OCHRANA PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ A LESNICTVÍ

RNDr. František Pelc - Správa chráněných krajinných oblastí České republiky

Lesní ekosystémy patří k nejvýznamnější složce životního prostředí. Les jako vegetační útvar tvoří – až na plošně málo významné výjimky – přirozený ekologický potenciál české krajiny a představuje základ přírodního prostředí. Lesy v ČR pokrývají třetinu plochy státu, avšak podíl jejich dřevoprodukční funkce na tvorbě HDP se pohybuje okolo 0,5-0,7 % a ve výhledu bude ještě nižší. Tato čísla potvrzují, že význam lesa pro společnost nemůže primárně spočívat v produkci dřeva, jakkoliv i tato má svůj pozitivní význam jako obnovitelný zdroj ekologicky šetrného materiálu. Je rovněž zřejmé, že dřevoprodukčních a materiálně-ekonomických funkcí lesa lze dosáhnout lesnicko-hospodářskými přístupy, které budou respektovat polyfunkčnost lesa jako klíčového ekosystému naší krajiny. Toto konstatování podtrhuje skutečnost, že přibližně třetina celkové plochy lesa se nalézá v chráněných území přírody a biocentrech územních systémů ekologické stability (ÚSES).

HLAVNÍ EKOLOGICKÉ PROBLÉMY V LESÍCH

Stav lesů v ČR, přes některé dílčí pozitivní ukazatele, nelze hodnotit celkově kladně. Stav lesa je zásadně ovlivněn způsobem lesního hospodaření v minulosti a současnosti a dále vnějšími vlivy, zejména znečištěním ovzduší, myslivostí a lokálně i jinými činnostmi člověka. Přesvědčivým indikátorem lability našich lesních porostů je i podíl nahodilých těžeb, který se např. v 90. letech každoročně pohyboval mezi 30-80 %. Mezi nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesa, jeho přírodní hodnoty včetně přirozené biodiverzity a ve většině případů i jeho dlouhodobé produkční schopnosti, pak můžeme přiřadit tyto: zjednodušená druhová skladba lesa velmi vzdálená skladbě přirozené; zjednodušená prostorová výstavba lesa; nedoceňování původního genofondu dřevin; poškození horských lesních ekosystémů vysokou imisní zátěží; nadměrné stavy spárkaté zvěře; nedostatečné využívání přírodních procesů v lesních ekosystémech.

Zjednodušená druhová skladba

Po období středověké a raně novověké devastace lesů zahájilo organizované lesní hospodářství 19. století období “výstavby lesa”. Při tehdejších nedostatečných ekologických znalostech a ve smyslu ekonomicko-racionalizačních tendencí se tak stalo ve velké míře nevhodným pěstováním ekonomicky výhodných dřevin. V důsledku toho došlo v posledních dvou staletích k zásadní změně druhové skladby lesa, která se na většině plochy zcela odklonila od přirozené odrážející místní ekologické podmínky. V přirozené modelové skladbě lesů, neovlivňované zásahy člověka, by zastoupení listnatých dřevin v lesích dosahovalo přibližně 2/3 (hlavně buk a dub) a jehličnatých sotva 1/3 (hlavně jedle), zatímco v současnosti převládají v porostech kultury jehličin, které v souhrnném zastoupení dosahují téměř 4/5.

Někdy bývá pojem přirozené skladby lesa u nás zpochybňován s ohledem na neurčitost časových vazeb. Model přirozených druhových skladeb pro jednotlivá stanoviště odráží současné poznatky geobotanické, palynologické, ekologické a další o složení lesů a vegetace pro geoklimatické podmínky odpovídající rámcově období středověk - současnost za předpokladu, že by člověk v lesích nerozvíjel jakékoliv hospodářské aktivity.

Přirozenou druhovou skladbu však nelze brát jako statické dogma, ale jako referenční vodítko při rozvoji lesního hospodaření k přírodě blízkým formám a v lesích se zvýšeným ochranným režimem zvláště. Klimatické podmínky jsou v neustálém vývoji a antropické ovlivňování prostředí je a bude velmi vysoké. Proto je nutné pro poznání přírodních procesů, sukcesních stadií i jim odpovídajících druhových skladeb lesa a rostlinných společenstev, zakládat ve vybraných chráněných územích přírody stanovištně reprezentativní soustavu dostatečně rozlehlých segmentů přírodě blízkých lesů ponechaných samovolnému a trvale monitorovanému vývoji. Poznatky z těchto území jsou nenahraditelné.

Ekologická stabilita našich lesů, jejich žádoucí mimoprodukční funkce včetně uchování a rehabilitace biodiverzity lesních společenstev, budou vždy v základní struktuře zajistitelné pouze s využitím původních dřevin a s respektováním přírodních stanovišť. Prostor pro pěstování nepůvodních dřevin ve větším rozsahu lze akceptovat pouze v lesích se zcela specifickým posláním (např. parkové a lázeňské lesy).

Zjednodušená prostorová výstavba lesa

Lesy v českých zemích se většinou vyznačují zjednodušenou prostorovou výstavbou plynoucí z uplatňování modelu normálního lesa. Holosečné hospodaření produkuje zpravidla schematicky uspořádané stejnověké, jednoetážové a geneticky problematické monokultury a vytěsňuje většinu ostatních druhů dřevin z lesa. S vysokou pravděpodobností přispěl i k masovému vymizení jedle bělokoré a některých dalších dřevin. Klíčovými parametry holosečného hospodaření jsou věkové třídy, obmýtí, předmýtní a mýtní těžba. Jedním z předpokladů obnovení přírodě bližších struktur lesa je přestavba našich lesů se systematickým přechodem k podrostním nebo v odůvodněných případech výběrným formám hospodaření všude tam, kde to umožňuje přijatelná druhová a genetická skladba porostů.

Nedoceňování původního genofondu dřevin

Historie pěstování českých lesů, založená na umělé obnově s preferováním smrkových a borových kultur, je spojena s potřebou dostatku sadebního materiálu. Kromě toho, že došlo k zúžení spektra využívaných původních druhů dřevin, byly podceňovány i genetické a provenienční vlastnosti lesních dřevin. V některých oblastech došlo i k rozsáhlejšímu zavádění nepůvodních druhů. Exploatace autochtonních matečných porostů a využívání geneticky a provenienčně nevhodných sazenic v různé míře ovlivnila všechny lesnicky využívané dřeviny. V některých případech způsobila téměř vymizení geneticky cenných původních populací.

Poškození horských ekosystémů vysokou imisní zátěží

Horské lesní ekosystémy jsou v ČR dlouhodobě pod výraznou imisní zátěží. V 80. letech v koincidenci s labilními monokulturami smrku a ekologicky nevhodným lesním hospodařením došlo k poškození a odumírání lesa a k jeho velkoplošnému odtěžení, které bývá někdy hodnoceno jako ekologická katastrofa. Na mnoha místech tak byla narušena samotná celistvost lesa a byly vytvořeny velmi komplikované podmínky pro celkovou revitalizaci lesních společenstev v těchto územích. Mezi nejvíce poškozené oblasti patří Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Kralický Sněžník, Jeseníky a Beskydy s různým stupněm poškození smrkových lesů. S výjimkou Krušných hor se jedná o chráněná území přírody. Některá realizovaná lesnická opatření (např. velkoplošná těžba, velkoplošné vápnění a používání biocidů, obnova nepůvodními dřevinami, bagrové přípravy apod.) poskytla velmi sporné výsledky nebo přímo přispěla k destrukci oslabených lesních ekosystémů. Imisní zatížení a poškození lesa v ČR, přes některé pozitivní trendy, patří stále k nejvyšším v Evropě.

Nadměrné stavy spárkaté zvěře

Poškozování lesních porostů vysokými stavy spárkaté zvěře snižuje rentabilitu LH a přírodní hodnoty lesa. Je stále limitujícím faktorem rozvoje přírodě blízkých forem LH. Přestože se koncepční pohled na řešení této problematiky mezi ochranou přírody a lesnictvím značně sblížil, základní předpoklad omezení tohoto problému spočívá ve změně přístupů k myslivosti. V omezené míře může přispět k regulaci zvěře návrat velkých predátorů.

LESNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A OCHRANA PŘÍRODY

Trvale udržitelné a přírodě blízké LH není vhodné zcela ztotožňovat. Přírodě blízké LH je spíše určitou podmnožinou trvale udržitelného LH. Široce pojímané trvale udržitelné LH se někdy nově označuje jako ekologicky opodstatněné resp. ekologicky přiměřené (Tesař 1999). Zdá se, že aplikace trvale udržitelného LH je v současnosti spojována s naplňováním základních zákonných povinností: dodržení maximálně stanovené výše těžby, dodržení minimálního rozsahu výchovných zásahů a minimálního podílu melioračních a zpevňujících dřevin (MZD). Tento přístup podle platných koncepčních dokumentů zdůrazňuje produkční schopnosti lesních porostů a jejich udržení. Uplatňování mimoprodukčních funkcí lesa je akceptováno v rozsahu, který nekomplikuje hospodářský výsledek. Střednědobě je tento přístup přijatelný pouze v hospodářských lesích, jež neplní důležité mimoprodukční funkce.

Přírodě blízké LH je možné chápat jako vyšší stupeň trvale udržitelného LH. Les je pojímán jako ekosystém, hospodařením je optimálně využíváno přírodních tvořivých sil a ekologických zákonitostí tak, že les trvale plní všechny žádoucí funkce (Thomasius 1992). Prostředkem k naplnění je minimální vkládání dodatkové energie do lesního ekosystému, opuštění holosečného způsobu hospodaření a modelu lesa věkových tříd, preferování geneticky vhodných dřevin, přirozené druhové skladby a přirozené obnovy. Nezbytná je invence lesníka. Přestože tento druh hospodaření může vytvářet vysokou produkci dřevní hmoty, jeho praktické používání v chráněných územích bude ve většině případů žádoucí a může přispět k uchování a zvýšení přirozené druhové rozmanitosti lesních společenstev a odstranění velké části rozporů mezi ochranou přírody a lesním hospodářstvím.

Účelové pěstování lesního přírodního prostředí se zabývá lesním ekosystémem jako celkem a je prováděno s cílem uchovat nebo obnovit přirozenou druhovou rozmanitost společenstev a přírodní procesy. Součástí tohoto přístupu je i ponechání vybraných segmentů krajiny samovolnému vývoji nebo s minimálními zásahy zvolenými v odůvodněných případech jako nejlepší typ ekosystémového řízení vývoje. Dlouhodobé ponechávání vybraných částí lesů samovolnému vývoji se musí opírat o některá základní ekologická kritéria stavu lesa i o určitý společenský konsensus. Tento typ účelového pěstování přírody nemusí být spojen s produkcí dřevní hmoty vůbec a nebo vzniká pouze jako vedlejší produkt managementových opatření.

Význam ponechávání odumřelé a odumírající dřevní hmoty v lesích v míře odpovídající jejich charakteru a poslání je nezpochybnitelný z hlediska podpory uzavírání biogeochemických cyklů lesa, druhové diverzity i celkové ekologické stability. Předpokladem rozvíjení přírodě blízkých forem LH i účelového pěstování lesního přírodního prostředí je korektní spolupráce lesníků, přírodovědců, ochranářů a komunikace s veřejností.

Lesy v chráněných územích a územních systémech ekologické stability

Chráněná území přírody všech kategorií a ÚSES jsou tvořeny ve velké míře lesními společenstvy. V těchto územích se vyskytuje většina našich přírodě nejbližších lesů (viz tabulka 2). První přírodní rezervace vyhlášená v roce 1838 hrabětem J. A. Langueval-Buquoyem pod názvem Žofínský prales byla lesní rezervace a dosud je pevnou součástí celé soustavy přírodních chráněných území.

Přestože jsou v chráněných územích i v ÚSES koncentrovány lesy přírodě bližší, než je celostátní průměr, promítají se do nich všechny ekologické problémy. Lesy v chráněných územích pokrývají přibližně 6 570 km2 - 24,9 % všech lesů. Míra dochování přirozené skladby lesa je nejvyšší v NPR, PR a v I. a II. zónách NP a v I. zónách CHKO. V CHKO, kde se nalézá více než 3/4 všech lesů chráněných území, je míra uchování přirozenosti lesů velmi různorodá nejen v rámci zón jednotlivých CHKO, ale i celkově.

Bilance podílu lesa v biocentrech ÚSES (viz tabulka 1) není přesně známa, ale hrubým odhadem jde o 60-75 % - 3000 km2 lesa. Velká část lesů v biocentrech regionálního a nadregionálního významu se však již překrývá s lesy v různých kategoriích chráněných území.

Lesy CHKO a území NP se člení zpravidla do tří zón odstupňované intenzity ochrany a strategie péče. Nároky na výkon lesního hospodaření v územích se zvýšeným zájmem ochrany přírody jsou různorodé v závislosti na jejich poslání a charakteru. Metodologie managementu chráněných území není dosud jednoznačně ustálená. Předmětem její pozornosti není pouze dřevinná složka biocenózy, ale celé spektrum druhové rozmanitosti v daných ekologických podmínkách. Nejuceleněji je tato problematika shrnuta v práci Péče o chráněná území (Míchal, Petříček a kol. 1999).

V chráněných územích je vyžadováno pěstování lesů s přírodě blízkou druhovou skladbou lesa, bohatou prostorovou strukturou, s úplným nebo zvýšeným ponecháváním biomasy dřeva a vytvořením velkého prostoru pro využívání přírodních tvořivých procesů. Lze rámcově konstatovat, že účelové pěstování lesního přírodního prostředí by mělo být vlastní především NPR, PR, I. a II. zónám NP, I. zónám CHKO a částečně v NPP a PP.

Přírodě blízké LH odpovídá lesům v II. zónách CHKO, vymezených biocentrech ÚSES a III. zónách NP a v části NPP a PP. Trvale udržitelné LH by mělo být dostačující, alespoň ve střednědobém horizontu, pro území III. zón CHKO a v lesích v překryvu se směrem biokoridorů na lesním půdním fondu. Přestože přírodě blízké formy LH jsou žádoucí ve většině našich lesů. Chráněná území a ÚSES jsou východisky jejich rozšiřování. Druhová skladba lesa je pouze jedním z kriterií míry přírodě blízkého pěstování lesa, ale lze na ní dokumentovat rozdílné požadavky na pěstování lesů hospodářských a lesů s funkcí v ochraně přírody.

Rozvoj trvale udržitelného hospodaření v běžných hospodářských lesích v intencích lesnických právních předpisů, zavádění minimálního podílu MZD a šetrných technologií těžby je podporován státem prostřednictvím dotací v gesci MZe. Specifická opatření k rozvoji přírodě blízkého LH a účelového pěstování lesního přírodního prostředí nad základní povinnosti vyžadované lesním zákonem v územích zvýšeného zájmu ochrany přírody jsou podmíněna právní úpravou na úseku ochrany přírody a jsou převážně podporována v gesci MŽP v Programu péče o krajinu. Jde o zavádění a zvýšenou mechanickou ochranu MZD nad vyhláškou stanovené minimální podíly, zjemnění způsobu obnovy ve prospěch podrostního a výběrného hospodářství, záchrana a reprodukce autochtonních populací dřevin a ponechávání dřevní hmoty na místě.

Koncepční dokumenty ochrany přírody

Z hlediska ochrany přírodního prostředí ve vztahu k LH je důležitý Státní program ochrany přírody a krajiny ČR schválený vládou v roce 1998 a promítnutý do Státní politiky životního prostředí. Tento dokument vychází nejen z implementace zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i z dalších koncepčních podkladů a mezinárodních dohod. Ve vztahu k LH je významný úkol zvýšit v obnovovaných lesních porostech podíl nedostatečně zastoupených MZD na dvojnásobek jejich současného průměrného zastoupení (tj. asi na 44 %) a zajistit podporu šetrných přírodě blízkých forem LH. V obou případech přednostně na státních pozemcích v chráněných územích přírody a vymezeném ÚSES. Ačkoliv byl tento úkol někdy emotivně diskutován jako zcela nereálný, výsledky hospodaření Lesů ČR, s. p., v posledních letech dokládají opak. Mezi další klíčové cíle patří rozšíření plochy přírodě blízkých lesů v nivách řek a potoků pro jejich mimořádný ekologický a protipovodňový význam. K dalším koncepčním dokumentům patří Program rozvoje chráněných krajinných oblastí (2000), který jako rámcový pracovní program Správy chráněných krajinných oblastí ČR analyzuje v širokém rámci problémy chráněných krajinných oblastí a stanovuje cíle a způsoby jejich dosažení včetně lesního přírodního prostředí. 

Pro všechna zvláště chráněná území přírody se zpracovávají plány péče a to zpravidla na 10-15 let, které hodnotí stav přírodních ekosystémů a krajiny, cíle a opatření nezbytná k jejich dosažení. Plány péče jsou pak pro LHP a další plánovací dokumenty závaznými podklady. Plány péče o CHKO jsou podklady výchozími. ÚSES se vymezují v plánech a projektech systému ekologické stability, které slouží jako podklad pro zpracování LHP a dalších dokumentů (OPRL apod.). Zejména biocentra ÚSES pak musí sloužit jako východiska aplikace přírodě blízkých způsobů LH. Dobré zpracování plánů péče a plánů systémů ekologické stability krajiny je základním předpokladem účinné ochrany přírodního a krajinného prostředí.

Orgány ochrany přírody ke schválení LHP a akceptování LHO vydávají závazná stanoviska, kde vyhodnocují jak zpracovatel těchto děl respektoval plány péče a systémy ekologické stability krajiny a další skutečnosti vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny. V této souvislosti je nutné upozornit na zcela sterilní kompetenci orgánů ochrany přírody, resp. MŽP při schvalování OPRL jako poměrně důležitého rámcového nástroje lesnické politiky. Vedle vyhodnocení funkčního potenciálu lesů obsahuje i hospodářská doporučení důležitá pro odvození závazných ustanovení LHP a případně LHO a zvolení vhodného hospodářského způsobu obnovy. Tento dokument formuluje potřeby územně diferencovaného hospodaření v lese z hlediska jeho produkčních a zejména mimoprodukčních funkcí a vyhodnocuje jejich případné rozpory, a proto podíl orgánů ochrany přírody na jeho výsledné podobě by měl být nesrovnatelně větší, než je tomu dosud.

BUDOUCNOST VZTAHU OCHRANY PŘÍRODY A LESNICTVÍ

České lesy a lesnictví mají před sebou poměrně složitou situaci. Lesní hospodářství se musí oprostit od jednorozměrného principu definování se jako ekonomické činnosti vykonávané primárně k dosažení maximálního a trvale vyrovnaného výnosu uskutečňovaného produkcí a prodejem dřeva, který má kořeny v Evropě minulého století a který vznikl za zcela odlišných socioekonomických podmínek. Ten je někdy zcela mylně zaměňován za princip trvale udržitelného LH. Nové paradigma musí vzít na vědomí novou společenskou a ekologickou situaci a odvodit z ní nové pojetí funkcí lesa, definovat nové cíle hospodaření, vyvinout nové metody práce a vytvořit si nové nástroje, s jejichž pomocí bude nové cíle hospodaření realizovat. Stejně tak stojí před transformací paradigmatu ochrana přírody a krajiny, která musí transparentně a srozumitelně definovat svoje cíle a způsoby jejich dosahování.

Je to výzva pro obě profesní odvětví a také výzva k společnému postupu za co nejširší diskuse s odbornou i laickou veřejností. Skutečnou poptávku po ochraně přírody a transformaci způsobu využívání lesů nemohou formulovat pouze lesníci či ochranáři. To by mělo platit obecně bez rozdílu druhu vlastnictví, ale bezpodmínečně pro pozemky ve vlastnictví státu a obcí. Určitému zpřehlednění zodpovědností mezi ochranou přírody a lesnictvím v nejcennějších chráněných územích by přispěl, zpočátku zvláště u státních pozemků, nový zjednodušený model jejich správy, do kterého by měly být zakomponovány podmínky pro efektivní účast odborného nevládního sektoru tak, jak je tomu v mnoha západoevropských zemích nebo v USA.

Nově formulovaná veřejná objednávka na pěstování lesa v novém tisíciletí bude v sobě obsahovat nejen požadavek na produkci ekologicky cenné suroviny - dřevní hmoty, ale se stejnou intenzitou i požadavek na ochranu a obnovu přírodního prostředí s přirozenou biodiverzitou, příspěvek k zajištění ochrany půdy, vyváženějšího vodního režimu v krajině a vázaní CO2 jako hlavního skleníkového plynu a vytváření rekreačních možností v esteticky atraktivním přírodním prostředí. Hledání a zdůrazňování rozporů mezi ochranou přírody a lesnictvím je v tomto kontextu nutné hodnotit jako kontraproduktivní a zavádějící obě profesní oblasti do izolacionismu.

Tabulka 1: Orientační bilance biocenter územního systému ekologické stability (Bínová 1997, doplněno)

Hierarchie systému ekologické stability	počet	plocha (km2)
Biocentra nadregionálního významu	123	2226
Biocentra regionálního významu	1 985	738
Biocentra místního významu	++	1400+

Pozn:
++ údaje nejsou souhrnně známy (podstatně více než 10 tis.),
+ hrubý odhad s možností velkého odchýlení od skutečného stavu

Tabulka 2: Chráněná území přírody a lesy (Míchal a kol. 1999, upraveno)

kategorie	počet	plocha (km2)	% lesa	% lesů ČR
Národní park	4	1 180	89	4
Chráněné krajinné oblasti	24	10 338	51	19,3
Národní přírodní rezervace	110	271,5	82	0,8
Národní přírodní památky	101	26,9	59	0,1
Přírodní rezervace	676	320	75+	0,8+
Přírodní památky	1 084	264,3	60+	0,6+

Pozn:
nezaznamenány překryvy rezervací a památek s CHKO a NP a vymezená ochranná pásma
(OP NPR : 52,3 km2, OP NPP: 7,9 km2, OP PR: 36,3 km2, 0P PP 16,9 km2); + označuje odhad