SCHWARZENBERSKÝ PLAVEBNÍ KANÁL NA ŠUMAVĚ

Redakce

Dne 21. září 2000 uspořádala Česká lesnická společnost ve spolupráci s Lesy ČR, s. p., Lesní správou Vyšší Brod, celostátní exkurzi zaměřenou na prohlídku nově zrekonstruovaných a zpřístupněných úseků Schwarzenberského plavebního kanálu. Připomněla tak i život jeho geniálního stavitele Ing. Josefa Rosenauera. Účastníci navštívili Svatotomášskou část plavebního kanálu a turisticky velmi atraktivní spáditý úsek pod Morau na rakouské straně. Pořadatelé pro ně připravili také ukázky plavení dřeva. Průvodcem celou akcí byl Ing. Hynek Hladík z oblastní správy toků LČR Benešov. U příležitosti konání této akce si proto stručně připomeňme historii plavebního kanálu a osudy Ing. Josefa Rosenauera.

HISTORIE PLAVEBNÍHO KANÁLU

V roce 1774 předložil Ing. Josef Rosenauer svému zaměstnavateli, knížetu Josefu I. Adamovi ze Schwarzenberka geniální plán: Dosud nepřístupné pralesy na severním úbočí Šumavy měly být zpřístupněny svahovým kanálem, který umožní plavbu dřeva z povodí Vltavy (Labe) přes hlavní evropské rozvodí řekou Große Mühl do Dunaje. Nevyužívané a nevyužitelné lesní bohatství mělo být zhodnoceno prodejem převážně palivového dřeva v hlavním městě Vídni, kde byla mimořádně vysoká poptávka po tomto zboží a tím i odpovídající ceny. Rosenauerův projekt však nebyl v té době přijat.

Teprve počátkem května 1789 nazrál čas k realizaci. Stavba byla zahájena zkušebním úsekem dlouhým asi 1,9 km (994 sáhů) mezi hlavním evropským rozvodím u tehdejší osady Růžový Vrch (Koranda) a potokem Ježová (Iglbach). Tzv. “Starý kanál” byl vybudován v letech 1789-1793. Zahrnoval upravený Otovský potok a Světlou od ústí do řeky Große Mühl k Růžovému Vrchu, zkušební úsek k potoku Ježová, přes pozemky kláštera Schlägl k potoku Pestřice (Rothbach), dále až po Jelení Vrchy, celkem byl dlouhý 39,9 km. Na stavbě pracovalo až 1200 dělníků.

Stavba kanálu pokračovala až v letech 1821-1824, tj. po Rosenauerově smrti, tzv. “Novým kanálem” dlouhým 12 km od Jeleních Vrchů po Světlou vodu. Zde byl postaven i plavební tunel v Jeleních Vrších. Celková délka kanálu dosáhla 51,9 km. Do kanálu přitéká voda z 27 potoků, přítok byl zajištěn i stavbou třech vodních nádrží, hlavním zdrojem vody pro kanál bylo Plešné jezero. Provoz na plavebním kanálu směrem do Vídně byl ukončen v roce 1892, omezeně bylo naposledy plaveno od rozvodí do Haslachu v roce 1916. Plavba na českém území směrem k Vltavě trvala do roku 1961.

Spáditý úsek pod Morau

Dva úseky plavebního kanálu jsou mimořádně zajímavé - tunel v Jeleních Vrších a spáditý úsek pod Morau, který byl z české strany v důsledku železné opony po dlouhá desetiletí zcela nepřístupný a je dosud téměř neznámý. Hučící voda se řítí kanalizovaným korytem Otovského potoka a Světlé. V horním úseku od rozvodí až k potoku Světlá voda má kanál průměrný spád 2,5 promile, tj. 2,5 mm na jeden metr délky. Ve spáditém úseku dosahuje spád až 158 promile. Koryto proto muselo být řádně opevněno, aby odolávalo jak vodní erozi, tak nárazům plaveného dřeva. Původní opevnění bylo ze dřeva - nevydrželo však při velkých vodách v letech 1821 a 1825. Proto byla provedena těžká kamenná úprava břehů i dna. Ve dně je opevnění provedeno do dřevěného roštu.

Asi 4,5 km od rozvodí na Růžovém Vrchu je historický hraniční kámen z roku 1788, který zde byl osazen ještě rok před zahájením stavby plavebního kanálu. Také na vytyčení zemské hranice se zde podílel Ing. Josef Rosenauer.

Pozn.: Text byl převzat z turistické skládačky, kterou dostali účastníci k dispozici, vydavatel neuveden.

KDO BYL JOSEF ROSENAUER

Základní životní údaje Josefa Rosenauera obestírá nádech tajemnosti. Nejenom, že se nedochovalo přesné datum jeho narození, ale záhadou zůstalo také jeho příjmení, neboť jako dítě svobodné matky měl užívat jejího příjmení, nikoliv otcova, který se k němu nikdy veřejně nepřiznal. Záznam o Rosenauerově narození, zničený při požáru v roce 1808, nahrazuje proto do určité míry výpis z tehdy ještě existující matriky pokřtěných z roku 1758. Ten však pouze uvádí, že 26. února 1735 byl ve chvalšinském kostele pokřtěn Josef Rosenauer, syn Voršily Traxlerové, dcery místního tesaře Martina Traxlera. Protože v tehdejší době měli rodiče patrně zájem na tom, aby dítě případně nezemřelo nepokřtěné, lze tento den s velkou pravděpodobností považovat za den Rosenauerova narození.

Ve 13 letech byl dán do učení k lesníku Petrovi Lambecharovi, který měl na starosti bažantnici v Červeném Dvoře poblíž Rosenauerova rodiště. V učebním období prokázal patrně mimořádné schopnosti pro lesnické povolání a snad již také pro práci geometra, takže když v roce 1758 požádal o služební povýšení, bránil jeho jmenování lesním adjunktem pouze nelegitimní původ. Listinou Marie Terezie z 20. listopadu 1758 byla však zjednána náprava a o rok později nastoupil Rosenauer do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Počátkem 60. let jej zaměstnavatel poslal na své náklady ke studiím do Vídně na tzv. inženýrskou akademii, kterou Rosenauer ukončil s výborným prospěchem v květnu 1770. Pro svůj talent byl ve svých 35 letech jmenován knížecím lesním inženýrem. Jakmile složil zeměměřičské zkoušky, nutné pro funkci přísežného zemského geometra, vyvrcholila jeho služební kariéra v roce 1791 jmenováním za ředitele veškeré jihočeské vodní dopravy. Svůj život skončil Rosenauer v neklidné době 10. března 1804 ve svém českokrumlovském domě v 69 letech v důsledku neúspěšné operace močových cest. Kromě vdovy zanechal osm nezaopatřených dětí.

Převzato z rukopisu Lumíra Kothery, zaslaného redakci