150 LET VÝZKUMU PRALESOVITÝCH REZERVACÍ V ČESKÉ REPUBLICE (1851-2001)

Tomáš Vrška, Libor Hort - Správa Národního parku Podyjí

S nástupem nového tisíciletí, v roce 2001, si připomínáme významné výročí české lesnické vědy - 150 let od prvních podrobných šetření v pralesovitých porostech, jejichž cílem bylo poznání dynamiky původních lesů (pralesů) a následné využití získaných poznatků pro jejich ochranu i pro pěstební praxi v hospodářském lese.

Novodobý výzkum nebyl v ČR nikdy dlouhodobě a systémově koordinovaný. Prováděly jej univerzity, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, organizace státní ochrany přírody či jednotlivci z vlastního zájmu a nadšení. To vedlo a vede ke značné roztříštěnosti informací v této oblasti a ztěžuje zájemcům studium literárních pramenů. Předložená práce se snaží stručně shrnout uvedenou problematiku za uplynulých 150 let a poskytnout přehled související literatury.

METODIKA

Z dostupných historických i současných materiálů, v některých případech již dílčím způsobem zpracovaných, byly excerpovány údaje, vztahující se výhradně k sestavení kompletní chronologie výzkumu dynamiky vývoje pralesovitých porostů v České republice. Současně byl zpracován literární přehled významnějších prací, které se vztahují ke studovanému tématu. Ten nebylo možno vzhledem k jeho rozsahu publikovat a je k dispozici u autorů. V českých pralesovitých rezervacích bylo a je řešeno mnoho rozličných výzkumných projektů. Tato studie se soustředí výhradně na práce, které zahrnovaly výzkum dynamiky vývoje pralesovitých porostů, tzn. změny ve struktuře či textuře lesního porostu, v charakteristikách dřevinného patra a v návaznosti i v synuzii bylin a v půdě. Práce, které se zabývají pouze synuzií bylin nebo půdními poměry apod., nemohly být pro jejich větší množství a celkovou přehlednost práce zařazeny.

HISTORICKÝ VÝVOJ

Josef John - polovina 19. století

V první polovině 19. století docházelo v českých zemích k rozsáhlým těžbám dříví, které souvisely s rozvojem hutnictví a další průmyslové výroby. Při obnovách porostů byl masově prosazován smrk ztepilý (Picea abies), který byl uměle zaváděn na většině obnovní plochy tehdejších lesů. Již v prvních, příp. ve druhých generacích smrkových monokultur však docházelo k velkým polomům (zejména ve špatně vychovávaných, labilních porostech), které byly následně doprovázeny rozsáhlými kalamitami lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Zejména rychlé mizení dosud nedotčených pralesů v méně přístupných horských oblastech bylo důvodem k vyhlášení prvních lesních rezervací na evropském kontinentu vůbec. Na novohradském panství v jižních Čechách zřídil v roce 1838 přírodymilovný hrabě Jiří Buquoy, přítel Goethův, v revíru Obora lesní rezervaci, tzv. Žofínský prales. V něm byla zakázána nejen těžba dřeva, nýbrž i hrabání steliva a ostatní lidské zásahy do přirozeného vývoje lesa.

Stejně jako Jiří Buquoy uvažoval také Ing. Josef John v oblasti Boubína na Šumavě. K zájmu o dosud existující pralesy jej však nevedl pouze romantický pohled na celou záležitost. Uvědomoval si, že v těchto porostech leží klíč k pochopení člověkem neřízených přírodních procesů, bez jejichž znalosti není možno provozovat trvale udržitelné lesní hospodářství ani aktivní ochranu pralesovitých porostů.

Josef John se v roce 1843 ujal vedení lesní správy ve Vimperku na tehdejším Schwarzenberském panství. Od roku 1847 se připravoval využívat pozorování vývoje stromů v pralese pro potřebu lesnické vědy a patrně již tehdy uvažoval o jejich záchraně pro budoucí generace (Nožička 1958).

Josefu Johnovi jistě náleží hlavní zásluha o to, že již roku 1849 byla pozornost českých lesníků obrácena k šumavským pralesům. Toho roku 2. září uspořádala Česká lesnická jednota za účasti vynikajících odborníků svou první exkurzi do Boubínského pralesa, a poskytla tak mnohým účastníkům příležitost spatřit skutečně původní les. Podle tehdejších sdělení bylo na bývalých Schwarzenberských panstvích ještě 33 000 jiter (19 992 ha) pralesů (Göppert 1868). Uveřejnění zprávy o této exkurzi vzbudilo zájem o šumavské pralesy nejen u nás, nýbrž i v sousedních zemích.

V létě roku 1851 vykolíkoval Josef John v Boubínském pralese 8 zkusných ploch a uložil lesnímu adjunktovi Františku Jungwirthovi zmapovat je tak, aby podávaly co nejpravdivější a nejnázornější obraz pralesa, rozvrstvení všech jeho stromů i jejich rozměry. Jungwirth zhotovil do října 1851 mapové obrazy sedmi těchto ploch a poslal je do Třeboně k nahlédnutí Schwarzenbergovi, od něhož si však John 9. dubna 1852 vyžádal jejich vrácení a připomněl, že je potřebuje pro své vědecké zájmy. Žádané snímky pralesa byly tehdy Johnovi skutečně vráceny (Nožička 1958, 1959).

Alois Zlatník

Po dlouhé přestávce, která dokazovala vizionářskou předvídavost Josefa Johna, započal s velmi podrobnými a rozsáhlými výzkumy v oblasti Východních Karpat (tehdy Československá republika, dnes Ukrajina) prof. RNDr. Ing. Alois Zlatník, DrSc. V letech 1932-34 provedl pedologická, fytocenologická a dendrometrická šetření na třech lokalitách (Stužica, Javorník, Pop Ivan), přičemž na každé umístil několik trvalých výzkumných ploch (TVP) rozličných velikostí. Na těchto plochách konal ještě řadu podrobných šetření (podrobný výzkum synuzie bylin na fixovaných čtvercích apod.). Výsledky byly souhrnně zpracovány a publikovány (Zlatník 1935, 1938). Následně po 60 letech (v období 1996-1998) se podařilo badatelskému týmu Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie Fakulty lesnické a dřevařské Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně nalézt původní hranice několika ploch v oblasti hory Pop Ivan a Javorníku a zopakovat na nich kompletní šetření, která se nyní (2001) zpracovávají.

Jindřich Chmelař

V letech 1951 - 1956 prováděl rozsáhlá šetření v rezervaci Mionší doc. RNDr. Ing. Jindřich Chmelař, DrSc., který založil 2 TVP o velikostech 2,43 ha a 5,23 ha a 10 TVP o velikosti 20x20m pro detailnější sledování některých veličin, zejména vývoje zmlazení jedle, spektrálního složení světla v porostu apod. (Chmelař 1957, 1958, 1959). Na dvou větších plochách geodeticky zaměřil všechny stromy od d1,3 = 7 cm a výše, sestrojil podrobnou mapu těchto ploch v měřítku 1:500 a podrobnou kartotéku všech zaměřených stromů. Na 10 menších TVP podrobně zkoumal vývoj semenáčů se speciálním zaměřením na jedli. Primární data z původních šetření jsou dnes v péči Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie Fakulty lesnické a dřevařské Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

Jaroslav Řehák a spolupracovníci

V rámci výzkumného úkolu “Výzkum lesní geobiocenosy” byl ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti Zbraslav-Strnady (VÚLHM) řešen dílčí úkol “Výzkum reservací”, jehož řešitelem byl Dr. Ing. Jaroslav Řehák, CSc. Úkol byl řešen v období 1953-1963 a zabýval se zejména studiem přirozených lesů v rezervacích Mionší, Boubínský prales a Žákova hora.

V roce 1953 založili v pralese Mionší pracovníci VÚLHM pod vedením Dr. Ing. Jaroslava Řeháka, CSc., 2 TVP po 1 ha. Provedli zaměření stojících i ležících stromů busolním teodolitem, podrobná dendrometrická šetření a sestrojili mapy těchto ploch. V roce 1958 bylo provedeno opakované měření na ploše č. I, zatímco na ploše č. II měření, vzhledem k neznatelným změnám v porostu, neproběhla. Současně však bylo v tomto roce založeno v pravidelné síti (300x300 m) celkem 10 nových, kruhových TVP o ploše á 10 arů (tj. o poloměru 17,84 m). Na těchto TVP bylo provedeno podrobné dendrometrické šetření jako na hektarových TVP I a II a navíc podrobně popsáno zmlazení nedosahující měřené dimenze stromů (d1,3=7cm, resp. do 130 cm výšky) (Řehák 1963). V roce 1962 byly založeny tzv. srovnávací plochy k TVP přímo v rezervaci. Jednalo se o tři plochy v porostních útvarech “výběrného tvaru” - A - 0,20 ha, B - 0,15 ha, C - 0,15 ha. V přilehlých hospodářských porostech byly vytyčeny 4 plochy S, T, U, V, všechny o výměře 0,20 ha. Na nich bylo opět podrobně zachyceno dřevinné patro a provedena dendrometrická měření. V roce 1963 proběhlo třetí opakované měření na TVP I a druhé opakované měření na kruhových TVP 1-10. Na TVP I byly založeny 2 transekty (Řehák 1963).

V rámci výše uvedeného programu byly v Boubínském pralese v roce 1954 vytyčeny 4 jednohektarové TVP na různých stanovištích a v různých růstových fázích porostu. V témže roce bylo uskutečněno i první měření na všech TVP. V roce 1959 byla opakována původní měření a navíc na všech plochách byly polohově zaměřeny stojící i ležící kmeny (Řehák 1959, 1962, 1964). Dodatečně byly vyznačeny transekty 100x10 m, vždy dva na TVP kolmo na sebe. V roce 1960 bylo dokončeno kompletní zaměření stromů na transektech a tyto byly zobrazeny (Řehák 1962, 1964). V letech 1960-1961 byly souběžně vyprůměrkovány všechny stromy v pralese odděleně pro jednotlivé lesní typy. Tehdy (1961) se podařilo Ing. V. Samkovi, CSc. objevit jeden z hraničních kamenů Johnovy výzkumné plochy č. V a na podzim téhož roku byl dohledán další. Byla vytyčena jedna ze dvou možných alternativ čtvercové plochy o výměře jednoho dolnorakouského jitra (0,5756 ha), stromy na ní byly obvyklým způsobem očíslovány, zaměřeny a pořízen situační plánek jejich rozmístění v terénu (Řehák 1962). V roce 1964 byla zopakována po deseti letech provedená šetření na 4 TVP a založena druhá alternativa Johnovy plochy č. V (Řehák 1964).

Na TVP založených Dr. Řehákem bylo provedeno opakované šetření jeho týmem ještě v roce 1964, 1969 (již mimo výzkumný program) a na TVP I, II a IV také v roce 1972. Měření z roku 1972 však nebyla vyhodnocena. Později pod vedením Ing. Miroslava Vaňka, CSc. bylo provedeno opakované měření na TVP I a II (1984) a TVP III a IV (1989) (Vaněk 1990). Další opakované měření na všech čtyřech TVP proběhlo v roce 1996 formou diplomových prací studentů katedry pěstování lesů Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze.

Na Žákově hoře byla pod vedením Řehákova spolupracovníka Ing. Bozděcha založena v roce 1956 trvalá výzkumná plocha o velikosti 0,75 ha. Šetření uskutečněná na této ploše byla zopakována v letech 1961, 1964, 1967, 1971. V roce 1961 bylo navíc na celé ploše rezervace provedeno průměrkování naplno. Z těchto prací se dochoval krátký souhrn výsledků, kompletní výzkumné zprávy chybí.

Miroslav Vyskot a spolupracovníci

Od druhé poloviny padesátých a s různě dlouhými přestávkami do osmdesátých let 20. století probíhal výzkum pralesovitých rezervací též pod vedením prof. Dr. Ing. Miroslava Vyskota, DrSc. z tehdejší katedry pěstování lesů Lesnické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Výzkum se soustředil na několik vybraných objektů - Boubín, Bumbálka (Salajka), Lanžhot (Cahnov a Ranšpurk), Plešné jezero, Roštýnská obora a V Klučí.

V Boubínském pralese byly v roce 1961 vytyčeny po spádnici přibližně v ose východ-západ dva průřezové pásy o rozměrech A- 229,5x10 m, B- 220,5x10 m. Na nich byly provedeny podrobné analýzy dendrometrické a studie přirozeného zmlazení (Vyskot 1968a). Opakovaná měření proběhla v letech 1969 a 1975 (Vyskot 1976, 1981). V roce 1986 byly průřezové pásy rozšířeny na plochy o výměře 1 ha a provedena opakovaná šetření podle původní metodiky (Staněk 1989).

Beskydský prales Bumbálka (Salajka) se stal předmětem výzkumu v roce 1959, kdy M. Vyskot založil 2 TVP po 0,5 ha o stranách 50x100m (Vyskot 1968b). Opakovaná šetření na těchto plochách proběhla v letech 1965 (Vyskot 1968b), 1974 (Batelka 1979, Vyskot 1976) a 1986 (Staněk 1989).

V pralesovitých rezervacích Cahnov-Soutok a Ranšpurk (souhrnně nazývaných Lanžhotský prales) započal výzkumnou činnost M. Vyskot v roce 1958, založením TVP o velikosti 1 ha v každé z uvedených rezervací (Vyskot 1959). Šetření uskutečněná na těchto plochách byla zopakována po 30 letech - v roce 1987 v Ranšpurku a v roce 1988 v Cahnově (Staněk 1989; Staněk et Barták 1989).

Roštýnská obora se stala předmětem výzkumu v roce 1977, kdy zde byly založeny 3 TVP (2 TVP po 0,5 ha a 1 TVP o velikosti 1 ha). Opakovaná šetření zde byla provedena v letech 1981 a 1985 (Staněk 1989; Vyskot 1985). Podobně byly zpracovány i studie o přirozených lesích v lokalitách Plešné jezero (Vyskot 1975) a V Klučí (Batelka 1975; Batelka et Boháček 1976). Ve všech uvedených rezervacích byly na TVP zaměřeny pozice stromů a prováděny analýzy dendrometrické a strukturální a sledován vývoj přirozeného zmlazení.

Stanislav Vacek a spolupracovníci

V rámci vědecké činnosti VÚLHM - výzkumné stanice Opočno probíhá dlouhodobé sledování vývoje ve vybraných lokalitách krkonošských autochtonních bučin a smrčin pod vedením RNDr. Stanislava Vacka, DrSc. Na lokalitách Rýchory a Boberská stráň probíhá na serii 6 TVP (každá 0,25 ha) sledování vývoje původních horských bučin (Vacek et al. 1984; Vacek et al. 1988; Vacek et al. 1996) a na lokalitě Strmá stráň na 5 TVP sledování vývoje původních horských smrčin (Vacek 1981, 1990; Vacek et al. 1994), doplněné o výzkum původních bukových smrčin na dvou TVP na lokalitě V bažinkách (Vacek et al. 1987). Součástí šetření jsou půdní, fytocenologické, dendrometrické, dendrochronologické a strukturální analýzy na uvedených TVP.

Eduard Průša a následovníci

Komplexně pojatý výzkum pralesovitých porostů započal Ing. Eduard Průša, CSc. v sedmdesátých letech 20. století na síti pralesovitých rezervací, vybraných v různých lesních vegetačních stupních a s velikou škálou stanovišť (Bílá Opava, Boubín, Cahnov-Soutok, Doutnáč, Kohoutov, Milešice, Polom, Ranšpurk, Razula, Salajka, Stožec, Žákova hora, Žofín). Stromové patro bylo geodeticky zaměřeno na celých plochách rezervací, bylo provedeno mapování zmlazení, lesních typů, zakládány trvalé typologické plochy pro sledování změn bylinného patra a půdních poměrů, proměřovány transekty za účelem studia struktury porostů atd. Jednalo se tehdy o nejrozsáhlejší šetření v pralesovitých rezervacích, jaké se kdy u nás uskutečnilo (Průša 1972, 1974, 1975, 1976, 1977, 1985a, 1985b, 1990; Pišta et Průša 1974; Průša et Holuša 1976; Průša et Vokoun 1984). Některá šetření se v osmdesátých letech v omezeném rozsahu opakovala (Průša 1988, 1989).

Od roku 1994 do roku 2000 probíhala opakovaná šetření v rezervacích zachycených Ing. Průšou v rámci dlouhodobého projektu “Výzkum dynamiky vývoje pralesovitých rezervací v ČR”, řešeného výzkumným týmem “Modrá kočka” z brněnského pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Postupně byly prováděny kompletní revize všech původních šetření po přibližně 20-25 letech. Tato síť byla doplněna o opakovaná šetření na lokalitách zaměřených jinými autory, kteří však využívali původní Průšovu metodiku (Moucha 1978; Okáč 1984) a také o nově zaměřené plochy (Diana, Hojná Voda, Mionší). Bylo využito též původních šetření dalších autorů - např. z lokality V Klučí (Batelka 1975; Batelka et Boháček 1976), naopak práce z extrémních lokalit Doutnáč (Průša 1985a) a Velká hora (Bíba 1978) nebylo zatím účelné opakovat. Tak se podařilo zkompletovat soubor původně zaměřených rezervací nebo TVP v rezervacích do jednotného metodického i digitálního prostředí, což je základním předpokladem pro další pokračování výzkumu a pro možnost syntézy dílčích výsledků. Část výsledků již byla publikována (Odehnalová 2001; Vrška 1996, 1997a, 1997b, 1998a, 1998b; Vrška et al. 1999, 2000; Vrška et al. 2000, 2001a-c; Vrška et al. 2001, 2002) a další jsou postupně připravovány k publikaci.

Správa Národního parku Podyjí, Na Vyhlídce 5, 669 01 Znojmo, CZ

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, detašované pracoviště Brno, Lidická 25/27, 657 20 Brno, CZ

Práce byla realizována díky finanční podpoře Grantové agentury ČR - č. projektu 526/99/0050