CO JE TO GLOBALIZACE
Globalizace a řada slovních spojení, v nichž pojem “globální” v posledních letech stále častěji užíváme, patří k těm, u nichž zdánlivě přesně chápeme obsah, ve skutečnosti však nejsme schopni jej definovat nebo se dokonce při jeho výkladu zásadně rozcházíme.
OMYLY V CHÁPÁNÍ GLOBALIZACE
K nejobvyklejším patří dva omyly, které se ve své úvaze pokusím vyvrátit: 1. domněnka, že se nás proces sjednocování světa netýká, že probíhá mimo nás; 2. představa, že globalizace je cosi, co si můžeme vybrat. Druhý omyl bývá provázen nadšením nad možnostmi, které se nabízejí našemu cestování či podnikání, nebo naopak rozhořčením nad dravostí konzumní civilizace, která vybízí ke spotřebě a ničí tradiční hodnoty. Oběma stanoviskům však často schází odpovědnost: prvnímu k následkům, kterými může naše expanzivita zatížit např. životní prostředí, druhému k milionům lidí, kteří prožívají své životy pod hranicí bídy. Americký společenský kritik S. Abdullah se např. domnívá, že globalizace je jen novým krycím jménem pro “západní imperialismus” a ptá se, “jakým zájmům slouží”; i vzdělaní členové nevládních ekologických organizací nebo organizátoři masových uličních protestů si myslí, že je možné ji odmítnout. Otázka však nezní, zda globalizace ano či ne, ale jak se s ní vyrovnat. Je hrozbou, ale i nadějí; jisté je jen to, že jde o proces, který již dávno započal, o společný osud šesti miliard obyvatel planety.
GLOBÁLNÍ PLANETÁRNÍ VESNICE
Všichni jsme už provždy obyvateli jedné globální planetární vesnice, v níž již nikdo není tam a nikdo tady, ale všichni jsme jaksi virtuálně zde, při všeobecně přístupném televizním přenosu nebo na jednom internetu. Všichni jsme propojeni nesčetnými materiálovými, informačními i energetickými vazbami; stáváme se stále závislejšími jeden na druhém. Vývoj civilizace a všech jejích rozhodujících parametrů (počet obyvatel, růst průmyslové výroby, úbytek zemědělské půdy, změna sídelní struktury, čerpání zdrojů, znečištění a produkce odpadů) akceleruje exponenciálně. Rizika stoupají zvyšující se rychlostí, kterou z psychologických důvodů těžko odhadujeme: při každodenním zdvojnásobování nějakého ohrožení se ještě den předem domníváme, že máme dost času. Není podstatné, zda se naplňují všechny konkrétní hrozivé předpovědi, ale že se stále zřetelněji potvrzují vývojové trendy. Únosná kapacita přírody a krajiny je běžně vysoko překračována, ohrožené jsou už jak celé ekosystémy, tak jednotlivé biotopy.
ZNAKY GLOBALIZACE
S globalizací světa a jeho exponenciálním vývojem souvisí vznik nového typu potíží v planetárním měřítku: vznikl globální problém. Od situací, jimž člověk po celou dobu své historie čelil, se liší nejen celoplanetárním dopadem, ale i mechanismem svého vzniku. Globální problém je nutné pochopit jako celý lidský druh, planetu a její přírodu postihující ohrožení, které je důsledkem kumulativního nebo synergického spolupůsobení lokálních vlivů lidské činnosti; pro řešení globálního problému však neexistují žádné globální, ale opět pouze lokální prostředky. Proto jsou řešení tak obtížná: závisejí totiž na dohodě nás všech. Globální problémy se přitom netýkají jen životního prostředí, ale i oblasti sociální, bezpečnostní, ekonomické a dalších. Jde o narušení globálních biosférických systémů (o snižování biologické, ale i kulturní diverzity, o klimatické změny, ohrožení ozónové vrstvy, o dezertifikaci a zasolování půdy), o špatné hospodaření s odpady a neobnovitelnými zdroji.
Mezi globální problémy patří i chudoba a s ní související nerovnoměrné rozdělení bohatství na světě, nespravedlivé nastavení parametrů mezinárodního obchodu a globální ekonomiky, nadměrný konzum a neudržitelné vzorce výroby a spotřeby podporované reklamou, přelidnění, zaostalost, nezaměstnanost, nerovnoprávné postavení žen a menšin ve společnosti, otázky bezpečnosti a terorismu, lidských práv, politické nestability. Nerozhoduje kupříkladu, kolik v případě ohrožení životního prostředí člověk produkuje množství skleníkových plynů, které přispívají ke globálním změnám klimatu, důležité je, že se stal jazýčkem, který přírodní rovnováhu vychýlil. Stejně tak kulturní a etnická nesnášenlivost v Kosovu nebo teroristické útoky v Moskvě hrozí přerůst v konflikt s planetárními důsledky.
V soutěži o větší efektivitu, jež ve 20. století probíhala mezi centralistickým a tržním hospodářstvím, zvítězil mnohem schopnější a pružnější trh. Zároveň se však po desítky let kultivoval a přijal, zejména v řešení externalit, přirozených monopolů a vůbec bytostné tendence trhu k monopolizaci, určitou nanejvýš nutnou míru regulace státem. Parametry dané trhu shora neruší jeho výhody, ale umožňují tržně plně slučitelnými prostředky nejen nepoškozovat životní prostředí, ale naopak je chránit a vytvářet finanční a technologické zdroje pro jeho zlepšování. Ekonomiky národních států tyto principy zvolna přijímají, stejně jako přijaly principy sociální solidarity; tentýž problém se však objevil znovu na planetární úrovni.
Současné nadnárodní společnosti jsou fakticky mnohem silnější než jednotlivé státy i nadnárodní instituce, globální trh opět převážil nad politickou regulací. Úkol hledat politické a institucionální nástroje a mechanismy teď existuje v planetárním měřítku. Trh bude nevyhnutelně globální, jde však o to, aby měl spravedlivá pravidla a práva pro všechny lokality. Základem je jistě důsledné řešení dopadů dopravy na životní prostředí, které dokáže zbytečný pohyb zboží a obecně materiálu omezit a posílit místní soběstačnost. Jde však také o to, aby nejmocnější nadnárodní společnosti nesměly investovat své prostředky do jednotlivých zemí libovolně, bez ohledu na názor jejich obyvatel. Právě proti tomuto nebezpečí, šířícímu hamburgerovou kulturu a zastaralé technologie poškozující životní prostředí, protestují mladí lidé na uličních shromážděních. Nerozhoduje přitom, že většina cítí problém spíše intuitivně. Jen malá část zná konkrétní návrhy mezinárodních úmluv, o něž se jedná. Další malou část představují bohužel vždycky skuteční extremisté, jimž je lhostejná záminka, ale vzrušuje je atmosféra protestní akce spolu s alkoholem, drogou nebo násilím.
Dalším rysem globalizace je skutečnost, že lidstvo, převážně civilizace euroamerického typu, již obsadilo celou planetu, tedy dosáhlo hranic systému. Není tedy, poprvé v lidských dějinách, kam expandovat, a to nejen v prostoru, ale vzhledem ke stavu životního prostředí ani v čase. Právě česká společnost ví dobře, po jak omezenou dobu lze žít na dluh budoucnosti, než se začne hroutit třeba bytový fond nebo zastarávat technologie, než znečištěné složky životního prostředí začnou ničit naše zdraví a poškozovat majetek. Posledním zásadním znakem globalizace je moc člověka způsobit katastrofu. Nejde jen o neštěstí nebo škodu velkého rozsahu. Katastrofa je spíše riziko takové události, která má malou pravděpodobnost, ale obrovské následky. Na rozdíl od běžných denních událostí, které jsou rutinní, jisté, ale jejichž následky jsou (relativně) nižší. Při omezených prostředcích, které jsou k dispozici (kapitál a lidské zdroje), má politik, podnikatel či ekonom těžké rozhodování. Obrazně řečeno: pojistit proti havárii jadernou elektrárnu nebo věnovat úsilí omezení škod z mobilních zdrojů znečištění, z automobilů?
ZÁVĚR
Všechny znaky současné lidské situace v globálním světě, které jsem se pokusil popsat, jsou dějinně nové. Kladou na nás velké nároky, protože značná část naší zkušenosti není pojednou bez zvažování globálních souvislostí použitelná, mechanicky přenosná. Promýšlení rozumných řešení pro další život šesti miliard lidí se věnuje strategie trvale udržitelného rozvoje, která nabízí určité řešení. Globální svět, v němž se pokoušíme zařídit se s ohledem na to, zda náš životní styl, ekonomika, technologie, jsou trvale udržitelné i pro další generace, může být nadějí, nikoli hrozbou. Můžeme žít bohatý a pestrý život; ale naše individuální lidská práva a svobody musí být provázeny individuální odpovědností za globální stav světa i selským rozumem, odbornou zkušeností a obyčejnou slušností v chování k našemu bezprostřednímu okolí. Řešením není ideologie a fundamentalismus, ale pokora k možnostem našeho poznání a zároveň pečlivé zvažování, zda v antropickými vlivy poškozené kulturní krajině nemáme napřed citlivě pomoci přírodě k návratu do stabilizovanějšího stavu, než se nám podaří naše negativní působení omezit a budeme ji moci ponechat přirozenému vývoji. I toto je správné pochopení principu předběžné opatrnosti. Měl by být zvažován při hodnocení úlohy lesa v krajině při povodních i při ochraně přírody za přemnožení kůrovce. Při řešení tak odborně náročných problémů je jistě naprosto nezbytná především důslednost a dlouhodobá kontinuita, nikoli stálé změny postupu vedené zaslepeným sporem, díky nimž se v dlouhodobém měřítku ztrácí příčina a následek, trpí příroda a naše vědecká a odborná zkušenost nic nezískává.