JAKÉ BUDE ČESKÉ LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ V PŘÍŠTÍM TISÍCILETÍ?
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc. - Fakulta lesnická a dřevařská MZLU Brno
Přelom každého desetiletí a století je impulzem k hodnocení uplynulého období, i ke spekulacím, co nového přinese doba nastupující. Blížící se začátek nového tisíciletí je proto též důvodem k bilancování uplynulého století, a k úvahám, jaké bude naše lesnictví v tisíciletí příštím.
JAKÉ ZMĚNY PROBĚHLY V LESNICTVÍ V TOMTO STOLETÍ?
Toto století můžeme v lesnictví považovat za epochu, ve které skončil tradiční zvykový charakter lesnictví, založeného na empirických poznatcích praktiků, a začala éra lesnictví, spočívajícího na vědeckých základech. Koncipoval se lesnický výzkum, stoupal jeho význam, a vědecky získané poznatky se stávaly teoretickým základem pro praktická lesnická opatření. Lesnická praxe a technologie lesnických činností se však až do konce 1. pol. 20. století téměř neměnily, a zachovávaly si stejný ráz jako po předcházející dvě století. Až v průběhu 2. pol. 20. století nastal v technologiích lesnických činností prudký rozvoj, který lze obrazně charakterizovat v pěstební činnosti jako přechod od motyk k sázecím strojům a v těžební činnosti jako přechod od seker k víceoperačním těžebním strojům.
Pro konzervativní lesnictví představovalo nastalé tempo technického rozvoje doslova revoluční změny, které byly nutně doprovázeny, či spíše s časovou prodlevou dodatečně následovány, koncentrací a centralizací řízení, která se navenek projevila zvětšováním správních jednotek Státních lesů. Nové formy práce si vyžádaly i specializaci, která se projevila vznikem specializovaných závodů a středisek. Vznik nových profesí a zánik některých manuálních činností vyvolal zásadní změnu kvalifikační struktury zaměstnanců v lesnictví.
Rychlost realizace lesnických opatření výrazně vzrostla, ale systém plánování, řízení a evidence výroby se všeobecnému nárůstu tempa práce přizpůsobil jen zčásti. Problém nevyváženosti spotřeby času na vykonání určité činnosti a spotřeby času na její evidování vyvrcholil u strojových technologií těžby a dopravy dříví, ve kterých rychlost vlastní výroby zjevně překročila fyzické možnosti technického zaměstnance, stávajícími administrativními způsoby výrobu vůbec evidovat. Došlo tak k paradoxu, že pracovník, jehož posláním je výrobu řídit, ji pouze s vypětím všech sil eviduje. O formách a způsobech realizace vysloveně odborných lesnických opatření, kterými bezesporu těžební zásahy jsou, tak v konečných důsledcích rozhoduje operátor stroje. Koncovka tohoto paradoxu je pak v tom, že části technických zaměstnanců tento stav vyhovuje, protože z nich de facto snímá odpovědnost za řízení výroby a ponechává jim jen odpovědnost za administrativní činnost.
Globálním lesnickým problémem, který se nemohl vyhnout naší republice, je fakt, že v průběhu tohoto století lidstvo všeobecně podcenilo negativní vlivy civilizačních tlaků na lesy. Důsledkem je nedobrý zdravotní stav lesů, velký rozsah imisních těžeb a značné výměry ploch, obtížně zalesnitelných cílovými dřevinami. Souvisejícím problémem je aktivizace ochránců přírody. Současnou epochu vývoje lidské společnosti lze totiž charakterizovat i jako období, ve kterém si veřejnost celého světa začala uvědomovat negativní dopady civilizace na životní prostředí, a proto se v koncepcích národních i nadnárodních čím dál častěji objevovaly myšlenky trvale udržitelného rozvoje. Tvorba a ochrana životního prostředí se přitom dostala pod určitou formu laické společenské kontroly nevládními organizacemi, politickými stranami a občanskými hnutími. Názory laické veřejnosti, podporované a často i formulované sdělovacími prostředky, však bývají vysloveně emocionální, nemívají charakter kritiky konstruktivní, ale destruktivní, a tak více škodí než prospívají.
Co se v uplynulém století nezměnilo a změnit ani nemůže, je koloběh života lesa, protože ten je dán a řízen přírodními silami. Lesnictví se tedy nemůže plynule vyrovnávat s dynamikou racionálních, ale i neracionálních požadavků lidské společnosti. Proto bylo, je, a bude údělem lesníků usilovat o plnění společenské objednávky na LH, ale při respektování přírodních zákonitostí. Bezkonfliktně vyhovět oběma protipólům tohoto poslání je však apriori zcela nemožné. Kompro-misní řešení permanentně vznikajících rozporů tak klade a bude klást vysoké požadavky na odborné a morální kvality každého lesníka.
KTERÉ PROBLÉMY SI NAŠE LESNICTVÍ PŘINÁŠÍ DO DALŠÍHO TISÍCILETÍ?
Magická časová hranice, představovaná novým tisíciletím, je pouze imaginární, protože všechny problémy nevyřešené do “Silvestra” letošního roku, budou pochopitelně kontinuálně trvat i po 1. lednu roku 2000. Globálním problémem je, že tempo hospodářského růstu bylo makroekonomy ztotožněno s ukazatelem společenského pokroku a stalo se tak modlou, podle níž jsou posuzovány národní ekonomiky. Představa kontinuálního hospodářského růstu, jako jediné alternativy vývoje společnosti, se stala nosnou myšlenkou většiny politických stran. Tempo i samoúčelných inovací tak bylo zdůvodněno, a nekonečné plýtvání obnovitelnými i neobnovitelnými zdroji surovin obhájeno. V protikladu s tím stojí čím dále nižší využívání lidského potenciálu, projevující se narůstající nezaměstnaností. Lesního hospodářství se tato filozofie dotýká bezprostředně, protože jejími konečnými důsledky jsou ohroženy samotné podmínky života.
Ryze českým problémem jsou změny v hodnotové orientaci, v životním stylu a vztahu k práci, související s přechodem na tržní ekonomiku. Typickým jejich vnějším projevem, postihujícím i LH, je neplacení za dodané zboží a provedené práce a služby, které bylo dříve eticky zcela nepřijatelné, ale dnes je hodnoceno málem jako projev finančnické mazanosti a podnikatelské obratnosti.
Z vnitřních lesnických problémů považuji za nejvážnější rozpor mezi nedostatečnou výší těžeb na straně jedné, a narůstajícími zásobami dříví v porostech, prodlužujícím se obmýtím a špatnou příjmovou situací vlastníků lesa na straně druhé. Od 50. let nebylo dosaženo normálního zastoupení 1. věkové třídy, a to při nárůstu zásob dříví v porostech na dvojnásobek a prodloužení obmýtí o 15 let. Přitom existuje dostatek důkazů o tom, že prodlužování obmýtí nevede k ničemu jinému než ke zhoršování zdravotního stavu porostů a v konečných důsledcích k nárůstu objemu kalamitních těžeb. I když se to může zdát paradoxní, ke zlepšení zdravotního stavu českých lesů a jejich stability je možné dospět jen podstatným zvýšením mýtních těžeb! Před českou lesnickou politikou nového tisíciletí tedy stojí nelehký úkol, objasnit podstatu problému laické veřejnosti, protože jinak lze s jistotou předpokládat obrovský odpor proti zvyšování těžeb ze strany pseudoochránců přírody.
Od rozpadu federace trvá problém odbytu rovnaného průmyslového dříví listnatého, protože v předcházejícím období byly zcela logicky budovány kapacity na zpracování listnatého dříví na Slovensku. Významný zpracovatel tenkého listnatého dříví v ČR chybí a naše LH je proto v této skupině sortimentů pod silným cenovým tlakem zahraničních subjektů. Problém je o to vážnější, že se podíl listnatých dřevin v ČR relativně rychle zvyšuje. Za posledních 50 let se plošné zastoupení listnatých dřevin zvýšilo téměř na dvojnásobek (z 12,5 % na 21,7 %), a to na úkor jehličnatých dřevin, jejichž zastoupení kleslo o 8,9 %. Trend snižování plošného zastoupení jehličnatých dřevin (především smrku a borovice) na úkor zvyšování zastoupení listnáčů (zejména dubu, ale i tzv. ostatních listnáčů) bude nejen pokračovat, ale tempo tohoto trendu se urychluje v důsledku ustanovení zákona o lesích 289/1995, o podílu zpevňujících a melioračních dřevin. Např. v r. 1997 byl již podíl listnáčů na celkovém zalesnění 34,9 %! V souvislosti s tímto trendem se bude v budoucnu zvyšovat podíl listnaté těžby na těžbě celkem, a tím se budou stupňovat i odbytové problémy u tenčích sortimentů listnatého dříví a komplikace technologické při aplikaci strojních technologií těžby a odvětvování, nehledě k celkovému snížení objemu tržeb. Nezodpovězenou otázkou zůstává, jak se LH s tímto protitržním trendem vyrovná, když princip samofinancování LH tržbami za dříví zůstane nepochybně zachován.
S rozvojem informačních technologií z nich pronikají do běžné mluvy některé odborné termíny. Při jejich použití můžeme konstatovat, že od konce 50. let do současnosti se v LH ČR vystřídaly tři generace strojů. Za produkční život člověka, tj. 40 let, se tedy 3x zásadním způsobem změnily stroje, příslušné technologie a jim odpovídající způsoby přípravy i řízení výroby. Systém vzdělávání by tedy měl být vždy o krok vpřed před praxí, ale skutečnost je taková, že je spíše o krok pozadu. V době harvesterových těžeb se tak můžeme setkat s výukou ostření břichatky, ale učiliště, kde by se získávala kvalifikace lanovkáře či operátora harvesteru, nenajdeme.
Stroj světových parametrů může koupit kdokoliv, kdo na to má finanční prostředky, ale “život stroji vdechne” jen plně kvalifikovaný a motivovaný člověk. Z informatiky se zde nabízí paralela: stroj = hardware a obsluhující personál = software. Přitom kdekdo ze zkušenosti ví, že nadřazovat jednu složku druhé nelze. Výkonnost hardware je však možno zvyšovat prostřednictvím software. Aby byl software stále up to date, musí procházet upgrade. U personálu se tedy upgrade rovná systému celoživotního vzdělávání - a ten na přelomu tisíciletí zdaleka není funkční. A přiznejme si, že v podmínkách současné rozdrobenosti lesnických subjektů sotva může být. S rozdrobeností držby lesů souvisí problém malovýrobních technologií lesnických činností. Při současné struktuře drobných lesních majetků, kdy počet vlastníků lesa překročil 145 000, ale 80 % z nich vlastní méně než 1 ha lesa, nastala degenerace až balkanizace technologií lesnických činností. Do dalšího tisíciletí tedy vstupujeme s nevyřešeným zadáním, koncipovat a provozně zvládnout malovýrobní technologie, které by byly z hlediska produktivity, namáhavosti a bezpečnosti práce na úrovni 3. tisíciletí.
CO ČEKÁ LESNÍKY V PŘÍŠTÍM TISÍCILETÍ?
Soudobý technický, ekonomický i sociální vývoj planetární lidské společnosti je natolik rychlý a proměnlivý, že jakékoliv předpovědi a vize jsou velice obtížné. Po lokálních změnách na regionálních trzích často následují řetězové reakce v globálním měřítku, a světový vývoj tak získává charakter turbulence, na kterou mohou průběžně reagovat jen výrobci s extrémně krátkým výrobním cyklem, a pracující s minimálními zásobami. S absolutní jistotou lze tedy předvídat jen to, že zítra bude všechno jinak než dnes! Konkrétní představu o každém detailu získáme těžko, ale které stěžejní momenty ovlivní LH ČR rozhodujícím způsobem, předpokládat můžeme.
Princip samofinancování LH tržbami za dříví zůstane zcela jistě zachován. V tržním systému se v ČR podíl dodávaných sortimentů výrazně změnil oproti období řízené ekonomiky. Dřívější podíl jehličnaté kulatiny se pohyboval na hladině 60 % (především díky normativně stanoveným dimenzím), zatímco současný podíl klesl na 47 %, a není důvodu se domnívat, že se může výrazně vylepšit, protože o tenké a sukaté dříví není jako o kulatinu zájem. Jehličnaté vlákninové dříví se tak stalo rozhodujícím sortimentem LH. Zatímco můžeme o kulatinových sortimentech s mírnou dávkou přehánění prohlásit, že budou dobře prodejné kdykoliv, o vlákninovém dříví to tvrdit nelze. Je tedy evidentní, že ekonomiku LH bude ovlivňovat především vztah mezi poptávkou po jehličnaté vláknině (navenek se projevující její cenou) a náklady na její produkci.
Lesníkům tedy nezbývá nic jiného, než vzít na vědomí, že cena současného a budoucího rozhodujícího sortimentu - jehličnaté vlákniny, nebude stanovována podle toho, “na kolik přijde” její vyprodukování, vytěžení a dodání, ale podle toho, kolik za ni bude odběratel ochoten zaplatit. V době globalizace obchodu totiž může náš odběratel kdykoliv dovézt vlákninu odjinud, nebo ji nahradit alternativními materiály. Proto lze předpokládat, že bude ochoten platit čím dál méně.
Z toho lze učinit jediný normální závěr. Aby nenastal ekonomický kolaps LH jako celku, je nutné udržet cenu jehličnaté vlákniny na hladině konkurenceschopnosti vůči dovozům a alternativním zdrojům. Toho lze docílit jen radikálním a permanentním snižováním nákladů na lesnické činnosti, ale i na správu a řízení. Protože spotřeba času na těžební činnost již klesla pod 25 % celkové spotřeby času v LH, je zjevné, že další snižování pracnosti v této oblasti již nesměřuje na hlavní článek řetězu. Další rezervy je proto nutné hledat především v nákladech na pěstování lesů a jejich ochranu, kde je nyní těžiště spotřeby pracovního času.
Je tedy v podstatě scestné se opájet představami o různých způsobech pěstování lesů, pokud nejsou podloženy reálnými ekonomickými výsledky, nebo alespoň seriózními kalkulacemi. Přírodě blízké obhospodařování lesů může prokázat svou životaschopnost jen tehdy, pokud prokáže nejen vyšší ekologickou stabilitu takto pěstovaných lesů, ale i nižší náklady na lesnické činnosti. Jinak zákonitě zůstane jen v poloze “utopického lesnictví”. Naopak reálně se jeví větší funkční diferenciace, resp. rajonizace lesů podle jejich převažující funkce. S výraznějším uvolňováním zemědělských půd z potravinářské produkce lze očekávat i počátky plantážního pěstování dřevin.
Na vyšších stupních řízení rozhodně nadále nevystačíme s “pěstařem” jako ideálem lesníka. Současná situace je taková, že ve vrcholových funkcích lesnicky podnikajících subjektů jsou lesníci vytlačováni ekonomy, obchodníky a právníky. To je důkazem toho, že pro tržní ekonomiku jsou lesníci připravováni dosavadním vzdělávacím systémem nedostatečně, resp. příliš úzce. Protože má lesnictví svá specifika, bylo by neodpustitelnou chybou opouštět klíčové pozice v lesnicky hospodařících subjektech, a tento proces nezvrátit. Znamená to však změnu vzdělávacího systému a obnovu funkčního systému celoživotního vzdělávání.
Trvalý ekonomický tlak bude vyvíjen i na oblast správy a řízení lesnicky hospodařících subjektů. Nároky na řídící personál porostou při současném poklesu jeho početnosti. To si vynutí nejen změny v systémech příjmu a evidence dříví, ale bude to i impulzem k přehodnocení současné organizační struktury, ve které se část zaměstnanců LČR a podnikatelských subjektů zaměstnává jen řešením otázek vzájemných vztahů.
Po r. 1990 nastala u nás éra převádění firmami zaměstnaných pracovníků na kontraktory, kterým pak původní firma zadává zakázky. Tento systém se zdá být slepou cestou vývoje, protože v holistickém chápání lesnictví je klíčovým elementem lidský potenciál. Nelze tedy ponechat klíčový zdroj progresu sobě samotnému. Navíc při stále mechanizovanějších operacích lesnických činností rozhoduje stále méně a méně osob o stále větším a větším objemu prací. Zavádění nových technologií pak vyžaduje včas kvalifikačně připravené pracovníky, a intenzita práce s novými stroji vyžaduje neustálé zlepšování jejich pracovních podmínek. Jinak nemůže být dlouhodobě úspěšné. Jinak řečeno, další progres v LH může nastat jen při synergickém účinku technologií a člověka. V holistickém nazírání na lesnictví prudce narůstá význam celoživotního vzdělávání, protože LH přestalo být zdrojem pracovních příležitostí pro nekvalifikované pracovníky, schopné jen manuální práce. Při kontraktorském způsobu práce je pak obtížné až nemožné takový systém vzdělávání konstituovat a udržet funkční. Navíc jsou podle nynějších zkušeností přímo řízení pracovníci nejen výrazně produktivnější, ale odevzdávají práci v lepší kvalitě a díky přímému řízení firmou mají nižší úrazovost a výsledky jejich práce lépe odpovídají představám (zadání) firmy, a to zejména ve vztahu k dalším navazujícím lesnickým činnostem. Mýtus o nejvyšší výhodnosti zadávání prací subjektům mimo vlastníka (správce) lesa dostává zásadní trhlinu, a proto lze v novém tisíciletí očekávat návrat k systému přímo řízených pracovníků.
Přechod na tržní ekonomiku u nás znamenal zásadní změnu v odbytu dříví z distribuce podle dodávkových příkazů na obchod. Tím však změny v odbytu dříví nekončí. Globalizace trhu vyvolává potřebu sledovat obchodní situaci i na “opačném konci světa” a přizpůsobovat jí svoji aktivní obchodní politiku. V obchodu se dřívím proto nebude v nejbližší budoucnosti místo pro amatéry.
Podle dosavadního průběhu demokratizačního procesu se zdá, že demokracie nemá dostatečné pojistky proti agresivnímu jednání jednotlivců a skupin. V LH se to projevuje v nepřijatelném ovlivňování lesnických činností tzv. ochránci přírody. Tento problém si však, bohužel, nebude schopno vyřešit LH samo, protože přesahuje jeho rámec. Může však iniciovat proces novelizace legislativy. Evidentně je totiž nevhodné, když zákon o ochraně přírody dává de facto právo veta státním orgánům ochrany přírody, aniž by existoval v případě sporu s lesnicky hospodařícím subjektem jakýkoliv rozhodčí orgán. Rovněž tlak laické veřejnosti musí dostat legislativní limity, protože jinak můžeme jen stěží hovořit o právním státě.
Přirozenou potřebou každého mentálně zdravého člověka je práce. Rozpor mezi narůstající nezaměstnaností, zvyšováním věkové hranice pro odchod do důchodu a snižováním pracností na veškeré činnosti, má proto nejen ekonomický a sociální, ale i filosofický rozměr. Vztaženo na LH je zásadní filosofickou otázkou, zda je vlastně společensky účelné, aby např. jeden operátor harvesteru nahradil 5-7 dřevorubců. Operátorem harvesteru totiž nemůže být každý, ale jen člověk splňující značně vysoké nároky. V konečných důsledcích to znamená, že i v LH budou pracovní příležitosti jen pro “elitu” a průměr populace bude odsouván na okraj společnosti. Tento proces už nastal. V době nedávno minulé mělo prakticky každé polesí státních lesů ubytovnu a závodní jídelnu pro pracovníky nemající vlastní byt. Tak vlastně LH (tj. státní podniky) plnilo i funkci záchranné sociální sítě pro početnou skupinu obyvatel. Tím, že tato funkce LH (ale i zemědělství a stavebnictví) postupně zanikla, narostl počet bezdomovců a zvýšila se kriminalita. Následky tohoto stavu jsou sice zčásti řešeny charitativními opatřeními, ale primární příčina, kterou je nezaměstnanost, se neřeší. Společensky systémovým opatřením proto může být částečný návrat k manuálním a motomanuálním technologiím lesnických činností, které budou mít přijatelné parametry kultury a hygieny práce. Na tuto poměrně reálnou variantu by mělo být LH myšlenkově připraveno.
Pokud se týká dalšího rozvoje techniky a technologií těžební činnosti, bude určitě zaměřen na podporu realizace záměrů lesního hospodáře tím nejlepším způsobem. Očekávat lze postupný pokles zastoupení kmenové metody s manipulací dříví na centrálních manipulačních skladech. Tento proces bude motivován jak snahou o snížení škod na předmýtních porostech větším zastoupením sortimentní metody, tak hledisky ekonomickými (náklady na 1 m3 dříví manipulovaného na skladě jsou nyní i vyšší než zvýšení zpeněžení) i ryze praktickými (není nutné úzkostlivě vybírat tenkou kulatinu). Rychlost tohoto procesu bude závislá především na životnosti stávajících skladů, protože lze předpokládat, že u fungujících skladů převládne technologická setrvačnost.
Harvesterové technologie těžby se relativně rychle prosadí v předmýtních těžbách, ve kterých jsou motomanuální technologie pracnější a pracovně méně atraktivní než v těžbách mýtních. U těžeb obnovních bude situace diametrálně odlišná, protože výkonnost motomanuálních technologií je v nich přijatelná, při nižších celkových nákladech. Znamená to, že průnik harvesterových technologií do obnovních těžeb bude podstatně pomalejší.
Globální polohový systém (GPS) se prosadí při trasování lesní dopravní sítě (LDS) a rozčleňování rozsáhlejších porostů, ale jeho použití přímo v těžebních strojích je nepravděpodobné, vzhledem ke tradičně maloplošným zásahům, ve kterých lze orientaci operátora zajistit jinými způsoby. Narůstající hustota silničního provozu obrátí pozornost podnikatelských subjektů zpět k železnici a k vodní dopravě. Další výstavba LDS bude silně omezena tlaky ochránců přírody a ty komunikace, jejichž výstavbu si LH přece jen prosadí, budou mít skromnější technické parametry jak z důvodů ekonomických, tak z důvodů nutnosti menších negativních vlivů na přírodní prostředí. V konečných důsledcích to znamená, že trend zvyšování užitečné hmotnosti vozidel a délek nákladu se zastaví. Očekávat tedy lze dopravu kratších výřezů, po sezónně využívaných komunikacích a při nižší návrhové rychlosti.
Poškozování LDS vozidly pro odvoz dříví bude omezováno sezónností odvozu, což vyvolá používání kontejnerového přepravního systému, aby bylo možné vozidla v období zakázaného vjezdu na lesní komunikace použít ve veřejné dopravě. Mezi technickými řešeními bude regulace zatížení náprav silničních vozidel (zjišťováním nápravových tlaků), centrální huštění pneumatik za jízdy a použití palubních počítačů.
U kolové techniky pro lesní práce bude pokračovat trend zvyšování počtu hnaných náprav a zvětšování šířky pneumatik, společně s přechodem na nižší tlaky huštění. U SLKT a vyšších kategorií UKT lze očekávat počítačovou optimalizaci prokluzu kol, zamezující strhávání drnu ve stopě stroje. Trend snižování hmotnosti terénních strojů bude pokračovat používáním lehkých slitin a plastů v konstrukci stroje. Pokračovat bude rovněž trend používání ekologicky neškodných provozních tekutin, případně jejich úplné vyloučení (suché akumulátory, náhrada hydrauliky vzduchotechnikou). Větší ekologická šetrnost pásových podvozků oproti kolovým se projeví pokračující renesancí pásových vozidel. Kráčející stroje se prosadí jen v oblastech s extrémně vysokými požadavky na ekologickou šetrnost těžby a soustřeďování dříví.
Náročnost nových strojů na obsluhu, a jejich vysoké pořizovací náklady si vynutí používání výukových trenažérů a simulátorů, protože výuka operátorů přímo na stroji bude časově a nákladově neúnosná. Pro snížení počtu průjezdů těžebních strojů porostem budou harvestery pro předmýtní těžby kombinovány s vyvážecí soupravou.
Podíl lanových dopravních zařízení na přibližování celkem vzroste, a to zejména na méně únosných půdách a ve svazích na rozhraní mezi traktorovými a lanovkovými terény podle současné terénní klasifikace. Stagnaci prolomí zejména dvoububnové navijáky adaptovatelné na krátké lanové systémy s účinným dosahem okolo 200 m, schopné technologicky řešit plošně významnou část lanovkových terénů. Soustřeďování dříví balóny se v ČR neprosadí ve větším měřítku, a to z důvodu zachování maloplošných těžebních zásahů, pro které není přemisťování balónů ekonomicky zajímavé.
CO V PŘÍŠTÍM TISÍCILETÍ DĚLAT?
Při jízdě autem se dobrý řidič pozná podle toho, že v kritické situaci nebrzdí, ale strhne řízení. Proto je možné vrcholovému managementu firem do nového tisíciletí, které bude kritickými situacemi jistě oplývat, poradit: Při řízení firem nikdy nebrzděte, ale v případě potřeby jen v plné rychlosti strhněte řízení firmy do správného směru!
Pozn.: Redakce i autor si jsou vědomi, že nové tisíciletí začíná až 1. ledna 2001, nicméně se domnívají, že již v souvislosti s rokem 2000 se lze zamýšlet nad tím, co nás čeká ve 3. tisíciletí.