Úvodník 12/2008
Ing. Roman Urbanec, Ph.D.
Vážení čtenáři,
rok 2008 uplynul jako voda, a proto mi dovolte využít předvánoční atmosféry k malému ohlédnutí. Nechci se věnovat obvyklým „úvodníkovým“ tématům, mezi něž patří např. lovectví coby jeden z hlavních pilířů myslivosti. O problematice regionálně přemnožené spárkaté zvěře toho letos bylo napsáno také již mnoho. I myslivecká legislativa je neustále na pořadu dne. Ve snaze „otevřít“ zákon o myslivosti je zvěř víceméně zneužívána jako hlavní škůdce v lese i na poli. V tomto úvodníku se zaměřím na duchovní rozměr myslivosti, který představuje další významný pilíř české myslivosti.
Udržování mysliveckých tradic, uctívání loveckých patronů, lovecké fanfáry, poslední leče a Hubertské plesy – to jsou jen některé symboly zvláštnosti lovectví ve střední Evropě. Právě o tomto aspektu myslivosti, který se stále významněji vrací do života naší myslivecké společnosti, se chci v ohlédnutí za rokem 2008 zmínit.
Tento rok považuji z hlediska návratu historických tradic české myslivosti za velmi důležitý. V uplynulých měsících došlo k obnovení či založení řady národních i regionálních akcí jako myslivecké slavnosti, Hubertské mše či myslivecké poutě, ke svěcení kaplí a kapliček, a to ve významnějším rozsahu, než bylo charakteristické pro konec 90. let a počátek 21. století. Dochází k významnému návratu k lovecké hudbě. Vzniká řada trubačských souborů, a to jak při Českomoravské myslivecké jednotě, tak při státních lesních podnicích (Lesy České republiky a Vojenské lesy a statky ČR) a vysokých či středních lesnických školách. Významně se rozvíjí i výtvarné umění v myslivosti, o čemž v našem časopise svědčí seriál mapující malíře, kteří se zabývají mysliveckou tématikou.
Právě kulturní rozměr myslivosti v ČR je zcela unikátní fenomén, který je nutno využít k propagaci myslivosti na veřejnosti a k obhajobě její existence. Lov zvěře, přes svou zřejmou legitimitu, bude „odpuzovat“ stále větší část laické veřejnosti. Ke zlepšení image myslivosti rozhodně nepřispějí jen výstavy trofejí – „sbírky kostí“, jak bývají často nazývány. Naproti tomu vhodně zorganizovaná myslivecká pouť či Hubertská mše nebo oprava rozpadlé kapličky může pozitivně ovlivnit smýšlení řady občanů včetně mladé generace. Ze své praxe mohu uvést zkušenost, jak znovuinstalace či oprava starých pomníčků a kapliček významně ovlivnila pozitivní vnímání veřejnosti jak firmy, tak myslivců obecně. Jejich vhodná kompozice v krajině ve vazbě na oborní chov a historii bývalého osídlení českého pohraničí poutá u nás v oblasti Vyššího Brodu pozornost nejen místních obyvatel a turistů, ale i návštěvníků ze sousedního Rakouska.
Vážení čtenáři, doufám, že tato myšlenkově roztěkaná úvaha v čase téměř svátečním vás osloví a donutí k zamyšlení nad tím, zda to, co v myslivosti činíme, přispívá k jejímu rozvoji. Nebo je snad lov a myslivost v současné globalizované společnosti jen reliktem, který nemá budoucnost?
Vážení čtenáři,
rok 2008 uplynul jako voda, a proto mi dovolte využít předvánoční atmosféry k malému ohlédnutí. Nechci se věnovat obvyklým „úvodníkovým“ tématům, mezi něž patří např. lovectví coby jeden z hlavních pilířů myslivosti. O problematice regionálně přemnožené spárkaté zvěře toho letos bylo napsáno také již mnoho. I myslivecká legislativa je neustále na pořadu dne. Ve snaze „otevřít“ zákon o myslivosti je zvěř víceméně zneužívána jako hlavní škůdce v lese i na poli. V tomto úvodníku se zaměřím na duchovní rozměr myslivosti, který představuje další významný pilíř české myslivosti.
Udržování mysliveckých tradic, uctívání loveckých patronů, lovecké fanfáry, poslední leče a Hubertské plesy – to jsou jen některé symboly zvláštnosti lovectví ve střední Evropě. Právě o tomto aspektu myslivosti, který se stále významněji vrací do života naší myslivecké společnosti, se chci v ohlédnutí za rokem 2008 zmínit.
Tento rok považuji z hlediska návratu historických tradic české myslivosti za velmi důležitý. V uplynulých měsících došlo k obnovení či založení řady národních i regionálních akcí jako myslivecké slavnosti, Hubertské mše či myslivecké poutě, ke svěcení kaplí a kapliček, a to ve významnějším rozsahu, než bylo charakteristické pro konec 90. let a počátek 21. století. Dochází k významnému návratu k lovecké hudbě. Vzniká řada trubačských souborů, a to jak při Českomoravské myslivecké jednotě, tak při státních lesních podnicích (Lesy České republiky a Vojenské lesy a statky ČR) a vysokých či středních lesnických školách. Významně se rozvíjí i výtvarné umění v myslivosti, o čemž v našem časopise svědčí seriál mapující malíře, kteří se zabývají mysliveckou tématikou.
Právě kulturní rozměr myslivosti v ČR je zcela unikátní fenomén, který je nutno využít k propagaci myslivosti na veřejnosti a k obhajobě její existence. Lov zvěře, přes svou zřejmou legitimitu, bude „odpuzovat“ stále větší část laické veřejnosti. Ke zlepšení image myslivosti rozhodně nepřispějí jen výstavy trofejí – „sbírky kostí“, jak bývají často nazývány. Naproti tomu vhodně zorganizovaná myslivecká pouť či Hubertská mše nebo oprava rozpadlé kapličky může pozitivně ovlivnit smýšlení řady občanů včetně mladé generace. Ze své praxe mohu uvést zkušenost, jak znovuinstalace či oprava starých pomníčků a kapliček významně ovlivnila pozitivní vnímání veřejnosti jak firmy, tak myslivců obecně. Jejich vhodná kompozice v krajině ve vazbě na oborní chov a historii bývalého osídlení českého pohraničí poutá u nás v oblasti Vyššího Brodu pozornost nejen místních obyvatel a turistů, ale i návštěvníků ze sousedního Rakouska.
Vážení čtenáři, doufám, že tato myšlenkově roztěkaná úvaha v čase téměř svátečním vás osloví a donutí k zamyšlení nad tím, zda to, co v myslivosti činíme, přispívá k jejímu rozvoji. Nebo je snad lov a myslivost v současné globalizované společnosti jen reliktem, který nemá budoucnost?