UZNÁVÁNÍ LESNÍCH POROSTŮ KE SKLIZNI OSIVA

Ing. Jaroslav Rambousek - VÚLHM VS Uherské Hradiště

Uznávání porostů vycházelo vždy z výsledků výzkumných prací a v praxi se řídilo určitými předpisy. Uplatňování těchto předpisů v praxi přinášelo zkušenosti. Tyto zkušenosti spolu s novými poznatky z oboru biologie lesních dřevin spolupůsobily při vývoji legislativních předpisů. Využití dřívějších zkušeností může být velmi užitečné i v naší současnosti, kdy se nacházíme ve fázi příprav na novelizaci vyhlášky č. 82. Zkusme se tedy krátce ohlédnout na vývoj situace v uznávání porostů v Českých zemích.

HISTORIE

Prvním počinem v tomto směru byla akce “Celostátní evidence původu lesního osiva a sazenic”. Jejím duchovním otcem a iniciátorem byl významný lesník dr. ing. Gustav Vincent. Akce byla dobrovolná a probíhala v letech 1927-1939. Vlastní uznávání bylo zahájeno na základě vládního nařízení z 18. července 1940, které mělo půvabný název: “O uchování a vypěstování dědičně hodnotného dorostu stromového”. Toto nařízení mj. uvádělo, cituji: “Majitelé lesů ohlásí ministerstvu zemědělství do 1. dubna 1941 lesní části, které jsou podle jejich názoru k uznání vhodné” a dále “Od 15. září 1942 smí býti používáno již jen uznaného osiva borovice, modřínu, smrku a douglasky. Sazenic vypěstovaných z neuznaného osiva smí býti používáno naposledy u: borovice 1945, modřín 1946, smrk a douglaska 1947”. Poučením pro současnost může být to, že v tomto 60 let starém předpisu naši předchůdci při stanovení omezujícího opatření, pamatovali na stanovení přechodové doby potřebné k jeho zavedení do praxe. Dalším opatřením bylo, cituji: “Osoby pověřené získáváním lesních semen musí míti při jejich sběru a dopravě Povolovací list, vystavený na jejich osobu. Tento jest nepřenosný a na potvrzení jej vystavuje lesotechnický odbor okresního úřadu”.

Odpor a nespokojenost značné části vlastníků lesa spolu s pohnutými válečnými a časně poválečnými událostmi způsobily, že se mnoho z těchto na svou dobu velmi progresivních opatření neuskutečnilo. Proto zákonem z roku 1950 a vyhláškou z r. 1951 byl zaveden jednotný postup při výběru porostů. Na území státu byly vymezeny tzv. pěstební oblasti a to podle délky vegetační doby. Po ne příliš povzbudivých zkušenostech s dobrovolností, bylo zákonem v r. 1960 zavedeno povinné uznávání smrku, borovice a modřínu. Z tohoto období také pochází první ověřený údaj o výměře uznaných porostů. Ta činila v r. 1959 celkem 15 940 ha, to je necelých 11 % současné výměry. Uznané porosty se rozlišují na porosty s oddálenou těžbou a porosty těžené podle LHP. Při změně lesního zákona v r. 1966 vychází nová “Směrnice o uznávání lesních porostů a výběrových stromů”. Tato Směrnice stanoví postup při uznávání, uznané porosty začíná rozlišovat na kategorii A a B, umožňuje slučovat porosty kategorie B. Zavádí jednotný systém označování tzv. evidenční číslo uznané jednotky, které umožňuje jednoznačnou identifikaci každého uznaného porostu. Pěstební oblasti pak stanoví jako závazný rámec pro přenos osiva a sazenic. Výměra uznaných porostů v r. 1966 činila 53 377 ha. To znamená, že za 7 let se zvýšila více než 3x a představovala necelých 40 % současné výměry.

Rozvoj hospodářské úpravy lesů byl reflektován v Instrukci k uznávání z r. 1973. Stanoví hospodářské úpravě povinnost provádět tzv. genetickou klasifikaci, která je podkladem pro uznání. Evidenci uznaných porostů přenáší i do hospodářské knihy. Výměra uznaných porostů v r. 1973 činila 106 200 ha. To je za dalších 7 let od předcházejícího údaje zvýšení téměř 2x, představující přes 70 % současného stavu. Vydáním Zákonů 61/1977 a 96/1977 vznikla právně nepřehledná situace. Tyto zákony sice zrušily platnost Zákona 166/1960, od něhož se odvozovala Směrnice a Instrukce o uznávání, samy však tuto problematiku neřešily. Platnost předpisů o uznávání byla zpochybňována i některými orgány státní správy. Důsledkem byla stagnace výměr uznaných porostů v r. 1977 a dokonce pokles v roce 1978. Situaci se podařilo postupně stabilizovat a jako status quo bylo přijato respektování zásad dřívějších předpisů.

Tato negativní zkušenost, dále poznatky lesnického výzkumu za posledních 20 let a vývoj v hospodářské úpravě podnítily vznik Směrnice pro uznávání zdrojů reprodukčního materiálu lesních dřevin a jeho přenos z roku 1988. Hlavní změnou proti dřívějšímu stavu bylo zavedení upřesněných rámců pro přenos reprodukčního materiálu. Těmi byly: přírodní lesní oblasti (vylišené na základě geomorfologických podmínek) jako rámec pro horizontální přenos a lesní vegetační stupně (odvozené od lesního typu) jako rámec pro výškový přenos. Pro smrk, borovici a modřín stanovila tzv. semenářské oblasti jako soubory přírodních lesních oblastí podobných přírodních a vzrůstových podmínek. Tento předpis byl zpracován jako prakticky kompatibilní s obdobnými tehdejšími mezinárodními předpisy. Při jeho zavedení v r. 1988 činila výměra uznaných porostů 147 816 ha. To je prakticky konečná hodnota výměry uznaných porostů v ČR, jakou lze při dodržení požadovaného kvalitativního standardu uznaných porostů dosáhnout. Od té doby výměry oscilují s nevelkými výkyvy kolem této hodnoty.

SOUČASNOST

Lesní zákon 289/1995 a Vyhláška 82/1996, o genetické klasifikaci, obnově lesa, zalesňování a o evidenci při nakládání se semeny a sazenicemi lesních dřevin nás přivádí do současnosti. Co přinesly nového? Především v souvislosti s obnovou vlastnických vztahů základní pravidlo, které říká: o uznání žádá vlastník. K žádosti má doložit odborný posudek pověřené osoby. To už tak nová věc není, poněvadž ověřování kvality porostů navržených k uznání, byť pod trochu jiným názvem a trochu jinou formou se provádí již od doby Směrnice pro uznávání z r. 1966. Tak jako tehdy je zajišťuje spolu s celorepublikovou evidencí uznaných zdrojů VÚLHM. Vůbec žádnou novinkou pak není, že vlastní rozhodnutí o uznání vydávají orgány státní správy lesů, to je okresní úřad. Jenom správní řízení, jímž se tak nyní děje, je věcí novou. Opatření, která mají regulovat obnovní těžby, tj. tzv. “ochranná lhůta”, případně “omezení výše obnovní těžby”, byla proti dřívějšímu stavu vztažena i na porosty kategorie B. Byla přejata základní opatření předchozí legislativy (přírodní lesní oblast, lesní vegetační stupeň). U tzv. vyjmenovaných dřevin (SM, BO, MD) ponechala jako nejširší rámce přenosu semenářské oblasti. U ostatních dřevin zavedla jako rámce přenosu západní “hercynskou” a východní “karpatskou” oblast. Zpřesnila pravidla pro přenos osiva a sazenic zvláště u borovice lesní a to především tím, že vypustila spoustu výjimek, kterými předchozí legislativa u borovice oplývala.

Zásadně nová je však hospodářsko-společenská situace, v níž proces uznávání porostů probíhá. Za situace téměř výlučně státního vlastnictví lesů se otázkami spojenými s uznáváním porostů a přenosy osiva a sazenic prakticky setkávalo něco málo přes stovku pracovníků tehdejších lesních závodů. Dnes je počet vlastníků lesa mnohonásobně větší. Po transformaci státních lesů je i u LČR komplikovanější vztah mezi vlastníkem lesa, který je spotřebitelem sadebního materiálu a často současně vlastníkem uznaných porostů a producentem sazenic, který zpravidla zdroje pro sběr osiva, tj. uznané porosty, nevlastní. U velké většiny okresních úřadů, které jako orgán státní správy lesů uznané porosty schvalují, je oproti minulým obdobím důslednější přístup jak k vlastnímu uznávání, tak i k dodržování pravidel přenosu sadebního materiálu. Tyto všechny vlivy v souhrnu způsobují, že mezi lesnickou veřejností jsou otázky uznávání a přenosů vnímány velmi citlivě. Mnohá opatření legislativy jsou (i když ne vždy úplně oprávněně a ne vždy úplně kvalifikovaně) kritizována a volá se po zásadnější úpravě legislativy. K tomu přistupují otázky spojené s legislativou Evropské unie a systémem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). V dalším se pokusím o formulování poznatků a zkušeností s uznáváním porostů získaných v praxi při vypracování odborných posudků, po třech letech existence současné legislativy.

ZKUŠENOSTI S UZNÁVÁNÍM POROSTŮ

• Přenos osiva a sazenic, resp. jeho pravidla jsou snad nejvíce diskutovaným a nejméně vítaným opatřením. Tato nespokojenost má podle mého soudu více složek. Tou lidsky pochopitelnou nespokojeností jsou například pochybnosti lesního provozu o nutnosti podrobnějšího členění a z určitého konzervatismu plynoucí nechuť k novotám. Takovéto postoje nejsou otázkou pouze současnosti. Lze to dokumentovat např. dopisem pracovníka výzkumné stanice ing. Machaníčka tehdejšímu ministerstvu lesního hospodářství, z něhož cituji: “ K Vašemu dotazu musím konstatovat, že ze strany lesního provozu není vítáno detailnější členění, naopak provozu vyhovuje větší volnost”. Pro dokreslení jedná se o dopis z 22. 4. 1976, tj. z období, kdy rámcem pro přenos byly pěstební oblasti, které umožňovaly přenos v dnešní době již nepředstavitelný, např. z Karlových Var do Vsetína. Tou oprávněnou nespokojeností jsou např. námitky proti nepřesnosti a nejednoznačnosti formulací např. v § 10 a 11 vyhlášky. Dále to, že nebylo pamatováno na stanovení přechodového období, které by zohledňovalo dobu potřebnou k vypěstování sazenic a vytvoření propustných hranic pro přenos v případech, kdy je to odůvodněné (např. umožnění přenosu mezi PLO přiléhajícími k hranici mezi “hercynskou” a “karpatskou” oblastí). A nakonec je tu složka nespokojenosti plynoucí z určité pohodlnosti a využívání, nebo možná někdy spíše zneužívání, některých benevolentnějších legislativních opatření. Jako příklad lze uvést záležitost “beskydského” smrku. Ten vyhláška povoluje používat (při respektování pravidla o výškovém přenosu) téměř ve všech zbývajících PLO. Určitá část producentů sazenic jej začala pěstovat v nebývalé míře a opomíjet místní provenience. Jako perličku mohu uvést situaci, kdy jeden vlastník lesa na Českomravské vrchovině, který měl současně i školku projevil přání, aby jeho porosty byly uznány jako beskydský smrk. Prý by se mu to velmi hodilo a usnadnilo odbyt sazenic. Dalším příkladem může být již dříve zmíněná borovice. U ní totiž Směrnice z r. 1988 skýtala takové množství výjimek, že prakticky byl možný přenos téměř odkudkoli kamkoli. Pravdou je, že tyto výjimky byly stanoveny jako podmíněné pro případy nedostatku místního osiva a sazenic. Běžná praxe pak byla taková, že první rok se zdůvodňovaly nedostatky místního materiálu, v dalších letech se nezdůvodňovalo nic a z výjimek se stala pravidla. Když pak Vyhláška 82 tyto výjimky omezila, způsobila nespokojenost.
• Lesní vegetační stupeň jako instrument k řízení výškového přenosu je také diskutovanou záležitostí. Jako všechno má své výhody i nevýhody. Je-li odvozen od lesního typu, jak Vyhláška 82 předpokládá (aniž to ovšem jednoznačně specifikuje), pak vznikají problémy v případech příliš členité typologické situace a u intrazonálních stupňů, například bory, nebo vodou výrazně ovlivněná stanoviště. Jeho výhodou proti vyjádření výškové pásmovitosti nadmořskou výškou, je při srovnatelné nepřesnosti v extrémních situacích jeho snadná zjistitelnost v hospodářské knize, proti pracnému určování nadmořské výšky z porostní mapy. Perspektivním řešením by do budoucna mohlo být stanovení LVS z OPRL, zřizovaných pro PLO.
• V 8. LVS, do něhož není možno přenášet reprodukční materiál z nižších LVS vzniká problém, že v tomto pásmu zpravidla nejsou semenářsky využitelné zdroje reprodukčního materiálu listnáčů. Z nich přichází v úvahu především jeřáb, někde bříza, buk nebo klen. Bylo by vhodné zvážit pro tyto dřeviny možnost přenosu ze 7 LVS.
• Vyhláška 82 neuvádí jako zdroj reprodukčního materiálu skupiny stromů rostoucí mimo les. Pro dřeviny jako lípy, jilmy, olše a jiné vzácně se vyskytující listnáče, u nichž je velmi obtížné zajistit dostatečné množství osiva v lesních porostech, by bylo žádoucí povolit sběr mimo les, za předpokladu určitého výběru a evidování takových stromových skupin. Obdobně, avšak s přísnějšími pravidly pro povolování sběru řešit i období kritického nedostatku osiva dubů.
• Závažnou věcí je lesním zákonem stanovený způsob ochrany uznaných porostů ze strany státní správy. Na rozdíl od Směrnice z roku 1988, která jej řešila pouze u porostů kategorie A, současná legislativa jej v lesním zákoně stanoví pro každý uznaný porost, tj. i u kategorie B. Stanoví dva možné způsoby a to buď tzv. “ochrannou lhůtu”, nebo omezení výše obnovní těžby. Jejich smyslem je vytvoření předpokladu pro prodloužení existence kvalitního porostu a využití jeho semenářského potenciálu. Žádný z nich není legislativou přesně kvantifikován, což prakticky při nesmírné pestrosti stanovištních a vzrůstových podmínek a pěstebního stavu konkretních porostů ani není možné. Jejich konkretizace pro jednotlivé porosty se děje při zpracování odborného posudku a to tak, aby jejich dopad byl pro vlastníka přijatelný a byl jím akceptován. Oba způsoby mají své přednosti i nedostatky. Nevýhodou ochranné lhůty je to, že v jejím průběhu vlastník žádá a orgán státní správy schvaluje provedení obnovních těžeb. To při větším počtu porostů může být nepříjemná administrativní zátěž. Navíc ochrannou lhůtu není možno použít pro porosty dřevin typu duby nebo buk, u nichž se sbírají na zem opadaná semena, pokud v nich není reálná jejich přirozená obnova. Instrument “omezení výše obnovní těžby” je provozně snadnější, předpokládá však včasné provedení těžebních kalkulací, aby stanovené obnovní těžby mohly být zakomponovány do LHP. Přes počáteční zásadní nelibost, kterou vlastníci projevovali vůči těmto opatřením v prvním roce jejich uplatňování, je možno pozorovat určité uklidnění. K tomu se snažíme přispět také tím, že při vypracování odborných posudků vlastníkům vysvětlujeme smysl těchto opatření a snažíme se co nejvíce zohledňovat jejich oprávněné zájmy. Pro budoucnost by stálo za úvahu, zda-li nevztahovat tato ochranná opatření zase pouze na porosty kat. A Porostů kat. B je u většiny dřevin dostatek a většina vlastníků se chová při jejich obhospodařování odpovědně. Kategorie A, která představuje kolem 10 % z celkové výměry uznaných porostů tvoří nejcennější složku genofondu, hodnou zvláštní ochrany.
• Doba uznání není legislativou přesně definována a její délka se navrhuje v odborném posudku. Praxe posledních tří let i celé dlouhé předchozí zkušenosti svědčí o výhodnosti uznání na dobu platnosti LHP, zvláště provádí-li se uznání při tvorbě nového LHP či LHO. Důvody pro to jsou následující. Prognózovat stav a vývoj porostů na dobu významně přesahující 10 let je naprosto iluzorní. Navíc pro uznávání porostů se požaduje určitá minimální výměra, dále porosty kat. B se slučují do skupin různého věku a pěstebního stavu. Přitom na evidenci porostů jsou kladeny mj. i v evropských předpisech značné nároky, co se týče přesnosti a aktuálnosti evidovaných údajů. Představy, že porosty se budou uznávat na dobu své fyzické existence a stav se bude aktualizovat průběžně při vyhotovování nových LHP, se v praxi ukázaly jako nereálné. Zvláště za současné situace, kdy mj. orgány státní správy na úrovni okresů sice schvalují všechny uznané porosty, avšak pouze některé LHP (větší než 1000 ha). Prostě neexistuje žádná zpětná informační vazba, která by udržela evidenci uznaných porostů ve věrohodném a použitelném stavu. A pokud by byla snaha takovou vazbu vytvořit, tak její udržování a komplikované opravování stavu by bylo nesrovnatelně obtížnější, než jednoduše uznávat porosty jednou za 10 let při obnovách LHP.
• Postup uznávacího řízení bývá často komentován jako příliš složitý. Lze si dobře představit, že po prvním přečtení příslušných paragrafů vyhlášky je čtenář nadšen asi tak jako po prvním přečtení návodu k vyplnění daňového přiznání. Faktem asi je, že určitá neobratnost některých formulací vyhlášky, někde stručnost na úkor přesnosti a chyby ve vzorech tiskopisů celému popisu uznávacího řízení na srozumitelnosti nepřidají. Zkusme tedy co nejstručnějším způsobem postup popsat. Základními východisky je, že:

1. O uznání žádá vlastník;
2. Na základě odborného posudku pověřené osoby schvaluje porosty státní správa;
3. Evidence uznaných porostů je vedena v LHP a na Uznávacích listech.

Z uvedeného vyplývá, že jedině možný postup je následující:

1. Vlastník vystaví žádost o vypracování posudku - doloží soupis porostů s potřebnými údaji.
2. Posudek spolu s doklady (bod 1) předloží vlastník státní správě. Ta rozhodne o uznání a sdělí výsledek schválení vlastníkovi. Předpoklad (viz III.) však dělí další postup do dvou kroků. Má-li být vedena evidence v LHP je nutno schválit uznání porostů v době, kdy ještě lze údaje v LHP zaznamenat. V té době však zpravidla nejsou ještě známy přesné údaje o porostech potřebné pro vystavení Uznávacích listů. Proto:
3. Výsledek schválení státní správou (viz bod 2) nechá vlastník zakomponovat do LHP.
4. Vlastník, až zná definitivní údaje o porostech, tj. zpravidla po dokončení LHP, vystaví Uznávací listy. Ty předloží státní správě, která v nich vytvoří uznané jednotky a přidělí jim evidenční čísla.

O užitečnosti evidence uznaných porostů v LHP snad ani nelze pochybovat, ačkoli i takový názor jsme zaznamenali. Přitom který jiný způsob než záznam v LHP lépe zajistí trvalost informace o uznání porostu a její vedení spolu s vývojem porostu.

• Porost má mít v době uznání určitou minimální výměru. Toto opatření současné vyhlášky je v souladu se směrnicí evropského společenství o efektivní velikosti populace. Jenom snad formulace by mohla být v novelizované vyhlášce srozumitelnější. Současná vyhláška používá pro definici minimální výměry celkové výměry porostu. Rozumí-li se obecně výměrou uznaného porostu, výměra redukovaná zastoupením uznané dřeviny, měla by se také tato veličina použít pro formulaci efektivní velikosti populace.
• Ve vyhlášce se několikrát vyskytuje zmínka o “původu” a zde je trochu pojmový chaos. Například v paragrafu o evidenci při nakládání s reprodukčním materiálem je stanoveno, že každý jeho oddíl musí být opatřen informací o původu. V tomto případě je původem myšleno místo, kde porost, který je zdrojem tohoto reprodukčního materiálu, roste. Na jiném místě, např. při formulování kritérií pro fenotypovou kat. A je zmínka o porostech “původních” a “nepůvodních”. Zde by bylo možná srozumitelnější použít cizího označení a sice porost autochtonní a neautochtonní. Z definic těchto pojmů totiž zřetelněji vyplývá, že v tomto případě se jedná o stanovení místa, kde rostla rodičovská generace současného porostu. Poněvadž evropská legislativa s těmito pojmy operuje a považuje je za základní údaje k identifikaci reprodukčního materiálu, je nutné přesné vymezení pojmů. Z uvedeného příkladu je zřejmé, že novelizovaná vyhláška by měla obsahovat část, v níž by byly definovány použité termíny.

Kontakt:

Ing. Jaroslav Rambousek
VÚLHM VS Uherské Hradiště,
686 04 Kunovice,
tel.: 0632/549 115,
fax: 0632/549119,
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.