TRENDY V ROZVOJI PŘÍRODĚ BLÍZKÝCH FOREM HOSPODAŘENÍ V LESÍCH V EVROPSKÉM KONTEXTU
V LP 2/99 konstatoval generální ředitel s. p. LČR ing. Jiří Oliva: “Mnoho zemí se však již dnes dostává na další stupeň ve vývoji a způsobu správy státních lesů. Za této situace považuji za největší slabinu českého lesního hospodářství nikoliv to, že nedokážeme pracovat stejně, ale skutečnost, že namísto snahy o nová řešení a jejich podporu je spíše kriminalizujeme, podezíráme, zjišťujeme a prověřujeme. Může se stát, že než to vše zjistíme a prověříme, ostatní Evropa bude již za horami a nás nikdo nebude potřebovat.” Toto jsou velice závažná slova a myslím, že by bylo dobře se nad nimi dále zamyslet.
HISTORICKÉ A SPOLEČENSKÉ KOŘENY STŘEDOEVROPSKÉHO LESNICTVÍ
Od svého vzniku na počátku 18. stol. se středoevropské lesnictví vyvíjelo jako reakce na společenskou situaci a společenskou poptávku. V tehdejší době to byla poptávka po zajištění dostatečného množství dřeva jako zdroje energie a stavebního materiálu. Definitivní obsah a formu dostalo středoevropské lesnictví v průběhu 19. stol. Jeho základní pilíř tvořilo plánování a regulace výnosů formulovaného Hartigem (1807), v oblasti ekonomické podpořené teorií čistého výnosu formulované J. Ch. Hundeshagenem. Na tomto základě bylo lesnictví provozováno jako ekonomická činnost zaměřená na dosažení maximálního trvalého a vyrovnaného výnosu z lesa, realizovaného na prvním místě formou produkce a zpeněžení dřeva. Je třeba přiznat, že tento přístup měl úspěch. V uplynulých 2-3 staletích se v Evropě vypěstovalo neuvěřitelné množství dřeva. S malými výjimkami, jako byly různé živelní a hmyzí kalamity, mnohdy katastrofálního rozsahu, fungoval tento systém celkem uspokojivě po celé industriální období až do poloviny 20. století. Na jeho zajištění se podílelo nějakých 10 generací lesníků, kterým paradigma (tj. soustava metodických nástrojů a postupů pro plánování, realizaci a kontrolu hospodaření v lesích) pasečného lesa vstoupilo do krve a stalo se doslova součástí jejich genetické výbavy předávané z generace na generaci.
Po 2. světové válce se ale situace v Evropě změnila. Vytvořila se zcela nová politická, ekonomická a sociální situace. Rozvoj demokracie vedl ke zrychlení společenského vývoje. Nebývale se zvýšil objem průmyslové výroby, vzrostla produktivita práce a životní úroveň. Došlo k uvolnění pracovních sil a nárůstu volného času. Rozsáhlá urbanizace zavedla spoustu lidí z venkova do měst a vytvořil se jiný sociální model vztahů mezi venkovem a městem. Uplatněním průmyslových metod se zcela změnil charakter zemědělství. V důsledku politických změn se ve značné části Evropy uvolnily tržní vztahy, které umožnily v rámci Evropského společenství odbourání celních bariér. Tím se vytvořily předpoklady pro nebývalý pohyb zboží (i dřeva) po celé Evropě.
Průvodním jevem industrializace je obrovský rozsah znečištění ovzduší a devastace přírody a krajiny, zejména ve střední části kontinentu. Ani lesy a lesnictví nezůstaly stranou těchto změn. Od 50. let se v celé střední Evropě projevuje pokles vitality lesa, který ve středoevropských pohořích nabyl charakteru ekologické katastrofy. K tomu v posledních letech přistupuje vliv klimatické změny v důsledku nárůstu obsahu CO2 v ovzduší. Zcela se změnila situace na trhu dřeva a v důsledku toho i ekonomická situace vlastníků lesů. Na konci industriálního období není problémem dříví vypěstovat, ale zajistit jeho odbyt. Důležité změny se odehrály a dále odehrávají v oblasti sociálních požadavků na les a v postojích společnosti k lesu a lesnictví.
Aktivizace zájmu společnosti o životní prostředí a les vyúsťuje dnes v politické požadavky, jejichž smyslem je zlepšení kvality života a jeho trvale udržitelný rozvoj. Z výše uvedeného je zřejmé, že středoevropské lesnictví se v uplynulých 50 letech ocitlo ve velmi složité situaci. Jeho problémy se dají shrnout do tří oblastí - sociální, ekonomické a ekologické. Každá z nich vyžaduje speciální řešení a všechny dohromady vyžadují integrované strategické řešení. Les má ze všech složek krajiny nejlepší předpoklady pro naplnění požadavků společnosti na kvalitní životní prostředí. Pro člověka z postindustriální společnosti není les už především zdrojem dřeva, ale je především přírodou, kterou jinak postrádá ve svém přetechnizovaném pracovním a obytném prostředí. To neznamená, že by z toho měl lesník vyvozovat, že musí skončit s pěstováním dřeva. Musí však být natolik schopný, aby sladil pěstování dřeva s ostatními požadavky společnosti na les.
V hierarchickém pojmovém systému životního prostředí je les v nejširším slova smyslu přírodním prvkem podobně jako vodní plochy, volná zeleň a další elementy, a spolu s nimi důležitým stavebním prvkem krajiny. Tato hierarchie pojmů je také mezinárodně nejen základem pro posuzování úlohy a vzájemných funkčních vztahů jednotlivých složek a stavebních prvků krajiny, ale také východiskem pro politické hodnocení jednotlivých prvků a jejich celého souboru pro trvale udržitelný rozvoj. V řadě evropských zemí dnes spěje vývoj jednoznačně k integrálnímu chápání a obhospodařování krajiny jako multifunkčního zeleného prostoru. Začíná se tedy uplatňovat, a do budoucna bude čím dál více převládat, integrovaný přístup ke krajině, nikoliv sektorální přístup zemědělský, lesnický atd. Tato změna začíná mít dalekosáhlé důsledky pro funkci lesnictví ve společnosti a pro jeho obsah a způsob provozování.
POLITICKÉ A SOCIÁLNÍ SOUVISLOSTI SOUČASNÉHO LESNICTVÍ
Dosavadní lesnická praxe ve střední Evropě vycházela a vychází z modelu normálního lesa, tj. lesa věkových tříd. Jde o velmi jednoduchý model budovaný výhradně na ekonomických ukazatelích a směřujících k jedinému cíli, maximální a vyrovnané produkci dřevní hmoty. Je s podivem, že i když se jej nepodařilo nikde a nikdy beze zbytku a bez problému realizovat, především pro četné poruchy vyplývající ze zanedbání základních přírodních souvislostí, zůstal pro středoevropské lesníky po dobu dvou století tou nejpřitažlivější alternativou. Základy jeho paradigmatu tvoří (a v důsledku toho obsah a formu LH určují) preskriptivní lesopolitická a ekonomická rozhodnutí, která podmiňují způsob pěstování lesa. Z toho modelu byly zcela eliminovány přírodní procesy. Systém logicky vyústil vždy v jediné “správné” řešení a nakonec v unifikovaný systém plantážního hospodaření v porostech rychlerostoucích dřevin. Varovné hlasy vynikajících lesníků, jakými byli např. Gajer nebo Möller, vyzněly naprázdno. Tito lidé si ve vlastní praxi ověřili slabé stránky tohoto modelu, ale bohužel jejich názory, např. Dauerwald Mölerův, ve své době neměly patřičnou společenskou odezvu a nenašly ani dostatečný ohlas mezi lesníky.
Současná doba nás ale konfrontuje se zcela jinou politickou, sociální, ekonomickou a environmentální situací, než jaká existovala ještě před sto lety. Obsah a forma lesnictví jako celku dnes už nejsou určovány faktory vnitřními, ale na prvním místě faktory vnějšími. Navíc jde o faktory, které operují na úrovni mezinárodní, kontinentální a dokonce globální. Je to deteriorizace prostředí, klimatická změna, globální trh, trvale udržitelný rozvoj a další aspekty, které vyplývají z politických dohod mezinárodního environmentálního zákonodárství a z globální ekonomiky. Tyto faktory určují obsah lesnické politiky a lesopolitického rozhodování.
Realizace těchto lesopolitických rozhodnutí s kalkulací jejich ekonomických, sociálních a environmentálních důsledků vyžadují na straně obsahu pěstování lesů a lesnické ekologie jiný přístup, tj. modelování dopadů těchto koncepčních rozhodnutí, vytvoření vizí, strategické myšlení. Na úrovni řízení je lesnictví konfrontováno s nutností zavést různorodé cíle hospodaření, s potřebou využívat kreativních metod plánování, což vyžaduje úplně jiný přístup k řízení lesnictví. Znamená to využívat jiných metod hospodářské úpravy lesa, provádět ekonomické analýzy, navrhovat alternativní řešení pro potřebu rozhodování.
Obsahem pěstování lesů v modelu trvale udržitelného a funkčně integrovaného hospodaření nejsou aplikace pěstebních a těžebních postupů a probírkových metod, ale na prvním místě rehabilitační hospodaření, využívání přírodních procesů, uplatňování ekosystémových hledisek, zajištění ochrany přírody v lese, péče o biodiverzitu ekosystémů, monitoring atd. Sestavování, uskutečňování a vyhodnocování alternativních řešení je složitý proces a jeho využití předpokládá mít k dispozici ověřená, kvantitativní exaktní data, používat geografických nebo lesnických informačních systémů, zpracovávat scénářové studie.
Výsledkem tohoto způsobu řízení nebude unifikované, ale velmi diferencované LH. Ve vzájemných zpětných vazbách mezi lesnickou politikou a pěstováním lesů se tak postupně vytváří obsah a forma modelu trvale udržitelného LH. Tento model se stane základním obsahem budoucí evropské lesnické politiky, která bude vycházet globálně z jednotných principů, ale povede co do obsahu a formy na lokální, regionální a národní úrovni k velice diferencovanému LH, které bude odpovídat přírodním, sociálním, environmentálním a ekonomickým podmínkám jednotlivých zemí a regionů.
Je nezvratným faktem, že koncepce LH formulovaná před 200 lety za zcela jiných sociálních, ekonomických a ekologických podmínek v současné době nevyhovuje a nedá se harmonizovat s moderní evropskou společností postindustriálního věku. Změna je naprosto nevyhnutelná. Koncepce lesa věkových tříd a trvalost lesa interpretovaná jako trvalost produkce dřevní hmoty jsou v současné době historicky překonané pojmy.
Současná neutěšená ekologická a ekonomická situace středoevropských lesů je přímým důsledkem uplatňování tohoto starého modelu hospodaření. Destabilizace lesa, nadměrné nahodilé těžby, vysoké stavy zvěře a vysoké náklady na ochranu lesa, borealizace stanovišť, totální likvidace biologické diverzity v plantážích jehličnatých dřevin, téměř úplné omezení přírodních procesů vývoje lesa, nadměrné vstupy energie, lidské práce a financí namísto procesu biologické automatizace. Výsledkem je neudržitelná, ekonomicky nákladná produkce dřeva průměrné kvality, realizovaná na konto neuspokojivého plnění sociálních, ekologických, hydrologických a ochranných funkcí lesa.
NOVÝ MODEL STŘEDOEVROPSKÉHO LESNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ
Za této situace se před středoevropskými lesníky otvírá obrovský prostor a šance redefinovat principy lesnictví a tím harmonizovat výkon LH s požadavky soudobé společnosti. Znamená to aktivně vyjít vstříc požadavkům evropské environmentální politiky, ochrany přírody a krajiny, vzít za své péči o biodiverzitu ekosystémů a sladit ji s tradiční funkcí pěstování dřeva, zahájit otevřenou komunikaci se společností a mít pochopení pro potřebu lidí být v kontaktu s živou přírodou. Ignorování těchto požadavků by znamenalo izolovat lesnictví od společenského vývoje. Vývoje, kterým soudobá evropská společnost prochází.
Zkušenosti z dlouhodobých experimentů v Německu, Rakousku, Holandsku, USA ukazují jednoznačně, že koncepce víceúčelového lesnictví v rámci přírodě blízkého ekosystémového hospodaření bude asi nejlépe odpovídat mnohovrstevné ekologické, ekonomické a sociální situaci ve střední Evropě. Myslím, že na této úrovni nebude mít středoevropské lesnictví problémy s formulováním svých nových postojů. Vážné komplikace ovšem vznikají na nižší úrovni. A to je to, o čem mluvil pan ředitel Oliva. Je jasné, že nových cílů se nedosáhne starými pracovními metodami.
Středoevropské lesnictví si musí vytvořit nové paradigma, tj. soubor metodických nástrojů, kritérií a postupů pro řízení plánování a výkon hospodaření. Nástrojů, které budou zaměřeny na realizaci nové koncepce a na dosažení nově formulovaných cílů. Tyto změny musí prostoupit celým oborem, počínaje novou odbornou terminologií a konče výkonem hospodaření v terénu a novými ukazateli ekonomické, environmentální, ekologické a sociální efektivnosti LH. Není např. pochyby o tom, že se musí zcela změnit celý systém lesnického plánování a HÚL, včetně inventarizace lesa. Budoucí plánování musí být pojato jako flexibilní reakce na měnící se vnější okolnosti, využívající alternativních řešení a modelování za pomoci GIS.
Je pravděpodobné, že dosavadní strnulou kategorizaci lesů na produkční, zvláštní, ochranné atd. bude muset nahradit kategorizace jiná, která by měla vyplynout z regionální struktury funkcí lesa. Nepochybně bude potřeba dále revidovat systém typologie lesa. V návaznosti na něj provést mapování biotopů. Na jejich bázi postavit péči o biodiverzitu lesních ekosystémů, bude potřeba zajistit realizaci systémů územní ekologické stability v lesích. Ekosystémové metody hospodaření znamenají pracovat s přírodními procesy, proto bude nutné zavést monitorování vývoje lesa a vypracovat kritéria vyhodnocování ekologických a sociálních funkcí lesa.
Není možné si představit, že by se nových cílů dalo dosáhnout v rámci existující organizace a v ní používaných metod práce. Každá existující organizace je robustní systém, který ve skutečnosti předepisuje určité metody práce, určitá kritéria, určité postupy, určitý způsob výměny informací. A odmítá metody a způsoby jiné. Nové paradigma ovšem automaticky znamená změnu cílů, pracovních metod a vztahů, proudů informací, jiná kritéria atd. Ve středoevropském lesnictví se dnes dá mluvit o tzv. kognitivní disonanci (dialogu hluchých), jejíž kořen je v nesouladu mezi stanovenými cíly a metodami práce. Ten rozpor se dá odstranit jedině zpracováním nových metod práce, nového lesnického paradigmatu, jímž se pracovní metody a nástroje sladí s nově formulovanými odbornými a politickými cíly.
Evropa prodělává v současné době úžasně dynamický rozvoj v politické, ekonomické, sociální i ekologické oblasti. Hlavní hnací silou tohoto rozvoje je existence Evropské unie. Řešení problematiky evropských lesů na politické úrovni má zpoždění za jinými obory. Hlavní příčinou tohoto stavu bylo až donedávna odmítavé stanovisko právě středoevropských zemí podílet se na spolupráci na přípravě nové evropské lesnické politiky. Tento rozpor je dnes už překonán. V mnoha evropských zemích se ale potřeba nové změny koncepce lesnictví vnímá už dlouhou dobu a existují lesní majetky, na kterých se alternativní koncepce LH realizují v praxi už po desítky let. Významnou úlohu v tomto směru hraje od 70. let německé hnutí Naturgemesewaldwirtschaft. To se od roku 1989 postupně rozšířilo téměř po celé Evropě jako hnutí Pro Silva.
Je pochopitelné, že v takovém širokém záběru se setkáváme s různými terminologickými nuancemi, které na jedné straně svádějí k různým výkladům téhož pojmu a na druhé straně k autoritativnímu a jedině správnému vykladačství. Pro lesnictví budoucnosti je důležité to,
že filosofie tohoto nového přístupu směřuje k víceúčelovému spravování nepasečného lesa a vychází při tom důsledně z jeho biologické podstaty. Skutečnost, že jsme konfrontováni s takovouto terminologickou nejasností (či bohatstvím) je sama o sobě dobrým znakem toho, že věci se začínají dostávat do pohybu.
Všechny evropské země podepsaly doporučení Spojených národů v Rio de Janeiro v r. 1992, na níž byl na politické úrovni mimo jiné formalizován i požadavek změny přístupu k obhospodařování lesů v celosvětovém měřítku. V evropském kontextu byl tento politický požadavek dále rozpracován na konferencích v Helsinkách v r. 1993 a v Lisabonu 1998. Tím se otevřela cesta k tomu, aby jednotlivé země promítly výše uvedené principy do svých národních lesopolitických přístupů a začaly tím vlastně naplňovat a uskutečňovat evropskou lesnickou politiku.
Současné změny povedou v příštích 50 letech k jiné situaci v evropských lesích a v evropském lesním hospodářství. V hospodaření se zvýší důraz na přírodní hodnoty. Vzroste rozloha chráněných lesů. Změní se druhová, věková i prostorová skladba lesa. Celková jeho diverzita se změní. Nepochybně se zvětší rozloha lesů, protože v Evropě je nadbytek zemědělských půd, které se už zčásti zalesňují. To společně všechno povede ke změně sortimentní skladby produkovaného dřeva a nakonec i ke změnám v odbytu dřeva na mezinárodním trhu a ke změně toku dřeva po evropském kontinentu. To je předmětem letos dokončované společné studie holandských lesníků a evropského lesnického institutu. V některých evropských zemích je tato změna už v pokročilém stadiu vývoje. Základní kroky podniklo Holandsko. Klíčovou roli zde hraje hospodářská úprava lesů, metody inventarizace lesa. Od minulého roku platí v Německu nová instrukce pro HÚL ve strukturně bohatých lesích. Zajímavým elementem tohoto německého přístupu je zavedení pojmu vývojový typ lesa.
ČESKÁ SITUACE
Česká situace je složitá z několika důvodů. Samozřejmě, že izolacionalismus, konzervatismus a centralistické řízení se velice podílejí na vzniku a trvání této situace. V kritických letech popřevratového období byla orientace na ekologii, ekologické metody hospodaření blokována neodpovědným a nekvalifikovaným ideologizováním ekologie v nejširším slova smyslu některými vedoucími politiky. Přitom tato země měla v 50. letech nejlepší lesnickoekologickou školu v Evropě, která nakonec vyústila do systému lesnické typologie. Ale do tohoto ekologického systému, který by měl být zásadně objektivní a naprosto nezávislý, byla namontována celá řada provozních technologií, jež z toho učinily strnulý systém, předepisující, jak se má pěstovat les. Místo toho, aby zařízení lesů bylo nástrojem pěstování lesů stalo se politickým nástrojem, který předepisoval jak les pěstovat. Tím byl zlikvidován pojem odpovědnosti a iniciativy lesního hospodáře.
V poslední době byla v ČR provedena řada změn v lesnické politice, v řízení i v pěstování lesů. To jsou dobré kroky správným směrem. Jde ale pořád ještě o kosmetické úpravy starého konceptu. ČR podepsala všechny mezinárodní dohody, ale podpisem dohod práce teprve začíná. Ve srovnání s některými evropskými zeměmi je v ČR zřetelné zpoždění. A co je důležité, prakticky zcela chybí politická stimulace. To je dáno jistými podivnostmi české politické scény, která se zabývá sama sebou a na řízení státu jí už zřejmě nezbývá ani sil, ani času.
Za této situace není divu, že jako jeden z hlavních problémů LH v ČR je vnímán rozpor mezi ochranou přírody a lesnictvím. To je však pouze zdánlivý konflikt. Je třeba si uvědomit, že nejde o konflikt způsobený českému lesnictví pracovníky ochrany přírody, ale že jde o vnitřní konflikt lesního hospodářství, který se musí také na úrovni resortu vyřešit. To není nic specifického pro ČR, touto fází prošly či procházejí všechny evropské země. V zemích, které si již tento konflikt vyřešily, se zjistilo, že v okamžiku, kdy lesnictví vezme za své pěstování lesní přírody a sladí ho s pěstováním dřeva, otvírají se ohromné prostory pro spolupráci.
SHRNUTÍ
Je potřeba:
- Ukončit neplodné diskuse o rozporech mezi ochranou přírody a lesním hospodářstvím a začít spolupracovat, využívat přitom expertizy obou resortů ku prospěchu věci.
- Začít aktivně pracovat na změně modelu LH, nikoliv se této změně vzpírat, ale tuto změnu vzít za svou a začít ji aktivně řídit.
- Zahájit práci na vytváření nových metodických nástrojů, nového lesnického paradigmatu, nových metod inventarizace lesa, plánování, revize lesnické typologie atd.
- Zpracovat alternativní řešení přechodu od jednoho modelu ke druhému, to je záležitost na sto let.
- Modernizovat systém výuky na lesnických školách všech stupňů, jestliže této generaci lesníků se podaří tento proces nastartovat, bude v něm žít příští generace, která s ním bude pracovat a také ho bude realizovat.
- Vést otevřenou komunikaci s partnerskými organizacemi a s veřejností. Neizolovat se od toho, ale vstupovat do veřejného a politického dění, mít své zástupce v politických orgánech tam, kde je mít potřebujeme.
- Zpracovat program ekologické rehabilitace lesa, protože české lesy nejsou v dobrém stavu a to nikoliv pouze v imisních oblastech. Takový program už má dnes Rakousko, Holandsko, některé spolkové země v Německu, ale ČR ho zřejmě ještě nemá.
- Přestat mluvit o českých specifikách. Tímto výrazem se totiž zamlžuje situace a ve skutečnosti se odsouvá odpovědnost za iniciativní přístup k odpovědnému řešení.
Lesy v CHKO a NP mají v tomto směru velice důležitou funkci. Odtud by měly vycházet iniciativy ke změnám, které by se tady testovaly, zkoušely a potom realizovaly i mimo ně. Lesy budou mít v příštím století mnohem širší poslání, než jaké měly dosud. Dnes pokrývají 1/3 rozlohy střední Evropy a jejich rozloha se bude dále zvětšovat. Podaří-li se ekologicky rehabilitovat středoevropské lesy, vyřeší se problém ochrany přírody na jedné třetině střední Evropy. To je současná výzva pro středoevropské lesnictví, na kterou je potřeba adekvátním způsobem reagovat. Je k tomu nutné mít jen dobré informace, dobré profesionální znalosti a odvahu ke změně.
Pozn.: Předneseno na semináři Přírodě blízké hospodaření v lesích CHKO,
Průhonice 30. března 1999