AKTUÁLNÍ STAV TYPOLOGICKÉHO SYSTÉMU A MOŽNOSTI JEHO DALŠÍHO VÝVOJE
Mgr. Richard Višňák
Jako geobotanik, který s výstupy lesnické typologie přichází velmi často do styku, bych rád uvedl několik svých poznatků na téma - vývoj typologického systému ÚHÚL, možnosti odstranění některých jeho nedostatků, zpřesnění a uvedení do souladu s poznatky příbuzných vědních oborů. Zaměřím se na dvě širší otázky - kompatibilitu systému v jednotlivých částech ČR (přírodních lesních oblastech) a možnosti objektivizace systému.
JEDNOTNOST SYSTÉMU V RÁMCI PLO
Je známým faktem, že pojmenování lesních typů nemá v rámci ČR univerzální platnost, ale váže se pouze na konkrétní přírodní lesní oblast (Viewegh 1999). To je také důvodem, proč v nových typologických tabulkách nejsou u výčtu lesních typů uvedena jejich rozlišovací čísla. Nepříjemným důsledkem pak je, že nikdo přesně neví, kolik lesních typů je vlastně na našem území vylišeno.
Prostým součtem lesních typů podle jednotlivých PLO dospějeme k 5763 LT, je však zřejmé, že skutečný počet je podstatně nižší, neboť velmi mnoho stejně označených LT se vyskytuje ve více PLO. Nejednotnost ve značení typů je poměrně závažný problém, protože znesnadňuje čtení typologických map a záznamů v hospodářských knihách jejich “přespolním” uživatelům. Je tedy zcela oprávněná snaha vnést do tohoto zmatku pořádek.
Abych získal představu o skutečném počtu lesních typů mapovaných v ČR, převedl jsem seznamy LT podle PLO do prostředí tabulkového kalkulátoru a tam je přehledně vyhodnotil. V tabulkách č. 1 - 6 a zde uvádím nejpodstatnější zjištěné skutečnost:
Počet PLO: 42 (podoblasti 2a, 2b jsou vyhodnoceny samostatně)
Součet LT za PLO:
- podle jmen: 5763
- podle kódů: 5754 - v některých PLO figuruje shodný lesní typ pod různým pojmenováním 2x, jde o PLO 8 (LT 1Z3), PLO 10 (LT 0P1, 2S6, 2S8, 3S5, 3S8, 4S8, 4O4) a PLO 26 (LT 4K6); různý obsah stejně označených typů se jistě váže na různé LHC (LS) v rámci téže PLO.
Součet SLT za PLO: 2738
Průměrný počet LT na PLO: 137 (min. 40, max. 268)
Průměrný počet SLT na PLO: 65 (min. 22, max. 100)
Počet LT za celou ČR podle kódů:
- včetně sběrných typů (např. 6G0) a “typů” na úrovni SLT: 993
- pouze “čisté” typy: 915
Počet SLT za celou ČR: 180
Na otázku, kolik je v ČR přesně vylišeno lesních typů, neexistuje jednoznačná odpověď. Pokud bereme v potaz pouze kódová označení, pak jich je 915, resp. 993 (viz tabulky č. 1 - 6). Reálných typů je ale více, neboť pod jedním kódem se může skrývat v rámci různých PLO více typologicky vyhraněných jednotek. Jejich rozlišení pouze na základě jména by mohlo být zkreslující, neboť v některých PLO jsou preferovány delší názvy označující vlastně variantu lesního typu (např. 1K4 = kyselá doubrava metlicová na plošinách a svazích), zatímco jinde jsou používány jen názvy krátké (tj. v daném případě kyselá doubrava metlicová). Oba názvy jsou přitom více či méně ekvivalentní. Při rozboru jmen lesních typů jsem proto pominul jejich varianty vyjádřené zpravidla reliéfem či horninovým podložím a soustředil se pouze na odchylky v pojmenování vlastního typu. Výsledkem je zjištění, že nejed-notná jména se vyskytují u 170 lesních typů, tj. zhruba 17 % všech LT rozlišených v ČR. Celkově jde o cca 295 případů (tj. něco přes 5 % součtu LT za všechny PLO). Toto číslo je však jen velmi orientační, neboť v řadě případů je obtížné posoudit, u které PLO je daný typ zařazen “správně” a u které “nesprávně” (za “nesprávné” jsem považoval většinou to označení, které je uplatňováno menšinově).
V naprosté většině případů je tedy pojmenování lesních typů totožné s přehlednou typologickou tabulkou, platnou pro celé území ČR. Vzhledem k výše uvedenému lze s určitou nadsázkou říci, že typologická tabulka bude platit téměř v 95 % případů (neuvažuji samozřejmě různé plošné zastoupení jednotlivých typů). Odchylky v pojmenování LT jsou nejčastěji podmíněny fytogeografickými zvláštnostmi dané PLO nebo širšího území, méně často nedůsledností typologů. Názorným příkladem regionální odchylky může být např. lesní typ 3B6, který je v Čechách většinou pojmenován jako bohatá dubová bučina javorová, zatímco v karpatské oblasti (PLO 36, 38, 41) je to bohatá dbBK strdivková (tj. s Melica uniflora). Jinde je lesní typ vázán pouze na jednu PLO (např. 6B1 je v PLO 13 pojmenován jako bohatá smBK bukovincová, v ostatních 11 PLO bohatá smBK mařinková), někdy je shodný nebo velmi podobný typ označen dvojím kódem (např. 4K5 a 4K6 je v PLO 26 kyselá BK borůvková na svazích a plošinách). Otázkou mimo rámec těchto úvah jsou “latentní”, tj. nerozeznané lesní typy, které jsou buď hodnoceny jako varianty LT, případně nejsou rozlišeny vůbec.
Z rozboru lesních typů mapovaných v rámci jednotlivých PLO tedy vyplývá poměrně optimistický závěr, že typologické jednotky jsou v jednotlivých částech naší země většinou kompatibilní, alespoň pokud lze usuzovat z jejich názvosloví. Dílčí nesrovnalosti, které spadají dílem na vrub přirozené variability lesních ekosystémů a dílem na lidský faktor, jsou vcelku snadno odstranitelné.
DALŠÍ VÝVOJ TYPOLOGICKÉHO SYSTÉMU
V otázce dalšího směřování typologického systému lesů v ČR lze dnes vypozorovat dvě zřetelné tendence. První z nich inklinuje k radikálnějším úpravám, které typologický systém více přiblíží provozní praxi. Daní za tyto úpravy, které postihnou samou strukturu systému, bude ovšem větší schematičnost a tím i nižší vypovídací hodnota pro mimolesnické využití (např. pro potřeby vymezování ÚSES či vegetační mapování). Druhý a (patrně většinový) proud zvažuje pouze dílčí nezbytné úpravy při zachování stávající hierarchické struktury. I když je můj pohled možná zjednodušující a nemusí zcela věrně odrážet situaci, chtěl bych se u těchto dvou možných pojetí krátce zastavit.
Za protagonistu prvního směru je snad možné označit Ing. Vokouna z brandýského ústředí ÚHÚLu (viz např. Vokoun 1999). Základem jím navrhované reformy je zavedení edafických subkategorií a z nich vycházejících podsouborů lesních typů. Tyto podsoubory mají sdružovat ekologicky příbuzné lesní typy v rámci téhož SLT a jejich označení má indikovat přechodné postavení v rámci edafických kategorií. Zmíněný autor rozpracoval teorii edafických subkategorií do té míry, že vytvořil edafické kontinuum s velkým počtem jemných a v terénu nakonec nepostižitelných jednotek. Trofický gradient vyjádřený stávajícími edafickými kategoriemi Z-M-K-S-B je totiž právě tak detailní, aby jej typolog mohl při práci v terénu bez rizika většího pochybení využít. Zavedením mezikategorií v rámci uvedeného gradientu by typologické výstupy nabyly spekulativního charakteru, neboť tyto mezikategorie jsou při existenci porostních, věkových a degradačních stadií mimo rámec rozlišovacích schopností sebezkušenějšího typologa. Tím netvrdím, že edafické mezikategorie (či podsoubory lesních typů) jsou principiálně chybným konstruktem. V některých speciálních případech je lze naopak uvítat, neboť stávající systém je málo detailní (jde např. o diferenciaci “vápencových” či “čedičových” typů v rámci kategorií X, C, B, A, J, D.). Má výhrada se ale týká jeho paušálního využití v rámci Ī všech edafických kategorií.
Zřejmým účelem zavedení podsouborů lesních typů je vytvoření agregací blízce příbuzných LT, které v praktickém použití samotné lesní typy nakonec úplně nahradí. Tento záměr je zdůvodňován snahou zpřehlednit typologické mapy a tvrzením, že lesní typy se v praxi využívají jen omezeně. První argument lze vyvrátit konstatováním, že naprostá většina hranic lesních typů v mapách je současně i hranicemi různých SLT. Vyloučením lesních typů z mapování se tedy obsah map zjednoduší jen v malém počtu případů; podobně tomu bude i s kódovým označením, neboť namísto čísla lesního typu bude nutné uvádět malé písmeno podsouboru.
S druhým tvrzením lze vyslovit částečný souhlas, je však třeba vidět, že typologické mapy neslouží jen potřebám hospodářské úpravy lesů, ale mj. i ochraně přírody, která právě z označení lesních typů může čerpat velmi cenné a jinak nedosažitelné údaje. Z opravdu kvalitní typologické mapy lze při znalosti místních reálií přímo odvodit mapu potenciální přirozené vegetace v měřítku 1:10 000, což je s použitím obvyklých metod vegetačního mapování časově velmi náročný úkol. Podobnou úlohu představuje mapování skupin typů geobiocénů (STG), které jsou nezbytným východiskem pro vymezování ÚSES na lesní půdě. Některé lesní typy jsou i ekologicky vyhraněné, což má bezprostřední dopad na lesní hospodářství (kdyby tomu tak nebylo, nevznikla by nakonec ani potřeba vytvářet diskutované “podsoubory”). Z toho plyne, že “užitkový potenciál” lesních typů je značný, byť dosud často nedoceněný.
Mnohem přínosnější se mi proto jeví druhá možnost, tedy zachování stávajícího systému pouze s dílčími úpravami. Tím zůstanou nedotčeny všechny přednosti systému a současně budou odstraněny alespoň některé chyby, které jsou mj. důsledkem nekoordinovaného postupu typologických pracovišť na jednotlivých pobočkách ÚHÚL. Za hlavní úkoly považuji zejména:
1) Sjednocení názvosloví lesních typů. Ideálem je stav, kdy pod jedním kódovým označením bude v rámci celé ČR vždy jen jeden reálný typ. Potom bude možné vyhotovit typologickou tabulku se závazným číselným označením LT. Nevýhodou takového řešení je to, že u řady SLT si to vyžádá dvojciferné označování lesních typů (počet lesních typů za celou ČR bude vyšší než 9). Určitým východiskem tu může být vyhrazení některých čísel (např. 6 a 7) “regionálním” typům, popř. typy odlišné od celostátní zvyklosti označovat hvězdičkou, což je úspornější než dvojciferné číslování.
2) Sloučení příbuzných lesních typů, popř. vylišení lesních typů dosud nerozlišovaných.
3) Přehodnocení tzv. nultého (borového) LVS. Ze systémového hlediska je tento vegetační stupeň nesmysl, neboť je vymezen převážně na základě edafické, nikoliv klimatické variability. Důsledkem toho je pak degradace vegetační stupňovitosti na úroveň lesních typů, což je zjevná logická chyba. Borový LVS je z hlediska zastoupených přirozených fytocenóz velmi komplexní, což se nejvýrazněji projevuje na SLT 0K, zčásti i SLT 0N. Pod SLT 0K (kyselý /dubobukový/ bor) se ve skutečnosti skrývají velmi různorodá primární společenstva, která zahrnují jednak typ “středoevropské tajgy”, tj. proměnlivou směs borovice, jedle a smrku, dále převážně listnatá společenstva s vůdčím dubem či bukem a menší příměsí borovice a nakonec i smíšené bory s výraznější účastí již uvedených dřevin. V praxi vše ale splyne v jednolitou borovou šeď, neboť k SLT 0K je přiřazen hospodářský soubor č. 13 a s ním související borové hospodářství. Pojetí předkládané Ing. Vokounem (soubory nK, sK, vK, hK atd.) považuji za přínosné, nicméně za nedostačující, protože neřeší problém přetrvávající “borové mánie” v územích, kde je mapován všeobsažný SLT 0K.
Řešení nastíněného problému není jednoduché již vzhledem k tomu, že rozdíly mezi některými LT jsou na úrovni rozdílů mezi SLT, často náležejícími do různých LVS. Systémově “čistým” řešením by bylo vymezení “borových” (Īarenických) edafických subkategorií a v rámci nich zařazení stávajících “borových” LT do normální vegetační stupňovitosti (viz tabulka č. 7) Tím by bylo možné nultý LVS zcela zrušit, ovšem za cenu rozšíření kódu lesního typu ze tří na čtyři znaky. Tento nedostatek však nepovažuji za limitující, neboť k rozšíření kódu na nejméně 4 znaky nutně dojde při jakémkoliv důkladnějším rozšíření či zpřesnění systému - “kapacita ekologické sítě” i systému označování lesních typů je totiž v současnosti již téměř vyčerpána.
4) Přehodnocení edafické kategorie “W”, která opět zahrnuje široký soubor ekotopů, jejichž jednotícím rysem je karbonátové, popř. i bázické (čedičové) podloží. Lesní typy sem náležející je zapotřebí buď přiřadit k jiným edafickým kategoriím (C, B, A, D aj.), anebo pro ně vytvořit samostatné subkategorie (podsoubory).
TYPOLOGICKÝ SYSTÉM ÚPLNĚ JINAK?
Na závěr a spíše pod čarou si dovolím prezentovat tak trochu utopickou úvahu. Na popud svého nejmenovaného kolegy jsem se zabýval možností vytvořit “ideální” typologický systém, který by co nejvíce přihlížel k přírodním proměnným a zároveň si zachoval praktické přednosti současného systému ÚHÚL. Základní stavební prvky, tj. lesní typy a jejich soubory usazené v ekologické síti jsem ponechal, neboť toto řešení považuji za výhodné, v různých obměnách používané i v jiných klasifikačních systémech. Výrazné změny jsem uplatnil v konstrukci ekologické sítě, tj. v počtu a typu stanovištních proměnných. Stávající dvě komplexní proměnné (vegetační stupňovitost a edafické kategorie) jsem považoval za nedostačující a navrhl několik možných řešení. Vertikálu všech návrhů nadále tvoří gradient (přesněji pseudogradient) vegetační stupňovitosti, neboť jej nelze efektivně nahradit jinými proměnnými elementárnější povahy (klimatické charakteristiky). Z vegetační stupňovitosti jsem vypustil borový LVS (který vlastně žádným stupněm není), otevřenou jsem ponechal otázku doplnění variant vegetační stupňovitosti, jak je ve svém geobiocenologickém systému zavedl Zlatník (1976). Namísto edafických kategorií jsem použil soubor proměnných, jejichž kombinací je možné získat jakoukoliv myslitelnou půdní jednotku. Možné přístupy k problému zúžím na dvě následující ukázky (bez bližšího popisu):
a) 1. proměnná: půdní typ, subtyp, varieta - celkem 31 vyhraněných jednotek, jejichž počet lze agregací snížit až na 25; 2. proměnná (nepovinná): doplňující charakteristika nevyplývající z 1. proměnné - zrnitostní složení, půdotvorný substrát, reliéf. Výsledek: nejméně 50 kategorií, SLT označený kódem ze 2-3 znaků (LVS, půdní jednotka, doplňující charakteristika).
b) 1. proměnná: stupně hydromorfismu v jednoduchém členění - celkem 3(-4) jednotky; 2. proměnná: granulometrie - 4 jednotky; 3. proměnná: skupina půdotvorných substrátů - 12 jednotek. Výsledkem je reálných 52-77 kategorií, které je možné dále agregovat až na přibližně 50, v označení SLT budou použity 4 znaky (LVS, hydromorfismus, granulometrie, substrát).
Třetí teoretickou možností je převzít proměnné Zlatníkova systému, tj. trofické a hydrické řady. Toto řešení je velmi efektní, jeho slabinou je však opomenutí dalších charakteristik, které jsou pro vývoj vegetace důležité (půdní typ, granulometrie, reliéf).
Výsledkem obou naznačených klasifikačních postupů tak bude nejméně 50 nových “edafických kategorií”, což je dvojnásobek současného stavu, ale přibližně stejný počet jako v případě zavedení “subkategorií”. Nedostatkem řešení uvedeného pod bodem b) je příliš komplikovaný kód a menší vypovídací schopnost o reliéfu ve srovnání se stávajícími edafickými kategoriemi (viz “nepřeložitelné” kat. N, V). V obou případech je pak zásadním problémem nekompatibilita současných a nově vymezených SLT, přičemž tato nekompatibilita se může projevit i na úrovni lesních typů. Výsledkem této úvahy je poznatek, že zavedení zcela nového typologického systému do praxe by bylo provázeno vážnými komplikacemi, které by mohly vyústit v nedůvěru některých jeho dosavadních uživatelů. Tyto negativní dopady by přitom zřejmě nebyly kompenzovány možnými přínosy nového systému v porovnání se systémem stávajícím. Proto nechť je výše popsané vnímáno pouze jako nezávazná úvaha.
Zmíněné klasifikační experimenty nakonec potvrdilo mé dávnější tušení, že typologický systém ÚHÚL představuje téměř dokonalý kompromis mezi výstižností cenologicko-ekologických charakteristik přirozených lesních geobiocenóz, praktickými potřebami hospodářské praxe, úsporností vyjadřování a snadnou uchopitelností. S vědomím tohoto hodnocení je zapotřebí přistupovat k zásadnějším úpravám systému nanejvýš obezřetně.
Tabulka č. 1: Deset PLO s největším a nejmenším počtem LT
| PLO s největším počtem LT | PLO s nejmenším počtem LT | ||
| PLO | počet LT | PLO | počet LT |
| 31. Českomoravské mezihoří | 268 | 32. Slezská nížina | 40 |
| 10. Středočeská pahorkatina | 263 | 11. Český les | 53 |
| 23. Podkrkonoší | 247 | 34. Hornomoravský úval | 57 |
| 16. Českomoravská vrchovina | 240 | 14. Novohradské hory | 63 |
| 26. Předhoří Orlických hor | 210 | 35. Jihomoravské úvaly | 68 |
| 17. Polabí | 202 | 6. Západočeská pahorkatina | 72 |
| 30. Drahanská vrchovina | 196 | 2b. Mostecká a Žatecká pánev | 81 |
| 5. České středohoří | 195 | 15. Jihočeské pánve | 81 |
| 28. Předhůří Hrubého Jeseníku | 195 | 37. Kelečská pahorkatina | 81 |
| 33. Předhoří Českomoravské vrchoviny | 178 | 38. Bílé Karpaty a Vizovické vrchy | 84 |
Tabulka č. 2: Deset PLO s největším a nejmenším počtem SLT
| PLO s největším počtem LT | PLO s nejmenším počtem LT | ||
| PLO | počet LT | PLO | počet LT |
| 1. Krušné hory | 100 | 32. Slezská nížina | 22 |
| 23. Podkrkonoší | 99 | 35. Jihomoravské úvaly | 24 |
| 31. Českomoravské mezihoří | 96 | 34. Hornomoravský úval | 25 |
| 16. Českomoravská vrchovina | 95 | 37. Kelečská pahorkatina | 32 |
| 28. Předhůří Hrubého Jeseníku | 94 | 36. Středomoravské Karpaty | 38 |
| 12. Předhoří Šumavy a Novohrad. hor | 93 | 14. Novohradské hory | 38 |
| 3. Karlovarská vrchovina | 90 | 39. Podbeskydská pahorkatina | 39 |
| 10. Středočeská pahorkatina | 87 | 11. Český les | 41 |
| 26. Předhoří Orlických hor | 86 | 38. Bílé Karpaty a Vizovické vrchy | 42 |
| 18. Severočeská písk. plošina a Český ráj | 85 | 2b. Mostecká a Žatecká pánev | 42 |
Tabulka č. 3: Dvacet LT a SLT nejčastěji zastoupených v PLO
| nejčastější LT | nejčastější SLT | ||
| kód LT | počet PLO | kód SLT | počet PLO |
| 3L1 | 38 | 3L | 40 |
| 3K3 | 32 | 3K | 35 |
| 3S1 | 30 | 3S | 35 |
| 3A1 | 30 | 3A | 35 |
| 3U1 | 29 | 3U | 34 |
| 5S1 | 28 | 3B | 33 |
| 5O1 | 28 | 3O | 33 |
| 1G2 | 27 | 3H | 32 |
| 2L1 | 27 | 3J | 32 |
| 3H1 | 27 | 3V | 32 |
| 3L2 | 27 | 2L | 31 |
| 5K1 | 27 | 3N | 31 |
| 5G1 | 27 | 3D | 31 |
| 0Z1 | 26 | 3C | 30 |
| 3N2 | 26 | 4S | 29 |
| 3C2 | 26 | 5S | 29 |
| 5A1 | 26 | 0Z | 28 |
| 3B2 | 25 | 1G | 28 |
| 4O1 | 25 | 3Y | 28 |
| 5B1 | 25 | 5K | 28 |
Tabulka č. 4: Příslušnost LT k lesním vegetačním stupňům (LVS)
| LVS | počet LT | % LT | počet PLO |
| 0 | 71 | 7,2 | 34 |
| 1 | 157 | 15,8 | 36 |
| 2 | 127 | 12,8 | 33 |
| 3 | 153 | 15,4 | 40 |
| 4 | 121 | 12,2 | 33 |
| 5 | 139 | 14 | 34 |
| 6 | 99 | 10 | 27 |
| 7 | 66 | 6,6 | 21 |
| 8 | 51 | 5,1 | 11 |
| 9 | 9 | 0,9 | 7 |
Tabulka č. 5: Příslušnost LT k edafickým kategoriím
| edaf. kat. | počet LT | počet PLO | edaf. kat. | počet LT | počet PLO |
| X | 17 | 13 | D | 55 | 41 |
| Z | 61 | 41 | A | 45 | 42 |
| Y | 33 | 39 | J | 23 | 39 |
| M | 46 | 36 | L | 24 | 42 |
| K | 82 | 41 | U | 12 | 38 |
| N | 51 | 38 | V | 56 | 42 |
| I | 32 | 38 | O | 46 | 41 |
| S | 65 | 42 | P | 46 | 40 |
| F | 16 | 35 | Q | 35 | 27 |
| C | 41 | 35 | T | 23 | 34 |
| B | 45 | 42 | G | 43 | 41 |
| W | 22 | 12 | R | 28 | 27 |
| H | 46 | 41 |
|
|
|
Tabulka č. 6: Příslušnost LT k ekologickým řadám
| ekologická řada | počet LT | % LT | počet PLO |
| extrémní | 111 | 11 | 42 |
| kyselá | 211 | 21 | 42 |
| živná | 235 | 24 | 42 |
| obohac. humusem | 123 | 12 | 42 |
| obohacená vodou | 92 | 9 | 42 |
| pseudoglejová | 127 | 13 | 42 |
| podmáčená | 66 | 7 | 42 |
| rašelinná | 28 | 3 | 27 |
Tabulka č. 7: Pracovní návrh na “rozpuštění” nultého lesního vegetačního stupně do normální vegetační stupňovitosti
| Lvs | Xb | Za | Zb | Yb | Ma | Ka | Kb | Na | Sa | Cb | Oa | Ob | Pb | Qb | Tb | Gb | Rb |
| 6 | 0Y9 | 0R3 | |||||||||||||||
| 5 | (0X) | 0Z1,3 | 0Y1 | (0K6) | (0K5,9) | 0N6-9 | (0C) | 0G9 | 0R5,7 | ||||||||
| 4 | 0X | 0Z1,3 | 0Y4 | 0M1-7 | 0K6 | 0K5,9 | 0S1 | 0C | 0O1,2 | 0O5,9 | 0P1,2,5 | 0Q1,2,5 | 0T2,3,5 | 0G1,3 | 0R1,2 | ||
| 3 | (0X) | 0Z1,3 | 0Y2 | 0M1-7 | 0K4 | 0K3,8 | 0N2-4 | (0C) | (0C2) | 0T1 | |||||||
| 2 | 0Z2 | (0M7) | 0K2 | 0K1 |