PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST SOUKROMÉHO VLASTNÍKA LESA
Problematika odpovědnosti patří v právní vědě k nejsložitějším a názory na její podstatu a řadu otázek s ní spojených se velmi různí. Předmětem diskuse je v první řadě otázka, zde se právní odpovědností míní již odpovědnost za splnění určité primární povinnosti (např. povinnosti zalesnit holinu do dvou let od jejího vzniku podle § 31, odst. 6 zák. 289/1995), z čehož vychází koncepce odpovědnosti preventivní (též aktivní), nebo zda právní odpovědnost vzniká až v situaci, kdy je primární povinnost porušena (tj. v našem příkladu tehdy, když vlastník lesa holinu do dvou let od vzniku nezalesní), což je východisko koncepce odpovědnosti následné (též pasivní). V teorii i praxi v současnosti převažuje názor, že za právní odpovědnost lze považovat pouze odpovědnost následnou (pasivní).
Ukazuje se dále, že je velmi obtížné přiřadit všem podobám právní odpovědnosti společného jmenovatele. V zásadě jediným společným jmenovatelem a společným znakem je existence povinnosti snést zákonem stanovenou újmu v případě, že pro její uplatnění nastanou stanovené předpoklady. Tato zákonem stanovená újma se nazývá sankce a může mít celou řadu podob. Nejčastěji je sankcí povinnost nahradit způsobenou škodu, neplatnost právního úkonu, povinnost zaplatit pokutu, popř. trest.
Hovoříme-li o předpokladech stanovených zákonem pro uplatnění sankce, je toto vyjádření zcela úmyslně velmi obecné. Předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu totiž nejsou stanoveny jednotně, takže vedle porušení některé právní povinnosti jako nejčastějšího důvodu uplatnění sankcí může být sankcí stíhána i prostá skutečnost, že nastal či nenastal, bez ohledu na něčí činnost nebo nečinnost, nějaký faktický stav.
V úvahách o právní odpovědnosti je zapotřebí vypořádat se též se vzájemným vztahem odpovědnosti a zavinění. Jakkoliv řada osob považuje vazbu odpovědnosti pouze na zavinění za řešení odpovídající jakési “přirozené spravedlnosti”, není vznik odpovědnostního vztahu na existenci zavinění v českém právu vázán vždy. Z tohoto pohledu je pak nutno rozlišovat:
1. Odpovědnost za zavinění (odpovědnost subjektivní), kdy porušitel povinnosti odpovídá pouze do té míry, do které porušení povinnosti zavinil (ať již úmyslně nebo z nedbalosti).
2. Odpovědnost bez zřetele zavinění, zde je možné dále rozlišovat mezi odpovědností objektivní, kdy se odpovědnosti za porušení povinnosti lze ubránit pouze důkazem, že nastaly v zákoně stanovené tzv. liberační důvody (zpravidla vyšší moc), a odpovědnost absolutní, které se při porušení povinnosti nelze ubránit odpovědnosti nikdy.
V případě odpovědnosti vlastníků lesa se lze setkat prakticky výhradně s odpovědností subjektivní a odpovědností objektivní. Odpovědnost za výsledek se objevuje zcela výjimečně v případě odpovědnosti civilní (pojem vysvětlen dále v textu).
Existence pouze jednoho společného znaku právní odpovědnosti, kterým je existence sankce, vede k tomu, že bývá na základě právních i faktických rozdílů rozlišováno mezi několika formami právní odpovědnosti, a to mezi odpovědností: soukromoprávní (civilní), správněprávní (administrativní), trestní, ústavní a mezinárodněprávní.
SOUKROMOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST
Soukromoprávní (civilní) odpovědnost vlastníků lesa je takovou formou právní odpovědnosti, která se vyskytuje v soukromoprávních vztazích, tj. v právních vztazích subjektů, které vůči sobě navzájem mají zcela rovné postavení. Jelikož je velmi často obtížné rozlišit, zda postavení subjektů je či není rovné a zda tedy jde či nejde o vztah soukromoprávní, přistupme ke zjednodušení a za soukromoprávní odpovědnost označme tu odpovědnost, která vzniká v rámci soukromoprávních předpisů, zejména občanského zákoníku, obchodního zákoníku, popř. i zákoníku práce.
Odpovědnost v rámci občanského zákoníku
V rámci občanského zákoníku jako základního kodexu soukromého práva se můžeme setkat zejména s odpovědností vlastníků lesa:
a) za nedodržení obsahových a formálních náležitostí právních úkonů,
b) za porušení povinnosti v závazkovém právním vztahu,
c) za způsobenou škodu a za bezdůvodné obohacení.
Ad a) Pro každý právní úkon činěný v režimu soukromého práva (např. uzavření smlouvy) je vyžadováno splnění stanovených obsahových a formálních náležitostí. Jde zejména o to, že právní úkon musí být činěn svobodně, určitě, vážně, srozumitelně, to, co má být podle právního úkonu plněno, musí být možné, osoba, která právní úkon činí, k němu musí být způsobilá, právní úkon se obsahem nesmí příčit zákonu ani dobrým mravům a musí mít formu, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.
V případě nesplnění uvedených náležitostí je sankcí především neplatnost právního úkonu, a pokud v důsledku neplatnosti vznikla škoda, pak také povinnost nahradit vzniklou škodu. Jmenované případy zahrnovaly tzv. neplatnost absolutní, což je neplatnost, které se může dovolávat každý a kdykoliv. Tím se neplatnost absolutní liší od neplatnosti relativní, jíž se může dovolávat pouze ten, kdo je neplatností právního úkonu dotčen. Výčet případů relativní neplatnosti podává občanský zákoník v § 40a.
Ad b) Odpovědnost za porušení povinnosti v rámci závazkového vztahu se vztahuje převážně na případy, kde jedna ze stran porušila svou povinnost vyplývající z uzavřené smlouvy. Sankcí je vedle povinnosti nahradit vzniklou škodu zejména vznik povinnosti hradit úroky či poplatek z prodlení a sjednanou smluvní pokutu, popř. vznik povinnosti vyplývající z odpovědnosti za vady. Vedle toho samozřejmě přetrvává původní povinnost vyplývající ze závazkového vztahu.
Ad c) Odpovědnost za způsobenou škodu a za bezdůvodné obohacení je založena na vzniku sekundární povinnosti nahradit škodu nebo vydat bezdůvodné obohacení. Odpovědnost za škodu v obecném modelu vzniká v případě, že vedle sebe existují čtyři skutečnosti, a to: porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění původce škody.
Vedle uvedeného modelového případu upravuje občanský zákoník několik zvláštních případů odpovědnosti za škodu, kde se přítomnost všech čtyř uvedených skutečností nevyžaduje. Jde zejména o odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností podle § 40a občanského zákoníku, kdy není vyžadováno ani porušení právní povinnosti ani zavinění a postačí prokázání vzniku škody a příčinné souvislosti mezi provozní činností a vznikem škody. Je významné, že sankce spočívající v povinnosti nahradit vzniklou škodu zahrnuje nejen povinnost nahradit skutečnou škodu, ale i ušlý zisk. V řadě soudních případů však byl ušlý zisk ve velmi zajímavé výši na škůdci požadován neúspěšně z toho důvodu, že se poškozenému nepodařilo nárokovanou výši ušlého zisku prokázat.
Všechny uvedené typy odpovědnosti se mohou vyskytovat ve vzájemných kombinacích, což se týká i možných sankcí. Pokud by takováto situace měla být ilustrována na příkladu, představme si vlastníka lesa, který s obchodním partnerem uzavřel smlouvu o budoucí smlouvě o prodeji dřeva se zakotvením povinnosti zaplatit tomuto obchodnímu partnerovi smluvní pokutu v případě, že v určené budoucí době k prodeji dřeva nedojde. Pokud vlastník lesa dřevo v mezidobí prodá jinému a přesto pak na základě zmiňované smlouvy o budoucí smlouvě na již prodané dřevo smlouvu o prodeji dřeva uzavře, dojde k situaci, že:
1. takováto smlouva bude neplatná pro nemožnost plnění (vlastník lesa prodává něco, co již nemá), tj. první sankcí bude neplatnost smlouvy,
2. poruší povinnost vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě a bude povinen zaplatit smluvní pokutu, tj. druhou sankcí bude smluvní pokuta,
3. bude povinen nahradit obchodnímu partnerovi škodu ve výši, kterou obchodní partner prokáže, tj. třetí sankcí bude povinnost nahradit škodu.
Odpovědnost v rámci obchodního zákoníku
Obchodní zákoník jako zvláštní předpis upravující především soukromoprávní vztahy mezi podnikateli při podnikatelské činnosti zná vedle odpovědnosti upravené občanským zákoníkem (ten platí subsidiárně v případech, kdy obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu) některé typy odpovědnosti:
a) odpovědnost za porušení obchodního tajemství,
b) odpovědnost za nekalosoutěžní jednání,
c) odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností za výkon funkce.
Ad a, b) Tyto typy odpovědnosti jsou zvláštní tím, že sankcí může být vedle povinnosti zdržet se protiprávního jednání a povinnosti nahradit vzniklou škodu také povinnost poskytnout poškozenému i přiměřené zadostiučinění, které někdy dosahuje značné výše (až do řádů miliónů Kč).
Ad c) Obchodní zákoník vychází z principu, že členové statutárních orgánů některých obchodních společností (jednatelé spol. s r. o. a představenstvo a. s.) odpovídají společnosti za škodu, kterou jí způsobili porušením právních povinností. Je nutno upozornit na skutečnost, že v případě odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti ze závazkového právního vztahu se na rozdíl od obecného modelu upraveného v občanském zákoníku nepožaduje zavinění.
SPRÁVNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST
Na rozdíl od odpovědnosti civilní vzniká správněprávní odpovědnost prakticky výlučně na základě porušení právních norem, v daném případě porušení norem správního práva. S touto formou právní odpovědnosti se vlastníci lesa mohou setkat nejčastěji. V systému správněprávní odpovědnosti je v českém právu třeba rozlišovat odpovědnost za a) přestupky, b) jiné správní delikty.
Pojem přestupku je obecně definován v zákoně 200/1990, o přestupcích, jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Významná je skutečnost, že daný typ jednání musí být za přestupek výslovně označen v zákoně. Pokud tomu tak není, nelze o spáchání přestupku hovořit. Pro vlastníky lesa jsou v oblasti přestupků významné zejména přestupky vymezené v § 53 zákona 289/1995, o lesích, a přestupky vymezené v § 87 zákona 114/1992, o ochraně přírody a krajiny.
Nutnou podmínkou vzniku odpovědnosti za přestupek je zavinění, kde postačí nedbalostní forma, nevyžaduje-li zákon výslovně úmysl. Sankce za přestupek může být buď napomenutí nebo pokuta, popř. zákaz činnosti či propadnutí věci. Nejčastějšími sankcemi jsou, vedle napomenutí, pokuty, které v režimu zákona 289/1995 mohou dosáhnout 15 000 Kč a v režimu zákona 114/1992 pak až 50 000 Kč.
V případě, že bylo jedním činem spácháno více přestupků, které jsou projednávány ve společném řízení, nedochází ke kumulaci možných trestů (např. tak, že by se pokuty sčítaly), ale použije se sankce za přestupek nejpřísněji postižitelný. Významné je ustanovení § 20 zákona 200/1990, které je pachateli přestupků často využíváno a podle kterého nelze přestupek projednat, pokud od jeho spáchání uplynul více než jeden rok.
Jiné správní delikty jsou ta jednání, která jsou v předpisech správního práva sice stíhána sankcí, ovšem nejsou označena za přestupek. Jiné správní delikty, které mohou znamenat vznik odpovědnosti pro vlastníky lesa, jsou vymezeny v §§ 54 a 55 zákona 289/1995, kde je výslovně rozlišováno mezi tzv. delikty podnikatelů a tzv. delikty vlastníků lesa, dále v § 88 zákona 114/1992, kde se hovoří o deliktech právních a fyzických osob při podnikatelské činnosti, a konečně v §§ 4 a 5 zákona 282/1991, o České inspekci životního prostředí, kde jde o tzv. delikty právnických a fyzických osob. Sankcí za jiné správní delikty je pravidelně pokuta, která v režimu zákona 289/1995 může dosáhnout 1 mil. Kč, v režimu zákona 114/1992 rovněž 1 mil. Kč a v režimu zákona 282/1991 až 2 mil. Kč. Pro všechny uvedené správní delikty platí, že pokutu lze uložit nejpozději do jednoho roku, kdy se daný státní orgán o spáchání deliktu dozvěděl, nejpozději však do tří let od jeho spáchání.
Bylo-li jedním činem spácháno více deliktů, není kumulace sankcí vyloučena. Pokud tedy např. vlastník lesa bez povolení odejme les nacházející se v národní přírodní rezervaci plnění jeho funkcí, může být jako sankce uložena pokuta až 1 mil. Kč v režimu zákona 289/1999 (§ 55, odst. 1), v režimu zákona 114/1992 jedna pokuta až do výše 1 mil. Kč za poškození významného krajinného prvku (§ 88, odst. 2, písm. b)), druhá pokuta až 1 mil. Kč za zničení součásti přírody ve zvláště chráněném území (§ 88, odst. 2, písm. c)) a konečně pokuta až 1 mil. Kč v režimu zákona 282/1991. Celková výše pokuty tak může v tomto případě dosáhnout až 4 mil. Kč, přičemž není vyloučeno, aby popsané jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin.
TRESTNÍ ODPOVĚDNOST
Trestní odpovědnost je zcela specifickým typem právní odpovědnosti, nastupujícím v případě nejvýznamnějších porušení právních norem. Tato zvláštní odpovědnost se svým systémem sankcí bývá označována jako “ultima ratio”, tj. krajní prostředek, používaný v případech, kdy všechny ostatní odpovědnostní prostředky selhaly.
Celá úprava trestní odpovědnosti je soustředěna do dvou předpisů, a to ve hmotněprávní části zákona 140/1961, trestního zákona, a procesněprávní část do zákona 141/1961, o trestním řízení soudním, obojí v platném znění. Zcela nezbytným předpokladem vzniku trestní odpovědnosti je protiprávní chování. Vedle toho je vždy vyžadováno zavinění a to ve formě úmyslu, pokud trestní zákon výslovně nestanoví, že postačí zavinění z nedbalosti. Klíčovým pojmem trestní odpovědnosti je pojem “trestný čin”, který je v § 3, odst. 1 trestního zákona vymezen jako “pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně”. Jinými slovy, jakýkoliv jiný čin, byť by byl sebevětším porušením práva, není trestním činem, pokud za takový není trestním zákonem výslovně označen.
Jako sankce, která je v trestním právu nazývána trestem, může být v rámci trestněprávní odpovědnosti vlastníků lesa použit zejména trest odnětí svobody, obecně prospěšných prací, zákaz činností, peněžitý trest a propadnutí věci.
Pokud jde o trestní odpovědnost vlastníka lesa, připadají v úvahu zejména následující trestné činy:
a) ohrožení životního prostředí podle §§ 181a a 181b trestního zákona s maximální sankcí odnětí svobody až na osm let (trestána je i nedbalostní forma),
b) poškozování cizích práv podle § 209 trestního zákona s maximální sankcí odnětí svobody až na tři roky,
c) zneužívání vlastnictví podle § 258 trestního zákona s maximální sankcí odnětí svobody až na dva roky.
ZÁVĚR
Je zapotřebí připomenout, že jakkoliv je v současné době téměř populární hovořit o chybách legislativy a o tom, že ani ty nejhrubší porušení právních norem neumožňují naše zákony postihnout, je tento stav mnohdy zapřičiněn ne tak faktickými chybami předpisů, jako spíše nechutí jimi stanovené sankce uplatnit. Tuto skutečnost by měli vzít na vědomí jak ti, kdo žehrají na nízký stupeň ochrany ze strany státních orgánů, tak ti, kdo se na domnělou nedokonalost právních norem při své činnosti spoléhají.
Pozn.: Předneseno na semináři Hospodaření v lesích drobných majitelů v Prachaticích 24. září 1999 a publikováno ve Sborníku referátů z této akce(redakčně kráceno)