AMERICKÝ LESNÍK ALDO LEOPOLD (1887-1949)
Letos uplývá půl století od smrti profesionálního lesníka, přírodovědce, lovce a čelného představitele federální lesní služby (US Forest Service), který vnímal od dětství stráveného na březích Mississippi les šířeji než jako pouhý porost dřevin. Stal se nejen prvním vysokoškolským učitelem péče o zvěř (game management, vzdáleně opisované jako myslivost), ale také krajinným ekologem dříve, než se toto označení vžilo, průkopníkem praktické ochrany přírody, hlubokým myslitelem a především autorem klasické a dodnes podnětné etiky Země, která rozšiřuje chápání morálky jednotlivce jako člena společenství vzájemně závislých částí z rodiny, přátel, národa na půdu, vodstva, rostliny a živočichy (což Leopold, který svou etiku formuloval dříve, než vznikl pojem “ekosystém”, souhrnně označoval jako Zemi).
DÍTĚ SVÉ DOBY
V době, kdy se Aldo Leopold narodil (1887), profese lesníka v USA neexistovala. Byli však dřevaři, exploatující přírodní lesy bez ohledu na trvalost výnosů a ti svou činností vyvolali v život občanské hnutí za striktní ochranu rozsáhlých panenských částí kontinen- tu. Federální dozor nad lesy vznikl v USA až na přelomu století (1898) a jeho pilíři se stali lesníci, kteří studovali v Německu nebo Francii. V r. 1907 byly federální lesní rezervy (Forest Reserves na výměře více než 600 000 km2, tedy více než sedmi Českých republik a 6,5 % území USA) přejmenovány na National Forests, ochraňované na státní náklady pro dobro společnosti (výslovně “pro trvalé zásobování dřevem a ochranu lesů, které regulují vodní odtoky”). Ale souběžně s tím sílilo hnutí prosazující ochranu přírody pro ni samotnou - hnutí, pro něž jediným přijatelným využitím sekvojového pralesa se stromy tři tisíciletí starými bylo, “nechat je tak.”
Aldo Leopold byl vnukem německého přistěhovalce do USA a patřil k první generaci amerických graduovaných lesníků, kteří své vzdělání získali v rodné zemi. Jako u většiny lesníků přitahovala Leopolda k zvolenému povolání možnost žít v prostředí, které ho od dětství lákalo, a zabývat se v něm věcmi, které měl rád. Při tom prožíval od začátku napětí mezi utilitárním a chránícím přístupem ke skutečnosti, které existuje s různou intenzitou v každé společnosti a dokonce i uvnitř každého jedince. Lesník Leopold v dobových podmínkách jihovýchodu USA, osvojovaného často brutálně euroamerickou civilizací, žil životem plným konfliktů mezi zájmem moudře využívat přírodu (což nutně zahrnuje obranu před jejím nemoudrým využíváním) a zájmem prožívat její nedotknutelnost - životem plným otázek a nekončícího úsilí dobrat se smyslu ochrany přírody.
LESNÍKEM VE WESTERNOVÉ ZEMI
Když Leopold nastupoval v roce 1909 jako mladý dobrodružný absolvent univerzity Yale do státní služby na jihovýchodě USA, většina Apačských Národních Lesů v Novém Mexiku byla skutečnou divočinou - rozsáhlým územím bez podstatných znaků lidské přítomnosti. Když tuto oblast opouštěl v roce 1924, divočina se stala (převážně pod vlivem nadměrné pastvy dobytka a následné těžké eroze subtropických půd) něčím rychle mizejícím.
Poutníci, kteří dnes putují po kontinentálním rozvodí z Mexika k severu do Kanady, překračují v Novém Mexiku nevyužívanou aridní oblast kaňonů, polopouští a horských jehličnatých lesů - Gila Wilderness. O ochranu této divočiny na rozloze větší než náš největší národní park Šumava se rozhodujícím způsobem přičinil mladý Aldo Leopold. Jako renomovaný specialista protierozní ochrany poznamenal: “Možná, že naše intimní vnímání může být pravdivější než naše věda a méně zatížené slovy než naše filosofie: Cítíme nedělitelnost Země - jejích půd, horstev, řek, lesů, podnebí, rostlin a živočichů - a kolektivně ji respektujeme nejen jako užitečného služebníka, ale jako živoucí bytost, zřejmě daleko méně živou než my sami, ale daleko přesahující nás samé v čase i prostoru - bytost starší než první úsvit našeho života a až poslední z nás odejde za svými předky, stále mladou.”
V roce 1923, kdy vznikly tyto řádky, přátelé Leopolda odradili od publikování tohoto textu a autor sám přiznával, že jeho mystické vyznění nemůže být dostatečným argumentem pro praktická opatření, o jejichž realizaci usiloval. Nechtěl a nepotřeboval kazatelsky zvedat prst a po letech úporného promýšlení lidských vztahů k přírodě si mohl dovolit zamlčet právě to, co je slovy nesdělitelné a co z jeho zralých textů jasně vyplývá: “Nedovedu si představit, že by morální vztah k Zemi mohl existovat bez lásky, respektu a obdivu k ní a bez veliké úcty k její hodnotě. Hodnotou samozřejmě míním něco mnohem širšího, než je pouhá ekonomická hodnota; míním hodnotu ve filosofickém smyslu.”
V 30. letech se jako univerzitní profesor a sportovní lovec - lukostřelec vracel po několik let do mexické Sierra Madre. Po desetiletích práce v obdobných přírodních podmínkách USA dospěl k názoru, že se dosud pohyboval v choré zemi, zatímco v Mexiku zatím ukazovala biota znaky perfektního zdraví. Výraz “netknutá divočina” pro něj dostal nový konkrétní význam stejně jako “nemocná” a “zdravá” krajina. Tehdy také dokázal formulovat potřebu americké divočiny způsobem, který sahal hluboko ke kořenům americké historické a filosofické identity. A úctu k nespoutané přírodě pomohl učinit záležitostí národních priorit a národní hrdosti.
VYSOKOŠKOLSKÝM PROFESOREM
V roce 1933 uveřejnil Leopold v prestižním Journal of Forestry vyzrálý text, v němž síla abstrakce opřené o praktické zkušenosti dosáhla filosofické hloubky: “Ať to nazýváme netknutou přírodou (wilderness) nebo nespoutaným chováním (wildness), je to měřítko, k němuž můžeme vztahovat naše civilizační experimenty s krajinou”. Brzy poté přijal zakladatelské místo na nově založené katedře “pěstování fauny” (wildlife management) na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. I když pedagogický výkon byl úředně zploštěn na pěstování lovné zvěře, tedy myslivost (game management) a organizačně začleněn do sekce zemědělské ekonomiky, získal jako profesor institucionální základ k šíření osvěty, stimulování výzkumu a účasti na realizačních projektech protierozní ochrany, v nichž se za prezidenta Roosvelta v USA kombinovaly soukromé iniciativy se státní podporou a poradenstvím.
Do vlastních lesnických řad adresoval tyto dodnes aktuální řádky (pod hlavičkou “Dva základní přístupy ke zdraví Země”):
“Je všeobecně známo, že mezi ochránci přírody jsou rozpory. Na první pohled se zdá, že jde o pouhé nedorozumění, ale podrobnější zkoumání odhalí jednotnou dělící linii společnou pro mnoho specializovaných oblastí. V každé oblasti jedna skupina (A) chápe zemi jako půdu a její funkci jako produkci zboží; druhá skupina (B) považuje zemi za biotu, jejíž funkce je o něco širší. O kolik širší, to je ovšem záležitost pochyb a nejasností.
V mém oboru, v lesnictví, je skupina A naprosto spokojena, pěstují-li se stromy jako zelí a získá-li se jako základní produkt celulóza. Necítí žádné zábrany vůči násilí; jejich ideologie je agronomická. Skupina B naopak vidí lesnictví jako fundamentálně odlišné od agronomie, protože se zabývá přirozenými druhy a spravuje přírodní prostředí, spíše než aby vytvářela umělé. Skupina B dává v principu přednost přírodní reprodukci. Obává se z důvodů jak biotických, tak i ekonomických ztráty takových druhů, jako je kaštan, a hrozící ztráty borovice vejmutovky. Obává se o celou řadu druhotných funkcí lesa: o divokou zvěř, možnosti rekreace, o stav rozvodí a pramenitých oblastí, o přírodní rezervace. Skupina B podle mého názoru cítí výzvu ekologického svědomí.
V oblasti divoké zvěře existuje podobné rozdělení. Pro skupinu A jsou hlavními produkty sport a maso; měřítkem produkce jsou počty ulovených bažantů a lososů. Umělé rozmnožování jako dočasné i trvalé východisko je přijatelné - pokud to připouštějí náklady. Skupina B se naopak obává celé řady vedlejších problémů. Jaký vliv na masožravé savce bude mít vytváření stád lovné zvěře? Máme se nadále uchylovat k zavádění exotů? Jak můžeme zajistit obnovení mizejících druhů, jako je kur prérijní, který již není perspektivní jako lovný pták? Jak může péče obnovit ohrožené vzácné druhy, jako je labuť trubač a jeřáb americký? Mohou být zásady ochrany rozšířeny na divoké rostliny? Tady jde zjevně o stejný rozpor jako v lesnictví.”
Leopold kritizoval obecnou tendenci nebrat na vědomí potenciální přírodní zdroje, dokud nedochází k jejich očividnému ohrožení. Zároveň však kladl provokativně otázku, jakou ekonomickou hodnotu mají divoké husy nebo medvědi. Přiznával, že téměř žádnou a doporučoval rezignovat na počtářské triky, jak doložit ekonomickou hodnotu částí přírody. Jejich trvalá existence musí být zdůvodněna jinak. Při praktické podpoře ochranářských snah Leopold neopovrhoval zákony a politickými prostředky, ale dohlížel za jejich omezené horizonty. Tvrdil, že dokud nebude vlastník erozí zničené půdy nebo zpustošeného lesa sociálně stigmatizován a odsuzován veřejností, všechny kontroly nebo podpory zůstanou vždy problematickými pokusy o nápravu učiněných škod. Jejich zdrojem je špatná ekonomika, která může profitovat ze špatného využívání Země.
“Nemáme dosud etiku zabývající se vztahem člověka k Zemi a k živočichům a rostlinám, kteří z ní žijí... Vztah k Zemi je dosud striktně ekonomický, zahrnující nárok na privilegia, nikoliv však povinnosti... Povinnosti získávají smysl až když jsou internalizovány jako svědomí a problém, před kterým stojíme, je, jak rozšířit sociální svědomí vůči našim bližním z lidí na Zemi.”
KRAJINNÝM EKOLOGEM
Stal se jím logikou svého poznání dávno před tím, než byl tento vědní obor definován. Když přišla éra katastrofální deflace půd v prérijních státech USA, citoval výzkumy svých přátel z Nebrasky, které dokumentovaly stabilitu půd, dokud nebyly narušeny nevhodnou agrotechnikou při pěstování obilnin, a velmi praktické závěry z toho vyvozené doprovázel otázkami: “Ale jak bychom se k těmto závěrům mohli dopracovat, kdyby se nedochovala prérijní společenstva pro srovnání s flórou polí? A kdo se stará o ochranu prérijní flóry mimo ty, kdož chápou hodnotu původní přírody?” Pod nebem temným od prašných bouří, které zničily půdu tisíců farem a přinesly tragédii zemědělské ekonomiky, pronesl Leopold projev s příznačným názvem “Land Pathology” a v něm definoval tři skupiny opatření, která mohou přinést stabilitu do narušené krajiny. Jedním jsou podle něj právní a ekonomické mechanismy, chránící veřejný zájem na soukromých pozemcích. Druhou skupinou stabilizujících opatření viděl v obrodě zájmu o estetické hodnoty krajiny v kultuře venkova. Až třetí rovnocennou skupinu nápravných opatření, která zažívala v 30. letech rozmach, viděl v jejich dalším vědeckém tříbení.
Dlouhodobou synergií těchto tří společenských sil může podle Leopolda nakonec vzniknout etika Země, mocnější než součet sil, které ji skládají. “Zrod takové etiky je dosud mimo naše možnosti. Vše, co věda může učinit, je podílet se na vzniku společenského prostředí, v němž by taková etická proměna mohla proběhnout.” (1936)
“Nemůžeme oddělovat krásu od užitečnosti, kvalitu od kvantity, současnost od budoucnosti - ať při rozhodování o tom, co učinit s půdou nebo při výchově těch, kteří jsou na půdě závislí. Všechny způsoby využívání půdy a uživatelé půdy jsou navzájem závislí, i když síly, kterými se tyto závislosti projevují, jsou dosud z větší části nepoznané.”
Leopoldovo puzení k syntézám je zřejmé z toho, že jednu z anomálií moderní ekologie spatřoval ve vytvoření dvou striktně oddělených skupin, jež prakticky neberou na vědomí existenci té druhé. Jedna studuje lidskou společnost téměř, jako by byla od přírody separovaným jsoucnem, a svá zjištění nazývá sociologie, ekonomie a historie. Druhá skupina studuje rostlinná a živočišná společenstva a svá zjištění lhostejně přenechává technologům moci. V nezbytné integraci těchto dvou linií poznání doufal dosáhnout vynikajícího pokroku ve století, které právě končí (v tom ohledu se jeho naděje nenaplnily).
LESY STŘEDNÍ EVROPY OČIMA AMERIČANA
Díky své rostoucí proslulosti byl Leopold v roce 1935 pozván na semestrální studijní cestu do země svých předků - Německa. Zůstala jeho jedinou zaoceánskou cestou a přinesla mu spoustu podnětů. Navštívil během ní také Československo a zůstává záhadou, ke které krajině severních Čech se vztahuje tato poznámka v jeho cestovním deníku: “Velkolepá krajina, která připomíná nejhezčí podhorské pláně pod Skalistými horami - nejkrásnější část střední Evropy, kterou jsme dosud spatřili, ekologicky nejbohatší, nejrozmanitější a nejzajímavější.” Ale z Německa měl Leopold smíšené dojmy; byl konsternován politickým vývojem v zemi, o níž se vyjádřil, že nedojde-li k radikální změně, směřuje jednoznačně k válce. Viděl národ, jenž praktikoval ochranu přírody s nacionalistickým akcentem - sice v rozsahu, který Amerika neznala, ale v podmínkách čistě ekonomického determinismu ve využívání půdy. Poznamenal si, že Němci usilují o maximální výnosy dřeva i zvěřiny, ale nedaří se jim získat ani jedno. “Nikdy předtím nebyly lesy celé země přeměněny během jediné generace v monokultury a nikdy předtím se přírodě vzdálené lesní hospodářství nedostalo s přírodě vzdáleným chovem zvěře do takových zničujících rozporů.” Leopold získal přesvědčení o vzájemném negativním ovlivňování středoevropské myslivosti a pěstování lesa: Vysoké stavy spárkaté zvěře znemožňují přirozenou obnovu lesa a plocení obnovovaných částí lesa snižuje kapacitu prostředí pro zvěř.
Leopolda zaujaly na honech evropské myslivecké tradice a ceremonie, ale kriticky poznamenal: “Úspěšný účastník takového honu snad potřebuje vytrvalost a střeleckou zdatnost, ale ne woodcraft (lesní moudrost) - nemá příležitost prokázat loveckou zdatnost, i když jí disponuje. Nepodílí se na práci se psy a v průběhu honu nemá možnost samostatné volby.” Tyto zážitky posílily jeho víru ve sportovní kvality amerického způsobu lovu, které se snažil uchovat ve své zemi. A v cestovní zprávě napsal: “My Američané jsme dosud nezažili lesy bez medvědů, vlků, orlů a velkých koček. Snažíme se dosáhnout více jelení zvěře a více borovic a pravděpodobně toho dosáhneme. Ale uvědomujeme si, že dosáhnout toho jako Němci, na základě zániku nespoutané přírody a šelem, které k ní patří, by znamenalo vlastně získat velmi málo?”
Leopold pobyl také několik dní u kolegy - pedagoga z vysoké školy v Tharandtu a majitele “Dauerwaldu” v Lužické nížině, v němž obdivoval stabilitu, neporušenost a krásu - hodnoty, které se později staly pilíři jeho “etiky Země”.
SYSTÉM OBLASTÍ DIVOČINY V USA
Leopold byl jedním ze čtveřice osobností - zakladatelů “Wilderness Society”, kvarteta tvořeného právníkem a třemi lesníky. Zdůvodnil potřebu spontánní netknuté přírody nikoliv jen instrumentálně (k čemu je dobrá pro člověka), ale její hodnotou vlastní, vnitřní a absolutní. Čtyřicet let před uzákoněním tohoto principu federálním zákonem definoval divočinu (wilderness) jako území, kde Země a její živá společenství programově nejsou ovlivňována člověkem a člověk přijímá statut návštěvníka, který zde trvale nepobývá.
Dnes má nevládní Wilderness Society v USA 350 000 členů a Leopold svým celoživotním úsilím přispěl významně k tomu, že z “oblastí divočiny” o velikosti nejméně 2000 ha se v roce 1964 stala zákonem jištěná kategorie a federální systém, který (vedle populárnějších národních parků a mimo ně) zaujímá 2,5 % povrchu USA, což odpovídá téměř trojnásobku rozlohy České republiky.
ETIKA ZEMĚ
Etika je (v přesném slovníkovém, ale odpuzujícím vymezení) nauka o mravnosti. A pod metaforickým pojmem Země rozuměl Leopold, který svoji nauku formuloval dřív, než se vžilo označení “ekosystém”, svět přírody v celé jeho rozmanitosti: “Že Země je společenstvím organismů, je základní paradigma ekologie, ale že Země má být milována a respektována je rozšířením dosavadní etiky.” Etická ohleduplnost - sebeomezování ve prospěch jiného a jinakého - se podle Leopolda nevztahuje jen na vztahy mezi lidmi, ale také na vztahy člověka k přírodě, jejíž je člověk součástí; tedy nejen k jednotlivým živým bytostem, ale k ekosystémům a ke společenství všeho života jako celku.
Proto Leopold spojoval budoucnost světa přírody - toho, co nazýval Zemí a co je dnes zvykem chápat povrchně jako přírodní prostředí, jehož existence je oprávněna přínosy pro lidské dobro - s lidským svědomím. Byl příliš velkým realistou, než aby očekával dosažení harmonie moderního člověka a Země, stejně jako spravedlnost nebo svobodu pro všechny. V těchto nejvyšších lidských aspiracích není podle Leopolda nejdůležitější výsledek, ale usilovnost snahy: “Nedosáhneme nikdy harmonie se Zemí, dokud nedosáhneme spravedlnost a svobodu pro lidi. V těchto transcendentních snahách není rozhodující výsledek, ale naše snažení, cesta po níž kráčíme...”
Racionalisté oddaní ekonomice namítají, že Leopoldova “etika Země” je beznadějně idealistická. Jistě, je ideálem, ale je beznadějná? Etika řídí (připusťme, že nedokonale) naše vztahy navzájem, vztahy člověka k člověku. Můžeme uplatňovat pravidla mezilidské etiky vůči Zemi? Leopold připouštěl, že ekonomické limity vymezují “hranici toho, co může být učiněno pro Zemi a co pro ni učiněno být nemůže; omylem je však slepá víra, že ekonomika předurčuje všechny způsoby využívání Země.”
Leopold psal své klíčové dílo - stylisticky brilantní soubor esejů “Sand County Almanac” (česky volně přeloženo jako “Zápisky z chatrče”) - jako profesor lesnické fakulty a vyšlo až posmrtně. Úplné vydání v češtině připravuje nakladatelství ABIES v Prešově, český výňatek lze nalézt v antologii textů z morální ekologie Kohák E. et al.: Závod s časem (Torst 1996); podrobný zasvěcený komentář pak v monografii Kohák E.: Zelená svatozář (Sociologické nakladatelství 1998).
Po celá dvě desetiletí nebyly “Zápisky z chatrče” žádným bestsellerem. Když však v roce 1962 veřejným míněním Ameriky otřásla kniha o “vedlejších” účincích pesticidů (Mlčící jaro Rachel Carsonové, sazba českého překladu byla v období tzv. normalizace rozmetána), dozrála v americké společnosti úrodná půda pro Leopoldovy myšlenky. Rodící se environmentální hnutí našlo svůj program shrnut v Leopoldově tezi: “Zkoumejme každou otázku z hlediska toho, co je eticky a ekologicky správné, stejně jako toho, co je ekonomicky výnosné. Určitá věc je správná, když směřuje k zachování integrity, stability a krásy biotického společenství všeho života; směřuje-li jinam, je špatná.”
Jako všichni velcí myslitelé Leopold překročil svou dobu přinejmenším v přesvědčení, že ke skutečné lidské svobodě patří odpovědnost za vlastní činy a že odpovědnost předpokládá znalost následků, tedy ve vztahu k přírodě “ekologickou gramotnost”. Závěr, který z toho plyne, tedy že znalost následků (vyžadující ekologickou kulturu) je předpokladem svobody, je ryze filosofický, má však obrovský praktický dosah: V životě i v dějinách naplňuje svobodný člověk své poslání v přijetí odpovědnosti nejen za vztahy mezi lidmi, ale i za vztahy k přírodě. Leopoldovo dílo důrazně připomíná, že to platí i pro odpovědnost lesníků za stav lesní přírody.