NĚKOLIK POZNÁMEK K POJMU “LES” PODLE § 2, PÍSM. a) LESNÍHO ZÁKONA
JUDr. Ing. Martin Flora - Fakulta lesnická a dřevařská MZLU Brno
Lesní právo na území České republiky přinejmenším od počátků své moderní historie založené rakouským lesním zákonem (císařský patent č. 250/1852 Rgbl.) pracuje se dvěma základními pojmy, které mu slouží zejména k vymezení vlastní věcné působnosti, - s pojmem “lesní půda” (císařský patent č. 250/1852 Rgbl.), popř. “lesní fond” (zákon č. 166/1960 Sb.), “lesní půdní fond” (zákon č. 61/1977 Sb.) či “pozemek určený k plnění funkcí lesa” (zákon č. 289/1995 Sb.), a s pojmem “les”, obsaženým ve všech uvedených předpisech. Je ovšem pozoruhodné, že zatímco pojem “lesní půda” a všechny jeho pozdější “kvaziekvivalenty”1) jsou ve jmenovaných předpisech obsáhle definovány, objevila se v českém lesním právu první definice pojmu “les” až v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále LesZ).
Popsaný rozpor - neexistence legální definice “lesa” - byl samozřejmě od počátku znám2) a některými autory v něm byl spatřován dokonce problém, který považovali za vhodné odstranit 3). Ovšem až 1. leden 1996 můžeme považovat za jakési datum narození “lesa” jako pojmu, jehož obsah není naplněn pouze výkladovou praxí, nýbrž přímo normativním textem. Není však cílem této úvahy popisovat peripetie, kterými se vývoj této části lesního práva ubíral - pozornost bude věnována současnému stavu a některým otázkám, které při výkladu a aplikaci pojmu “les” v platném právu mohou vyvstat.
PROSTŘEDÍ LESNÍCH POROSTŮ
Lesem se podle § 2, písm. a) LesZ rozumí “lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa”. Již na první pohled zaujme, že pojem “les” zahrnuje i “prostředí lesních porostů”. Ačkoliv se v lesním zákoně nedozvíme nic bližšího o tom, co všechno se “prostředím lesních porostů” míní, resp. z čeho se takové “prostředí lesních porostů” skládá, nelze se vyhnout analogii iuris a nevyložit zmíněný pojem pomocí pojmu “životní prostředí”, kterým se ve smyslu § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, rozumí “vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie”. “Prostředím lesních porostů” by pak mělo být přinejmenším vše, co vytváří přirozené podmínky existence porostu včetně jmenovaných hmotných složek. To je závěr patrně zcela správný z hlediska lesnické fytocenologie či ekologie, ovšem neudržitelný z hlediska práva. Důvodem takto kategorického tvrzení je zejména skutečnost, že lesní zákon na mnoha místech pracuje s jiným klíčovým pojmem, s pojmem “vlastník lesa” (za kterého je pro účely LesZ ve smyslu jeho § 58, odst. 1 považován i “nájemce lesa” či “podnájemce lesa”), jehož obsah není blíže specifikován, takže nezbývá, než jej (opět per analogiam iuris) naplnit pomocí ustanovení jiných předpisů vymezujících vlastníka a vlastnické právo (zejména § 123 a násl. občanského zákoníku) a výkladem obsahu pojmu “les”. Pokud by pak “prostředí lesních porostů” tvořené ovzduším, vodou, půdou, organismy etc. bylo označeno za součást lesa jako právního pojmu, museli bychom připustit, že předmětem vlastnického práva vlastníka lesa jsou mimo jiné též zmíněné ovzduší či podzemní voda. Považovat však tyto pradávné “rei omnium communes”, tedy věci všem lidem společné, za možný předmět vlastnického práva a tedy i vlastnických dispozic, je myšlenka v českém právu velmi revoluční, s níž dosavadní veřejnoprávní úprava nakládání s ovzduším či vodou (srov. zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, či zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, oba v platném znění) ani právo soukromé (předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 občanského zákoníku mohou být pouze věci, byty, nebytové prostory a pokud to jejich povaha připouští, též práva nebo jiné majetkové hodnoty) vůbec nepočítá, i když by její prosazení v některých případech mohlo přinést prospěch nejen vlastníkům lesa, ale snad i lesu samotnému4). Proto je zařazení “prostředí lesních porostů” do právního pojmu “les” krajně problematickým počinem, čehož si je patrně vědom i autor nejpreciznějšího komentáře k zákonu č. 289/1995 Sb., který u nás byl dosud publikován, Jiří Staněk, když k § 2 zákona uvádí, že les je vymezen “jako spojení lesních porostů a pozemků určených k plnění funkcí lesa”, aniž by “prostředí lesních porostů” věnoval sebemenší zmínku5).
POTÍŽE SE SPOJKOU “A”
Otázka “Co si počít s prostředím lesních porostů?” však není jedinou otázkou, kterou je možno si při hledání obsahu pojmu “les” klást, a sama o sobě má spíše okrajový význam. Zajímavější a co do důsledků případné odpovědi i závažnější je otázka poměru, který vůči “lesu” jako pojmu i vůči sobě navzájem mají pojmy “lesní porosty” a “pozemky určené plnění funkcí lesa”. Zopakujeme-li text § 2, písm. a) LesZ: “Pro účely tohoto zákona se rozumí ... lesem lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa”, nemůžeme přehlédnout nejednoznačné postavení spojky “a” použité zákonodárcem. Výroková logika, jejíž pravidla se při výkladu textu právního předpisu uplatňují více, než při výkladu obecného jazyka, připouští, aby spojka “a” hrála dvojí roli, a to buď roli tzv. logického součtu (v takovém případě lze, zjednodušeně řečeno, spojku “a” nahradit spojkou “nebo”) nebo roli tzv. logického součinu (zde lze “a” nahradit obratem “a současně”). Z § 2, písm. a) LesZ však není zřejmé, jaká z rolí byla této spojce přisouzena v daném případě. Pro logický součet svědčí např. text další definice obsažené v § 2 LesZ, a to definice “škodlivých organismů” zakotvená v písm. g), podle níž se škodlivými organismy rozumí “původci chorob lesních porostů a rostlinní nebo živočišní škůdci lesních porostů”. Uvedené vyjádření znamená zcela nepochybně, že za škodlivé organismy je pro potřeby lesního zákona nutno považovat jak (samostatně) původce chorob lesních porostů, tak (samostatně) rostlinné nebo živočišné škůdce. Stejně tak však jiná definice v témže paragrafu, a to definice “hospodářských souborů” podle písmene r), představuje zcela nepochybně logický součin, když stanoví, že hospodářskými soubory jsou “jednotky diferenciace hospodaření v lesích stanovené v rámci přírodních lesních oblastí a charakterizované funkčním zaměřením, přírodními podmínkami a stavem lesních porostů”, což nelze vykládat jinak, než že hospodářské soubory jsou jak stanoveny v rámci přírodních lesních oblastí, tak současně charakterizovány funkčním zaměřením etc. Je tedy zřejmé, že něco jako “obvyklý účel” pro použití spojky “a” v § 2 LesZ neexistuje. Současně platí, že k uvedeným jednoznačným závěrům o významu spojky “a” v definicích podle § 2, písm. g) a r) LesZ vede v prvním případě věcná znalost (škodlivými organismy nemusí být jen rostlinní či živočišní škůdci, nýbrž např. i viry či houby jako původci chorob lesních porostů), ve druhém případě gramatická skladba věty (použití přídavných jmen “stanovené ..... a charakterizované”), což jsou pomůcky, které lze v případě definice “lesa” k nalezení jednoznačného řešení díky níže popsaným logickým překážkám použít jen obtížně.
V pátrání po významu spojky “a” v § 2, písm. a) tedy nezbývá, než ověřit pravdivost a věcnou i právní správnost obou alternativ, které se při jejím výkladu nabízejí, posouzením jejich přijatelnosti v dalším kontextu lesního zákona.
KONCEPCE LOGICKÉHO SOUČTU
Pro takové ověření (a koneckonců i pro lepší názornost) použijme současně jejich zobrazení tabulkou sestavenou v systému tzv. Booleovské algebry, kde 0 je symbolem pro “nepravdu” a 1 symbolem pro “pravdu”. Alternativu, v níž bude “a” figurovat jako logický součet nazvěme koncepcí logického součtu, druhou alternativu pak koncepcí logického součinu. V prvním případě lze definici lesa znázornit takto:
| Pozemky určené k plnění funkcí lesa | Lesní porosty s jejich prostředím | Les |
| 0 | 0 | 0 |
| 0 | 1 | 1 |
| 1 | 0 | 1 |
| 1 | 1 | 1 |
což v jazykovém vyjádření znamená, že “lesem” ve smyslu lesního zákona by byly jak pozemky určené k plnění funkcí lesa jako samostatné nemovité věci (bez ohledu na přítomnost lesního porostu), tak i samostatně lesní porosty s jejich prostředím (bez ohledu na skutečnost, zda rostou na pozemcích určených k plnění funkcí lesa či nikoliv6). Současně by o “les” šlo též u pozemků určených k plnění funkcí lesa pokrytých lesními porosty, což by byl nepochybně nejčastější případ. Pokud ovšem na koncepci logického součtu přistoupíme, musíme se vypořádat se skutečností, že tato koncepce nerespektuje možnost oddělení právního režimu pozemků určených k plnění funkcí lesa od právního režimu lesních porostů existující v oblasti soukromého práva. Tam (čti v soukromém právu) je totiž přípustné, aby trvalý porost (a lesní porost je takovým trvalým porostem) měl jiného vlastníka, než pozemek, na něž roste (ačkoliv je jinak jeho součástí). Tuto možnost ostatně po tzv. malé novele (zákon č. 67/2000 Sb.) výslovně připouští i sám lesní zákon, když v § 33, odst. 3, větě třetí stanoví, že “Má-li těžba překročit 3 m3 na 1 ha lesa za kalendářní rok, musí vlastník lesa, jakož i ten, kdo koupil stojící lesní porost, i ten, kdo provádí těžbu, předem písemně vyrozumět orgán státní správy lesů a doložit vyjádření příslušného odborného lesního hospodáře”. Pokud by ovšem “lesem” byl jak lesní porost, tak i pozemek určený k plnění funkcí lesa, a pokud by každý z nich měl jiného vlastníka, byl by jak vlastník pozemku, tak i vlastník porostu vlastníkem lesa se všemi právy a povinnostmi, které z této skutečnosti vyplývají - oba by např. byli povinni provádět těžbu nahodilou ve smyslu § 33, odst. 1 LesZ, vést lesní hospodářskou evidenci podle § 40, odst. 1 téhož, oba by měli právo na náhradu újmy podle § 11, odst. 3 LesZ, předběžný souhlas MZe podle § 4, odst. 2
LesZ by vyžadovaly i právní úkony, kterými by se nakládalo s lesními porosty ve vlastnictví státu, neboť by šlo o nakládání se státním lesem atd. Takovéto závěry jsou ovšem zjevně absurdní, nehledě k tomu, že i z citovaného ustanovení § 33, odst. 3, věta třetí LesZ po malé novele vyplývá vůle zákonodárce vlastníka stojícího lesního porostu za vlastníka lesa nepovažovat. Koncepce logického součtu tedy neobstojí.
KONCEPCE LOGICKÉHO SOUČINU
Jak vypadá situace v případě, že “a” budeme považovat za logický součin? Tabulkově znázorněné výsledky při aplikaci Booleovské algebry jsou následující:
| Pozemky určené k plnění funkcí lesa | Lesní porosty s jejich prostředím | Les |
| 0 | 0 | 0 |
| 0 | 1 | 0 |
| 1 | 0 | 0 |
| 1 | 1 | 1 |
Pokud závěry obsažené v tabulce opět vyjádříme slovy, lze v koncepci logického součinu za “les” považovat pouze pozemky určené k plnění funkcí lesa pokryté lesními porosty. Takový závěr je v souladu se shora citovaným výkladem obsaženým v komentáři k lesnímu zákonu7) na první pohled nevyvolává pochybnosti. Na pohled druhý se však ani zde nevyhneme problémům, které opět souvisí především s vlastnickým právem a s pojmem “vlastník lesa”. Pokud by lesem byly pouze pozemky určené k plnění funkcí lesa pokryté lesními porosty, nebylo by možné použít pojem vlastník lesa pro označení vlastníka pozemku určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se lesní porost nenachází. Nejen že by pak vlastníkem lesa nebyl např. vlastník lesního průseku či lesní cesty - důsledky koncepce logického součinu by byly dokonce tak absurdní, že by vlastník lesa po smýcení lesního porostu přestal být vlastníkem lesa a stal by se jakýmsi nepojmenovaným vlastníkem pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Současně by pro něj přestaly platit povinnosti adresované vlastníkům lesa - např. povinnost obnovovat lesní porosty stanovištně vhodnými dřevinami podle § 31, odst. 1 lesního zákona. Avšak jsou to nejen tyto konsekvence, které nás nutí i koncepci logického součinu odmítnout - pokud bychom tak neučinili, neplatilo by pro pozemky určené k plnění funkcí lesa bez lesních porostů např. pravidlo o nutnosti použití biologicky odbouratelných olejů a hydraulických kapalin zakotvené v § 32, odst. 8, věta druhá LesZ, jelikož je vázáno výslovně na “les”. Přijetí koncepce logického součinu by dokonce znamenalo, že nezpevněné lesní cesty, průseky, holiny atd. a tzv. jiné pozemky podle § 3, odst. 1, písm. b) nespadají do obecného užívání lesa podle § 19 a násl. LesZ, neboť v jejich případě o žádný “les” nejde, což však evidentně neodpovídá záměrům zákonodárce vyjádřeným mimo jiné v § 20, odst. 1, písm. j), zakazujícím jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo saních mimo lesní cesty nebo vyhrazené trasy - toto vyjádření a contrario např. lesní cesty do rámce obecného užívání lesa a tím i do rámce pojmu “les” zařazuje. Spojku “a” v § 2, písm. a) LesZ tedy nemůžeme považovat ani za logický součin.
ZÁVĚR
Co tedy “les” v režimu lesního zákona je? Z rozboru koncepce logického součtu vyplývá, že vlastníkem lesa je vždy vlastník pozemku určeného k plnění funkcí lesa, a naopak, že vlastník lesního porostu nemusí být vlastníkem lesa. “Lesem” tak bude vždy pouze pozemek určený k plnění funkcí lesa - samostatný lesní porost ovšem “lesem” není. Z rozboru koncepce logického součinu je pak zřejmé, že pojem “les” nemůže být omezen pouze na případy současného výskytu pozemků určených k plnění funkcí lesa a lesních porostů - o “les” jde i tehdy, hovoříme-li o pozemku určeném k plnění funkcí lesa, na němž se žádný lesní porost nenachází. Zdá se proto, že skutečnému významu tohoto pojmu (pomineme-li sporné “prostředí lesních porostů”) nejlépe odpovídá následující tabulka:
| Pozemky určené k plnění funkcí lesa | Lesní porosty s jejich prostředím | Les |
| 0 | 0 | 0 |
| 0 | 1 | 0 |
| 1 | 0 | 1 |
| 1 | 1 | 1 |
Podle ní je “lesem” s ohledem na všechny souvislosti zásadně pozemek určený k plnění funkcí lesa, bez zřetele k tomu, zda na něm roste či neroste lesní porost. Ten ostatně je, jak již bylo uvedeno, v režimu soukromého práva považován za součást pozemku, na němž roste, takže není-li sjednáno nebo zákonem stanoveno něco jiného, sdílí porost právní osud pozemku. Nabízí se proto jediný závěr - rozlišení pojmů “les” a “pozemek určený k plnění funkcí lesa” je pouze rozlišením kosmetickým, neboť oba pojmy mají v právním smyslu totožný obsah. Ačkoliv jde o závěr poněkud překvapivý (při výkladu právního předpisu zvláště v definičních částech bývá zpravidla aplikována tzv. zásada racionálního zákonodárce, založená na myšlence, že pokud zákonodárce definuje v právní předpisu dva pojmy zvlášť, chce tím říci, že mezi nimi existuje rozdíl), všechny uvedené argumenty svědčí v jeho prospěch. Opominutí zásady racionálního zákonodárce v daném případě současně zakládá úvahy o smyslu další existence dvou pojmů se stejným obsahem, jakými pojmy “les” (§ 2, písm. a) LesZ) a “pozemek určený k plnění funkcí lesa” (§ 3 téhož) jsou.
Uvedené vývody odpovídají i legislativně-terminologické praxi existující ve všech okolních státech (s výjimkou Slovenska), kde lesní právo mezi “lesem” a “pozemkem určeným k plnění funkcí lesa” nerozlišuje a hovoří pouze o “lese” jako o pozemku s definovanými vlastnostmi. Není patrně zapotřebí ani dodávat, že za součást lesa v právním smyslu v těchto státech není považováno “prostředí lesních porostů”. Ačkoliv je možno pochopit, že uším mnoha lesníků nebudou předkládané úvahy týkající se slova téměř posvátného lahodit, budiž zdůrazněno, že mimoprávní, věcná náplň pojmu “les” zachycená např. v Lesnickém naučném slovníku8) zůstává samozřejmě nedotčena. V právu (nejen lesním) je ovšem pojmová definice málokdy definicí reálnou - je především (a vždy) definicí nominální9) vymezující význam pojmu pro účely právního předpisu bez ohledu na možné věcné nepřesnosti. Současně je, řečeno slovy významného českého právního teoretika Viktora Knappa, nutné používat ji “s mírou” a “jen tehdy, lze-li spolehlivě soudit, že definice je v daném případě potřebná, aby odstranila eventuální možnou nejasnost, aniž by zároveň hrozila vyvoláním jiné a aniž by způsobila nežádoucí přílišnou rigidnost právní normy”10). Není jisté, že zmíněné předpoklady jsou v případě definice pojmu “les” splněny.
Všechny výše uvedené poznámky a učiněné závěry, na což je nutné zvlášť upozornit, mají ovšem pro aplikaci lesního zákona omezený význam a chtějí posloužit pouze jako ukázka toho, jaké možnosti skýtají pojmové definice obsažené v právních předpisech z hlediska zamezení nebo naopak umožnění výkladových sporů i v těch případech, kdy je obsah pojmu na první pohled zcela nepochybný. Naznačená vnitřní logická rozpornost definice pojmu “les” je především odbornou zajímavostí, méně pak možným zdrojem nedorozumění - v žádném případě nejde o fatální vadu předpisu. Pojem “les” sám není jediným pojmem, který je lesním zákonem definován způsobem umožňujícím vznik nejasností - ty se objevují např. při aplikaci pojmu “ochrana lesa” podle § 2, písm. e) LesZ ve vztahu k § 19, odst. 3 téhož. Podrobný rozbor v tomto ohledu však překračuje možnosti tohoto textu, jenž má sloužit jako pokus o nalezení právního významu jednoho ze základních pojmů českého lesního práva a dokument o sémantických potížích, do kterých se toto právo pojmovou duplicitou podtrženou existencí dvojí definice při stejném právním významu pojmů “les” a “pozemek určený k plnění funkcí lesa” dostává. Současně snad může být přes svůj “právně technokratický” charakter užitečný i jako námět pro budoucí změny lesního zákona.
Práce byla připravena s finanční podporou Grantové agentury České republiky (GA ČR) v rámci projektu reg. č. 402/00/P060.
1) Novotvar “kvaziekvialent” má vyjádřit skutečnost, že ačkoliv jsou si pojmy “půda”, “půdní fond”, “lesní půdní fond” a “pozemek určený k plnění funkcí lesa” obsahově velmi blízké, nejsou (s ohledem na to, jak jsou v citovaných předpisech definovány) zcela totožné.
2) Např. Horna, F., Daňha, J., Ministr, J.: Komentář lesních zákonů a nařízení. Praha. V. Linhart 1937, s. 18.,; Zásměta, V., Böhm, A.: Lesní zákon, prováděcí vyhláška k němu a další právní předpisy týkající se lesního hospodářství. Praha. Státní zemědělské nakladatelství 1962, s. 45; Šilar, J. a kol.: Lesní zákon a předpisy související. Praha. Státní zemědělské nakladatelství 1980, s. 17.
3) Např. Pelikán, H.: Nový lesní zákon, Československý les, 1927, s. 431.
4) Za porušení § 11, odst. 1 lesního zákona by nebylo nutné považovat pouze situace, kdy je poškozen lesní porost, nýbrž i situace, kdy je poškozeno např. ovzduší v lesním porostu, neboť tím by byl eo ipso poškozen též les ve smyslu své definice. Není následně obtížné představit si důsledky, jaké by pak přijetí popsané právní koncepce mělo např. na průběh dokazování v řízeních o náhradu škody vedených proti znečišťovatelům ovzduší.
5) Staněk, J.: Lesní zákon v teorii a praxi. Úplné znění zákona s komentářem. Písek. Matice lesnická 1996, s. 13.
6) Vznik takové situace je však per definitionem ve vztahu k § 3 lesního zákona prakticky vyloučen.
7) Staněk, J.: Lesní zákon v teorii a praxi. Úplné znění zákona s komentářem. Písek. Matice lesnická 1996, s. 13.
8) Kolektiv: Lesnický naučný slovník. Praha. Agrospoj Praha 1994.
9) Knapp, V.: Teorie práva Praha. C.H. Beck. 1995, s. 123.
10) Tamtéž s. 124.