Význam Franze Vogta pro naše poznání
Prof. ing. Luděk Bartoš, DrSc.
Máme-li dnes hodnotit význam experimentů Franze Vogta pro naše poznání, musíme zasadit tyto experimenty do historického kontextu. Franz Vogt byl profesí chemik a generální ředitel Schichtových závodů. (To už něco znamenalo. Schichtovy závody byl nadnárodní koncern ovládající trhy s tuky, mýdlem a pracími prostředky ve značné části Evropy.) Svým experimentům se začal věnovat až na prahu odchodu do důchodu. Jako chemik nebyl biolog a dá se předpokládat, že o celé řadě dnes dostupných informací, jako třeba o podstatě genetiky, neměl znalosti. Byl to však nepochybně člověk chytrý s brilantně logickým úsudkem.
Nadprůměrné parohy jelenů byly v uplynulých staletích schraňovány a např. mezi šlechtou vyměňovány jako dary, přičemž byla pozorně sledována hmotnost jelenů. Díky této tradici se nám dodnes dochovaly nejen rekordní trofeje, ale i záznamy o tělesné hmotnosti lovené zvěře. Nejmohutnější jelení parohy Evropy ze 16.–19. století jsou ve sbírce v Moritzburgu v Německu. To samozřejmě neuniklo zvídavé pozornosti Franze Vogta. Vrtalo mu hlavou, jak je možné, že v minulosti byli jeleni dvakrát tak velcí než jeleni v jeho době. Otestoval proto hypotézu, že evropští jeleni a srnci současnosti jsou menší než dříve kvůli nepříznivým faktorům prostředí a při patřičné výživě by mohli dosáhnout zvětšení velikosti. Jeho práce není pozoruhodná pouze pro okázalé výsledky, ale také pro jasný přístup ke komplexnímu problému, spoleh na kvantitativní data, skvělou fotografickou dokumentaci každého experimentálního kusu a jasnou interpretaci výsledků. Franz Vogt přistupoval k jelenům a jejich výživě jako k systému, který by mohl produkovat jeleny s parohy většími než největší rekordní trofeje Evropy, aniž by se přitom zaměřil na dědičnost velikosti paroží. Ze svého chovu vyřazoval pouze jeleny, jejichž tvar paroží mu připadal nedostatečný. Vycházel z jednoduchého předpokladu, že daný genetický potenciál umožní u všech zvířat dosáhnout velké parohy a velkou tělesnou velikost. Svým způsobem předběhl dobu. Plně pochopil, že dědičný základ se v daných podmínkách neuplatňuje nijak výrazně. Jedním z jeho hlavních výsledků bylo, že prokázal u jelenů i u srnců existenci negenetického vlivu – mateřského prostředí, jehož působením se tělesná velikost a velikost paroží progresivně zvětšovala nejméně po tři generace u jelenů a po čtyři generace u srnců.
K řešení problematiky produkce jelenů se „superparohy“ přistoupil Franz Vogt jako chemik. Musím přiznat, že část postupů, které ve svých experimentech použil, si musí čtenář jeho knih do jisté míry domyslet z nepřímých náznaků. Není ale pochyb, že nejdříve analyzoval chemické složení parohů a kostí jelenovitých, stejně jako chemické složení rostlin spásaných touto zvěří. Vypočítal nutriční potřeby jelenovitých a vyvodil z toho, že přirozená potravní nabídka zůstává daleko za jejich nutriční potřebou. Dospěl k názoru, že evropské přírodní prostředí pravděpodobně neumožňuje za běžných podmínek vzrůst jelenů rekordních velikostí. To také znamenalo, že obrovští postglaciální jeleni žili v nutričně a environmentálně mnohem příznivějším prostředí. Aby zajistil nutriční potřeby, využil Franz Vogt pokrutin z olejnatých semen, z nichž nejlepší byla semena sezamová. Sezamové pokrutiny byly vedlejším produktem výroby Schichtových závodů, a lze proto předpokládat, že byly pro generálního ředitele těchto závodů v zásadě velmi levné, ne-li přímo zadarmo. Vogt sestavil dietu, jejíž základ tvořil pokrutinový koláč s dietetickým přídavkem přirozeného původu. Jeleni přijali dietu hned, srnčí zvěř nikoliv. Franz Vogt proto usoudil, že bude třeba věnovat čas pečlivému pozorování, jak si srnčí zvěř počíná při pastvě, kterým zdrojům potravy dává přednost atd. Skutečně, rozmanitost vysokokvalitní diety byla klíčem k tomu, aby srnčí zvěř brala více potravy. To v plném rozsahu experimentálně prokázali až Vogtovi následovníci (především von Bayern 1981), přestože již sám Vogt dosáhl i u srnčí zvěře pozoruhodných výsledků.
Franz Vogt se soustředil na optimální výživu nejen jelenů, ale s nemenším zájmem také laní a jejich embryí. Ze vzniklého potomstva vybral ty nejtěžší a nejdříve kladené laněčky (nebo srny) a s těmi šel do další generace. K nim na říji připustil pokud možno nepříbuzného otce další generace potomstva. Každá nová generace byla charakterizována nárůstem porodní hmotností kolouchů. Ti v dospělosti dosahovali většího tělesného rámce a u samčího potomstva tím pádem také větší parožní hmoty. Do třetí generace jelenů, kdy byly experimenty ukončeny válkou, dosáhli jeleni tělesné hmotnosti 300–350 kg a hmotnosti paroží 11–14 kg. (Srnci se z průměrné celkové hmotnosti 15 kg „zvětšili“ na 26 kg s hmotností parůžků 600–700 g!) Franz Vogt byl přesvědčen, že horní hranice pro srnce leží na 30 kg celkové tělesné hmotnosti a 800 g parožní hmoty. Na konci pokusů dosahovali Vogtovi jeleni právě parožní hmoty asi největších jelenů. Jeho jeleni a srnci se vyrovnali nebo převyšovali téměř všechny jeleny a srnce ulovené v Evropě za celá staletí. Trofeje byly hodnoceny Nadlerovou metodou, tehdy v Evropě široce užívanou, která byla také použita při hodnocení Vogtových jelenů. (Pro upřesnění: výsledky podle Nadlerovy metody jsou v průměru jen asi o 10 bodů nižší než v současnosti používaná metoda CIC. Hodnoty jsou zde pro přesnost uváděny podle toho, podle které metody byly skutečně měřeny.) Rekordní jelení trofej Evropy dosahovala v té době 229,00 bodu podle Nadlera, stá nejlepší trofej 200,09 bodů. Z 36 jelenů odchovaných Vogtem nedosáhl pouze jeden hranice 200 bodů podle Nadlera! Vogtovi jeleni dosahovali hodnot 200 bodů ve věku čtyři až šest a vrcholili v osmi letech věku. Z 19 jelenů, kteří se dožili osmi let, šest převyšovalo světový rekord, stejně jako jeden šestiletý jelen. Největší Vogtův jelen dosáhl hodnoty 242,20 bodů Nadlerovy stupnice s vrcholovou hmotností 14 kg parožní a lebeční hmoty. Když byly Vogtovy experimenty předčasně ukončeny, byli pokusní jeleni 3. generace teprve ve věku šest let, tedy o dva roky mladší, než byl předpokládaný vrchol parožní produkce. Jeleni 4. generace byli v té době teprve mladíčci. Franz Vogt opakovaně zdůrazňoval, že kvalitní výživa musí být zaměřena přednostně na těžké laně, aby mohly odnosit a klást co možná největšího a nejzdravějšího koloucha. Prokázal také, že jeleni musí být v dobrém výživném stavu jeden měsíc před začátkem růstu paroží, jinak nedokáží vyprodukovat paroží maximálních parametrů.
Význam práce Franze Vogta z mezinárodního hlediska není zatím plně doceněn. Příčinou je skutečnost, že své fotograficky bohatě dokumentované knihy a v nich obsažené principy a výsledky svých experimentů publikoval v německém jazyce. Pro anglosasky orientovaný vědecký svět vše, co není v angličtině, jako by nebylo. V 80. letech minulého století se pokusil prof. Valerius Geist z Kanady seznámit odbornou veřejnost s Vogtovou prací ve svém článku v časopise Wildlife Society Bulletin (Geist 1986). Velký ohlas to však, obávám se, zatím nepřineslo. Jednou z příčin může také být, že, jak již bylo zmíněno, principy, z nichž vycházel Franz Vogt, se staly principy praktikovanými na farmách jelenovitých v nejvyspělejším světě, dost možná zprostředkovaně Vogtovými experimenty do nějaké míry ovlivněné. A pokud ne, s prohlubováním znalostí o biologii jelenovitých samozřejmě stoupá pravděpodobnost, že stejné principy objeví také někdo další. Přece jen od éry Vogtových experimentů uplynulo 80 let. To je ve světě vědy příliš dlouhá doba. Přesto si myslím, že by se anglickým vydáním stěžejní knihy Franze Vogta Neue Wege der Hege (Nové cesty v péči o zvěř) pomohlo tento stav napravit a dát tak památce Franze Vogta důstojné místo v historii vědy.
Autor pracuje v oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., v Praze – Uhříněvsi.
Máme-li dnes hodnotit význam experimentů Franze Vogta pro naše poznání, musíme zasadit tyto experimenty do historického kontextu. Franz Vogt byl profesí chemik a generální ředitel Schichtových závodů. (To už něco znamenalo. Schichtovy závody byl nadnárodní koncern ovládající trhy s tuky, mýdlem a pracími prostředky ve značné části Evropy.) Svým experimentům se začal věnovat až na prahu odchodu do důchodu. Jako chemik nebyl biolog a dá se předpokládat, že o celé řadě dnes dostupných informací, jako třeba o podstatě genetiky, neměl znalosti. Byl to však nepochybně člověk chytrý s brilantně logickým úsudkem.
Nadprůměrné parohy jelenů byly v uplynulých staletích schraňovány a např. mezi šlechtou vyměňovány jako dary, přičemž byla pozorně sledována hmotnost jelenů. Díky této tradici se nám dodnes dochovaly nejen rekordní trofeje, ale i záznamy o tělesné hmotnosti lovené zvěře. Nejmohutnější jelení parohy Evropy ze 16.–19. století jsou ve sbírce v Moritzburgu v Německu. To samozřejmě neuniklo zvídavé pozornosti Franze Vogta. Vrtalo mu hlavou, jak je možné, že v minulosti byli jeleni dvakrát tak velcí než jeleni v jeho době. Otestoval proto hypotézu, že evropští jeleni a srnci současnosti jsou menší než dříve kvůli nepříznivým faktorům prostředí a při patřičné výživě by mohli dosáhnout zvětšení velikosti. Jeho práce není pozoruhodná pouze pro okázalé výsledky, ale také pro jasný přístup ke komplexnímu problému, spoleh na kvantitativní data, skvělou fotografickou dokumentaci každého experimentálního kusu a jasnou interpretaci výsledků. Franz Vogt přistupoval k jelenům a jejich výživě jako k systému, který by mohl produkovat jeleny s parohy většími než největší rekordní trofeje Evropy, aniž by se přitom zaměřil na dědičnost velikosti paroží. Ze svého chovu vyřazoval pouze jeleny, jejichž tvar paroží mu připadal nedostatečný. Vycházel z jednoduchého předpokladu, že daný genetický potenciál umožní u všech zvířat dosáhnout velké parohy a velkou tělesnou velikost. Svým způsobem předběhl dobu. Plně pochopil, že dědičný základ se v daných podmínkách neuplatňuje nijak výrazně. Jedním z jeho hlavních výsledků bylo, že prokázal u jelenů i u srnců existenci negenetického vlivu – mateřského prostředí, jehož působením se tělesná velikost a velikost paroží progresivně zvětšovala nejméně po tři generace u jelenů a po čtyři generace u srnců.
K řešení problematiky produkce jelenů se „superparohy“ přistoupil Franz Vogt jako chemik. Musím přiznat, že část postupů, které ve svých experimentech použil, si musí čtenář jeho knih do jisté míry domyslet z nepřímých náznaků. Není ale pochyb, že nejdříve analyzoval chemické složení parohů a kostí jelenovitých, stejně jako chemické složení rostlin spásaných touto zvěří. Vypočítal nutriční potřeby jelenovitých a vyvodil z toho, že přirozená potravní nabídka zůstává daleko za jejich nutriční potřebou. Dospěl k názoru, že evropské přírodní prostředí pravděpodobně neumožňuje za běžných podmínek vzrůst jelenů rekordních velikostí. To také znamenalo, že obrovští postglaciální jeleni žili v nutričně a environmentálně mnohem příznivějším prostředí. Aby zajistil nutriční potřeby, využil Franz Vogt pokrutin z olejnatých semen, z nichž nejlepší byla semena sezamová. Sezamové pokrutiny byly vedlejším produktem výroby Schichtových závodů, a lze proto předpokládat, že byly pro generálního ředitele těchto závodů v zásadě velmi levné, ne-li přímo zadarmo. Vogt sestavil dietu, jejíž základ tvořil pokrutinový koláč s dietetickým přídavkem přirozeného původu. Jeleni přijali dietu hned, srnčí zvěř nikoliv. Franz Vogt proto usoudil, že bude třeba věnovat čas pečlivému pozorování, jak si srnčí zvěř počíná při pastvě, kterým zdrojům potravy dává přednost atd. Skutečně, rozmanitost vysokokvalitní diety byla klíčem k tomu, aby srnčí zvěř brala více potravy. To v plném rozsahu experimentálně prokázali až Vogtovi následovníci (především von Bayern 1981), přestože již sám Vogt dosáhl i u srnčí zvěře pozoruhodných výsledků.
Franz Vogt se soustředil na optimální výživu nejen jelenů, ale s nemenším zájmem také laní a jejich embryí. Ze vzniklého potomstva vybral ty nejtěžší a nejdříve kladené laněčky (nebo srny) a s těmi šel do další generace. K nim na říji připustil pokud možno nepříbuzného otce další generace potomstva. Každá nová generace byla charakterizována nárůstem porodní hmotností kolouchů. Ti v dospělosti dosahovali většího tělesného rámce a u samčího potomstva tím pádem také větší parožní hmoty. Do třetí generace jelenů, kdy byly experimenty ukončeny válkou, dosáhli jeleni tělesné hmotnosti 300–350 kg a hmotnosti paroží 11–14 kg. (Srnci se z průměrné celkové hmotnosti 15 kg „zvětšili“ na 26 kg s hmotností parůžků 600–700 g!) Franz Vogt byl přesvědčen, že horní hranice pro srnce leží na 30 kg celkové tělesné hmotnosti a 800 g parožní hmoty. Na konci pokusů dosahovali Vogtovi jeleni právě parožní hmoty asi největších jelenů. Jeho jeleni a srnci se vyrovnali nebo převyšovali téměř všechny jeleny a srnce ulovené v Evropě za celá staletí. Trofeje byly hodnoceny Nadlerovou metodou, tehdy v Evropě široce užívanou, která byla také použita při hodnocení Vogtových jelenů. (Pro upřesnění: výsledky podle Nadlerovy metody jsou v průměru jen asi o 10 bodů nižší než v současnosti používaná metoda CIC. Hodnoty jsou zde pro přesnost uváděny podle toho, podle které metody byly skutečně měřeny.) Rekordní jelení trofej Evropy dosahovala v té době 229,00 bodu podle Nadlera, stá nejlepší trofej 200,09 bodů. Z 36 jelenů odchovaných Vogtem nedosáhl pouze jeden hranice 200 bodů podle Nadlera! Vogtovi jeleni dosahovali hodnot 200 bodů ve věku čtyři až šest a vrcholili v osmi letech věku. Z 19 jelenů, kteří se dožili osmi let, šest převyšovalo světový rekord, stejně jako jeden šestiletý jelen. Největší Vogtův jelen dosáhl hodnoty 242,20 bodů Nadlerovy stupnice s vrcholovou hmotností 14 kg parožní a lebeční hmoty. Když byly Vogtovy experimenty předčasně ukončeny, byli pokusní jeleni 3. generace teprve ve věku šest let, tedy o dva roky mladší, než byl předpokládaný vrchol parožní produkce. Jeleni 4. generace byli v té době teprve mladíčci. Franz Vogt opakovaně zdůrazňoval, že kvalitní výživa musí být zaměřena přednostně na těžké laně, aby mohly odnosit a klást co možná největšího a nejzdravějšího koloucha. Prokázal také, že jeleni musí být v dobrém výživném stavu jeden měsíc před začátkem růstu paroží, jinak nedokáží vyprodukovat paroží maximálních parametrů.
Význam práce Franze Vogta z mezinárodního hlediska není zatím plně doceněn. Příčinou je skutečnost, že své fotograficky bohatě dokumentované knihy a v nich obsažené principy a výsledky svých experimentů publikoval v německém jazyce. Pro anglosasky orientovaný vědecký svět vše, co není v angličtině, jako by nebylo. V 80. letech minulého století se pokusil prof. Valerius Geist z Kanady seznámit odbornou veřejnost s Vogtovou prací ve svém článku v časopise Wildlife Society Bulletin (Geist 1986). Velký ohlas to však, obávám se, zatím nepřineslo. Jednou z příčin může také být, že, jak již bylo zmíněno, principy, z nichž vycházel Franz Vogt, se staly principy praktikovanými na farmách jelenovitých v nejvyspělejším světě, dost možná zprostředkovaně Vogtovými experimenty do nějaké míry ovlivněné. A pokud ne, s prohlubováním znalostí o biologii jelenovitých samozřejmě stoupá pravděpodobnost, že stejné principy objeví také někdo další. Přece jen od éry Vogtových experimentů uplynulo 80 let. To je ve světě vědy příliš dlouhá doba. Přesto si myslím, že by se anglickým vydáním stěžejní knihy Franze Vogta Neue Wege der Hege (Nové cesty v péči o zvěř) pomohlo tento stav napravit a dát tak památce Franze Vogta důstojné místo v historii vědy.
Autor pracuje v oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby, v. v. i., v Praze – Uhříněvsi.