JOSEF SVAČINA SE DOŽÍVÁ 80 LET
“Lesáci svým povoláním a vlastně posláním, jsou oddanými služebníky lesů. Vždy a za každého režimu sloužili lesům. Čestní lidé jsou vždy čestní, pokřivené charaktery jimi zůstanou za každého počasí.” (Úryvky ze vzpomínek J. Svačiny, ředitele Státních lesů v Plzni v. v.).
Třetího srpna 1999 se dožívá 80 let významný řídící pracovník lesního hospodářství v Západočeském regionu pan Josef Svačina. Narodil se v malé pošumavské vesnici Hříchovice, kde prožil i svá jinošská léta s prvními kroky v lesnické praxi jako lesní praktikant na privátních velkostatcích rodného Chodska. Prostředí, v němž vyrůstal, formovalo jeho hluboký vztah k přírodě a lidem, kteří v něm žili a svojí prací si zajišťovali prostředky skromného života. Zdrojem pracovních příležitostí pro značnou část obyvatel byla právě práce v lese. I pro něho se stal les osudovým, a to nejen z hlediska existenčního, ale i citového. Práce v lese a pro les se stala od počátku jeho koníčkem. V jeho osobě se tak naplnilo jeho životní krédo, že “jen ten člověk je šťastný, kterému je jeho povolání koníčkem, který dokáže pochopit realitu i romantiku lesnického povolání”.
Po získání odborného lesnického vzdělání a odpovídající praxe, pracoval v základním řídícím článku lesního hospodářství jako hajný na panství Kout na Šumavě; po osvobození v r. 1945 pak na polesí Výhledy, hájenství Pec pod Čerchovem. Zejména tento úsek života v něm zanechal hluboké vzpomínky na “fortelnou” práci dřevařů tzv. “Pecáků” a na lesy bohaté na zásoby vysoce kvalitních porostů, jejichž dřevo ozvučovalo a ozvučuje klavíry a strunné nástroje. V 50. letech byl pověřen funkcí ředitele SLH Nýrsko a pak více než čtvrt století byl ředitelem podniku Západočeských lesů.
Ve všech řídících funkcích si uvědomoval, a v tom smyslu zaměřil i svoji činnost, že nejdůležitějším článkem prosperujícího hospodářského subjektu, a zejména v lesním hospodářství, je vzdělaný, odborně zdatný pracovník, bez ohledu na to, zda se jedná o manuálního pracovníka či pracovníka technicko-hospodářského. Vedle odborné přípravy lesních dělníků se od počátku zasazoval o společenské postavení lesního dělníka na úroveň ostatním odvětvím po stránce mzdové, pracovních a sociálních podmínek. Obdobně postupoval i v přípravě technicko-hospodářských a inženýrských pracovníků, podporou příslušných škol a forem studia i následnou aktualizací vědomostí THP v podnikové škole. Podporoval nástup techniky do LH, zejména takové, která ulehčovala jinak namáhavou práci lesním dělníkům a zvyšovala její kulturu. Nebyl stoupencem přílišného pronikání těžké mechanizace do lesů, která často narušovala lesní prostředí.
Ve své řídící činnosti si uvědomoval, že podnik Státních lesů není izolovaným subjektem v regionu, ale že jeho prestiž a hospodářská prosperita bude vytvářena jen úzkou spoluprací s ostatními odvětvími v regionu. Díky takovému chápání postavení podniku se snáze řešily úkoly související s odpovídající mechanizací prací v lese i realizací bytové a ostatní účelové výstavby. Bez zájmu a podpory nezůstala ani oblast vědecké a výzkumné práce pro LH. Za morální a zejména materiální podpory podniku Státních lesů a osobně ředitele Svačiny, vznikl v Plzni-Bolevci objekt výzkumné stanice VÚLHM “Sofronka” s jedinečným živým archivem proveniencí a druhů borovice z celého světa.
Pozoruhodný byl i jeho vztah k myslivosti. Zastával názor, že les a zvěř tvoří přirozené společenstvo a úkolem lesníka je toto udržovat v rozumné vyváženosti. Ač sám měl “neomezené” možnosti lovu, toho nevyužíval. Byl spokojený, mohl-li potěšení z lovu poskytnout tam, kde to přinášelo ať přímý nebo nepřímý užitek podniku Státních lesů. Tomu sloužily i dobře myslivecky vedené účelové objekty - obory a bažantnice.
V práci neustupoval před problémy, ale vždy hledal jejich řešení v lidsky přijatelných dimenzích. Byl nadán vzácnou vnímavostí a citem k lidským slabostem a starostem, což vytvářelo v podniku vztah důvěry. Lidé se k němu přicházeli poradit, vyřešit své životní problémy a neúspěchy, požádat o pomoc nebo zjednání nápravy. Dveře Svačinovy pracovny pro ně byly vždy otevřeny. Zásady a styl jeho řídící práce vycházely z poznání, že “práce s lidmi má své zákonitosti jako vše v přírodě. A přece tak jako na stromě nejsou ani dvě jehlice stejné, stejně tak nenajdete dva lidi, kteří by byli úplně stejní. Rozumět lidem a pochopit je, zůstává nejdůležitějším uměním, které by měl člověk v řídící práci znát”. V životě jubilanta, jako u kteréhokoliv člověka nebyla jen všemi přijatelná pasiva. I zde platí, že “není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem”. K tomu lze jen doplnit epigram K. H. Borovského, který jubilant použil při oceňování jeho práce v předchozích životních výročích: “Tak to chodí na tom světě, každý týden jinak. Dneska tě ctí za svatého, druhý den jsi sviňák.”
Bývá zvykem, že lidé na závěr své aktivní činnosti shrnují své poznatky a zkušenosti v tzv. “pamětech”. Jubilant však od těchto zvyklostí upustil, ač by jeho bohaté zkušenosti mohly oslovit nejednoho dnešního manažera. Byl si však vědom toho, že zejména práce s lidmi a styl řídící práce podléhají dobovým a názorovým vlivům. Přistoupil proto k sepsání svých “pamětí” formou povídek z prostředí lesů o lidském počínání, zejména pak humorným podáním lidských charakterů, jejich vztahů a přístupů k řešení každodenních problémů, které běžný život přináší a končících zpravidla úsměvně. Popřejme jubilantovi, aby v tomto duchu prožil své významné životní jubileum i všechny roky následující.