OSM DECENNIÍ V ŽIVOTĚ EDUARDA PRŮŠI
Když vstoupíte do opravdového šípkového království manželů Průšových ve Slavětíně nad Ohří, usednete pod starobylou hrušní, která v letním žáru, kdy se ani lístek nepohne, poskytuje blahodárný stín, a zaposloucháte se do vyprávění slovutného starého pána, náhle se před vámi odvíjí úžasný film naplněný pestrým dějem s četnými výhrami i pády. Je to životní příběh Eduarda Průši.
Snad trochu odvážný příměr decennií v životě člověka je v případě doyena české typologie na místě, neboť dlouholetá služba v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů a vůbec jeho životní vášeň je s pojmem decennium bytostně spjata. Jeho životní osudy se začaly psát za letních veder jedenadvacátého roku minulého století v obci Palčice v kraji východně od Blaníka. Základní školu navštěvoval ve Zhoři a poté, od roku 1932, studoval klasické osmileté gymnázium v Praze a ukončil jej v roce 1940. V té době vážně uvažoval o studiu medicíny. Válečné roky a zavření českých vysokých škol jej přivedly zpět k rodnému kraji. Nejprve pracoval jako výpomocný hajný a od roku 1942 jako lesní praktikant v revíru Jizbice. V roce 1943 složil Eduard Průša tzv. “úřední zkoušku pro lesní ochrannou a technickou službu pomocnou” podle říšského zákona z roku 1852. Poté nastoupil v Dolních Kralovicích jako adjunkt lesního úřadu a pod vedením Ing. Wagnera, na kterého dodnes rád vzpomíná jako na svého lesnického učitele, prodělal odborné lesnické praktikum a zároveň se definitivně rozhodl pro další směřování své profese v tomto oboru.
Po skončení II. světové války mohl Eduard Průša dokončit své vzdělání. V roce 1947 složil státní zkoušku pro samostatné lesní hospodáře (coby samouk s pětiletou praxí) a v roce 1949 absolvoval Lesnickou fakultu v Praze. V témže roce nastoupil jako taxátor u tehdejšího ředitelství státních lesů, na technickém ústředí Brandýs nad Labem (budoucí Lesprojekt), pobočka Praha - Letná. Postupně se vypracoval na zástupce zařizovací skupiny (pod vedením Ing. Boušeho) a poté na vedoucího taxační sekce. Přitom měl možnost poznat rozličná růstová prostředí i různé způsoby obhospodařování porostů a při kompilaci těchto poznatků se začal systematicky zabývat lesnickou typologií.
Dynamicky se rozvíjející disciplína - lesnická typologie - se stala v roce 1956 na mnoho let hlavní pracovní náplní Ing. Průši V tomto roce poprvé typologicky mapoval v dobříšských lesích. Poté následovala řada oblastí v Čechách a v roce 1962 se stal Eduard Průša vedoucím inženýrem fytocenologie na ústředním pracovišti Lesprojektu v Brandýse nad Labem. Stále více se zabýval propojením poznatků lesnické typologie s pěstební technikou, zejména s ohledem na šetrnější a přírodě bližší způsoby pěstování lesů, které by dokázaly využít tvořivých přírodních sil a vhodně je usměrnit ve prospěch trvalé produkční schopnosti lesů. V roce 1964 publikoval zásadní sérii příspěvků, v nichž poprvé souhrnně zpracoval uvedenou problematiku a nastínil možnosti pěstování lesů na typologických základech diferencovaně podle lesních vegetačních stupňů. Uvedenou problematiku dále rozvíjel a prohluboval a v roce 1969 spatřila světlo světa publikace Typologické podklady pěstování lesů, která se na dlouhou dobu stala jedinou komplexně pojatou prací syntetizující poznatky lesnické typologie a pěstování lesů.
Souběžně byl Eduard Průša jednou z klíčových osob při sestavování nového typologického systému ÚHÚL, který nahradil u nás původně používaný systém MMS (Mezera-Mráz-Samek). Jak Zlatníkův geobiocenologický systém, aplikovaný na Slovensku, tak náš systém MMS byly výrazněji zaměřeny na synuzii bylin jako hlavní indikátor prostředí. V silně a dlouhodobě pozměněných lesních porostech České republiky bylo však nutno hledat větší váhu pro indikaci prostředí v půdách. Prosazení a rozpracování této myšlenky a v té době již komplexní jubilantovy znalosti o prostředí byly hnacím motorem při vytváření nového a s určitými upřesněními dodnes používaného typologického systému.
Dlouhodobý zájem Ing. Průši o zbytky přirozených lesů (které mimo jiné byly i výchozími modelovými plochami pro lesnickou typologii) předznamenal zahájení dlouholeté práce na studiu nejcennějších pralesovitých porostů v ČR se zaměřením na jejich strukturu a dynamiku vývoje a to nejen dřevinného, ale i bylinného patra a půdních poměrů. Od roku 1972 prováděl Eduard Průša rozsáhlá měření celkem ve 13 pralesovitých rezervacích - za pomoci rodinných příslušníků, studentů a přátel a v době svého volného času. Zde je nutno připomenout, že v průběhu šetření musel předčasně odejít z Lesprojektu do invalidního důvodu. Ani zdravotní potíže mu však nezabránily dokončit fenomenální dílo, které postupně publikoval v podrobných studiích v časopise Lesnictví. Dlouholetá mravenčí práce v pralesovitých rezervacích, vykonávaná ovšem s buldočí vytrvalostí, byla zúročena v roce 1985 vydáním ojedinělé monografie o ekologii nejvýznamnějších českých pralesovitých rezervací. Na ni potom navázala souhrnná práce o zbytcích přirozených lesů v celé České republice, bohatě ilustrovaná fotografiemi z autorova rozsáhlého fotografického archívu. I přesto, že Eduard Průša nepracoval v pralesovitých rezervacích pod hlavičkou žádné výzkumné instituce, byl pravidelně zván na zasedání příslušné pracovní skupiny IUFRO, kde byla jeho práce vysoce hodnocena.
V období plné “pralesní” práce - v roce 1977 - obhájil Eduard Průša kandidátskou disertační práci s názvem “Lesní typy, základ pěstování lesů”, která se skládala ze tří částí (využití typologických podkladů v diferencovaném pěstování lesů; porostní stadia (fytocenóz) lesních typů; studie o pralesovité rezervaci Cahnov) a byl mu přiznán titul kandidát zemědělsko-lesnických věd.
Poznání vývojových zákonitostí přirozených lesů i přímá aplikace lesnické typologie do pěstební praxe umožňovaly Eduardu Průšovi velmi kvalifikovaně hodnotit stav lesních chráněných území a navrhovat jejich management. V době konzervačního pojetí ochrany přírody, kdy většina plánů péče byla zakončena výrazem “bez zásahu”, přestože se často jednalo o člověkem výrazně pozměněná společenstva, vykonal pro ochranu přírody mnoho práce přednáškami a přesvědčováním o potřebě účelově zasahovat v narušených chráněných územích. Svoji představu aktivní péče o lesní chráněná území zpracoval do přehledné publikace vydané tehdejším Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody, jenž se vzhledem ke svému obsahu a minimálnímu nákladu (120 výtisků) zakrátko stala vzácnou a opisovanou bibliofilií.
Zatím poslední jubilantovo decennium bylo naplněno zejména předáváním poznatků a zkušeností mladým kolegům a dalším kompilováním takřka bezedného fotoarchívu. Na kompaktních discích byly vydány jako učební pomůcka přehledy lesních typů, porostních typů apod. Vyvrcholením publikační činnosti Ing. Eduarda Průši, CSc., je nedávné vydání přepracovaného díla s názvem “Pěstování lesů na typologických základech” s rozsáhlou obrazovou přílohou na CD.
Jeho celoživotní dílo se svým rozsahem a záběrem poněkud vymyká běžným standardům. Jistě k tomu přispělo i téměř padesátileté zázemí a opora v osobě jubilantovy skvělé manželky, paní
Ing. Alexandry Průšové, kterou pro její hluboké pochopení a zaujetí pro manželovu práci lze bez nadsázky nazvat “tichou spoluautorkou” jubilantova díla.
K významnému životnímu jubileu přejeme oslavenci nejen fyzické zdraví, ale i mnoho duchovních darů a současně bychom rádi poděkovali za úctyhodné dílo, ze kterého bude ještě dlouho čerpat poznatky a vědomosti nejen lesnická, ale jistě i přírodovědná obec.
Za pralesní spolupracovníky
Tomáš Vrška
V červenci 2001 se dožívá požehnaných osmdesáti let Ing. Eduard Průša, CSc. Je to příležitost k ohlédnutí za tím, co tato význačná solitérní osobnost přinesla lesnické vědě a praxi.
Eduard Průša se narodil v roce 1921 v Palčicích v tehdejším soudním okrese Dolní Kralovice (nyní okres Benešov). Jako dítě z chudé rodiny nikdy nezapomněl na své venkovské kořeny, i když maturoval na gymnáziu v Praze v temném protektorátním roce 1940. Vrátil se domů zprvu jako výpomocný hajný a do konce druhé světové války prošel v lesním provozu různými pomocnými funkcemi. Byl mezi prvními poválečnými posluchači lesního inženýrství na VŠZL v Praze, ještě před absolutoriem v roce 1947 složil státní zkoušku pro lesní hospodáře a vytvořil první LHP. Jako čerstvý lesní inženýr spojil na devět let svoji kariéru s taxační službou v technickém ústředí státních lesů, Lesoprojektu a později ÚHÚL; z toho pět let působil jako vedoucí taxační sekce.
V roce 1956 se mu splnila dávná touha - stal se příslušníkem první průkopnické generace specialistů stanovištního průzkumu ÚHÚL a v letech 1962 - 1977 působil na ústředí v Brandýse n. L. jako vedoucí inženýr úseku fytocenologie. V roce 1968 ukončil postgraduální studium hospodářské úpravy a pěstování lesů na VŠZL v Praze-Suchdole, pilně publikoval, pořádal na lesních závodech v terénu tzv. závodní školy práce o významu lesnické typologie a jejích aplikacích v pěstění lesů, vedl cvičení a semináře z pěstování lesů na katedře prof. Mezery. Toto pionýrské období završila kniha “Typologické podklady pěstování lesů” s Karlem Plívou vydaná v roce 1969. Pro lesníky se stala vzácným tiskem, který si po více než 30 letech uchovává platnost mezníku v poznání praktických aplikací přírodovědných nauk pro přírodě blízké lesní hospodářství. V roce 1975 zpracoval Ing. Průša vzorový oblastní typologický elaborát Středočeské pahorkatiny (jeho vlastní idea, zčásti naplněná po dvaceti letech v OPRL) a v roce 1977 obhájil kandidátskou disertační práci “Lesní typy, základ pěstování lesů” (jeho celoživotní téma, v praxi i výuce dodnes nenaplněné). Díky soustavné dlouhodobé činnosti, vysoko převyšující rámec pracovních povinností, se stal Ing. Průša ve své době pravděpodobně nejlepším terénním znalcem příkladných objektů lesního hospodářství Čech a Moravy a autorem jejich dokumentace, výjimečné rozsahem i kvalitou, kterou pořizoval po mnoho let ze záliby a z vlastních prostředků.
Zdálo se, že jeho životní příběh (rozpakuji se napsat “kariéra”) je hladký, plynulý a dává všechny důvody ke spokojenosti. Jenže Průšův odborný perfekcionismus, cílevědomost, neústupnost (to vše ještě ke všemu opřeno o hlubokou víru dobrého křesťana) představovaly v epoše reálného socialismu krajně rozpornou kombinaci osobních vlastností. Dobovou “normalizační” atmosféru, která si vynucovala předstírání v celé společnosti, si mladší lesníci sotva dokáží představit a od starších se sotva dozvědí - protože lesní hospodářství tehdy nebylo v předstírání (ne-li přímo lhaní) výjimkou. Jako zjevně nejpovolanější osoba byl Ing. Průša pověřen kontrolou výsledků typologického mapování, ale šéfové mu po léta soustavně předhazovali, že výsledky jeho kontrol jsou příliš negativní; bodejť by nebyly, když náročnou, ale v očích tehdejšího vedení “okrajovou” činností byly často pověřovány z celého personálu ty nejméně způsobilé osoby. Vznikaly tak neřešitelné konflikty takové intenzity, že dlouhodobý psychický stres přivedl pečlivého Ing. Průšu v zenitu tvůrčích sil v roce 1977 do invalidního důchodu, aniž si tehdejší vedení Lesprojektu přiznalo nějakou ztrátu. S problematickou úrovní některých typologických map jako základních podkladů se ovšem lesní hospodářství potýká dodnes.
Kdyby byl Ing. Průša tím, čemu se dnes říká workholik, znamenalo by pro něj vynucené penzionování osobní tragedii. Žil však ve výjimečně harmonickém manželství s lesní inženýrkou Alexandrou, která mu dala tři syny, a rodina mu byla pořád pevnou oporou. Jeho vlastní výrok “Měl jsem to štěstí, že mi životní osudy umožnily být a žít většinou v lese” zůstával v platnosti. A pro samostatného ducha prodchnutého láskou k lesu i přírodě (mj. dlouholetého konzervátora státní ochrany přírody) znamenala chudičká penze při všech zdravotních omezeních jen odkrytí prostoru pro nové pole soustředěných aktivit, na jejíchž výsledcích se podílela manželka, vlastní děti, pár přátel a studentů lesnických škol. V roce 1985 vyšel v nakladatelství Academia německy výsledek těchto aktivit - objemný spis “Die böhmischen und mährischen Urwälder, ihre Struktur und Ökologie” - monumentální inventarizace dvanácti našich nejzachovalejších lesních rezervací (mj. se zaměřením všech stromů!) jako základ skutečného ekosystémového monitoringu. Tímto dílem Ing. Průša získal české lesnické vědě trvalý náskok v evropském měřítku, protože svá první terénní šetření dokončil podle jednotné metodiky v roce 1977. Zatímco v jiných státech s pralesovitými porosty jsou obdobná šetření ojedinělá nebo se teprve rozbíhají, u nás již probíhá třetí inventarizace, protože Ing. Průša dokázal nadchnout pro pokračování své práce oddané pokračovatele z řad lesníků-ochránců přírody na čele s Ing. Vrškou. S výsledky svých bádání seznamoval Ing. Průša (za minimální pozornosti tuzemské odborné veřejnosti) na zahraničních sezeních IUFRO, jehož členem se stal (vše na vlastní náklady).
Příliš nepřekvapuje, že když se Ing. Průša v roce 1987 ucházel na Lesnické fakultě v Brně o vědeckou hodnost doktora věd (DrSc.), byla jeho práce “umořena odkladem”. Výsledky předložené invalidním důchodcem asi zaskočily posuzovatele, kteří by měli mít podobné opusy ve své pracovní náplni, ale snad pro nekonečné partajní schůze se k nim nikdy nedostali. Možná k tomu přispěl i Průšův dar prezentovat nejsložitější věci jednoduchým způsobem, pro který ho mají praktičtí lesníci raději než vědecké rady všeho druhu. Po změně režimu znovu předložil tuto disertační práci v roce 1991 na Přírodovědecké fakultě, katedře botaniky v Praze, kde byla smetena ze stolu pro nedostatek jejích citací v mezinárodní odborné literatury (index citation), přestože i zahraniční recenze byly velmi příznivé. Také nepřekvapuje, že na hotový spis “Přirozené lesy České republiky” sedal několik let prach po ministerských šuplících. Až když v roce 1989 čas nečekaně trhnul sametovou oponou, dožívající MLDP knihu přece jen vydalo, a ta byla oceněna tvůrčí prémií Českého literárního fondu.
K vlastním osmdesátinám nadělil Ing. Průša nejen lesnické veřejnosti, ale i sobě první českou lesnickou multimediální publikaci v elektronické podobě “Pěstování lesů na typologických základech” (Lesnická práce 2001; recenze viz LP 5/2001, str. 220 a 221) - kniha téměř o 600 stranách textu má rovnocennou část na CD-ROM s více než 2000 barevnými snímky z vlastního archivu. Tak se nejen lesníci mohou na soudobé technicky vyspělé úrovni seznámit ve vizuálně přitažlivé podobě s životním dílem Ing. Průši.
Pokud připustíme, že výkonem vrcholné lesnické odbornosti je vyznačování mýtní těžby, může studium tohoto díla posunout pěstování lesů na dosud nedosaženou úroveň, zmenšit současný rozpor mezi vysokým objemem poznatků a nízkou úrovní jejich praktické aplikace a přispět tak ke zlepšování stavu našeho zeleného bohatství. To také bylo celoživotním cílem novopečeného osmdesátníka, skromného a výjimečně pracovitého člověka, který se může na svoji lesnickou dráhu ohlížet s oprávněnou hrdostí. Gratulujeme.
Igor Míchal