Z historie plavby dříví

U příležitosti 200letého výročí od smrti Josefa Rosenauera, stavitele Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu na Šumavě, uspořádaly ve dnech 13. - 14. května Lesy ČR, s. p. (LČR), město Český Krumlov a Správa NP a CHKO Šumava odbornou konferenci „Využití díla Josefa Rosenauera pro rozvoj regionu Šumavy“. Při této příležitosti Vám předkládáme i ukázku z rozsáhlého článku Ing. Jiřího Neumanna „Z historie plavby dříví na bývalém panství Krumlov“.

Schwarzenberský plavební kanál

Myšlenka spojení Vltavy a Dunaje, dvou řek tekoucích do rozdílných moří, vznikla již v polovině 14. století. Uskutečnila se ale až na konci 18. století, kdy se projevil ve vnitrozemí nedostatek dřeva a jeho cena stále stoupala. Za účelem dopravy dříví z dosud nevyužívaných a nepřístupných lesů pohraničních jihočeských hor byl proto vybudován Schwarzenberský plavební kanál, který umožnil splavování polenového dříví ze Šumavy a jeho dopravu na odbytiště ve Vídni. Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr, zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství se sídlem v Českém Krumlově. V roce 1775 předložil plán na vybudování vodní cesty, kterou by se splavovalo polenové dříví z lesních porostů v okolí sv. Tomáše, Želnavy a Stožce. Plánované vodní dílo mělo vést od ústí potoka Zwettelbach (Světlý potok) do řeky Grosse Mühl u rakouského města Haslachu, přes lesy rakouského kláštera Drkolná (Schlägl) na česká území schwarzenberského panství do oblastí Smrčiny a Plechého (Plöckenstein) k Jelením vrchům (Hirschperky). Konečným cílem Rosenauerova projektu byl potok Světlá voda (Lichtwasser) nedaleko bavorské hranice. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789. Stavba Schwarzenberského plavebního kanálu postupovala velmi rychle. Během prvního roku byl nákladem 26 tisíc zlatých (pracovalo na něm 800 –1000 lidí) postaven 29,3 km dlouhý úsek kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka (Hefenkriegbach), který ústí do Vltavy u obce Hory. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera, jež se stalo nádrží k vypouštění vody pro potřebu plavby. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena celá první část kanálu (později nazvaného „starý“), v celkové délce 39,9 km. Se stavbou se dále nepokračovalo, protože sám Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. Navíc kanálem zpřístupněné zásoby stačily na 30 let. 12. dubna 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausenu, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána v rechlích a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. Zpracované dříví bylo přebíráno na konci léta, protože do zahájení plavby muselo řádně vyschnout. K plavení se vybírala pouze kvalitní, rovná a zdravá polena o délce dvě a půl až tři stopy. Dříví nahnilé ani větve se neplavily. S plavbou se začínalo na jaře, když tající sníh naplnil přítoky kanálu dostatkem vody. Dříví mělo být do koryta vhazováno rovnoměrně, aby nedošlo k závalům. Při dobrém provozu mohlo být splaveno 900-1000 sáhů dřeva denně. Na dobrý průběh plavby dohlíželo kolem kanálu asi 200 lidí. Při nedostatku vody bylo třeba plavbu přerušit a pokračovat v ní až po deštích.

Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821–1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba „novým kanálem“ se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá voda vzdálenosti 89,7 km. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků. V roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody vybudována nádrž Jelení jezírko, později Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Ve druhé polovině 19. století začalo stále žádanější uhlí vytlačovat užívání topného dříví, a tím klesla potřeba těžby polenového dřeva. Zároveň stoupala poptávka po dřevu dlouhém, kmenovém. Pro plavení dlouhého dříví byl Schwarzenberský kanál nevhodný, a proto se hledaly pro jeho dopravu jiné způsoby a nová odbytiště. Část kanálu mezi potokem Rakovka (Hefenkriegbach) a potokem Světlá voda (Lichtwasser) na bavorské hranici byla v roce 1887 upravena pro plavbu celých kmenů. V tomto úseku, dlouhém 22,3 km, byly upraveny oblouky kanálu tak, aby jimi propluly kmeny do délky 19,5 metru. Z plavebního kanálu byl vybudován 3,8 km dlouhý Hefenkriegský smyk, který u Želnavy spojil koryto kanálu s řekou Vltavou a umožnil plavbu dřeva z lesních porostů v okolí kanálu až k Vltavě. V té době vzniklo v Želnavě nové překladiště dříví, ve kterém se hromadila kulatina dopravená sem po vodě z horního toku Vltavy i ze Schwarzenberského kanálu. V Želnavě byly kmeny vázány do vorů a po řece Vltavě plaveny do Prahy. Pokračovala také plavba dříví Schwarzenberským kanálem a řekou Grosse Mühl až do rakouského Haslachu. Přeprava dříví z Haslachu do Vídně byla z důvodů nízké poptávky ukončena v roce 1891. Železniční trať Želnava - Český Krumlov - České Budějovice, dokončená v roce 1892 znamenala nový levný způsob dopravy kulatiny na všechna odbytiště. Kmeny šumavských velikánů se plavily po Vltavě i po Schwarzenberském plavebním kanále Hefenkriegským smykem k novému železničnímu nákladnímu překladišti v Želnavě. Tam byly naloženy do vagónů a odvezeny spotřebitelům. Prodloužení železničního spojení z Volar přes Nové Údolí do bavorského Heidmühle v roce 1910 umožnilo snadnou a levnou dopravu metrového i dlouhého dříví z nejméně dostupných úseků šumavských lesů. Železnice tak s konečnou platností zvítězila. Plavba dříví Schwarzenberským kanálem pomalu ztrácela na významu a v roce 1916 se po celé délce kanálu plavilo už naposledy, v roce 1921 byla ukončena i plavba odpadového dříví pro sklárnu mezi Rasovkou a Huťským dvorem. poslední plavební příkaz vydaly VLS Horní Planá 20. 3. 1961, v dubnu pak bylo splaveno celkem 2700 m3 dlouhého dříví z LS Plešný a Stožec. Od 31. 10. 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu.

Vchynicko-tetovský kanál

Aby využil bohatství pohraničních lesů v oblasti Modravy a Roklanu, pověřil kníže Josef Schwarzenberg (po koupi zmíněných lesů od hraběte Kinského za 400 tisíc zlatých)svého zkušeného ředitele plavby Josefa Rosenauera, aby navrhl systém plavení dříví. Návrh spojení řek Vydry a Křemelné obcházející nesplavný úsek Vydry pod Antýglem schválil kníže 6. června a práce byla okamžitě zahájena 200 dělníky. Řízením prací, které trvaly dva roky, byl pověřen Ing. František Adler. Kanál v délce 14,4 km byl navržen ve třech výškových úrovních s minimálním spádem tak, že dřevo v něm plavalo korytem místy až 5 m širokým rychlostí chůze dospělého člověka. Plavení probíhalo ve třech časových etapách: 1. etapa 1801–1807 (původní Rosenauerova trasa), 2. 1808–1935
(Sekerským potokem), 3. betonovým potrubím. Do roku 1807 se kromě polenového palivového dříví plavily i klády. Po roce 1846 citelně pokleslo množství plaveného dříví s výjimkou let 1871–1876 po větrné kalamitě. Ke svému účelu kanál sloužil ještě počátkem 20. století. Do roku 1958 byl využíván až po Rokytu. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile.

Z historie plavby na bývalém panství Krumlov

(Úryvek z příspěvku Jiřího Neumanna)

Kdy došlo k prvním pokusům o plavbu dříví na Krumlovsku, nelze přesně určit, ale zdá se být jisté, že plavba po Vltavě byla běžná již koncem 15. století, a to zprvu jen z rožmberských lesů u Vyššího Brodu. Spotřeba dříví pánů z Rožmberka - podle historiků pro doly na stříbro jimi samými provozované i provádění vskutku velkolepých staveb apod. - měla za následek, že dosud málo dotčené a mohutné lesy v okolí Krumlova se vyčerpaly - „předčasně do té míry prořídly anebo i částečně byly smýceny“ musela nastat nutná potřeba dopravovat ke Krumlovu po vodě dříví ze vzdálenějších a dosud zachovalých pralesů (lesů).

Z historie víme, že kolem roku 1580 vyslala vrchnost do Vyššího Brodu svého panského porybného Štěpánka Netolického (stavitele Zlaté stoky na panství Třeboňském), aby prohlédl řečiště Vltavy v plavbě bránící Čertovy stěny a předložil návrhy, jak by bylo možné tuto část řeky upravit, aby se stala plavby způsobilou. Ve svém dobrozdání Štěpánek vrchnosti oznámil, že se u Velké Čertovy stěny 670 balvanů a u Malé Čertovy stěny 300 balvanů i velkých kamenů musí vystříleti a odstraniti a náklad na to odhaduje dohromady na 4 850 kop míšeňských. Štěpánek také neschválil návrh krumlovského hofmistra, a to na zadržení vody vhodnými jezy a dříví pak dál odplavit touto „hrazenou“ vodou; svůj zamítavý postoj tehdy zdůvodnil tím, že by přitom došlo k velkým škodám na mlýnech i pozemcích pod Čertovou stěnou, když by se nadržená voda zcela vypustila. Naproti tomu sám navrhl stavbu smyku ze dřeva - jak uvedl „kladení žlebů“; k jejich stavbě je na místě dostatek vhodného dříví a dříví by se ve smyku samo plavilo bez vážnějšího poškození o kamení. To vše obsahuje písemné dobrozdání Štěpána Netolického uložené v archivu panství Krumlov. Pro nás je jistě zajímavé i to, že náklady si současně ověřil u místních mlynářů.

Jsou však doklady o tom, že již za vlády Petra III. z Rožmberka splavili dříví Čertovou stěnou a teprve později přikročili k návrhům Štěpána, protože roku 1549 vyslal poručník Rožmberských dědiců (Guttein) krumlovského zámeckého hejtmana Petra Doudlebského „s perkmistrem a havíři v ta místa klášteru Vyšebrodskému, kdež by se skála, překážející plavbě po Vltavě, an voda malá byla, stlouci a odprázdniti měla, aby jim to projednal a je s dostatkem k tomu dílu fedroval. Což tak na některých místech vykonáno - nebo všichni, když o tom slyšeli, páně předsevzetí schvalovali“ - Tak o tom píše kronikář Václav z Březan.

O takové dávné plavbě i vorů po Vltavě, kterou znali i provozovali naši dávní předkové, je možno nalézt dokladů v jednom listě královských písařů Jana Chvala v Praze, zaslaném panu Janu z Rožmberka (ten zemřel v roce 1472). V něm stojí psáno o tom, jak tito písaři dostali prám dříví, za což vřele Rožmberkovi děkují, i jak vor dolů splavili u Maidštejna (Dívčí kámen), doslova „aby ten prám projeli i doluov splavili“. Dříví měl vydat krumlovský purkrabí a nakonec bylo dříví věnováno mnichům do kláštera ve Zlaté Koruně.

Petr III. z Rožmberka v roce 1545 také psal vyšebrodskému opatu Pavlovi, že „při nedostatku jiného vhodně se nalézajícího dříví v lese Otterwiese patřícímu klášteru 2 000 kmenového stavěcího, trámového a šachtového dříví vyřezati a po vodě splaviti musel dáti“. Krumlovský hejtman Petr Kořenský z Terešova podal v roce 1581 zprávu Jakubu Krčínovi z Jelčan, že budějovický měšťan jménem Asmotes zpracoval v rožmberských lesích pod Dívčím kamenem 160 kusů stavebního a 150 sáhů palivového dříví a to hodlá dopraviti do Budějovic po vodě. Potom dal Vilém z Rožmberka příkaz Krčínovi, aby postavil nové brlení u Krumlova - v místech pozdější továrny na papír firmy „Ignác Spiro a synové“ - a to o něco níže, než stávalo původní. Opat Jan z Vyššího Brodu se ve dvou dopisech - stížnostech z roku 1567 dovolává odpradávna již zvyku při plavbě po Vltavě a žádá vrchnost, aby pro plavbu nekácela již žádné dříví v klášterních lesích pro krumlovské panství. V roce 1590 vydal Petr Vok z Rožmberka „řád plavební“ a jeho dodržování uložil svému Jägermeisterovi - ten má s biřicem tento řád „dáti vyvolati pod propadením 50 kop míšeňských, kdy se toho jinak dopustil“. Pro zajímavost je dále uvedena větší část textu tohoto plavebního řádu:„K městu Krumlov žádnej aby k rechli dříví neplavil a do vody nemetal, leč by prvé to dříví při písaři důchodním vyclil, buď koupené z lesův Jeho Milosti Páně aneb od jich sousedův z jednoho sáhu po 8 groších míšeňských. Dříví kdo by chtěl kupovati bude moci tohoto na rechli od Jeho Milosti dostati 1 sáh po 24 gr. míšeňských. K městu co se koliv dříví veze, žádný z měšťanů nemá takové dříví do sedláků Jeho Milosti Páně kupovati pod pokutou 50 kop míšeňských; leč by cedulku od písaře důchodního, že jest to dříví svobodný a vyclený ukázal, aneb tím sekáním a vozením od lidí poddaných. Jeho Milosti Páně na lesích veliká a nesmírná škoda se děje. Pan Jägermeister má toto šetřiti, aby každého roku do 5 tisíc sáhů dříví dal nahoře nasekati a sem k Krumlovu pro potřebu Jeho Milosti Páně i pro prodej lidem dal splaviti a u rechle srovnati a tu při rechli správnou osobou naříditi, která by osoba to dříví buď k potřebě J. M. Páně aneb lidem do města prodávala, a to hned se má naříditi.“

(Adresa autora: Ing. Jiří Neumann, Chvalšinská 229, 381 01 Český Krumlov)

Josef Rosenauer (1745-1804)

V roce 1759 nastoupil jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Po studiích ve Vídni získal v roce 1771 titul schwarzenberského knížecího inženýra. V roce 1774 se stal přísežným zemským zeměměřičem a v r. 1791 byl jmenován ředitelem schwarzenberské plavby. Vedle této nejznámější vodní stavby zřídil Josef Rosenauer také plavební kanál pro dříví po řece Aist v Horním Rakousku a projektoval Vchynicko-tetovský plavební kanál. K jeho neuskutečněným návrhům náležela například úprava koryta řeky Vltavy pro plavbu dříví. Na domě číslo 118 ve Chvalšinách jsou umístěné dvě Rosenauerovy pamětní desky. V Českém Krumlově patřil Josefu Rosenauerovi dům Latrán č. p. 54.

Z využitím podkladů sborníku Využití díla Josefa Rosenauera pro rozvoj regionu Šumavy (vydaly LČR v r. 2004) a internetových stránek www.ckrumlov.cz připravila redakce Lesnické práce.