OPOMÍJENÉ ASPEKTY KALAMITY NA ŠUMAVĚ
Současná kalamitní situace na území NP byla v odborném i populárním tisku a stejně tak i v dalších médiích již široce pojednána. Odpůrci i zastánci aktivního přístupu zveřejnili mnoho argumentů, úvah i spekulací, jež měly podpořit jejich stanoviska a názory. Pro komplexní posouzení stavu a pro rozhodování o zásadách péče o lesy v zájmové oblasti je pak nutno uvážit pokud možno všechna hlediska problému a zvážit důsledky všech rozhodnutí pro další vývoj lesů daného regionu. Nechci hodnotit nutnost současných postupů a opatření nebo posuzovat otázky související s vyhlášením NP v kulturní krajině, byť se značnou přírodní hodnotou, jejíž lesní porosty jsou ve většině případů značně vzdálené přírodnímu stavu. Považuji však za důležité vnést do diskuse dva pohledy, které pokládám za velmi významné.
STAV PŮD A KOLOBĚH ŽIVIN
První připomínka souvisí s otázkami stavu půd a koloběhů živin. V Lesnické práci již bylo publikováno stanovisko o podmínkách optimálního uplatnění chemické meliorace, tj. hnojení a vápnění: relativně nízké imisní zatížení, spočívající spíše v nepřímém dopadu imisí (acidifikace), dále dosud vitální, třebaže poškozené porosty a chudé půdy s minimální zásobou bází, což se projevuje poruchami ve výživě dřevin. Rovněž tak bylo již upozorněno, že tyto podmínky jsou u nás nejlépe splněny na Českomoravské vrchovině, v Českém lese a v první řadě právě na Šumavě.
V těchto případech lze počítat s maximem příznivých účinků včetně revitalizace půd a porostů. Vitální porost naopak odstíní maximum efektů negativních. Naproti tomu v minulosti široce uplatňované vápnění holin a kultur, např. v NP Krkonoše a CHKO Jizerské hory, s sebou nese kromě pozitivních důsledků pro vývoj následné generace lesa i velké riziko mineralizace nadložního humusu a ztrát živin, zejména dusíku. Vysoké imisní zatížení, jmenovitě přímý vliv polutantů limitovalo zvýšení vitality lesních dřevin.
Nutno však uvést, že vliv vápnění a hnojení na zdravotní stav starších porostů nebyl hodnocen, a to z důvodů finanční, materiální i personální náročnosti. Na tento úkol nestačí osamocení výzkumníci s omezenými možnostmi, třebaže mimořádně zainteresovaní, ale je zapotřebí kvalifikovaných výzkumných týmů. Finanční podpora podobných aktivit pak dosud nebyla zajištěna a v současné době ani není tato otázka podle vyjádření grantových agentur považována za prioritní.
Oprávněnost očekávání mimořádně pozitivního vlivu vápnění a dodání deficitních živin na zdravotní stav porostů v regionu Šumavy pak potvrzují výsledky mnoha pokusů ze sousedních oblastí SRN a Rakouska. Zde je, stejně jako v českých podmínkách, častý výskyt žloutnutí starších ročníků jehlic, vedoucí někdy až k odumření stromů. Ovšem na rozdíl od českých poměrů, kde se spekuluje s vlivem ozónu, houbových patogenů a dalšími činiteli, byl jako primární příčina těchto jevů potvrzen listovými analýzami a hnojařskými pokusy nedostatek některých makroelementů ve výživě, zejména hořčíku.
Stejně tak bylo potvrzeno rychlé odstranění těchto projevů po aplikaci melioračních materiálů (jedna vegetační sezóna). Z našich poměrů byl rovněž potvrzen nedostatek hořčíku v případě žloutnoucích jehlic u smrku. Jako příklad lze uvést výskyt žloutnutí smrkových kultur na kalamitních holinách u LS Borová Lada. Obsahy živin v prvním ročníku jehlic odebraných standardním způsobem ze zdravě vyhlížejících jedinců a z jedinců s projevy žloutnutí uvádí tabulka.
Analýzy tak prokázaly výrazné rozdíly ve stavu výživy bázemi, zejména hořčíkem, jehož obsah je hluboko pod hranicí deficitu vyvolávajícího fyziologické poruchy. Rozhodně nelze na základě tohoto orientačního šetření trvat na aplikaci nejrůznějších hnojivých látek, určitě by však bylo potřebné se stavem výživy podrobněji zabývat. Vždy bude platit, že situace v různých porostech může mít i různé příčiny, třebaže vnější projevy jsou podobné, a nejdůležitější bude vždy analýza aktuálního stavu.
V provozním měřítku pak meliorační opatření mohou ztroskotat na požadavcích praxe na jednoznačné a široce aplikovatelné opatření, což lze na příkladu vápnění velice dobře ilustrovat. Otázka provozu vždy zněla: vápnit nebo nevápnit, přičemž typ látky a způsob meliorace byl již dán a často i s různými firmami nasmlouván. O řešení otázek kdy, čím a jak vápnit již takový zájem nebyl. Právě tento přístup plně opravňuje odpůrce melioračních opatření klást jejich aplikaci značná omezení.
Na druhé straně je třeba skeptickou část lesnické a ekologické veřejnosti upozornit na jednu skutečnost. Sedláci v horských oblastech pravidelně vápnili vodní toky, zpravidla v určitých intervalech několika let nasypali do potoku či říčky vůz vápencové drti. Zajistili tak osídlení toků nejrůznějšími organismy, v první řadě rybami (pstruhy). Doložené okyselení vodních toků a nádrží v našich horských oblastech pak ani nemusí tolik souviset s acidifikací prostředí, jako spíše s absencí dosud běžné antropické intervence, což je situace typická právě pro řadu dalších potíží s jednotlivými složkami životního prostředí na Šumavě.
Otázkou zůstává vztah stavu výživy smrkových porostů a jejich citlivosti vůči napadení biotickými škůdci, v první řadě kůrovci. Vesměs se udává, že snížená vitalita vede k vyššímu napadení stromů. Při mimořádně špatném stavu výživy však některé práce uvádějí nižší nutriční hodnotu rostlinných pletiv - jinými slovy, deficitní výživa zvyšuje atraktivitu stromů pro kůrovce, ale na druhé straně snižuje nutriční hodnotu jejich pletiv pro výživu larev. Nemnohé práce v zahraničí pak uvádějí nižší napadení lesních dřevin po hnojení deficitními živinami.
INTROSKELETOVÁ EROZE
Druhý problém, na nějž je podle mého názoru třeba upozornit, je mnohem významnější. Týká se lesních půd, jichž je právě v nejproblematičtější oblasti (LS Modrava) značný, ne-li rozhodující podíl. Podloží těchto půd je tvořeno sutěmi, na nichž se vytvořila vrstva nadložního humusu, často zrašelinělá, která představuje převážnou část fyziologického půdního profilu. Půdy jsou tedy typu leptosolu nebo organozemě. Po odlesnění či pouze po odumření původního porostu dochází k rychlé mineralizaci, ztrátám organické hmoty a dramatickému poklesu fixačních a retenčních funkcí půdy.
Nejen na svažitých, ale v této oblasti i na plochých lokalitách může docházet a dochází k projevům introskeletové eroze a vystupování sutí. Tento jev byl zatím pracovníky VS Opočno a ÚHÚL popsán a kvantifikován na území KRNAP. Pro jeho ilustraci bylo provedeno orientační šetření na LS Modrava, v oddělení 68, na svažitém terénu. Hloubka suti byla zjišťována vpichováním sondy (20x v pravidelných rozestupech 2 m) ve vitálním porostu, v odumřelém porostu a na holině na témže stanovišti.
V žijícím porostu byla suť pokryta zejména mechy a kapradinami, v odumřelém porostu mechy vysychaly a odumíraly, na holině pak dominovaly trávy, zejména Deschampsia flexuosa a Calamagrostis villosa, navíc 5-10 % povrchu zaujímaly obnažené balvany. Hloubka suti pod povrchem byla stanovena ve vitálním porostu 17,3 cm, v odumřelém porostu (cca 5 let po odumření) 10,6 cm a na holině 11,4 cm. Znamená to v krátkém časovém období ztrátu zhruba 7 cm organické hmoty. To při objemové hmotnosti 0,20 g/cm3 znamená ztrátu 140 t organické hmoty na 1 ha, což představuje přibližně 70 t uhlíku, 1,4-2,1 t dusíku a značné množství dalších živin ztracených z plochy 1 ha. Představuje to, mimo jiné, i pokles retenční schopnosti půdy o 40-60 mm srážek.
Z tohoto hlediska je obligátní otázka těžit nebo netěžit vedlejší, pokud se neprokáže význam ponechané dřevní hmoty pro revitalizaci půd a přirozenou obnovu porostů. Primárním problémem je co nejrychlejší zakrytí půdního povrchu funkční dřevinnou vegetací. Pro zachování organogenních půd je však důležité i zachování kvality a množství opadu, jinými slovy uplatnění dřevin s rychle se rozkládajícím opadem nemusí uvedený nepříznivý proces zastavit, ale naopak jej může prohloubit.
I v další generaci lesa by tak mělo být zachováno dominantní postavení smrku a popř. borovic (lesní a blatky), měla by se však výrazně diverzifikovat struktura a textura jejich porostů. Je třeba dále uvážit, nakolik by uvedenými procesy mohly být ohroženy i sousední ekosystémy blat a rašelinišť, dosud považované za zabezpečené a bezproblémové lokality. Nadměrná mineralizace spojená s eutrofizací může vést k ohrožení i těchto stanovišť.
ZÁVĚR
Uvedené dva aspekty je nutno přiřadit k ostatním skutečnostem, o kterých se v rámci managementu NP Šumava vedou bouřlivé diskuse. Nejsou možná hlavní a rozhodující, ale významné jsou v každém případě. Na závěr pak jedno upozornění pro všechny zastánce divočiny na Šumavě, kteří v nejrůznějších sdělovacích prostředích sní o přírodě blízkém hospodaření a o přírodě blízkých lesích na území NP. Nesmíme zapomínat, že tzv. přírodě blízké lesy jsou ve skutečnosti lesy hospodářské, byť se specifickou (resp. ponejvíce přirozenou) druhovou a prostorovou strukturou. Jejich společným rysem je, že je v nich možno kdykoli přestat hospodařit, aniž by se rozpadly. Skutečnost prokázala, že takových lesů je na Šumavě opravdu poměrně malý podíl.
Tabulka
| Obsah živin % | Zdravé stromy | Žloutnoucí stromy |
| K | 0,27 | 0,29 |
| Ca | 0,29 | 0,13 |
| Mg | 0,08 | 0,02 |
| Fe | 0,002 | 0,0019 |
| Mn | 0,019 | 0,046 |
| Zn | 0,004 | 0,001 |
| Cu | 0,0004 | 0,0002 |