LESNÍCI A EKOLOGOVÉ: KONFRONTACE, KOEXISTENCE NEBO KOOPERACE?
Doc. Ing. Vilém Podrázský, CSc. - RNDr. Stanislav Vacek, CSc.
V řadě našich i zahraničních médií si lze všimnout jednoho velice významného trendu - stále rostoucí kritiky lesnictví z hlediska jeho interakcí s životním prostředím. Sdělovacími prostředky je tato tendence předkládána jako konflikt mezi “lesníky” na jedné a “ekology”, případně “vědci” na straně druhé. Přitom se jedná o spor vyloženě umělý a záležitost ryze politickou.
Většina chráněných území ve Střední Evropě včetně České republiky se nachází na lesních pozemcích. Je to dáno rozmanitostí tohoto původního typu vegetačního pokryvu krajiny, kde lesní společenstva a ekosystémy s dominancí lesních dřevin zaujímaly přes 90 % plochy. I u nás byla první maloplošná chráněná území zakládána na lesních pozemcích (např. Žofín 1838, Boubín 1858), vesměs osvícenými majiteli lesa a správci lesních majetků. Do dnešní doby představují chráněná území v lesních ekosystémech naprostou většinu z celkového počtu. Jen menší část jich tvoří původní nelesní společenstva (rašeliniště, vodní plochy, skalní stepi), z nichž většina je do jisté míry antropogenního charakteru (rybníky, horské a květnaté louky atd.). V současné době pak převážná část těchto území vyžaduje víceméně aktivní management (původní hospodářská opatření nebo aktivity je simulující), bez něhož by došlo ke spontánní, lépe řečeno přirozené změně jejich povahy.
ROZUM NEBO EMOCE?
Poněkud jiná situace je v chráněných lesních komplexech. U nich převládá mínění o nutnosti ponechání těchto území spontánnímu vývoji, a to bez ohledu na jejich současný stav. V minulých desetiletích samovolný vývoj “skrýval” nezájem lesníků či lesních podniků hospodařit v porostech ekonomicky značně neefektivních a navíc ve střetu s jinými zájmy, které nebyly tolik protěžovány ve srovnání s hospodářským využíváním či hrozily správním či kompetenčním konfliktem. Nyní, v nově se formující občanské společnosti, byť zatížené minulostí, tyto střety vyvstávají nanovo. Tento trend je zesilován evropským vývojem poslední doby, kdy jsou lesnictví a lesnické aktivity hodnoceny velice negativně v celospolečenském aspektu. Z hlediska environmentalistů, ekologických aktivistů a některých nevládních organizací je bez hlubších analýz a znalostí odsuzován jejich dopad na životní prostředí. Lesnictví není posuzováno jako obor lidské činnosti, resp. hospodářství, srovnatelný se zemědělstvím nebo urbanismem, ale jako faktor zhoršující životní prostředí společnosti a poškozující přírodu. Regulace a plánování vyžaduje nikoli pro svůj význam, ale pro své negativní působení v krajině.
Tyto tlaky pak jsou paradoxně nejsilnější v zemích, oblastech a regionech, kde je lesnictví a lesní hospodářství již tradičně nejkomplexněji propracováno a zajištěno a nikoli tam, kde lesním ekosystémům hrozí totální či alespoň výrazná devastace. V evropských podmínkách je i pro poměrně renomované “ekologické” organizace, jako je WWF (Světový fond na ochranu přírody) a COE (Děti Země), přijatelnější náhrada dřeva “ekologickými materiály”, například ocelí nebo sklem a pro potřeby celulózek přijatelnější pěstování např. konopí, než dřevoprodukční hospodaření v lesních ekosystémech. Částečně je to možno pochopit i z psychologických důvodů. V současných evropských podmínkách při ztrátě tradičního životního stylu, zahrnujícího většinu aspektů života v krajině a spjatého alespoň ve venkovských poměrech úžeji s přírodou, stále více vyvstává tzv. “steak effect”. Většina obyvatel má totiž ráda telecí, eventuálně pohled na pasoucí se dobytek, práci řezníka však již méně. Z tohoto hlediska je i kácení vzrostlých stromů “nepochopitelné a barbarské”. Česká republika se rovněž začíná dostávat do této situace s dosud těžce odhadnutelnými důsledky pro lesnictví, lesy a převážně kulturní krajinu.
Proč je středoevropské (české) lesnictví tak zranitelné?
Příčin negativního hodnocení lesnictví a lesního hospodářství ve středoevropském kontextu je celá řada; na tomto místě jsou uvedeny jen ty nejznámější a nejvýznamnější.
1) Lesnictví představuje jen malou část národního hospodářství (v ČR 0,6 % HDP, 0,7 % pracovní síly, v jiných středoevropských zemích s výjimkou Rakouska ještě méně), společenské priority a zájmy jsou jinde (např. pro politiky a ochránce lidských práv magická 4 %). Je velice snadné (a existují tlaky) nahradit dřevo jinými materiály, často subvencovanými silnými hospodářskými skupinami přímo nebo nepřímo přes politickou sféru.
2) V lesnictví stále rostou náklady při stagnaci cen, hospodářská síla odvětví tak neustále klesá. Zvýhodňovány jsou země, kde neexistují silné environmentální ohledy (tropické, rozvojové země), kde není velké nebezpečí negativních dopadů (Skandinávie) z důvodů ekologické stability stanovišť a silného profesionálního zázemí nebo kde jsou lesnictví a exploatace dřevní suroviny odděleny (anglosaské země). Pokles efektivity a zdůrazňování nutnosti financovat mimoprodukční funkce lesů vedou lesnictví k závislosti na dotačních politikách, kde jsou opět prioritní spíše politická a další nelesnická i neekologická hlediska.
3) Lesnictví je pod silnou společenskou kontrolou, jelikož lesnické zásahy jsou v krajině velice patrné.
4) Speciální problém českých zemí jsou deformované ekonomické vztahy, pro subjekty podnikající v oboru (a v tom se situace příliš neliší od podmínek před r. 1989) není rozhodující ekonomický výsledek (rozdíl výnosy - náklady), ale materiálové a finanční toky.
5) Je zde vždy snadná politizace problémů, to je zesilováno překryvem kompetencí jednotlivých resortů.
Extrémní vyhrocení - Národní park Šumava
Národní park Šumava a problémy jeho managementu mohou sloužit jako extrémní, ale naprosto exemplární případ. Zhruba 70 000 ha převážně zalesněné kulturní krajiny bylo počátkem 90. let vyhlášeno za NP bez větší a komplexnější analýzy stavu ekosystémů. V případě lesních porostů se většinou jednalo o nepůvodní smrkové monokultury. Tyto porosty byly, v důsledku jejich snížené ekologické stability, od poloviny 80. let postihované větrnými a kůrovcovými kalamitami. Vhodné klimatické a nevhodné politické i administrativní podmínky celou situaci počátkem 90. let výrazně akcelerovaly. Kromě toho se jednotlivé lesní komplexy často dostávaly na hranice jejich optimálního fyzického stavu a tím i ekologické stability pro smrkové monokultury (120 let a více). V žádném případě se nejednalo o přírodě blízké porosty, kde je samovolný vývoj směrem k přirozené obnově a dynamice vůbec kritériem a příčinou absence dalšího hospodaření. Přesto bylo rozhodnuto o bezzásahovém konzervativním režimu na značné části území, a to v rozporu s veškerými dosavadními znalostmi vědeckými i empirickými.
Důsledky, vývoj a souvislosti tohoto přístupu již byly několikrát shrnuty v mnoha syntetických studiích. Při řešení skutečně odborných problémů, shromažďování a vyhodnocování získaných poznatků je tato oblast kontraproduktivní, přesto je nutné jí v praxi věnovat pozornost a bohužel i mnoho sil a finančních prostředků. Například tzv. kůrovcová kalamita se navzdory územní omezenosti a relativně okrajovému významu pro management parku jako celku, díky své politizaci a medializaci, stala limitní pro činnost zodpovědných orgánů. Zástupci obou znepřátelených táborů (lesníků a ekologických aktivistů) svorně tvrdí, že dokonce hrozí nebezpečí revize důvodů a oprávněnosti zřízení NP.
Úloha a potenciální přínos lesnického přístupu k řešení ekologických a environmentálních problémů
Přes negativní hodnocení společností a současné mediální výpady nabízí lesnictví jako obor značný přínos k rozvoji a řízení vývoje krajiny včetně zvláště chráněných území, jak maloplošných, tak i velkoplošných. Předně se zastavme u tradičně pojímaného aspektu lesnictví jako hospodářského odvětví. Princip trvalosti lesního hospodaření vede již několik staletí k dlouhodobým strategiím, jež měly zprvu zaručit trvalost, vyrovnanost a bezpečnost produkce dříví, pak vyústily ve formulování požadavku trvale udržitelného hospodaření na ekologických základech. Lesnictví v tomto pojetí náleží jistá priorita. Specifičnost lesního hospodářství pak spočívá v tom, že kromě ekologických funkcí má i svoji funkci ekonomickou. Zastánci “totální ekologizace” lesních pozemků stále přehlížejí fakt, že většina lesů je součástí ekonomicky využívaných majetků a je závislá na výsledku hospodaření. To s sebou nese i technická a technologická řešení pěstebních a těžebně dopravních operací.
Většina chráněných území je součástí těchto majetků, mj. hospodářské využívání NP bylo součástí strategie pro jejich financování. Až hysterický tlak na ekonomiku hospodaření (resp. na její neopodstatněnost) pak vede k tomu, že jsou vybírány technologie nikoli na základě analýzy minimalizace ekologických dopadů, nákladů a maximalizace ekologického prospěchu a ekonomického zisku, ale na základě vágních představ o vhodnosti technologií a jejich “dostupnosti”.
V diskusích o chráněných územích a jejich lesnickém využívání lze často zaslechnout argument, zda je možno “vytvořit prales pilou”. To je jistě nemožné, ale lesnickými opatřeními, včetně “pily a motyky”, lze vytvořit les s poměrně malými dopady na krajinu a za ekonomicky příznivých podmínek. Tento les je možné strukturovat tak, že se bude s velkou pravděpodobností svojí strukturou a chováním pralesu, po zhruba 100 až 200 letech, značně podobat. Za současného stavu při využití pouze přírodních či spontánních procesů je nutno počítat s několikanásobně delším časem a neodhadnutelnými náklady na odstranění následků v sousedních, veskrze kulturních, fragmentech krajiny. Hledisko času a ekonomických nákladů je jedním z potenciálních přínosů lesnického řešení ekologických a socio-environmentálních problémů.
VĚDA A LESNÍ EKOSYSTÉMY
Lesnictví jako hospodářský obor je však pouze jednou, a z hlediska ochrany přírody a krajiny lze říci méně významnou stránkou problematiky. Tím druhým aspektem jsou pak jednotlivé lesnické obory, formulované jako vědní disciplíny (např. ekologie lesa, dendrologie, fyziologie dřevin, nauka o produkci, fytocenologie) nebo nauky (mj. pěstování lesa, hospodářská úprava lesa, ekonomika). V rámci těchto systémů bylo shromážděno obrovské množství poznatků o dynamice lesních ekosystémů a o jejich jednotlivých složkách.
Zde je bezpodmínečně nutno upozornit na dvě skutečnosti. Předně nelze rozdělovat výzkum a vědní disciplíny na “základní” a “aplikované”, popřípadě “lesnické” na jedné a “ekologické či akademické” na straně druhé. Díky specializaci v přírodních vědách a spolupráci i vzdělanostnímu zázemí jednotlivých pracovníků nelze dělící hranici vyčlenit. Hierarchické členění vědy tohoto stylu, tak populární v médiích a u představitelů či spíše zastánců tzv. “čisté vědy”, je zavádějící a kontraproduktivní. Objektivně se například z hlediska schopnosti odhadnout chování lesních ekosystémů nebo konkrétně chování kůrovce v nich projevuje přesný opak - “čistí” vědci neomylně selhávají.
Druhý pohled nebo možná i bod do diskuse spočívá v komplexnosti pohledu na danou problematiku. Je zde velice často opět dáván do protikladu úzce resortní lesnický pohled a “holistické” ekologické hledisko. Při analýze názorů a publikovaných prací je i zde patrný opak, tzv. lesnické hledisko je mnohdy mnohem komplexnější. Naopak zastánci tzv. ekologického pohledu projevují mnohem menší šíři záběru, danou spíše jejich profes-ním zaměřením jako specialistů někdy i zcela odlehlého oboru. Pokud pak nějaký autor z tohoto tábora vyvažuje obě hlediska, lze to často vysvětlit jeho lesnickým vzdělanostním zázemím. Ale, jak bylo také již nesčetněkrát uvedeno, spor se pohybuje napříč obory a je spíše politického či zájmového charakteru a v poslední době již z podstatné části i osobního rázu. S vědeckou či profesionální diskusí má mnohdy již málo co do činění.
ZÁVĚR
Naskýtá se otázka, zda je tato situace řešitelná, zde tyto dva uměle vytvořené a udržované tábory mohou nalézt společnou řeč. Bude se v budoucnu jejich vztah nést v duchu konfrontace či kooperace, nebo díky vzájemné ignoraci dojde k prosté koexistenci s občasnými výpady? To lze jen těžko odhadnout. Záleží to na mnoha faktorech: zda správní a administrativní sféra bude respektovat vědecky podložené a odborné poznatky a upřednostňovat je před politickým řešením, zda pracovníci různých vědních oborů budou schopni kooperovat na profesionálně založeném výzkumu a jeho interpretaci a zda vzniknou kontrolní mechanismy zamezující politizaci problémů a nahrazující odbornou diskusí běžné osobní spory. Naše příroda včetně lesů a lesního hospodářství by si v novém tisíciletí nemohly přát nic lepšího.