SMRK JAKO POMOCNÁ DŘEVINA

Ing. Milan Košulič st.

Zajišťování podílu melioračních a zpevňujících dřevin (dále jen MZD - v článku jimi míním poněkud omezeně jen hlavní cílové listnáče a jedli) bude patrně ještě dlouho jedním z ústředních problémů pěstování lesa. Tento dlouhodobý úkol má několik součástí. Patří k nim ochrana kultur MZD proti škodám působených zvěří a bioklimatickým extrémům prostředí. Dva aspekty jsou přitom důležité: produkční - jakostní produkce kmenového dříví cílových listnáčů, především buku, bioekologický - déle trvající mírné clonění MZD.

Při přímé výsadbě MZD na holiny jsou tlaky prostředí vyvolány jejich citlivostí. K přímé kultivaci na holiny nejsou MZD jako klimaxové dřeviny dostatečně adaptovány. Přesněji řečeno, k prostředí holin není adaptována klimaxově orientovaná složka jejich populací. I to by měl být důvod k odmítání holosečí. Přesto však nadále vznikají, ačkoliv méně než dříve. Zůstává tak i potřeba zakládat na holinách nový les uměle. S ohledem na klimaxové vlastnosti MZD by se to mělo konat “přes” přípravný porost pionýrských dřevin (umělý či z náletů). Tedy postupem imitujícím druhotnou sukcesi, k jaké dochází v prostředí náhodně vzniklých holin v přírodním lese.

STÁVAJÍCÍ OCHRANA MZD

Podaří-li se pracně a draze eliminovat jednu nepříznivou složku daného prostředí - ohrožení zvěří (např. oplocením), obvykle setrvává další - bioklimaticky nepříznivé vlivy včetně plného oslunění. Ty se pak stávají jednou z hlavních příčin ztrát v kulturách MZD na holinách. Mimo to jsou tam populace klimaxových dřevin ohroženy genetickým posunem (viz dále). Pro budoucí životnost MZD a stabilitu ekosystému, ke které mají přispívat, to může být osudné. Je dost důvodů proto, aby holá seč byla tím posledním z možných postupů zakládání smíšeného lesa.

Ochrana MZD proti zvěři standardními oplocenkami a repelenty je v posledních letech doplňována individuální ochranou plastovými chrániči. Při tomto způsobu ochrany se dále snižují hektarové počty sazenic využíváním poloodrostků. Podle mého názoru jde nejen o nepřiměřeně drahou, ale i nebiologickou a pěstebně pochybnou ochranu, která není dobrou vizitkou ekologickému pěstování lesa. Kromě toho takto chráněné rostliny nemají dobré podmínky pro jakostní růst. Většinou předrůstají v osamoceném postavení, které podporuje vidličnatost, košatění, silné větve a zhoršuje se mechanická pevnost kořenového systému vlivem mechanické podpory nadzemní části.

BIOLOGICKÁ OCHRANA

V době zájmu o přírodě blízké hospodaření v lesích by se dalo očekávat, že lesníci budou vstřícnější k dalšímu možnému způsobu ochrany proti zvěři a současně proti abiotickým nepříznivým vlivům, o podpoře i jakostního růstu MZD nemluvě, tzv. biologické ochraně.

Podstatou biologické ochrany je využívání záštitné funkce pomocných dřevin k ochraně tvrdých listnáčů a jedle proti zvěři, a také ochrany mikroklimatické a proti zaléhání buření. Mnohem méně se připomíná výchovná funkce pomocných dřevin, podporující jakostní růst chráněných jedinců. K uplatnění všech těchto funkcí dochází, když ochranný a chráněný jedinec náhodně nebo záměrně (uměle) rostou těsně vedle sebe. Příznivými ochrannými účinky se vyznačuje nejen většina pionýrských dřevin stromového, a do jisté míry i keřového vzrůstu, ale i modřín a borovice, zejména však smrk. Příkladů náhodného úspěšného soužití smrku s bukem, dubem, javorem nalézá všímavý lesník ve svých smrkových kulturách a nárostech dost, aby měl dobrý důvod napodobovat to uměle. Jak málo se však dosud těchto poznatků využívá, mne neustále udivuje. Proto píši o smrku jako o pomocné dřevině.

SMRK JAKO PIONÝRSKÁ DŘEVINA

Ačkoliv smrk není svou přirozenou genetickou výbavou a růstovým rytmem pionýrská dřevina, dnes se tak většina jeho místních populací chová. Je to patrně důsledek genetického posunu během jeho opakované holosečné obnovy. Při ní získávají převahu pionýrsky orientovaní jedinci a snižuje se zastoupení klimaxové složky (viz dále). Pro dřevinu, od které očekáváme konečnou růstovou fázi s vlastnostmi blízkými klimaxu, to není dobrá vizitka.

Proto smrk dnes většinou snáší bez problémů extrémní podmínky holin (mimo mrazové polohy a imisní zátěž) jako pionýrský druh. Tím si vysloužil označení “nezmar smrk”. V mládí poměrně rychle roste, a není-li vysazován v příliš řídkém sponu, jeho kultury se brzy zapojují. Přitom potlačují buřeň a mírní extrémy holiny. Vyznačuje se i tím, že pomáhá tvarovat růst těsného listnatého souseda v přímý kmen, kratší větve a štíhlou korunu. Zejména této funkci smrku přikládám pro budoucí produkci jakostního listnatého dříví velký význam. Většinou příznivě také působí jako záštita pro listnáče před zvěří.

Připomínám, že genetickým posunem v populaci smrku k její pionýrské povaze sice populace smrku získává oceňovanou výhodu rané přizpůsobivosti k extrémům prostředí jako pravý pionýr, ale také ztrácí podstatnou část své rezistentní odolnosti, charakteristické pro typicky klimaxovou složku populace, resp. pro klimaxovou populaci s přirozenou genetickou strukturou. A tato přirozená genetická struktura je veledůležitá pro budoucí stabilitu celého lesního ekosystému. Jde o jev lesnickou praxí většinou zcela přehlížený, a zároveň o jednu z možných podstatných příčin soudobé krize smrčin.

SMRK JAKO POMOCNÁ DŘEVINA

Z pozorování zmíněných vlastností smrku se zrodila pro ochranu před škodami zvěří dávno známá, a praxí málo využívaná dvojsadba, v Tyrolsku dokonce trojsadba. Tzn. smrk jako náhrada za jinak k tomu účelu doporučovanou pionýrskou dřevinu.

Využití smrku jako pomocné dřeviny však spatřuji i v zajištění účasti MZD ve stejnorodé odrůstající smrkové kultuře (nárostu) při její výšce asi 1,5 až 2,5, maximálně 3 m. Přitom se smrk jako pomocná dřevina uplatní maloplošně - ve skupinkách do 10 arů.

Literární zkušenosti

Vracím se zpět do roku 1958, abych k popisu této metody použil slov J. PĚNČÍKA, starší generaci lesníků známého jako zaníceného stoupence lesa blízkého přírodě, ačkoliv se tehdy o takovém lese ještě nemluvilo. Tehdy PĚNČÍK v knize “Zalesňování kalamitních holin” napsal: “Mohli bychom sice tyto plochy (zatravnatělé holiny - pozn. autora) založit požadovaným porostním typem přes přípravné porosty břízy a někde i olše, ale jen za cenu ztráty nejméně patnáctiletého přírůstu hlavního porostu. (...) Nezbude nám asi nic jiného, než vysázet holiny známým způsobem modřínem se smrkovou výplní (modřín doporučuje autor vysazovat jednotlivě ke všem pařezům). Až se kultura zapojí, vyhledáme v ní vhodná místa pro založení jedlobukových skupin a pruhů podle seskupení terénu, pomístní úrodnosti půdy, převládajících větrů apod. Modřín bude v té době již zapojen, takže poskytne novým skupinám příznivé vzrůstové prostředí. Na vyhlédnutých místech uřežeme smrky na vánoční stromky, ale ponecháme spodní přesleny, aby se zabránilo vzrůstu trávy a aby nová sazenice byla částečně chráněna před zvěří. Ke smrkovým pahýlům vysázíme silné bukové a jedlové sazenice, které v mírném modřínovém stínu mohou dobře růst”.

Stejnou myšlenku ověřovali v minulosti např. KONIAS a ČABART (KESSEL a kol., 1957). ČABART doporučoval smrk řezem nekrátit, ale nad nejnižším živým přeslenem jej kroužkovat (odstranit prstenec kůry asi 5 cm až na dřevo). V novější době se o podobném postupu zmiňuje i publikace “Zalesňování Krkonoš” (LOKVENC a kol. 1992). Autoři zmiňují, že i “v Rakousku se doporučuje využívat v kultuře až dvoumetrových stromků smrku, ke kterým se po určité úpravě koruny vysadí cílové listnáče. Jejich vegetační vrchol se chrání drátěným pletivem připevněným ke kmínku stromku”.

Praktické zkušenosti

Osobní zkušenosti s uvedeným postupem mám jen ze dvou míst (skupiny o ploše 3 ary), které jsem založil v roce 1959. Dodnes se tam zachovalo několik buků, ačkoliv jim nebyla v tehdy přezvěřeném polesí poskytnuta žádná jiná ochrana proti zvěři.

Ze současné doby znám několik pokusů vnášet tímto způsobem do smrkových kultur buk, jedli a lípu, a to ve skupinách 20 x 20 m.

Dnes jsou přisazené dřeviny 4leté. Za velmi úspěšnou lze považovat přísadbu buku. Byly použity prvotřídní, 50 - 80 cm vysoké sazenice. Dodnes jsou téměř beze ztrát, bez poškození a dosahují výšky 1,5 až 2,5 m, smrkové pahýly většinou již zcela přerůstají. Původně poměrně malé sazenice lípy a jedle však odrůstají špatně. Část smrkových pahýlů po 2 - 3 letech uschla a vytvořila proti okusu zvěří vysoce ochranné mrtvé rozsochy. K odumírání pahýlů došlo převážně jen u původně vysokých, předrůstajících jedinců. Pahýly nízkých smrků při výšce do 2 m přežívají komolení bez úhynu. Jaké jiné vlivy k tomu přispívají, dosud nevím. Jedna, dvě i více větví horního přeslenu jsou zcela napřímené a je zřejmé, že mohou ještě dlouho, podle potřeby, podporovat pěkný růst přisazeného listnáče, zejména buku (aspoň dosud se takto jeví). A současně jej přistiňovat. Tím přispějí ke zdravému vývoji náhodně se v této ochraně vyskytujícího právě klimaxově orientovaného jedince. Ochrannou funkcí proti zvěři se po jistou dobu uplatní i odříznutý smrkový vršek “zabodnutý” do země ve smrkových meziřadách. Vytvoří tak suchou rozsochu pro rovněž přisazenou sazenici cílového listnáče. Tím se zahustí jeho skupiny v jinak dost řídké smrkové kultuře. Přes suché větve takových rozsoch nemá zvěř prakticky možnost přisazenou MZD okusovat, je-li práce provedena správně.

SHRNUTÍ DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

Skupiny o velikosti 20 x 20 až 25 x 25 m (4 - 5 arů) v počtu 5 - 6 skupin na ha při požadované 25% účasti MZD by mohly být spodní velikostní mezí, skupiny 30 x 30 m mezí horní. Velkou výhodou takového postupu je i to, že na obvodu skupin se vytvoří zpevněný okraj z hlouběji zavětvených smrků se stabilizačním účinkem pro celou budoucí smrčinu (lze mluvit o “vnitřních malých porostních pláštích”). Další výhodou je samozřejmě i to, že MZD mají v takové skupině největší šanci přežít do mýtního věku konkurenci okolní vyšší smrčiny. Konkurence smrku se posouvá jen na okraj skupiny. To je pro příští dlouhý růst MZD v nižším postavení proti okolnímu smrku velmi důležité. Přitom plošná rozloha skupiny nemusí být během dalšího vývoje porostu nijak dotčena. Listnáč a jedle se v ní mohou trvale zachovat.

Ke smrku přisazované listnaté MZD by měly mít výšku 50 - 70 cm a měly by být vypěstovány ve školce s krátkodobým denním osluněním, nejlépe ve školce “podokapové”. Totéž lze, podle mého názoru, imitovat s dubem a lípou stejné vyspělosti v borových kulturách. Slabé sazenice nemají naději na úspěch.

Smrkový pahýl by měl být vysoký okolo 1 m, ne příliš hustý, nejvýše s dvěma živými přesleny. Využití odříznutých smrkových vršků k založení suchých rozsoch pro další přísadbu MZD je velmi vhodné.

Přisazování MZD

Přisazují se v severním segmentu rozsochy (ve vyšších polohách spíše na jižním). Po přípravě jamky (20 - 30 cm od kmínku) se nad ní ve smrkových větvích pahýlu provede úzký, jakoby “komínek” šířky 10 - 20 cm zalomením několika větévek, aby umožnil sazenici ne příliš komplikovaný růst, ale aby ji také příliš nezviditelnil zvěři. Tento detail je potřeba s dělníky pečlivě “nacvičit”.

První 2 - 3 roky je vhodné, podle okolností, posílit ochranu MZD proti okusu zvěří nátěrem terminálního výhonu repelentem, a uhynulé sazenice nahradit novými. Poté asi každé 2 roky kontrolovat do úplného vzrůstu MZD nad pahýl, zda jeho vztyčující se větve přisazenou rostlinu příliš neutiskují. Pokud ano zalomí se jen nejvíce dotírající větve, aniž by se radikálně odstranily. Smrkový pahýl se vztyčenými větvemi by měl totiž pro přisazenou MZD vytvářet co nejdéle, podle potřeby, zápojnou složku. Jednak pro tvarování kmene i koruny cílového jedince (smrk to často dokáže znamenitě), jednak pro jeho pokračující ochranu proti zvěři. Předčasné odstranění smrkového pahýlu, pokud to není zjevně nutné, často přisazenému jedinci spíše uškodí než prospěje.

Vytváření clonné klenby

Pro další pomalé odrůstání MZD v této skupině (vývojově prospěšné s ohledem na jejich klimaxovou povahu) je vhodné, když v ní současně předrůstá několik modřínů či bříz nebo jeřábů jako mírná clonná klenba. Je-li však příliš hustá (z náletu), mírně se proředí, celá se neodstraňuje. Kde je místně známo, že se taková pomocná příměs pionýrů či modřínu ve smrkových kulturách z náletu obvykle nevyskytuje, je vhodné založit ji současně s první výsadbou smrku přímo v jeho skupinách (viz dále).

Počet přisazovaných sazenic MZD ke smrkovým pahýlům by měl odpovídat hektarovému počtu aspoň 5000 ks/ha. Na tomu odpovídající spon se ve skupině jejich sadba doplní podle potřeby k rozsochám ze smrkových vršků, jak shora řečeno. Snižování počtu sazenic MZD sotva zajistí do budoucnosti produkci kvalitního dříví, o podpůrných účincích přírodního výběru nemluvě. V zásadě by hustota přísadby MZD ke smrkovým pahýlům a mezi ně k suchým rozsochám měla být taková, aby po odeznění jejich ochranné a výchovné funkce již vznikl alespoň jednostranný zápoj mezi nimi samotnými. Pokud k tomu nedojde, je nebezpečí, že v nezapojené mlazině mnoho jedinců cílových listnáčů, zejména buku, “zvidličnatí” či jinak se tvarově zvrhne.

POSTUP PŘED PŘÍSADBOU MZD

Příprava smrkové kultury pro uvedený postup pozdější přísadby MZD se prvním zalesněním zajistí velmi jednoduše. Holina se jako dosud nejdříve zalesní smrkem v pravidelném sponu (např. 2 x 1,25 m - 4000 ks/ha). Poté se v kultuře vyhledají místa - skupiny shora zmíněných rozměrů, v nichž se do meziřad smrku dosází budoucí clonná dřevina - modřín, bříza, olše, osika či jeřáb v řídkém sponu asi 4 x 1,5 - 2 m, přibližně 1600 - 1300 ks/ha (mimo lokality, kde lze očekávat nálet těchto dřevin). Celkový počet sazenic na 1 ha se šesti čtyřarovými skupinami s příměsí clonné dřeviny v meziřadách pak činí např.: 4000 ks smrku + 400 ks modřínu (břízy) = 4400 ks.

Nákladová kalkulace

Srovnávací nákladová kalkulace tohoto postupu s ochranou podobných skupin se stejnými počty sazenic MZD oplocenkami jasně mluví ve prospěch popsaného postupu. Přitom je důležité, že jde o postup vysloveně ekologický a zcela přirozený. Není-li oblast vysloveně přezvěřena, je i v ochraně proti zvěři dobře funkční. Litovat přitom několika set zničených smrků na hektar jeho kultury, byť pěkně odrůstající, je bezpředmětné. Při nadbytku smrkových sazenic relativně přijatelné ceny a dosud skoro všudypřítomnosti této dřeviny jde přitom, podle mého názoru, o malicherný detail, potenciálně podstatně většího přínosu než újmy.

DLOUHODOBÉ POSTUPY VNÁŠENÍ MZD

Smrk jako pomocnou dřevinu pro MZD lze využít i v dlouhodobém postupu jejich vnášení až za několik desetiletí k dosažení větší různověkosti porostu. V takovém případě se založí smrková kultura se skupinami některého pionýrského druhu (5 - 10 arů), případněmodřínu (ten je k tomu účelu snad vůbec nejlepší - viz výše). Nejdříve za 20 - 30 let se do prořídlých skupin již slabé kmenoviny pionýrů či modřínu podsází další smrk (pokud se tam nevyskytne z náletu - většinou však k tomu dojde). Ten se teprve za dalších 5 - 10 let využije popsaným postupem jako živé rozsochy k přísadbě sazenic MZD, a to ze stejných důvodů jako v předchozích případech. Připomínám, že při stále zdůrazňovaném zájmu o různověkost lesa a jeho vyšší členitost bude třeba začít i s využíváním umělé obnovy s dlouhodobými postupnými způsoby, z nichž zde jeden uvádím. 

Podobný postup je pochopitelně možný i vnášením MZD do skupin - kotlíků, které se jako první zmladí smrkem při maloplošně podrostní obnově smrčin. A to ve stadiu odrůstajícího nárostu výšky okolo l m. K tomu účelu se nejdříve proředí smrk na spon okolo 1 x 1,5 m (asi 5 - 6 tis. ks/ha). Poté se zbývající stromky zkomolí na celé nebo částečné ploše kotlíku podle jeho velikosti (např. od středu k severnímu okraji a podél něj) a pahýly se osázejí vyspělými sazenicemi MZD. V tomto postupu spatřuji jeden z nejvhodnějších způsobů vnášení MZD do smrkových, přirozeně se zmlazujících smrčin, v nichž smrk má být opět hlavní dřevinou, a kde i nadále budou MZD ohrožovány zvěří.

Existují však i starší smrčiny s malou či žádnou nadějí na rychlé přirozené vytvoření ochranné houštiny v kotlících z náletu pro vnášení MZD ke smrkovým rozsochám. I zde se mně jeví výhodné založit ji sadbou smrku.

Neváhal bych použít, dokonce snad i nejlépe, smrkové semenáčky z nedalekých náletů a navíc sázené sazečem. Tedy levným postupem umožňujícím proto i hustší sadbu. A teprve za několik let při výšce pomocné kultury okolo 1 m uplatnit již popsaný postup.

ZÁVĚR

Nemohu pominout odbornou náročnost uvedených postupů vnášení MZD do smrčin, ale ani jejich biologické, pěstební a ochranářské přednosti a i ekonomické výhody. Ideově je rovněž podstatné to, že jsou správným naplňováním představ a proklamací o ekologizaci pěstování lesa. Postupy oddalovaného vnášení MZD do porostů na holinách předem vyžadují projednání (schválení) s orgánem státní správy. A samozřejmě i dlouhodobou evidenci ploch, které do budoucna doplnění MZD budou vyžadovat. Při dobré spolupráci s orgány státní správy lesů by to neměl být ani při současné legislativě žádný problém.