VYUŽITÍ ŘÍZKOVANCŮ SMRKU V IMISNÍCH OBLASTECH
Ing. Oldřich Hrdlička - Oblastní inspektorát LČR, s. p., Plzeň
V první polovině devadesátých let vrcholily těžby imisemi poškozených porostů v západní části Krušných hor. Stovky hektarů lesa v klimaticky nejexponovanějších lokalitách byly těženy a vznikaly tak kalamitní holiny o výměře i několika desítek hektarů. Poškození porostů sice nebylo plošným rozsahem srovnatelné s částí Krušných hor na východ od Klínovce, přesto pohledy na šedivé komplexy lesů a šířící se kalamitní holiny byly v těchto letech zdrcující.
Kalamitní holiny, většinou silně zabuřenělé, bylo potřeba zalesnit. Prováděla se nákladná příprava půdy pomocí buldozerů, bagrů, intenzivně se hnojilo. Roční umělá obnova dosahovala na těchto lokalitách až několika set hektarů. Pro umělou obnovu lesa byl používán dostupný sadební materiál vypěstovaný často ze semen dřevin, které neprošly vývojem v imisní zátěži (např. semeno břízy dodávaly do Krušných hor celé Čechy). Udržet kultury vyžadovalo intenzivní péči, obrovské náklady a přitom jejich dlouhodobější perspektiva je i v dnešní době nejistá (např. hynutí břízy nebo smrku před několika lety). Koncepční, promyšlená práce orientovaná na místní genofond lesních dřevin se prováděla omezeně nebo téměř vůbec ne a byla až na konci zájmu lesních závodů.
VÝZKUM A PRAXE
V roce 1985 vzniklo u Západočeských státních lesů, přímo na podnikovém ředitelství, specializované pracoviště lesnické genetiky, tzv. semenářsko-šlechtitelská stanice, prakticky zaměřené na zachování a reprodukci genofondu cenných dřevin. Teoreticky se opíralo o výsledky pracovišť lesnického výzkumu, především plzeňské Sofronky. Propojení lesnické praxe s výzkumem začalo přinášet nové myšlenkové postupy a pohledy na les. Zvlášť markantní byla změna v dosavadním statickém vnímání lesních společenstev a úloze jednotlivých dřevin v nich. Začínalo se vidět a přemýšlet o tom, co při stereotypním přijímání schémat, úřednické direkci a řešení každodenních provozních povinností, praktický lesník prostě vidět nemohl nebo nesměl. Především to byl pohled na les jako na komplex prvků, kde každý jedinec plní svoji funkci, vše na sobě závisí a tím se i společně vyvíjí (koevoluce). Jedinec tu vystupuje jako nositel neopakovatelných hodnot v dynamicky se měnícím a vyvíjejícím ekosystému. V imisních oblastech se ještě zvýrazňovala potřeba tohoto nového odlišného přístupu, neboť zbytky původního genofondu mizely velmi rychle a bez náhrady. S genofondem nebylo žádoucí pracovat chaoticky, bylo ale nutné jednat rychle, razantně, racionálně a z pozice, která by měla dostatečnou a rozhodovací váhu. Proto bylo tak významné založení specializovaného pracoviště lesnické genetiky právě na podnikovém ředitelství a vypracování semenářsko-šlechtitelského programu, jehož podstatnou částí bylo vymezení priorit, odpovědnosti a harmonogramu prací.
AUTOVEGETATIVNÍ MNOŽENÍ SMRKU
Součástí navrženého programu bylo i autovegetativní množení smrku. V Krušných horách, v nejvíce postižených starých odumřelých nebo usychajících porostech, určených ke kalamitní těžbě, nás upoutaly ojedinělé smrky, výrazně se odlišující od ostatních svou vitalitou. Pod těmito smrky v extrémních půdních podmínkách (pH 2,8) se nacházely i sporadické nálety. Podchytit staré vitální smrky, které dokázaly odolat mnoha nepříznivým vlivům a dále je reprodukovat, bylo našim prioritním úkolem. Současně jsme si uvědomovali, jakou obrovskou hodnotu tyto smrky mají, ale také jak snadno a nenávratně mohou být ztraceny při rychlosti postupu imisních těžeb. I mezi těmito smrky byly ale rozdíly, a proto jsme posouzení vybraných jedinců, kteří měli být základem pro vegetativní a generativní reprodukci, svěřili zkušenému pracovišti VÚLHM Sofronka. Hledali a označovali jsme je v porostech určených k imisní těžbě. Po těžebním zásahu zůstaly smrky na mnohahektarových holinách jako solitery.
Vybrané smrky byly určeny pro sběr roubů a šišek, který se prováděl šetrným výstupem do korun stromů (pomocí švédské žebříkové soupravy). I přes snahu co nejméně poškodit tyto smrky, jejich uvolnění znásobilo vliv nepříznivých faktorů tak, že většinou do dvou let uhynuly. V těch výjimečných případech, kdy nebyl okolní porost těžen, odolné smrky obklopené soušemi přežívaly ještě mnoho let a i sporadicky plodily vitální semeno. Téměř deset let jsme si vedli evidenci takových smrků ukrytých mezi soušemi a z původních dvanácti vyznačených jedinců jsme zaregistrovali úhyn pouze dvou. Znovu se potvrzovalo, jak citlivé jsou vazby v ekosystémech a jak stačí málo, “jen odstranění okolních souší”, ke zničení posledních přežívajících jedinců.
LESNÍ ŠKOLKA LÍSEK
Reprodukční materiál z odolných smrků byl určen pro založení klonového archivu, semenného sadu a matečnice k autovegetativní reprodukci.
Výběr lokality pro založení matečnice se řídil několika požadavky:
1. Najít místo s vhodnými mikroklimatickými podmínkami.
2. Vybrat pedologicky příznivou lokalitu.
3. Zvolit oblast s delší vegetační periodou.
4. Přihlédnout k dobré komunikační přístupnosti.
5. Upřednostnit lokalitu, která bude snadno kontrolovatelná a dostupná šlechtitelskému pracovišti.
Těmto podmínkám nejlépe vyhovovala malá lesní školka Lísek, na které jsme v roce 1988 začali s přípravou založení matečnice a na jaře v roce 1989 jsme vysázeli první sazenice. Celý proces získávání výchozího materiálu pro založení matečnice byl pod neustálou kontrolou semenářsko-šlechtitelské stanice. V matečnici bylo v průběhu několika let vysázeno ve sponu 1 x 1 m celkem 2500 geneticky odlišných jedinců ze 7. a 8. LVS. Proces vyhledávání odolných jedinců a doplňování matečnice jsme považovali za trvalý. Při každém rozšiřování matečnice bylo vysázeno několik desítek až stovek jedinců. Vždy byla dávána přednost pečlivému, ale zdlouhavějšímu a organizačně náročnějšímu výběru výchozího materiálu před snadným zaplněním matečnice nezaručenou nebo homogenní kvantitou. Vysázené jedince jsme přihnojili drcenou kůrou a růst buřeně jsme pravidelně omezovali pouze mechanickou cestou.
ODBĚR ŘÍZKŮ
Odběr řízků byl a stále ještě je prováděn v zimním období za asistence genetika. Řízkování dělají dvě vybrané firmy, které splňují požadovanou pečlivost. K zvládnutí technologie zakořeňování řízků jim postačilo několik konzultací a ukázek. Řízky se zakořeňují jak ve foliových krytech, tak i ve skleníku a my od firem především vyžadujeme řádné označení řízků (část se jich pěstuje pro 7. LVS a část pro 8. LVS) a možnost kontroly celé fáze pěstování. Objednáváme si předem dohodnuté množství zakořenělých řízků a firmě zaručujeme geneticky, morfologicky a fyziologicky vhodný výchozí materiál z uznané matečnice. Úspěšnost zakořeňování je vizitkou šikovnosti a pěstitel podle toho připravuje větší nebo menší množství řízků k zakořenění.
Vyzkoušeli jsme mnoho způsobů úpravy řízků a míst zakořeňování, zkušenosti jsme předali pěstitelům. Z pohledu budoucí manipulace se nám nejlépe osvědčila technologie zakořeňování řízků v umělohmotných přepravkách, které v podzimním období téhož roku převážíme do oblasti Krušných hor, kde je umístíme v některé vysoko položené školce a necháme je do jarního období v přirozených horských podmínkách pod vrstvou sněhu. Zkoušeli jsme i jejich převezení koncem léta a následné letní školkování (konec srpna až počátek září), konkrétně ve školce 910 m n.m. Tento postup je možný, ale nutností je kvalitní zazimování zaškolkovaných řízkovanců a následná kontrola v předjarním období s případným dopichováním vytažených jedinců.
Obalování řízků je nákladnější, řízky jsou v obalech zpravidla několik let, hrozí jim deformace kořenů a podle našeho názoru při dobré manipulaci s prostokořenným sadebním materiálem nejsou výrazné rozdíly v ujímavosti obalovaného a prostokořenného sadebního materiálu. Proto, po ověření si těchto zkušeností, jsme od obalování řízkovanců ustoupili.
JARNÍ ŠKOLKOVÁNÍ
Jako nejvhodnější se ukazuje jarní školkování do minerální půdy. Při rozmrznutí školky, rozmrzne i substrát v přepravkách, zakořenělé řízky lze vyzvednout a školkovat. Citlivější je ruční školkování, lze ale použít i školkování strojem. Důležité je školkovat řízky s vytvořenými kořeny. Řízky u kterých je vyvinutý pouze kalus neškolkovat. V prvních letech po školkování se setkáváme s plagiotropním růstem, před výsadbou se ale už výrazně neodlišují od sazenic generativního původu. Stáří autovegetativně namnoženého sadebního materiálu vhodného k výsadbě je stejné jako výsadbyschopné sazenice generativního původu, nebo je kratší (v našem případě se řízkování provádělo na jaře roku 1990, letní školkování v horské školce umístěné 910 m n. m., začátkem září roku 1990 a výsadba kultury na jaře roku 1994).
Matečnici je možné založit in situ i ex situ, jsou-li nalezeny vhodné podmínky pro její realizaci. My jsme před více než deseti lety volili druhou alternativu, tj. ex situ. V době dnešních podstatných vlastnických i koncepčních změn se ukazuje jako výhodnější založení matečnice v příznivých podmínkách in situ, při úvahách, že bude využívána 10 - 15 let a lidé i organizační poměry jsou veličiny proměnné. Z malé, pečlivě založené a udržované matečnice o výměře 0,60 ha, je možné ročně získat až několik set tisíc zakořenělých řízků. Od roku 1990 jich využíváme jen několik desítek tisíc kusů ročně.
Zakořeňování řízků je možné na různých místech. Dopěstování zakořenělých řízků však doporučujeme provádět již v podmínkách podobných místu budoucího použití. Pro přírodní lesní oblast Krušné hory to znamená nejlépe v Krušných horách a jejich školkách ve vyšších nadmořských výškách (nad 700 m, sazenice jsou určeny pro 7. a 8. LVS). Sadební materiál se tak už od fáze dopěstování přizpůsobuje klimatickým podmínkám budoucí výsadby a i pozdější (při vhodné manipulaci se sadebním materiálem!) ztráty z nezdarů jsou přijatelné. Na několika zkušebních plochách, kde vedeme evidenci každého vysázeného jedince, ztráty u několika set evidovaných jedinců nepřekračují 1 % (přitom se jedná o jedny z nejextrémnějších lokalit).
ZÁVĚR
Sázet autovegetativně namnožený smrk na rozlehlých kalamitních holinách jako první dřevinu nepovažujeme za správné. Pionýrskou a současně i meliorační funkci lépe plní vhodnější dřeviny. Od smrku bychom měli v budoucnu očekávat i v imisně postižených oblastech produkci kvalitní dřevní hmoty. Osvědčuje se sázet smrk jako podsadby pod přípravné dřeviny pionýrského charakteru, odolné proti imisím, vysázené v předstihu několika let ve sponech 2 x 2 až 3 x 3 m, v příznivých terénních poměrech i 4 x 4 m. Těmito dřevinami vytvořené mikroklima umožňuje podsazenému smrku chovat se přirozeně, tj. jako klimaxová dřevina. Vyzkoušeli jsme i podsadbu autovegetativně namnoženého smrku do uhynulých březových porostů a dosavadní, několikaleté sledování takto založených poloprovozních ploch je velmi optimistické.
I k cennému, řízkováním namnoženému sadebnímu materiálu odolného smrku, je nutné přistupovat uvážlivě. Nelze zaplavit Krušné hory homogenním sadebním materiálem a snížit tak genetickou variabilitu obnovované populace. Mohli bychom tak vytvořit neočekávané komplikace v budoucnosti. Musíme varovat i před zneužitím (reprodukcí) pouze několika klonů. Doplňování a využívání matečnice, maximální limity zakořenělých řízků, stejně jako distribuce autovegetativně reprodukovaného sadebního materiálu až po výsadbu na plochu, musí být pod důslednou kontrolou genetika, protože se jedná o výjimečný materiál, který slouží k nestandardnímu využití a jehož komerční zneužití je příliš lákavé.