadami. Rovněž ve zvěřině byl kus poměrně slabý. Vše nasvědčovalo tomu, že je průběrný, a tak jsem se rozhodl ulovit ho. Opatrně a hlavně tiše jsem do okénka kazatelny položil kulobrok, napnul napínáček, odjistil a po pečlivém zamíření zmáčkl spoušť. Srnec po ráně zůstal v ohni a zmizel v trávě. Čekal jsem, zda se nezvedne, ale nestalo se tak.
Nespěchal jsem, plně jsem vychutnával radost z úlovku. Teprve po půlhodině jsem sestoupil z kazatelny. Srnce jsem našel snadno. Dodržel jsem všechna myslivecká pravidla – jeden ze smrkových úlomků patřil srnci jako poslední hryz, druhý ozdobil moji lesnickou čepici. Následovalo nezbytné ošetření zvěřiny. Poté jsem srnce donesl k motorce a na nádrži jej odvezl ještě za světla domů. Teprve následujícího dne ráno jsem úspěšný lov telefonicky ohlásil vedoucímu polesí s tím, že zvěřinu má již v lednici na LZ a dodávka je tak splněna. Pouze v takových případech mohli zaměstnanci LZ lovit srnce před říjí. Jinak to bylo výsadou pouze poplatkových lovců.
Po návratu z lovu jsem pozval souseda – také myslivce – i s manželkou na srnčí játra. Hlavu srnce s parůžky i posledním hryzem jsem naaranžoval na talíř, podložil smrkovou snítkou a postavil na čestné místo na jídelním stole. Manželka připravovala játra po „staromyslivecku“ a já všem barvitě líčil průběh úspěšného lovu. Nezapomněli jsme na přípitek, a to hlavně proto, aby nás neopustilo lovecké štěstí a neurazili jsme sv. Huberta. Manželka nachystala usmažená játra na stůl a s chutí jsme se pustili do jídla. Po chvíli jsem si všiml, že ze srncova větrníku něco vylézá. Zjistil jsem, že jsou to larvy střečků! Pro nátury se slabším žaludkem při stolování nic příjemného ... Setkal jsem se s nimi poprvé. Trofej jsem odnesl „z dohledu“ a omluvil se hostům. Přežili to bez úhony, oslava pokračovala. Následující den při preparaci trofeje jsem napočítal 15 larev střečků. Určitě srnci znepříjemňovaly život, proto na pasece frkal a pokašlával.
V dalším roce koncem srpna po srnčí říji mohli zaměstnanci LZ lovit srnce, kteří chyběli do splnění plánu lovu. Referent pro myslivost nás na pracovní poradě seznámil s tím, kolik srnců ještě zbývá. Nejvíc jich bylo na polesí Rovina. Ještě na poradě jsem se s polesným domluvil na podmínkách lovu na Rovině. Souhlasil, dokonce mě pochválil za moji aktivitu. Sám již lovil málo, byl před odchodem do důchodu. K životnímu jubileu dostal od ředitele povolenku k lovu jelena bez omezení věkové třídy a chtěl se mu plně věnovat od začátku doby lovu. Vzpomínám si, že se mu jelena ulovit nepodařilo, a tak umožnil jeho lov místo sebe svému lesníkovi.
Přestože jsem věděl, že srnci po říji odpočívají a na pastvu vycházejí nepravidelně, rozhodl jsem se zkusit štěstí na stejném posedu, kde se mi dařilo v předešlém roce. Na místě bylo vše při starém. Teplé srpnové odpoledne postupně přecházelo v podvečer. Očekával jsem příchod zvěře na louku, na které po sklizni sena rostla již druhá seč, šťavnatá otava. Nejdříve se ukázala srna se dvěma srnčaty. Všechny kusy byly v dobré kondici, v klidu se popásaly a postupovaly k pozorovatelně. Musel jsem dávat pozor, abych je nějakým hlukem nebo neopatrným pohybem nezradil. Sledováním srnčí rodiny jsem strávil skoro hodinu, když se znenadání v nedaleké smrkové kultuře objevil další kus srnčí zvěře. Byl to srnec. Zvedl se z lože ve stejných místech, kde byl zalehlý můj loňský úlovek. Upoutal mě barvou srsti, která se zdála být v zapadajícím slunci mahagonová. První pohled v dalekohledu však patřil jeho hlavě s parůžky špičáka. Vše nasvědčovalo tomu, že bude mít dva roky.
Pečlivě jsem zamířil na komoru a vystřelil. Srnec se zlomil v ohni, srna odskočila se srnčaty do nedaleké houštiny a dlouho dobu na jednom místě bekala. Uklidnila se asi za čtvrt hodiny a odtáhla hlouběji do krytu. Teprve poté jsem sestoupil z kazatelny. Srnce jsem ve smrkové kultuře bez problémů našel, prohlídkou chrupu ověřil, že je opravdu dvouletý. Věděl jsem, že trofej nebude „u mocných“ budit závist.
Lesní úsek, kde se mi podařilo oba srnce ulovit, jsem si oblíbil, ale k dalšímu lovu srnců jsem se tam již nedostal, což mi bylo líto. Na polesí Rovina jsem prožil ještě dovolenou v lovecké chatičce pod Janovou loukou. Postavil ji tamní lesník Vladislav Krop, vůdce barvářů a známý autor mysliveckých příběhů. S potěšením jsem poznával krajinu s rozlehlými lesy a s horskými loukami s pestrou skladbou bylin. V létě na nich kvetl sadec konopáč, vrbka úzkolistá a divoké mečíky. Chodili jsme s rodinou do lesa za zvěří a také na houby, po potocích sbírali samorosty. Nikdy jsme neměli dlouhou chvíli, stále bylo co dělat a čas strávený bez televize, rádia a telefonu nám jen prospíval. Moc rád na ty chvíle vzpomínám.
Úryvek pochází z poslední autorovy knihy Vzpomínky myslivce, kterou lze objednat v naší redakci. Redakčně zkráceno.