PROGNÓZA VÝVOJE PRALESOVITÝCH POROSTŮ V ČR
Ing. Eduard Průša, CSc.
V našich lesích se dochovalo více zbytků pralesovitých porostů než v sousedních zemích ve střední Evropě. Stalo se tak díky několika osvíceným majitelům lesa a lesníkům. Např. ochrana Žofínského pralesa byla vyhlášena již v r. 1838. Nebýt těchto vzácných zbytků pralesů, neměli bychom dnes předobraz přirozených lesů, jejich druhové skladby a porostní výstavby.
VÝZNAM A LOKALIZACE PRALESOVITÝCH POROSTŮ V ČR
Kalamity všeho druhu opakovaně postihovaly jehličnaté monokultury natolik, že lesnictví se musí postupně skladbou dřevin i výstavbou porostů navracet k přírodě bližšímu lesu. Tento trend se zakládá na ekosystémovém pojetí lesa, jehož jednotlivé složky (půda, fytocenóza, lesní porost) charakterizuje lesnická typologie. Ta využívá pralesovité zbytky jako nejcennější plochy, na nichž staví prototypy lesních společenstev; k nim na podkladu ekotopu může přiřazovat různá porostní stadia dřevin a jejich vývojová, světlostní, paseková a degradační stadia. Jejich zmapováním vzniká rekonstrukční typologická mapa. Přirozenou skladbu i výstavbu lze z těchto pralesovitých porostů přímo vyčíst. Cílové skladby hospodářského lesa přírodě bližšího, stabilnějšího a hospodářsky výhodného (trvalá produkce, přirozená obnova) jsou zatím kompromisem mezi únosným zastoupením (např. smrku) a nutnou příměsí tzv. melioračních a zpevňujících dřevin (např. buku a jedle).
Pralesovité porosty se vyskytují v jedlobukovém až smrkovém lesním vegetačním stupni, s výjimkou lužních lanžhotských pralesů, v pahorkatině chybí. V letech 1971-1979 jsem provedl první šetření na celé ploše 13 pralesovitých porostů o celkové výměře 330 ha (zaměření všech stromů od 10 cm výčetního průměru, fytocenologické zápisy, půdní analýzy, typologické mapování, zakreslení přirozené obnovy, vyhodnocování stromového patra). To byl základ monitoringu, sledování vývoje těchto porostů. První revizi jsem provedl přibližně po 10 letech, po dalších 10 letech uskutečnil Dr. Ing. Tomáš Vrška třetí monitoring.
Do té doby se jedinečné zbytky pralesů chránily jako přírodní rezervace bývalou organizací SÚPPOP (Státní ústav památkové péče a ochrany přírody), jejíž činnost měla konzervační charakter. Vyhlášení se týkalo pouze zbytku pralesa, hospodaření v okolí nebylo omezeno, právo myslivosti nebylo dotčeno. Nepřímou lidskou činností (provozem myslivosti s vysokými stavy zvěře) dlouhodobě chybělo stadium dorůstání (přirozená obnova) a nastal silný nástup stadia rozpadu. Tím byla silně ohrožena trvalost některých pralesů. To se projevilo hlavně u pralesů Boubín, Žofín, Lanžhot, které byly oploceny. Uvádí se stručný vývoj jejich obnovy.
BOUBÍNSKÝ PRALES
Boubínský prales (46,66 ha), chráněný od roku 1882, je populární v povědomí národa. V pralese a okolí byly dlouhodobě vysoké stavy jelení zvěře. Již lesní hospodářský plán z r. 1900 konstatuje, že v pralese “mladé nárosty a nálety trpí zvěří, takže mladší věkové třídy nejsou téměř zastoupené a je potřebné oplocení proti vysoké zvěři”. LHP z r. 1939 uvádí, že “v pralese chybí podrosty a jeví se naléhavá potřeba zamezit přístupu zvěře”. Před oplocením pralesa byl stav jelení zvěře na polesí Zátoň 100 kusů na 1000 ha, tj. 1 kus na 10 ha. Nebylo žádné zmlazení dřevin, smrkové nárosty na padlých kmenech zničili turisté, když po nich v zamokřených místech chodili. Díky řediteli lesního závodu Ing. J. Ostrčilovi byl prales v r. 1965 oplocen. Při prvním podrobném šetření v r. 1972 byly zjištěny bukové nárosty na 21 % plochy o výšce 1-2 m, převážně v jižní třetině na svěží smrkové bučině, kde se během vývoje střídal buk a smrk, zastoupena byla jedle. Při revizi v r. 1988 zmlazení buku dosáhlo 27 % plochy a nastala výrazná diferenciace bukových skupin (1-7 m). Při třetím monitoringu v r. 1996 vykazuje buk jen malý plošný přírůst, výškové diferencování skupin je větší. Na vodou ovlivněných půdách, kde převládá smrk, je málo buků a jedlí. Zmlazení buku je sporadické, vázané na terénní vyvýšeniny. V celém pralese chybí obnova jedle, kterou ničí srnčí zvěř, jež sem proniká.
ŽOFÍNSKÝ PRALES
Žofínský prales (74,50 ha) v Novohradských horách reprezentuje většinu lesních typů v oblasti. Převažují smrkové bučiny, na podmáčených půdách jedlové smrčiny. Ve stromovém patře v r. 1975 převládal buk - 79 %, smrk - 15 %, jedle 5 %, vtroušen byl klen a jilm. V r. 1961 zde bylo mnoho velkých světlin, kde začínala nastupovat paseková vegetace (keře, traviny). Od r. 1962 se za ředitele LZ Ing. Z. Vrátného silně zredukovaly stavy jelení zvěře v širší oblasti. Začalo odrůstat bukové zmlazení a zkousané nárosty natolik, že se při prvním šetření v r. 1975 zjistilo bukové zmlazení 0,5-3,0 m výšky na 27 % plochy, v r. 1987 bylo zmlazeno 42 % plochy o výšce do 2 m a nad 2 m. Prales byl v r. 1991 oplocen. Stav bukových nárostů v r. 2000 zaujímá 60 % plochy. Většina má charakter houštin až tyčovin, vysokých kolem 10 m. V nich jsou řídké kmeny stromů, které do nich padají. Přestože je prales oplocen, vniká sem srnčí zvěř a zcela likviduje jedlové semenáčky, které je nutné individuálně chránit. Smrk se bude zmlazovat na podmáčených půdách s rozpadlým dřevem.
PRALES RANŠPURK
Prales Ranšpurk (22,25 ha) v Jihomoravském úvalu na polesí Lanžhot v lužním lese je evropskou raritou. Z lesních typů převládá dubová jasenina (48 %), jilmový luh zaujímá 40 %. Nadúroveň tvoří mohutné duby letní (až 400leté), které se začínají rozpadat, v hlavní úrovni je jasan, lípa, topoly, v podúrovni převládá babyka a habr. Prales je součástí obory a obnova všech dřevin dlouhodobě chybí. Při revizi v r. 1985 byl protkán hustou sítí ochozů zvěře o šíři až 0,5 m, silně udupaných. Byly téměř zničeny nárosty babyky a habru, zmapované v r. 1973, poškozeny byly i keře hlohu. V oboře o výměře 4006 ha bylo 660 kusů jelení, 455 daňčí, 185 srnčí a 310 černé zvěře, celkem 400 kusů na 1000 ha (4 kusy na 10 ha). V r. 1992 byl prales oplocen. Již v r. 1996 se objevilo velké množství semenáčků všech dřevin asi na 25 % plochy. V r. 2000 se odhadlo, že přirozená obnova dřevin dosahuje 60 % plochy. Většina nárostů tvoří hustou směs dřevin, z nichž se významně uplatňuje jasan (až 6 m výšky), dále lípa, jilm a další dřeviny. Dub letní se v nárostech vyskytuje zřídka a je ve-směs u země.
LESNÍ EKOSYSTÉMY A MYSLIVOST
Po oplocení nebo silné redukci zvěře došlo k bouřlivé obnově, kdy nárosty buku v pralese Boubín a Žofín dominují na velkých plochách. V Ranšpurku jsou husté nárosty dřevin na většině plochy. To je důkaz, že tento stav zavinily vysoké stavy zvěře. Na tom mají podíl myslivci (i “lidoví”). Když byly za socialismu zrušeny obory, neplatily se náhrady za škody působené zvěří a myslivost se stala výsadou okresních a vyšších tajemníků. Lidé i zvěř žili v jedné velké oboře, oplocené dráty pod vysokým napětím. I dnes jsou myslivecká lobby, která se snaží udržovat vysoké stavy zvěře, přestože jsou prokázány vysoké škody loupáním a okusem dřevin. Tím je ohrožena přeměna smrkových monokultur na smíšené lesy. Kvůli zvěři nelze vysadit na ploše rozptýlené meliorační dřeviny; je nutná jejich výsadba ve skupinách a ty dlouhodobě chránit plotem. Zcela nevhodné je zavádění cizích druhů zvěře. Na Pálavě kozy bezoárové ničily vzácné ekosystémy, na Křivoklátsku mufloni spásají vše v rezervacích jako kozy, jeleni sika působí velké škody v západních a severních Čechách, kamzíci v Jeseníkách jsou přemnožení.
PŘEDPOVĚĎ VÝVOJE PRALESOVITÝCH POROSTŮ
Z tohoto současného stavu v oplocených pralesovitých zbytcích (Boubín, Žofín) bude hlavní dřevinou buk na velkých plochách s poměrně malým věkovým rozpětím. To povede ke značnému zjednodušení jejich druhové skladby a porostní výstavby. Z tloušťkově diferencovaných smíšených porostů často charakteru skupinovitě až jednotlivě výběrného lesa se v těchto částech stane podrostní les o dvou etážích. V horním patře budou řídce rozestavěné tlusté stromy, které budou padat do zvlněných nárostů; tím se bude spodní patro zčásti diferencovat. Pak se budou postupně měnit v málo diferencované tyčoviny a kmenoviny. Předobraz tohoto lesa je zachycen a sledován v pralesovitém porostu Razula. V pralese Ranšpurk bude pestrá směs dřevin diferencovaná spíše podle dřevin. V hlavní úrovni bude více zastoupen jasan, méně ostatní dřeviny, v podúrovni bude převládat babyka a habr. Diferenciaci ve výstavbě dřevin budou ovlivňovat rozpadající se duby. Hlavním problémem bude účast dubu v další generaci.
Zásadní otázkou je, kdy a na jak dlouho je oplocení pralesa nutné. Kritický stav obnovy Boubínského pralesa zachránilo oplocení v r. 1965. Prohlídka po vymezené trase v oplocení hrozila, že prales bude roznesen na “kopytech” turistů. Nyní nové oplocení a pohodlná trasa po obvodu pralesa slouží dobře návštěvníkům. Vývoj pralesa může dlouho probíhat za plotem. V pralese Žofín se po radikálním snížení stavu jelení zvěře od r. 1962 natolik dostavilo zmlazení buku, že v r. 1975 dosáhlo 27 % plochy, v r. 1987 bylo zajištěno na 42 % plochy. Zdá se, že oplocení kvůli obnově až v r. 1991 nebylo nezbytné; spíše dnes brání velkému náporu lidí, kteří chtějí procházet pralesem, přičemž dochází ke škodám. Prales Ranšpurk je součástí obory a oplocení v r. 1992 bylo v poslední chvíli jeho záchranou. Spontánní zmlazení dřevin je velkým úspěchem i překvapením. Za plotem může zatím nerušeně probíhat jeho vývoj po delší dobu. Odstranění plotu nebude asi možné bez úpravy hranic obory.
PŘÍKLAD PŘIROZENÉHO VÝVOJE - SALAJKA
Jako příklad přirozeného vývoje se uvádí prales Salajka (Bumbálka) v Beskydech o rozloze 19,25 ha, který si zachoval nejpřirozenější skladbu i výstavbu (bk 53 %, jd 37 %, sm 9 %, kl 1 %). To dokládá průběh zastoupení dřevin v tloušťkových třídách z r. 1974, kde má jedle stálé významné zastoupení v celém průběhu tloušťkových tříd. Podle historického vývoje (od r. 1794) se vždy prales přirozeně obnovoval. Buk ve fázi obnovy tvoří souvislé spodní patro různých výšek a hustoty (místy řídká bidla). Přesto, že tlak vysoké zvěře není tak silný (pro úživnost stanoviště na bohaté jedlové bučině a četnost buku v širším okolí), je nutná individuální ochrana jedle a klenu.
ZÁVĚR
To, že lesníci začali chránit existenci zbytků pralesů a jejich obnovu plotem proti zvěři nebo její redukcí, je záslužným činem. Prolomili tak konzervační přístup ochrany přírody k rezervacím na lesní půdě. Tím se začala řešit individuální ochrana některých dřevin (např. jedle). Dnes jsou pro chráněná území vypracovány plány péče včetně ochranných pásem. Je žádoucí, aby byl obnoven přirozený vývoj našich pralesů. Z dlouhodobého monitoringu, ve kterém pokračuje Dr. Ing. Tomáš Vrška s týmem zanícených spolupracovníků, můžeme hlouběji proniknout do zákonitostí života pralesů a aplikaci těchto poznatků použít v hospodářských porostech.