SMRKOVÉ MONOKULTURY VE STŘEDNÍ EVROPĚ
Prof. ing. Emil Klimo, DrSc., ing. Jiří Kulhavý, CSc., Ústav ekologie lesa LDF MZLU v Brně
Rozsáhlé pěstování smrku ve střední Evropě mimo svůj přirozený areál přineslo lesnímu hospodářství v posledních dvou stoletích na jedné straně mnoho užitku, na druhé straně četné problémy. Jeho původní přirozený areál byl mnohem menší a vyskytoval se izolovaně v horských masivech alpské, hercynské, karpatské, rhodopské a ilyrské oblasti. Na nevhodných stanovištích umělých kultur pozbyl smrk svou přirozenou rezistenci a stal se málo odolný vůči různým škodlivým činitelům abiotickým a biotickým. V posledních desetiletích přibyl další škodlivý činitel - průmyslové imise. Současný stav lesů diskutovaný z pohledu možných negativních faktorů (zejména globální změny klimatu) představují další velká rizika pro smrkové monokultury v nižších vegetačních stupních. Proto celoevropská diskuse o nové orientaci lesnictví ve smyslu jeho setrvalého vývoje byla přijata jako základní strategický cíl.
Na základě hlubšího posouzení uvedeného problému byl organizován Ústavem ekologie lesa LDF MZLU v Brně ve spolupráci s Evropským lesnickým ústavem v Joensuu, Universitou zemědělských věd ve Vídni a IUFRO mezinárodní seminář “Smrkové monokultury ve střední Evropě - problémy a perspektiva”. Semináře se zúčastnilo 60 účastníků z 12 zemí Evropy. Hlavním cílem semináře bylo posoudit fungování ekosystémů smrkových monokultur, identifikovat hlavní stresové faktory a odezvu lesních ekosystémů a možnosti transformace smrkových monokultur na lesy blízké přírodě.
K otázce možných změn růstu smrku se vyjádřil prof. H. Spiecker z Freiburgu, Německo: Lesy mají prvořadý význam pro terestrické ekosystémy v Evropě. Smrk (Picea abies) je jednou z nejběžnějších a ekonomicky nejdůležitějších dřevin v severní a střední Evropě. Jeho území se rozšířilo daleko za hranice jeho přirozeného areálu. Nejnovější výzkumy o růstových trendech evropských lesů koordinované EFI naznačují dlouhodobé změny produktivity lesa. Vliv kolísání klimatu na lesy byl v minulosti často podceňován. Ukazuje se, že intenzita růstu a mortalita mají úzký vztah ke klimatickému stresu, a to zejména k suchu. Existují známky toho, že v některých oblastech střední Evropy vykazuje smrk zvýšenou citlivost ke změnám klimatu. Změny četnosti a intenzity extrémních podmínek sucha a tepla během posledních desetiletí a vliv zvýšené atmosférické depozice jsou diskutovány jako možné příčiny pro toto pozorování. Protože v Evropě existuje obecný trend zvyšovat průměrnou zásobu porostů a průměrný věk stromů, je velmi zajímavé poznat účinky hustoty a věku na růst, citlivost růstu a mortalitu.
Rovněž H. P. Kahle se vyjádřil k této obecně diskutované otázce: Analýzy vztahu klima - přírůst ukazuje, že zásoba vody v průběhu letních měsíců má stoupající význam pro růst smrku. Z pozorování zpožděného přírůstu jako odezvy na klimatické podmínky a dočasné změny ve vztahu klima - růst jsou interpretovány jako určité vyrovnání růstu se změnou podmínek prostředí.
Prof. E. Führer z lesnické fakulty ve Vídni, ačkoliv těsně před symposiem vážně onemocněl, zaslal obsáhlý abstrakt svého příspěvku, ve kterém se vyjadřuje ke vztahu ekosystému smrkových monokultur a hmyzích škůdců: Ve střední Evropě lesní ekosystémy bohaté na smrk jsou (s několika výjimkami) buď úplně umělé, nebo alespoň silně pozměněné člověkem. Z mapování hmyzích kalamit v historii je dobře známo, že četné kalamity lze zaznamenat zejména mimo areál přirozeného rozšíření hostitelské dřeviny. Tento výsledek však není bez výjimek a tato situace se stává pochybnou v mnoha oblastech uvnitř areálu smrku, kde hmyzí kalamity, někdy obrovských rozměrů, ohrožují rozsáhlé oblasti smrkových lesů. Na druhé straně je smrk na mnoha místech pěstován mimo svůj přirozený areál, a to bez problému hmyzích škůdců. Příčina přemnožení je často viděna ve stejnorodých a stejnověkých porostech, avšak to nemusí být pravidlem. Při hlubším šetření se ukáže, že nemůžeme dát v mnoha případech opravdu správné vysvětlení, proč k hmyzí kalamitě došlo právě tam a ne na jiném místě, proč nastala navzdory našemu očekávání. Rovněž neuspějeme, když se pokoušíme dát lesníkům vědecky podložený dlouhodobý odhad rizika kalamity a diferencované směrnice, jak úspěšně předcházet takovým rizikům.
Dále uvádí: Je těžká situace pro odborníky v oblasti ochrany lesa, kdy jsou žádáni, aby podali svoje vysvětlení a komentář k možnému scénáři týkajícímu se perspektiv smrkových monokultur (bez ohledu na skutečnost, že změny klimatu zvrátí veškeré předpovědi). Lesní hospodářství ve střední Evropě nebude schopno se obecně vzdát smrku (monokultur) z ekonomických důvodů. Na druhé straně měnící se nové přístupy v evropském lesnictví a ekonomické aspekty vedou k intenzivnější koncepci hospodaření také u smrku. Problémy s hmyzem u smrku budou proto trvat dále. Extenzifikace smrkového hospodářství bude za určitých okolností, které dnes nemohou být jasně definovány, nemožná vlivem hmyzích kalamit. Musí být tedy vyvinuty metody pro posuzování zranitelnosti vůči poruchám ve smrkových porostech, při čemž se budou brát v úvahu velkoplošná i maloplošná stanovištní kritéria a rovněž i parametry lesního porostu. Koncepce LH musí být odvozena od těchto znalostí, které mnohem kritičtěji berou v úvahu hledisko rizika. Jinak se trvale udržitelné obhospodařování smrku zdá být problematické.
Určité východisko nachází prof. Führer v konstrukci predispozičního modelu, jehož hlavní pojetí přednesla na semináři U. Nopp: Model má odvodit predispozici daného porostu nebo většího lesního celku pro různé biotické a abiotické destruktivní činitele. Obsahuje soubor ukazatelů, o nichž se má zato, že jsou podstatné pro predikci předem připravených stanovištních a porostních situací. Kvůli diferenciaci stanoviště a porostně podmíněné predispozici mohou být na jedné straně zdůrazněny možnosti interference (zasahování) obhospodařováním lesa a na druhé straně mapování silně a slabě ohrožených území. Uvedené soustředění na predispoziční faktory na rozdíl od systémů hodnocení rizika v užším slova smyslu zdůrazňuje základní konstelace stanovištních resp. porostních podmínek požadovaných pro vážné napadení škůdci nebo abiotickým poškozením, nebo cestou kontrastu pro mezní (kritické) nebezpečí. Konečný systém bude kombinovat jednotlivé predispoziční modely speciálních škodlivých činitelů, jako je vichřice, sníh, jinovatka a imise a rovněž i fytofágní hmyz nebo důležité houby. Pozornost se musí věnovat té okolnosti, že nízká predispozice nemůže být vyrovnána nízkým rizikem, protože agresivní destruktivní činitelé mohou způsobit vážné škody, aniž by se setkali s vysoce predisponovanými porosty. Pomocí tohoto systému lze získat posouzení aktuálně existující predispozice a kromě toho může být odvozen budoucí predispoziční stav měněním ukazatelů. Model tak reprezentuje první přístup k doplňkovému nástroji v procesu rozhodování o obhospodařování lesa.
Situaci v Dánsku prezentoval J. Emborg z dánského výzkumného ústavu lesnického, který uvedl: Ačkoliv původní lesní pokryv v Dánsku tvořily smíšené listnaté lesy, dnes je cca 50 % lesního území pokryto smrkovými porosty. Poslední dekády jsou dánské smrkové monokultury pod silným tlakem změn lesního prostředí (mírné zimy, suchá léta, kůrovec, vysoká úroveň ozónu, acidifikace a eutrofikace). K tomu je nutné přidat interní faktory jako struktura porostu a pěstební postupy. Východiskem se jeví transformovat současné smrkové plantáže na smíšené lesy s větším podílem listnatých druhů, i když po destrukci lesního bioklimatu působené holými sečemi bude dosti obtížné dostat do budoucích porostů např. jedli a buk.
Colin Edwards ze Skotska zdůraznil, že transformace současných porostů na porosty s vyšší biodiverzitou nebude lehký úkol. Objeví se zejména tlaky v otázkách ekonomické efektivnosti, finanční návratnosti transformovaných porostů a v nemalé míře i absence vhodných demonstračních objektů, které by byly příkladem alternativních systémů.
K pěstebním problémům v Krušných horách diskutoval A. Wickel a R. Küssner z lesnické fakulty v Tharandtu, kteří uvedli: V procesech přirozené obnovy v čistých smrkových porostech normálně převládají smrkové semenáčky podílející se téměř 100 % na obnově porostu. Avšak pionýrské dřeviny (např. jeřáb ptačí) rozšiřované ptáky, se mohou ve značné míře vyskytnout v prosvětlených smrkových porostech, podporují vertikální porostní strukturu a vedou ke stabilnějším porostním podmínkám vlivem vyšší biodiverzity. Jeřáb ptačí by měl být proto zařazen do pěstební strategie při přeměně smrkových monokultur. Je kvantifikován vliv slunečního záření na růst pionýrských dřevin pod dospělými smrkovými porosty, jsou diskutovány kvalitativní aspekty pionýrských dřevin. Procesy přirozené obnovy ve smrkových monokulturách v Krušných horách normálně nevedou k vytváření lesa založeného ze všech přirozeně se vyskytujících dřevin, např. jedle nebo buku, mohou však zvýšit stabilitu porostu. Procesy přirozené obnovy by měly být proto doplněny aktivními pěstebními opatřeními, jako je předstižná výsadba buku. Růstová analýza buku vysázeného v předstihu před těžbou vyúsťuje v doporučení regulovat hustotu horní etáže pro zlepšení obnovy smrkových monokultur.
Naproti tomu I. M. Emmer, Univerzita Amsterodam, předpokládá, že i po snížení imisí bude transformace smrkových monokultur narážet na vážné problémy a biodiverzita zůstane nízká, jestliže hospodaření v nižších horských zónách bude pokračovat v tradičních pěstebních postupech a nebude dbáno na přirozenou obnovu, což se ukazuje ve vývoji vegetace a půdy na pasekách po odumřelých porostech jako velice dobrý způsob s nízkými náklady.