ŘÍZENÍ LESNÍCH EKOSYSTÉMŮ V NP ŠUMAVA
Rozhovor s ředitelem Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti (NP a CHKO) Šumava Ing. Ivanem Žlábkem
Národní park Šumava letos oslavuje desáté výročí svého založení. V této souvislosti jsme požádali o rozhovor ředitele Správy NP a CHKO Šumava Ing. Ivana Žlábka. Zeptali jsme se ho například na některé skutečnosti týkající se managementu lesních ekosystémů v národním parku, hospodaření se zvěří nebo práci s veřejností.
V souvislosti s naplňování poslání Národního parku Šumava, který je charakteristický převahou lesních ekosystémů, často narážíte na protichůdné názory přírodovědců a lesníků. Vzhledem k tomu, že míra ovlivnění člověkem je na území národního parku vysoká, je nutné najít společné řešení vedoucí k přírodě blízkému stavu. Jak přistupujete k této skutečnosti?
Hospodaření v lesích je zcela podřízené režimu národního parku, všechny hospodářské cíle jsou vyloučeny a zcela dominují zájmy ochrany přírody. Existují však pochopitelné rozdíly v pohledu na les mezi lesníky a ochránci přírody. Lesníci v hospodářském lese pracují podle určitého systému, který je pro ně nezbytný. Používají základní taxační veličiny a lesní ekosystém dovedou pomocí lesnických nástrojů od obnovy přes výchovné zásahy k mýtní zralosti jeho stromové složky. Hlavním cílem lesníků je zachovat všechny funkce lesního ekosystému v určité rovnováze a dosáhnout optimálního výnosu z lesa. Ochránci přírody a přírodovědci nemusí na rozdíl od lesních hospodářů zohledňovat produkční funkce a preferují fázi rozpadu lesního ekosystému jako nedílnou součást jeho vývoje. Naším cílem je lesy v národním parku dovést do stavu, kdy dosáhnou určitého stupně samoregulace a jejich rozpad bude pozvolný a co nejvíce blízký přirozeným přírodním procesům. V současné době tento stav ve velké většině nenastal, a proto je k jeho dosažení potřebné používat v nezbytné míře i lesnické nástroje. To jistě samo o sobě není překážkou pro dialog mezi lesníky a přírodovědci.
Lesnické nástroje jsou aplikovány v lesních ekosystémech na základě určitých ukazatelů. Jedním z nich je věk porostu. Jak nahrazujete tuto veličinu při péči o porosty, které by v budoucnosti měly splňovat kritéria široké věkové, druhové i prostorové rozrůzněnosti?
Základem managementu lesních ekosystémů, který je zakotven i v Plánu péče je zohledňování jejich vývojových fází od reprodukční fáze po fázi rozpadu. Tyto fáze jsou společně se stupněm ekologické stability, na místo věku, určitým vodítkem k používání cílených zásahů zaměřených na snižování míry antropického narušení a posilování již zmiňované ekologické stability. Všechny lesnické zásahy jsou směřovány jen tímto směrem a pokud dojde z určitých příčin k nepřirozenému rozpadu lesa a je nutné jej obnovit, je vedle tradičních metod obnovy vytvářen prostor pro procesy přirozené sukcese. Při umělé obnově jsou používány omezené počty sazenic s ponecháním prostoru pro přirozenou obnovu i pionýrských dřevin. Používané sazenice mají spíše charakter odrostků, nebo jsou do kultur v určitém stadiu doplněny chybějící druhy dřevin právě ve formě odrostků.
Jak postupujete při výchově lesních porostů?
Výchova porostů je situována na druhový výběr s těžištěm v podpoře druhové rozmanitosti dřevinné složky ekosystému s vyloučením schematických zásahů. Doba výchovného zásahu se řídí stabilitou porostu a podle toho je vkládána do ekosystému dodatková energie nutná ke znovunastolení přijatelné rovnováhy směřující k cílovému stavu. Porost sám ukáže, že je nestabilní a potřebuje pomoci zásahem člověka. Tento způsob přechodu k bezzásahovému režimu je výrazně rychlejší než pasivní čekání na obnovu zralého lesa, je jistě i výrazně levnější a samozřejmě přírodě bližší. Plán péče ve vztahu k lesním ekosystémům počítá při tomto naznačeném režimu, označovaném jako přípravné období, že by přibližně jedna polovina lesních porostů po jeho uplynutí mohla být schopna existence bez lidských zásahů. Přípravné období by mělo trvat přibližně do roku 2030 a má být využito k nastartování přírodních procesů vytvářejících předpoklady pro vývoj směřující k přírodě blízkému stavu.
Jak zohledňujete při realizaci lesnických opatření systém zón ochrany přírody?
Management lesních ekosystémů se samozřejmě odvíjí také podle zón ochrany přírody. V I. zónách rozlišujeme tři typy managementu - bezzásahový, ve kterém jsou ekosystémy ponechány spontánnímu vývoji, a kde se na základě souhlasu orgánu státní správy připouští například zavedení opatření při mimořádných okolnostech (požáry apod.) a také specifické zásahy v případě zvýšeného rizika rozšíření kůrovců. Dále ochranný a revitalizační management a třetím typem je tzv. průběžný udržovací management, který se týká druhotného bezlesí v I. zónách (např. kosení, řízená pastva). Ve II. zóně ochrany přírody se management liší podle zařazení do podzón A, B, C. Podzóna IIC tvoří zázemí sídelních útvarů (obce, návštěvnická zařízení atd.), zásahy v ní jsou trvalé a nepočítá se s přechodem do I. zóny. Ve zbývajících dvou se zásahy liší intenzitou, rozsahem a počtem opakování s těžištěm v usměrnění druhové skladby. Cílená podpora biodiverzity lesních dřevin se uskutečňuje pouze v porostech, kde je zastoupení přimíšených dřevin nižší než 50 %. Podzóna IIA je nejbližší k I. zóně a uplatňují se zde zásahy nižší intenzity. S přechodem do I. zóny se počítá v průběhu 10 - 20 let, pokud nedojde k jejich významnému narušení. V podzóně IIB se vzhledem k většímu narušení ekosystému a jeho menší biodiverzitě uplatňují zásahy ve větším rozsahu než v předchozím případě a přechod do I. zón je pravděpodobný až ke konci přechodného období tj. asi za 30 let.
Při obnově rozvrácených lesních ekosystémů, mimo I. zóny, musíte postupovat v souladu s lesním zákonem a porosty obnovovat i uměle. S tím je spojena i potřeba geneticky vhodného reprodukčního materiálu dřevin přirozené druhové skladby, které jsou ve výjimečných případech individuálně vnášeny i do I. zón. Jak zajišťujete jeho dostatečné množství a kvalitu?
Na celém území národního parku jsou dodržována zákonná pravidla nakládání s reprodukčním materiálem lesních dřevin. V jeho produkci jsme soběstační a v některých dřevinách máme dokonce nadbytek, zejména u horského ekotypu smrku. Semena lesních dřevin sbíráme pravidelně a plně využíváme semenné roky. Uskutečňujeme jak generativní, tak i vegetativní způsoby reprodukce místních populací lesních dřevin. Výjimkou byl dosud jilm horský - téměř všechny porosty na Šumavě odumřely grafiózou, a proto jsme při jeho získávání využívali především zdroje z lokalit v Novohradských horách s podobnými přírodními podmínkami. V posledních letech však zaplodily i jednotlivé šumavské jilmy a díky tomu máme nyní k dispozici místní reprodukční materiál.
Součástí péče o genofond a ochranu ohrožených druhů lesních dřevin je i vyhledávací průzkum a odběry vegetativního materiálu šumavského tisu červeného a jeho reintrodukce na místa přirozeného výskytu. U dřevin, které jsou součástí přirozené druhové skladby a nejsou nyní v lesních porostech v žádoucím poměru, počítáme s výraznou podporou a zvýšením jejich zastoupení (jedle, buk, javor klen, jilm, tis, třešeň ptačí). U nejvýznamnější dřeviny NP smrku ztepilého se snažíme pečovat o jeho genofond a postupně redukovat jeho zastoupení. U borovice lesní je zvýšená pozornost věnována kvalitnímu genofondu a zejména jejím náhorním ekotypům - stožecké a frauentálské borovici.
Péče o obnovu narušeného genofondu ohrožených dřevin jistě naráží i na stavy jelenovitých, které mohou být výraznou překážkou, pokud nejsou v únosné výši. Jak hospodaříte se zvěří na území národního parku?
Neúměrně vysoké stavy jelenovitých jsou výrazným limitujícím faktorem obnovy přirozené druhové skladby lesních porostů. Systematické hospodaření se zvěří, zejména jelení, je však pro národní park jako celek ztěžováno několika faktory, mj. i jeho protáhlým tvarem. Tato skutečnost způsobuje, že partie, kde by mohla zvěř zimovat, jsou na území parku jen na několika málo lokalitách. V převážné většině případů zvěř migruje na příznivější stávaniště mimo území národního parku. V tužších zimách to bývá až 70 % jelení zvěře, pokud je zima mírnější odchází asi 50 %. Celý problém spočívá ve spolupráci se správci okolních honiteb, která však není taková, jakou bychom si představovali. Často nás to vede k rozhodnutí, jež, podle našeho názoru, ani na území národního parku nepatří. Jde například o stavbu přezimovacích obůrek, které nyní budujeme - v konečném stavu jich bude patnáct. Stavíme je na místech, kde zvěř v minulosti přirozeně zimovala. Snažíme se jí zajistit optimální podmínky pro přečkání zimních měsíců a minimalizovat tak způsobené škody. Předpokládáme, že systém obůrek bude plně funkční asi za deset až dvacet let, kdy si na něj zvěř zvykne a přizpůsobí své migrační cesty. Tento časový horizont jsme odhadli podle zkušeností z Krkonoš, ale i ze sousedního Bavorska. Spolu s tímto opatřením musí dojít i k postupnému snižování stavů jelení zvěře, zlepšení věkové struktury i poměru pohlaví. To jsou hlavní prostředky k dosažení rovnováhy mezi populacemi velkých kopytníků a lesními ekosystémy. Snižování stavů naráží i na fakt, že v případě zvýšeného odstřelu se na uvolněná teritoria dostává zvěř z okolních honebních pozemků. Regulační opatření nahrazující přítomnost přirozených predátorů velkých kopytníků, tak do jisté míry pozbývá účinnost.
Používáte při péči o srnčí zvěř v národním parku metody průběrného odstřelu, nebo již ponecháváte regulaci jen na šumavské populaci rysa ostrovida?
Populace srnčí zvěře je zcela ponechána přirozenému procesu, který vzniká soužitím této zvěře s jejím hlavním predátorem - rysem ostrovidem. Od roku 1984, kdy se začalo s vypouštěním rysa na Šumavě, prošla jeho populace určitým vývojem, stejně jako interakce se srnčí zvěří. Srnčí zvěř, zpočátku nepřipravená na přítomnost predátora, trpěla velkými ztrátami způsobenými především jejím nepřirozeným chováním při prvních setkáních s rysem. Nyní jsou populace obou druhů přizpůsobené společné existenci. Počet rysů na území parku se ustálil přibližně na třiceti kusech a srnčí zvěř je velice kvalitní. Soužití těchto dvou druhů je předmětem studia, které poskytuje zajímavé poznatky určené vědecké, laické, ale i myslivecké veřejnosti. Plní tak poslání myšlenky národního parku. Stále pokračuje radiotelemetrické sledování rysa. Bohužel rozšiřování populace mimo území parku naráží na nelegální odstřel rysů a mnoho mladých jedinců tak skončí hledáním nového teritoria záhy po opuštění svého rodiště.
Při regulaci početnosti lýkožrouta smrkového používáte i jeden poměrně neobvyklý postup, který může být doslova označen jako “nošení dříví do lesa”. Jak jste dospěli k myšlence dovážení lapáků?
Myšlenka dovážení lapáků vznikla asi v roce 1997. Hlavním důvodem byla skutečnost, že lapáky jsou pravděpodobně nejúčinnější obranou proti lýkožroutu smrkovému, ale kácet na místech nejvíce ohrožených poslední zdravé stromy za tímto účelem bylo neúnosné. Proto jsme se rozhodli použít jako lapáky smrky vytěžené při výchovných zásazích, uvolňování zmlazení nebo zpracované kalamitní dříví. Lesník označí u ohrožených porostů místa, kam se mají již evidované kmeny složit a pak kontroluje jejich napadení a jednotlivá vývojová stadia kůrovce, aby mohly být obsazené lapáky včas odvezeny. Tento postup se nám plně osvědčil a je jedním z klíčových bodů likvidace přemnožení lýkožrouta smrkového v národním parku.
S asanací kůrovcem napadených stromů souvisí i ponechání určitého množství dřeva v porostech ...
V souvislosti s podpořením přírodních procesů v lesních ekosystémech národního parku a vzhledem ke skutečnosti, že 50 % přirozené obnovy lesních porostů zde začíná na tlejícím dřevě, jsme se rozhodli pro ponechávání určitého množství dřeva na místě. Nejprve jsme ponechávali 20 % asanované dřevní hmoty v porostech narušených kůrovcem. Později jsme množství této hmoty diferencovali podle typologických jednotek, což se ukázalo pro běžný provoz velmi složité. Proto jsme se vrátili opět k plošnému 20% podílu z množství asanovaného kůrovcového dříví.
Jedním z nejdůležitějších poslání národního parku je komunikace s veřejností a osvětová činnost zaměřená jak na návštěvníky parku, tak na místní obyvatele. Jakým způsobem přistupujete k řešení tohoto úkolu?
V prvních letech po vyhlášení NP je snad největší prioritou navázání kontaktu a spolupráce s místním obyvatelstvem. Jde o velmi složitý problém, protože rozvoj regionu existencí národního parku nelze zastavit. Na druhé straně je však břemeno ochrany přírody v území nesporné. Mnohé již bylo zdárně vykonáno, mnoho hledání nás však v příštích letech čeká.
Velká pozornost je ze strany NP věnována práci s mládeží, která je pro nás nejdůležitější cílovou skupinou. Pro práci s ní jsme zřídili informační střediska zaměřená na ekologickou výchovu. Prvním bylo interaktivní středisko v Kašperských Horách, kde připravujeme především programy pro školy. Naši pracovníci zde mají k dispozici vyspělé materiálně technické zázemí včetně tzv. ekologických dílen. 24. května letošního roku jsme otevřeli druhé, tentokrát pobytové informační středisko pro ekologickou výchovu ve Stožci.
Pro informování návštěvníků parku jsou na jeho území vybudována i další informační střediska. Některá mají celoroční jiná sezónní charakter a poskytují informace zaměřené na konkrétní problematiku, např. středisko v Českých Žlebech je zaměřeno na péči o zvířata v národním parku, středisko na Rokytě je věnováno historii Vchynicko-Tetovského kanálu. Součástí rozsáhlého venkovního informačního systému jsou také naučné stezky a informační body. Snažíme se oslovit i návštěvníky s hlubším zájmem o poznání a studium. Některé informační body jsou určené vysloveně pro odborníky nebo studenty, jako je například geologická expozice v sousedství informačního střediska Rokyta. O členění informací na jednoduché a podrobnější s vyšší odbornou úrovní se však pokoušíme i u jiných zastavení s cílem zaujmout a uspokojit co nejširší spektrum návštěvníků.
Děkuji za rozhovor, Ing. Jan Kozel