ZAHRAZOVACÍ ÚPRAVY PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ
Doc. Ing. Jaroslav Zuna, CSc.
Po katastrofálních povodních v horských oblastech Rakouského mocnářství, ke kterým došlo v druhé polovině minulého století byl vydán zákon “O neškodném odvádění horských vod” a do té doby ojedinělé zásahy do horských toků, které měly omezit jejich škodlivost, byly pojaty do státní péče. Na úrovni státní správy byla vytvořena “služba hrazení bystřin” a byl stanoven způsob společného financování obcemi, zemí a státem. Tím byl této činnosti přiznán celospolečenský význam.
Od té doby se technika, ekonomika i priority změnily, povodňový i splaveninový režim bystřin však zůstal stejný. Dík pokroku v oblasti techniky a informatiky, a vzhledem k tomu, že extrémní hydrologické situace mají velmi dlouhý interval opakování, není obava z důsledků povodní na bystřinách příliš velká. Lesní majetky i lesní hospodářství postupně přestávají být státní záležitostí a i v této oblasti se zvyšuje vliv komerčních zájmů. V takové situaci se financování prací spojených s hrazením bystřin (dále HB) a s lesnicko - technickými melioracemi (dále LTM) v krajině stává problémem. To se odráží i v potížích s organizačním začleněním a v celkovém postavení služby hrazení bystřin. Přitom o značném celospolečenském významu této činnosti nemůže být pochyb.
Racionálním řešením tohoto nežádoucího stavu se zdá být organizační posílení složky HB a LTM v rámci státní správy lesů, a to jako investorského útvaru pro tyto práce v celé krajině. S tím je spojen požadavek jasného způsobu financování, nejlépe za účasti státu, kraje a správce či vlastníka dotčeného pozemku. Jen tak přestane být služba HB nechtěným dítětem a stane se významným příspěvkem odvětví LH k ochraně sídel, ke zlepšení stavu pozemků v extrémních podmínkách a k rozvoji ekonomiky. To vše za současného zvýšení ekologické stability krajiny.
METODY ZAHRAZOVACÍCH ÚPRAV
Metody hrazení bystřin mají v naší zemi dlouhou tradici vycházející ze zkušeností v alpských oblastech Rakouska - Uherska. Během více než stoleté historie oboru se ustálily prakticky ověřené metody, způsoby a konstrukce, vyhovující ze stavebních, provozních a ekonomických hledisek. Větší důraz na ekologické aspekty je kladen až v posledním období. Základem zahrazovacích úprav jsou opatření v korytě, vedoucí ke zvětšení jeho průtočné kapacity, ke zvýšení jeho stability a k usměrnění chodu hrubozrnných splavenin. Mezi nejčastěji používané stavební úpravy a objekty patří budování pravidelných koryt, často ve dně a ve svazích břehů opevněných, zřizování stupňů o spádu 0,3 - 3,0 m a stavba konsolidačních a retenčních přehrážek o spádu 1,0 - 5,0 m. Při této činnosti se používá konstrukcí stavebních, nejčastěji z kamene nebo betonu, konstrukcí vegetačních, s využitím stabilizační funkce dřevin, a konstrukcí kombinovaných, které spojují obojí. Funkční spolehlivost a životnost zahrazovacích úprav záleží na míře vystižení potenciálního namáhání bystřinného koryta za průtoku velkých vod a splaveninového režimu, účinky v oblasti životního prostředí záleží na vystižení přírodních podmínek v dané lokalitě a na míře změn oproti přírodnímu stavu toku.
NEŽÁDOUCÍ EKOLOGICKÉ DŮSLEDKY
Vodopisná síť není jen hydrologickým systémem, ale v přirozeném stavu představuje základní kostru ekologické stability v krajině. Vodní tok zahrnuje ekosystém vodního prostředí, tj. koryto a vodní prostor, a ekosystém suchozemský, který tvoří doprovodné porosty a navazující niva. V přírodních podmínkách ČR jsou z ekologického hlediska nejvýznamnější potoky a bystřiny, a to vzhledem ke značné morfologické členitosti území a z toho plynoucí velké hustotě vodopisné sítě. Přirozená bystřinná koryta poskytují životní prostor pro biotu, a s vegetačními doprovody plní úlohu migračního systému v území. To se týká i vegetačních doprovodů a potočních niv, na které je vázána specifická flóra i fauna. Z hlediska stability krajinného ekosystému je proto stav vodopisné mikrosítě velmi významný, ekologická stabilita území je zranitelná především nevhodnými úpravami potočních a bystřinných koryt a neuváženými zásahy do jejich doprovodných porostů a niv.
Některé účinky zahrazovacích úprav bystřin jsou z ekologického hlediska nežádoucí. Úpravy jsou založeny většinou na vyrovnání a zkrácení trasy toku, což vede ke zvětšení podélného sklonu koryta a ke zvýšení rychlosti proudění vody. Vytváří se prizmatický průtočný profil bez prvků členitosti, dostatečně prostorný pro převádění velkých vod, ten však nevyhovuje průtokovým poměrům za normálních vodních stavů.
Dno koryta se někdy opevňuje, takže dochází k záměně přirozeného materiálu dna za materiál upravený nebo zcela umělý. Tím se likviduje přírodní oživená dnová vrstva, dno koryta ztrácí své přirozené funkce, a to může mít fatální důsledky pro potoční biotop. Podélný profil se vyrovnává, tím se ruší výmoly a tůně, stabilizace průtočného profilu znemožňuje další vývoj koryta. Takovou úpravou se oproti přírodnímu stavu sníží hloubka vody a zvětší se rychlost proudění a vymizí proudové stíny a klidová místa, nutná pro přežití bioty za krizových průtokových situací.
Jediným podkladem pro dimenzování a stabilizaci koryta je návrhový průtok velké vody, průtokové poměry a splaveninový režim bystřiny pak vyhovuje stavu, který trvá za dobu životnosti stavby jen několik desítek hodin. Průtokové poměry v korytě za normálních vodních stavů, které určují životní podmínky v toku, podkladem pro návrh koryta zatím nejsou. Ekologicky závadné je i odstranění přirozených vegetačních doprovodů bystřin, složených vždy ze stromů, keřů a bylinných společenstev a jejich náhrada liniovou výsadbou dřevin ve velkém sponu za břehovými hranami.
VOLBA PRIORIT
Jak při navrhování a realizaci zahrazovacích úprav nových, tak při opravách dožitých či poškozených úprav původních, nebude možné vliv v oblasti biosféry ignorovat. Dnešní doba si vyžaduje flexibilitu ve všech oborech lidské činnosti a ve vztahu k životnímu prostředí zejména. Asi nebude racionální nekriticky trvat na tradičních metodách, které se osvědčily, ale vyhovují pouze z určitých hledisek. V nadcházejícím období bude patrně nezbytné hledání nových způsobů řešení zahrazovacích úprav s uplatněním nových poznatků. Tím se nepochybně zvýší jak jejich funkční spolehlivost, tak jejich ekologická přijatelnost.
V současné době dochází k obtížně řešitelným rozporům mezi zadáním zahrazovacích úprav a požadavky ochrany prostředí. S patrným nedostatkem tolerance stojí proti sobě zájmy ochrany civilizační infrastruktury, někdy i lidských životů, a zájmy ochrany přírody. Oba zájmy jsou zcela oprávněné, ústupky se však z obou stran vyžadují obvykle na straně druhé. Takový postup je kontraproduktivní, a proto nemůže mít dlouhé trvání.
Racionální řešení uvedeného rozporu spočívá v hledání a v nalezení priorit. V první řadě bude nutno určit bystřinné toky (povodí) s preferencí zájmů ekologických a toky, jejichž stabilizace je nepostradatelná z hlediska potřeb osídlení a ekonomických zájmů. Stanovení těchto priorit, které by bylo přijato z obou hledisek, by vneslo do krajiny kategorizaci, využitelnou při plánování, přípravě a realizaci biotechnických zásahů ve vodopisné síti. Dalším předpokladem je užívání funkčně i ekologicky optimalizovaných hrazenářských přístupů.
Při přípravě zahrazovací stavby je třeba za prioritní považovat její vodohospodářskou funkčnost, pokud by mělo dojít ke snížení funkčnosti ekologickými požadavky nebo požadavky tvorby krajiny, byla by realizace funkčně nedokonalé stavby nehospodárným vynakládáním finančních prostředků. S tímto racionálním přístupem je ovšem spojena odpovědnost za případné škody a za další rozvoj dané lokality. I zde ovšem platí, že stavba hrazení musí být koncipována z ekologického hlediska co nejšetrněji. Při takovém přístupu je nutno důsledně vycházet z charakteru toku, daného přírodními podmínkami. To se týká jak řešení protipovodňové ochrany území a stabilizací bystřinného koryta, tak rekonstrukcí zahrazovacích úprav a objektů.
PŘÍRODNÍ CHARAKTERISTIKY
Přírodní podmínky lze ve vztahu k potřebám úprav vyjádřit kategorizací vodopisné mikrosítě. Při hrazení bystřin se obvykle pracuje s toky těchto kategorií:
Kategorie C - podhorské potoky
Rybí pásmo lipanové až pstruhové, sklon toku vyrovnaný, ustálený podélný profil, transport valounů, štěrku a písku, sedimentace valounů a štěrku, místní akumulace písku, brodové až peřejnaté úseky se štěrkovým dnem a s valouny, střídání delších proudných úseků s nepravidelnými tůněmi s písčitým dnem, štěrkové lavice a písčité akumulace, hlinité břehy s velkým podílem skeletu, místní nátrže, členitost koryta méně výrazná. Četné porosty vodních rostlin v proudných úsecích.
Kategorie D - horské potoky
Rybí pásmo pstruhové, sklon toku proměnlivý, neustálený podélný profil s občasnými změnami, transport valounů, štěrku a písku, sedimentace valounů, štěrkové lavice, místní písčité akumulace, štěrkové dno s valouny až balvany, stupně v niveletě dna a četné drobné nepravidelné výmoly, kamenité břehy s četnými nátržemi, koryto značně členité.
Kategorie E - bystřiny
Rybí pásmo pstruhové, sklon toku velmi proměnlivý, neustálený podélný profil s častými změnami, výrazný transport splavenin všech velikostí zrna, sedimentace balvanů a valounů, štěrkové lavice, drobné písčité akumulace, dno kamenité až balvanité se štěrkovými a písčitými ostrůvky, stupňovitá niveleta dna, četné nepravidelné výmoly malých rozměrů pod stupni nivelety a pod balvany, kamenité až balvanité nepravidelné břehy s hlinitými vložkami, koryto značně členité s velkým množstvím proudových stínů a úkrytů.
Hranice mezi jednotlivými kategoriemi nelze přesně vymezit, v každém posuzovaném případě je třeba zohlednit převažující charakteristiku toku ve smyslu uvedeného členění. Kategorii dané vodoteče je třeba určit především s ohledem na vývoj podélného a příčného profilu koryta, na jeho morfologii, na uspořádání nivy, resp. potoční zóny, s ohledem na charakteristiky splaveninového režimu a podle přírodních podmínek povodí.
Pro bystřinné toky je charakteristický především splaveninový režim s intenzivním transportem velkého množství hrubozrnných splavenin. Zdroj těchto splavenin není v ploše povodí, ale ve vodopisné mikrosíti, která zahrnuje veškeré cesty soustředěného odtoku povrchové vody, tj. úžlabiny, rýhy, příkopy, strže a potoky s občasným nebo trvalým průtokem. Pro horská povodí je charakteristická bystřinná eroze, kdy prohloubení a rozšíření koryta vodoteče vlivem dnové a břehové eroze vede k rozsáhlým sesuvům strmých boků úžlabin a úvalů.
Oproti dřívější praxi, kdy pro řešení zahrazovacích úprav byl podstatný pouze podélný sklon koryta a velikost návrhového průtoku, popř. potenciální tvorba splavenin, vyžaduje nový pohled řešení návrhu úpravy v souladu s přírodními podmínkami. To znamená snahu odchýlit se od daného přírodního charakteru toku navrhovanou úpravou co nejméně. Je to nutné nejen z hlediska ekologických požadavků, ale i z hlediska funkčního a provozního.
ZÁSADY ZAHRAZOVACÍCH ÚPRAV
S ohledem na extrémní poměry sklonu území, na zvláštnosti splaveninového režimu a hydrologie malých horských povodí, s přihlédnutím ke specifice hydraulických poměrů koryta malých rozměrů a také vzhledem k velkému podílu biologických opatření je nezbytný i specifický technicko - biologický přístup k řešení zahrazovacích úprav bystřin. To se týká především návrhu trasy úpravy koryta, podélného a příčného profilu upraveného koryta, opevnění koryta, příčných spádových objektů a vegetačních úprav. Na rozdíl od klasických zahrazovacích metod, založených na zvyšování odolnosti koryta jeho opevněním a na sedimentaci transportovaných splavenin v určených prostorech, spočívá budoucnost oboru v ochraně koryt snížením energie vodního proudu, v omezování rozsahu bystřinné eroze a v racionální regulaci splaveninového režimu.
Trasa úpravy
Vedení trasy úpravy závisí na charakteru vodoteče a na terénních poměrech. Koryta bystřin a horských potoků probíhají ve sklonitém terénu a v heterogenním, často kamenitém až balvanitém půdním profilu. Tomu odpovídá přirozený průběh trasy koryta, která je nepravidelná a je plně přizpůsobena průběhu horského údolí či erozní úžlabiny. Podhorské potoky protékají většinou aluviálními náplavy v širších údolích. Často se vytvoří aluviální niva, která je dostatečně široká k tomu, aby se rozvinula meandrující trasa. Z vodohospodářského ani z ekologického hlediska není vhodné při zahrazovací úpravě takovou trasu napřimovat, i když bude nutná pomístná stabilizace narušených břehů a ztíží se využívání pobřežních pozemků. Současný trend v intenzitě využívání pozemků v nivě, mimo intravilány obcí, však takové řešení umožňuje.
Charakter přirozené trasy horských potoků se blíží spíše půdorysnému vedení bystřin. Větší část trasy je obvykle nepravidelná a zcela podřízená morfologickým poměrům území. Obecná zásada střídání protisměrných oblouků při návrhu trasy, známá z úprav vodních toků, má význam pouze tam, kde půdorysný průběh koryta je výsledkem činnosti toku procházejícího aluviálním půdním profilem v nivě dostatečné šířky. Při zahrazovacích úpravách je proto třeba vycházet z kategorie toku a návrh nové trasy co nejvíce přizpůsobit přírodním poměrům s přihlédnutím ke způsobu využívání pobřežních pozemků.
Podélný profil úpravy
Při návrhu podélného profilu úpravy se řeší sklon nivelety dna a volí se hloubka koryta, a to ve vazbě na požadovanou průtočnou kapacitu a stabilitu koryta. Vhodný je postup využívající metodu kompenzačního, resp. stabilního sklonu, která je založena na zrnitostním rozboru splaveninového dna. Úprava dna ve stabilním sklonu nevyžaduje souvislé opevňování dna koryta, spolehlivost této metody závisí na volbě vhodného výpočetního vztahu, co nejlépe vystihujícího dané podmínky. Hloubka koryta se volí především podle požadované průtočné kapacity koryta a měla by odpovídat morfologické členitosti terénu. Příliš velké hloubce upravovaného koryta odpovídá jeho příliš malá šířka, to však vzdaluje tok přírodním poměrům.
Niveleta dna se při úpravě vždy vyrovnává a dělí na úseky jednotného podélného sklonu, často s použitím spádových objektů. Tento klasický přístup patrně nejvíce zasahuje do přírodního stavu toku a je ve většině případů hydraulicky nevýhodný, protože oproti přírodnímu korytu snižuje odpory proudění vody a zvyšuje její energii a tím i destrukční účinky v korytě.
Stabilita koryta přírodního toku závisí především na míře tlumení energie proudící vody turbulencemi v nepravidelném korytě, v tomto smyslu jsou účinné především nerovnosti dna a břehů v podélném směru. Racionální řešení stabilizace upravovaného koryta proto spočívá především v zachování podélné nerovnosti nivelety dna bystřinného toku, tedy ve střídání výmolů a tůní s větší a brodových úseků s menší hloubkou vody v dostatečně velké frekvenci. To je vhodné i z ekologického hlediska.
Příčný profil koryta
Při zahrazovacích úpravách i při prohrábkách koryta se obvykle navrhuje průtočný profil ve tvaru jednoduchého lichoběžníku. To však vede k některým funkčním nedostatkům. Pokud jsou dimenze průtočného profilu navrženy pouze na návrhový průtok velké vody, bude při nižších průtocích docházet k zanášení koryta, zejména v úsecích rozšíření koryta, např. v návaznosti na mostní objekty. Jestliže je totiž kapacita koryta pod mostním objektem menší než kapacita mostního profilu, dojde k zatopení výtokové sekce mostu dolní vodou a tím ke snížení jeho průtočnosti a k intenzivní sedimentaci splavenin.
Zejména ve sklonitých terénech vede užití jednoduchého lichoběžníkového profilu ke kanalizaci toku. Proti přirozenému stavu se koryto obvykle prohloubí, jeho dno se rozšíří, a výmoly, tůně a brody ve dně se vyrovnají. Takový stav je také ekologicky nežádoucí. Uvedené nepříznivé hydrotechnické a ekologické důsledky lze většinou eliminovat návrhem dvojitého profilu, jehož kyneta je navržena na normální průtoky vody a průtoku velké vody je vyhrazena horní, za normálních stavů suchá část průtočného profilu.
Opevnění koryta
Úkolem opevnění je zvýšení odolnosti a stability celého koryta. Při volbě druhu a rozsahu opevnění je třeba mít na paměti, že optimálním způsobem stabilizace koryta je utlumení energie proudící vody na míru, která stabilitu dna a břehů nenaruší. Tlumení energie se dosáhne vysokou drsností stěn, prvky drsnosti odebírají vodě její energii mechanickým působením, a to v míře, úměrné jejich velikosti.
Pokud se při úpravě použije ke stabilizaci koryta hladkých opevňovacích prvků, např. dlažby, odpory proudění se oproti původnímu přírodnímu stavu výrazně sníží, energie proudu se zvýší (úměrně čtverci přírůstku rychlosti). Opevněné koryto bude stabilní za předpokladu dostatečné odolnosti opevnění v celé jeho ploše a zvýšená energie se přenese do níže ležících úseků. Avšak i drobná poškození opevnění nebo poruchy proudění mohou vést k destrukci opevnění i koryta bystřiny. Způsob a volba prvků opevnění koryta také významně ovlivňují náklady stavby, účinnost, životnost i vliv na prostředí. Typ opevnění se dosud většinou přizpůsobuje místní tradici, technologickým možnostem zhotovitele a ekonomickým možnostem zadavatele. S ohledem na funkci a chování opevňovacích prvků v korytě lze vymezit opevnění poddajné a nepoddajné, drsné a hladké.
Nepoddajné opevnění, tj. dlažba z kamene, tvárnic, velkých prefabrikátů, betonu, je sice nákladné, vzhledem k velké odolnosti však obstojí i při vysokých rychlostech vody. Dlažby z těchto prvků, kromě kamene, jsou i technologicky velmi výhodné. Při svém zabudování však zcela mění charakter vodoteče a zastavují další vývoj koryta, při použití cementového pojiva navíc zamezují komunikaci podzemní vody přilehlých pozemků s vodou v toku. Použitím toho opevnění se likviduje biologicky účinná vrstva dna. Takové opevnění je obvykle hladké. Dlažby se používají především v případě vysoké rychlosti proudění vody. Nepoddajné opevňovací prvky se však nepřizpůsobí místní deformaci koryta a poškození se vlivem vysoké kinetické energie vodního proudu obvykle šíří na delším úseku. Ve velkých sklonech nivelety nejsou ani zajišťovací pasy a prahy schopny takto vzniklé poškození dna či břehů koryta lokalizovat.
Poddajné opevňovací prvky, především zápletový nebo laťový plůtek, kamenné rovnaniny, pohozy a záhozy, haťové konstrukce a vegetační opevnění, jsou většinou levnější než dlažby, mají však menší odolnost vůči proudící vodě. Tyto druhy opevnění zvyšují drsnost koryta a tím působí výrazné tlumení energie vodního proudu, což je jejich největší předností. Pokud je takové opevnění vhodně navrženo a kvalitně provedeno odolává dostatečně účinkům velkých vod, zejména proto, že se svou pružností přizpůsobí místním poškozením a zabrání jejich lavinovitému rozšíření na delší úseky úpravy. Také z ekologického hlediska je používání drsných a poddajných druhů opevnění vhodné, protože většinou nezastaví vývoj podélného profilu, umožní vytvoření oživené dnové vrstvy a přispěje k udržení přírodě blízkého charakteru upraveného vodního toku.
Příčné spádové objekty
Nejčastěji užívanými typy příčných spádových objektů jsou prahy s výškou (spádem) do 0,3 m, stupně výšky obvykle do 2,0 m a skluzy. Má-li však vložením spádového objektu dojít ke snížení dynamických účinků vodního proudu na dno a břehy koryta, musí být energie proudění skutečně snížena. Předpokladem účinnosti zahrazovací úpravy, založené na snížení podélného sklonu dna, je dostatečná hydraulická účinnost spádových objektů, spočívající v utlumení energie přepadající vody. Toho lze u stupňů dosáhnout pouze v podjezí, u skluzů na skluzové ploše a v podjezí. Zásadně je proto nutno při říčním proudění v trati pod objektem zabezpečit v podjezí vznik vzdutého vodního skoku, obvykle s použitím prohloubeného vývaru, při bystřinném proudění pod objektem zřídit velmi drsné dopadiště. Prohloubený vývar při bystřinném proudění způsobí obvykle poruchy proudění, které ohrožují stabilitu koryta pod objektem.
Přehrážky
Přehrážky se používají buď jako konsolidační objekty ke stabilizaci horní tratě, nebo jako retenční objekty k zastavení chodu splavenin a k jejich akumulaci v určeném prostoru. Každá přehrážka má účinky jak konsolidační, tak retenční. Přehrážka je typickým poldrem, tj. suchou nádrží, která je ve funkci pouze při průtoku velkých vod. Konstrukce, materiál a celkové uspořádání přehrážek má v praxi mnoho variant. Retenčního účinku se dosahuje vzdutím hladiny v průtočném profilu, zúženém různým způsobem, nejčastěji průceznými otvory. K sedimentaci splavenin proto dochází v prostoru konce vzdutí, to je v určité vzdálenosti od tělesa přehrážky, která se různí podle výšky vzdutí a tedy podle daného průtoku vody. Postup zaplňování retenčního prostoru je tak možno do určité míry ovlivnit dimenzováním průtočného profilu přehrážky pro normální průtoky, a tím určit výšku vzduté hladiny vody při určitém průtoku.
Migrační prostupnost vodního toku
Hlavní výtkou, které se dostává zahrazovacím úpravám ze strany ekologických zájmů, je přerušení migrační spojitosti potoka či bystřiny výstavbou příčných spádových objektů a přehrážek. Je nesporné, že požadavek na zachování přirozené migrační spojitosti koryta je oprávněný a že je třeba hledat zahrazovací metody a konstrukce, které to umožní. Řešení tohoto úkolu však vyžaduje více než jen změnu metod a úpravu objektů. Je nutno především pro upravovaný tok zaznamenat a vyhodnotit přirozené podmínky migrační spojitosti, tj. průtokové poměry, výskyt, umístění a rozměry přirozených překážek v toku, jejich charakter a dále vymezit okruh bioty vázané na danou lokalitu. K vymezení bioty je vhodné provést ichtyologický, popř. i hydrobiologický průzkum v přirozených úsecích řešeného vodního toku obvyklými metodami. Pro posouzení biologických požadavků na migrační prostupnost potočních a bystřinných koryt lze uvést nejdůležitější požadavky.
Migrující larvy vodního hmyzu jsou důležitou součástí bioty potoční vody, ve většině případů nejsou schopny překonávat příčné překážky i malých rozměrů. Pro zajištění migrace jsou vhodné různé šikmé plochy, tj. desky, klády, šikmé zdrsněné betonové plochy a průlezy v konstrukci objektu.
Plži jsou převážně schopni překonat šikmou vlhkou nebo mokrou plochu, např. fošnu, nemohou však překonat silnější vodní proud. Mlži nepřekonají žádnou bariéru v korytě, i přirozenou. Raci překonávají překážky v toku o výšce do 30 cm a mohou migrovat vhodným rybochodem s drsnými stěnami a mírným proudem vody.
Migrující mihule vyhledávají trdliště plutím proti proudu na vzdálenost desítek až stovek metrů. Šplhavost je omezena, stejně tak i schopnost přelézání či prolézání překážek, nikdy nevyskakují nad hladinu. Migraci umožní použití balvanitých drsných skluzů, stupně nivelety jsou pro mihule neprostupné. Vranka pruhoploutvá není schopna skoku ani přeplouvání vyšších překážek v korytě. Pokud se přirozeně vyskytuje, je nedílnou součástí vyvážené ichtyocenózy a představuje limitní požadavky na migrační prostupnost. Pro vranku je průchodný zdrsněný skluz ve sklonu do 33 %, např. s betonovým dnem a s kameny vystupujícími asi o 100 mm. Pstruh obecný je schopen překonávat objekty se svislou hranou přepadu asi do 600 mm, mimo období tření dokonce i stupně výšky až 1 m. Podmínkou je dostatečná hloubka vody pod objektem, zhruba stejná jako výška překážky.
Konstrukční řešení objektů
Konstrukce migračně prostupných objektů by měla být jednoduchá a současně nesmí narušit stabilitu objektu. Každý takový objekt je třeba důsledně hydrotechnicky posoudit, aby se ověřila jeho hydraulická účinnost a vlastní stabilita. Vhodné je řešit migrační prostupnost buď volbou vhodného typu objektu, nebo jednoduchou úpravou konstrukce. Používání dodatečných prvků, např. obtokových kanálů a žlabů, je možné jen někdy a je technicky náročné a značně nákladné. Pro použití v korytech horských potoků a bystřin lze doporučit především použití skluzů s vysokou drsností a přehrážek, popř. stupňů se středovým průtočným otvorem ve dně koryta. Toto řešení je jednoduché, za předpokladu řádné údržby účinné a bylo prakticky vyzkoušeno na stavbách hrazení bystřin u nás i v cizině; vyžaduje ovšem pečlivé statické posouzení objektu.
Kromě příčných spádových objektů mohou migrační spojitost výrazně omezit propustky a mostky. Jejich průtočné profily jsou obvykle uzpůsobeny tak, že při normálních průtocích je hloubka vody na rozšířeném dně zcela nedostatečná a za vysokých průtoků je vlivem vzdutí vody nad objektem rychlost proudění vody zcela extrémní. Potlačit tento bariérový efekt lze především zvýšením drsnosti dna mostního profilu nebo mírným vzdutím vody pod objektem tak, aby za normálních průtoků byl profil pro biotu průchodný.