ROZŠÍŘENÍ ZÁKLADNY PŘÍJMŮ
Víceúčelové obhospodařování lesů musí produkovat nejen dříví, ale také hmotné i nehmotné užitky - výstupy vodohospodářské, ochranné, rekreační aj. funkce lesa, které jsou stále žádanější, avšak nelze je realizovat prostřednictvím trhu. Zabezpečení potřebného spektra a objemu těchto užitků přitom již není možno krýt jen z finančních prostředků získaných prodejem tradičních produktů - dříví, popř. komodit z přidružené těžby a výroby.
O tom se můžeme přesvědčit na příkladu lesů veřejných právních subjektů. Ve Švýcarsku nemají lesní závody veřejných vlastníků (dále jen “veřejné lesy”) právní subjektivitu, a to ani v omezeném měřítku jako např. státní dráhy. Nositeli veškerých práv a povinností jsou výhradně majitelé, tj. stát, kantony, města, obce, korporace, církve, školy a občanská sdružení. To prakticky znamená, že lesní závody obhospodařují svěřený kapitál, ale veškeré finanční prostředky procházejí rozpočtem majitele. Ten získává finanční prostředky z různých zdrojů, mimo jiné z daní, jejichž výběr zpravidla není vázán na jednotlivé výdajové účely. Úvěrové financování je možné jen u investičních projektů, financování z odpisů není podle usnesení konference kantonálních finančních ředitelů z r. 1981 možné vůbec. Toto těsné spojení s rozpočtem majitele mohou lesní závody poněkud uvolnit jen tehdy, založí-li rezervní provozní fond, vytvořený z ušetřeného podílu na zisku. Předpokladem je však průkaz úspěšného hospodaření, které vedlo k rozšíření vlastního kapitálu.
Každý majitel lesa se může pochopitelně v rámci dosud platných zákonných předpisů sám rozhodnout, jakým způsobem a do jaké míry vyhoví požadavkům víceúčelovosti, tj. nárokům na služby, poskytované původně lesním hospodářstvím bezplatně. Samozřejmě musí současně brát v úvahu, jaké k tomu má finanční prostředky. Nemá-li se ovšem víceúčelové lesní hospodářství stát jen formálně deklarovaným a nedosažitelným cílem, potřebuje nutně další příjmové zdroje. To dokazuje saldo příjmových a nákladových provozních položek (bez investic), vyplývající ze statistické evidence: až do r. 1986 hospodařily veřejné lesy s mírným přebytkem, od r. 1982 ovšem jen zásluhou přidružené těžby a výroby. Získané prostředky bylo možno využít na vytváření rezerv, na investice a na krytí různých potřeb majitele. Od té doby musí být LH dotováno (s výjimkou r. 1990, poznamenaným vysokými kalamitními těžbami). V pěti lesních oblastech, rozlišovaných pro statistické i jiné účely od r. 1988, se výše dotací pochopitelně liší - podle objemu těžeb a nároků na ostatní funkce lesa.
Je zřejmé, že se ani v další dohledné době LH neobejde bez příspěvků potenciálních uživatelů mimoprodukčních funkcí lesů, ať již jde o celou veřejnost, nebo jen o její územně či jinak omezenou část. K tomu je ovšem potřeba mít k dispozici výsledky průzkumu skutečných objektivních potřeb a subjektivních nároků na mimotržní služby LH, jakousi obdobu marketingu. Podle těchto výsledků se pak majitel lesa může na podkladu doporučení své výkonné složky pro LH rozhodnout, kterou lesnickou činnost je možno zintenzivnit a kterou je naopak nutno přitlumit. Je zřejmé, že základní rámec pro trvalé a nepřetržité víceúčelové LH vytváří stát svou lesnickou politikou. Pro jeho praktickou realizaci formou konkrétních hospodářských opatření má však nezastupitelný význam:
- schopnost majitelů lesů rozhodovat na základě provedeného průzkumu o účelném spektru výkonů, pro něž budou k dispozici finanční prostředky,
- zavedení spolehlivých nákladových kalkulací nejen pro tržní produkty lesního hospodářství, ale i pro jeho mimotržní výstupy,
- schopnost přesvědčit potenciální uživatele resp. jejich představitele o nutnosti finančně přispívat na tvorbu těchto výstupů,
- kvalifikace a odpovědnost pracovníků lesních závodů, zaručující co nejefektivnější a přitom hospodárné splnění takto stanovených různorodých cílů víceúčelového lesního hospodářství.
Nová a nejobtížnější je zřejmě uvedená třetí podmínka. Jejím ožehavým bodem jsou obtíže spojené s oceňováním přírodních zdrojů a užitných hodnot. Existující návody (viz např. WECK-HANNEMANN, 1994, Was ist der Wald uns wert? Jakou hodnotu má pro nás les? - Schweiz. Z. Fw, 145, 2: 95-110) nemohou nahradit úvahu představitelů veřejnosti a soukromých sdružení, jaké prostředky mohou a jsou ochotni věnovat na zvelebení mimoprodukčních funkcí lesa. Nesmí ovšem při těchto úvahách zapomínat, že podle dosud platných zákonů nejsou organizace LH zásadně povinny produkovat hodnoty a služby, za něž nemohou získat přiměřený příjem - ať již pochází z tržního prodeje, či z veřejných příspěvků, nebo ze smluvní nákladové spoluúčasti budoucích uživatelů. Praxe ukázala, že při dnešních nízkých cenách dřeva nemůže státní ani regionální lesnická politika dosáhnout uspokojivých cílů regulativními zásahy, nýbrž v podstatě jen finančními podněty nebo dotacemi.
Z tohoto hlediska se zřejmě budou poněkud lišit modely spolufinancování víceúčelového LH na majetcích venkovských obcí a v lesích městských aglomerací. V obou případech bude sice ústředním prvkem samofinancování výnos z prodeje dříví a přidružených tržních produktů, doplněný státními i kantonálními dotacemi a smluvními příspěvky regionálních popř. místních uživatelů na rozvoj různých, ale převážně ochranných funkcí lesa. V dosahu městských aglomerací se však výrazně zvýší význam finančních příspěvků města na zajištění předpokladů pro rekreaci obyvatelstva a na odstraňování jejích event. neblahých důsledků. Důležitou roli hraje také okolnost, že město může získat poměrně značné finanční prostředky výběrem daní.
Aby nehrozilo nebezpečí, že dotace a smluvní příspěvky (poskytované zásadně na podkladu konkrétních projektů) nevyužijí veřejné lesy dostatečně efektivně, nebo že je dokonce věnují na jiný než smluvní účel, je třeba dále zlepšovat metodiku věcného a finančního plánování, a v návaznosti na to i pravidla účetní, hospodářské i statistické evidence.
Zájmy obyvatelstva jako celku i jeho jednotlivých skupin je možno podchytit společensky schváleným způsobem plánování, vycházející z demokratického rozhodování o relevantních politických i ekonomických problémech. Ve Švýcarsku je jeho nástrojem především směrný plán, na jehož tvorbě se ze zákona aktivně podílí obyvatelstvo. V něm se harmonizují výsledky dílčích plánů pro dopravu, energetiku, ochranu přírody a krajiny, vývoj sídlišť aj. Patří k nim také dílčí plán “les”. Všechny tyto plány schvalují parlamenty jednotlivých kantonů a ve sporných případech se vyhlašuje referendum. Plány jsou pak pro všechny příslušné úřady a orgány závazné. Směrný plán “les” je závazný i pro tvorbu hospodářských lesních plánů.
Souběžně se zpracovává dlouhodobý, střednědobý a roční finanční plán, který vymezuje praktickou realizovatelnost věcného plánu. Pokud jde o jeho lesnickou část, vydalo Švýcarské ředitelství lesů na podporu realizace cílů víceúčelového LH projekt VAFOR (oceňování efektu funkcí lesa), který ukazuje, jakým způsobem se mohou majitelé lesů dožadovat finanční úhrady u zájemců o mimotržní služby. Předpokládá se, že v širokém průměru může do roku 2010 dosáhnout podíl úhrady těchto služeb až 40 % z částky příjmů za dříví. Jde v podstatě o to, iniciovat uplatnění tržních principů i v této oblasti. Podle dosavadních průzkumů se ukazuje, že asi polovina nákladů na mimoprodukční funkce lesů bude uhrazena z veřejných prostředků nadřízených orgánů nebo z nadací, a pro druhou polovinu bude nutno získat prostředky od “tržních partnerů”, tj. zájmových skupin, podniků a jednotlivých osob. Počítá se i s příspěvky individuálních sponzorů.
Pokud se objeví vážnější rozpory mezi věcným a finančním plánem, je nutno zahájit přiměřené kroky hledání alternativ, a to jak ve stanovených cílech, tak i v prostředcích k jejich dosažení. Tyto úpravy nakonec vyústí v sestavení ročních rozpočtů, v nichž musí být precizně vyjádřeny konkrétní a kontrolovatelné výstupy hospodaření. Pak může a musí být rozpočet pro všechny zúčastněné závazný. “Ztrátovost” a “deficit” mohou příslušné řídící orgány odůvodnit jen v případě neočekávaných událostí a vlivů. Švýcarská správní reforma (“Wirkungsorientierte Verwaltungsfhrung) má přispět k potlačování byrokracie a vytvořit předpoklady pro efektivnější a občanům bližší práci všech zúčastněných orgánů.