LÝKOŽROUT SMRKOVÝ - ŠKŮDCE HORSKÝCH LESŮ
RNDr. Václav Skuhravý - Entomologický ústav Akademie věd České republiky, České Budějovice
V paměti starších je ještě velká kalamita kůrovce - lýkožrouta smrkového (Ips typographus) v letech 1943 - 1955 v celé střední Evropě po druhé světové válce. Lýkožrout se tehdy vyskytl od Švýcarska a Rakouska až k severnímu Německu a od Rýna na západě až po jižní Polsko a Slovensko a Maďarsko na východě. Podle propočtů a odhadů bylo napadeno více než 30 mil m3 smrkového dříví. Byla to časově druhá, ale svým rozsahem největší kalamita lýkožrouta smrkového v historii. Lýkožrout napadl porosty smrku především v oblastech, kudy prošla válka, a to v nadmořských výškách od 150 do 600 metrů.
To, že škody vznikly především v nízko položených, rovinatých a mírně pahorkatých oblastech vedlo k přesvědčení, že lýkožrout je druh nízkých poloh a zapomnělo se na prakticky všechny minulé kalamity, které řádily v Evropě od poloviny 18. století, kdy výskyt lýkožrouta zcela převládal ve vyšších polohách.
VAZBA LÝKOŽROUTA SMRKOVÉHO NA SMRK
Lýkožrout smrkový je vázán úzce na smrk (Picea abies), jehož původní oblasti ležely do doby před 150 - 200 lety na severu Evropy v severských (boreálních) lesích a ve středu Evropy v lesích hercynských s jejich prodloužením do karpatské a transylvánské oblasti a v lesích alpských s jejich prodloužením jihovýchodním směrem do ilyrské oblasti západního Balkánu (viz obr. 1). Lýkožrout pak směrem na východ navazoval na několik druhů rodu Picea od Uralu přes střední Sibiř až k jihu Kamčatky, do Koreje a Japonska. V Japonsku se vyskytuje Ips typographus forma japonica. Ve střední Evropě byl tedy kůrovec druhem vyskytujícím se na smrku obvykle v nadmořských výškách nad 800 m.
Před 150-200 lety došlo v Evropě k přeměně původních, většinou listnatých a smíšených lesů v porosty smrkové, které se snáze pěstovaly, rychle rostly a dávaly daleko větší výnos dřeva žádaného v dřevařství a v průmyslu. Tím se posunulo pěstování smrku do nižších poloh a v současné době je smrk hlavní dřevinou v polohách od 200 do 800 m. Na posun výskytu smrku do nižších poloh reagoval i lýkožrout smrkový. Měl k tomu výborné předpoklady tím, že není broukem monovoltinním, tedy s jednou generací ročně, ale je podle teplotních podmínek přizpůsoben k vývoji dvou, či dokonce tří generací během jednoho roku. Domněnka o tom, že lýkožrout smrkový se vyskytoval v nižších polohách vedla v letech 1984 - 1990 ke zcela chybnému závěru, že lýkožrout se ve vyšších polohách nad 1000 m n. m. nebude šířit.
MIGRACE LÝKOŽROUTA SMRKOVÉHO
Vertikální migrace lýkožrouta smrkového na smrku směrem z poloh vyšších do nižších si všimli nejvýznamnější lesničtí entomologové v minulých sto letech, ale uveřejnili své poznatky v celkových syntézách o různých kalamitách či jako poznámky při hodnocení kalamit jiných druhů hmyzu, takže jejich zjištění ušla pozornosti. Z německých lesnických entomologů to byl především prof. Schwerdtfeger, v Rakousku prof. Schimitschek (původem z Vysokého Pole v Jeseníkách) a v Čechách prof. Komárek.
Uveďme si některá zjištění uvedených autorů a ev. citace dalších, která potvrzují migraci lýkožrouta smrkového. Pečlivý sběratel a znalec kůrovců Eggers (podle Wilkeho 1931) nenalezl lýkožrouta smrkového v západním Německu v oblasti od Giesenu po Darmstadt v letech 1900 - 1910, kdežto kolem roku 1945 se tam vyskytoval již v kalamitním množství. Schwerdtfeger, který popsal celou kalamitu lýkožrouta v severozápadním Německu po konci druhé světové války, zjistil nejvyšší napadení tímto druhem v oblasti kolem původního (autochtonního) výskytu smrku v okolí Harzu a Durynského lesa (Thüringer Wald), kdežto směrem na západ k Francii se napadení kůrovcem a jeho škodlivost zmenšovala. Za první světové války nebyl lýkožrout ještě znám v Nizozemí a dorazil tam až v období kolem roku 1945. Ačkoliv v pohoří Eifel u Rýna byly obdobné podmínky jako ve středním Německu a byly tam lesy válkou zničené stejně jako jinde v Německu, lýkožrout se tam při velké kalamitě v letech 1944-1951 kalamitně nerozšířil. V Rakousku po roce 1920 pozoroval prof. Schimitschek pronikání lýkožrouta od Alp směrem do předalpské oblasti v Horním a Dolním Rakousku. Dokonce se obdobně jako prof. Komárek domníval, že lýkožrout nenapadá smrky mimo jejich autochtonní areál.
V rozsáhlé kalamitě bekyně mnišky v letech 1917 - 1927, která v Čechách způsobila ztrátu přes 15 mil. m3 převážně smrkového dříví, dalo se očekávat, že stromy zbavené jehličí budou napadeny i lýkožroutem smrkovým. Jak však píše prof. Komárek v monografii o této kalamitě, uveřejněné v roce 1931, byly následné ztráty lýkožroutem smrkovým v podstatě nepatrné (necelých 30 tis. m3) a projevily se převážně v oblastech navazujících na horské systémy v Čechách. Lýkožrouti se sice objevili jen tu a tam v místech, kde se vyskytovaly smrky starší než 70 let, které mají lýko tak silné, že se v něm lýkožrout může vyvíjet. Když však Komárek hodnotil poválečnou kalamitu lýkožrouta v letech 1945 - 1951, bylo již celé území Čech tímto druhem osídleno.
Při první největší větrné kalamitě s následnou kůrovcovou kalamitou, jež proběhla od Rakouska a Bavorska přes Šumavu a jižní Čechy dále až do středních Čech a až do Jeseníků v letech 1868 - 1875 a způsobila ztráty odhadované na 11 mil. m3 dřevní hmoty (část popsal Ing. Jelínek), se lýkožrout smrkový nevyskytl na Zbirožsku ve středních Čechách, ačkoliv tam větrné polomy byly velice rozsáhlé. Příčinou bylo to, že lýkožrout smrkový se v té době ještě ve středních Čechách nevyskytoval (Komárek, 1925).
PROBLÉMY V BAVORSKÉM NÁRODNÍM PARKU
Současná kalamita lýkožrouta smrkového nastala v Bavorském národním parku v roce 1984 po rozsáhlé vichřici, jež zničila přes 270 ha smrkových porostů. Tehdy již byla celá severní část Bavorského národního parku vyhlášena za bezzásahovou, to znamená, že odtud nebylo odstraňováno polomové a později ani kůrovcové dříví. V jižní části tohoto parku bylo zpracováno přes 180 ha polomů. Naopak na 90 ha v horské příhraniční části s ČSR zůstaly polomy nezpracovány (viz obr. 2). Tehdy se možná domnívali, že v nižších polohách je škodlivost lýkožrouta vyšší. Jinou příčinou byla poměrně snadná možnost odvozu napadeného dříví z nižší části parku, kde je velké množství drobných silnic. Lýkožrout se začal množit a plocha jím zasažená dosáhla přibližně 120 ha. Když však tato rozloha stoupla v roce 1991 jen o 5 ha, byla kalamita prohlášena za skončenou. Lýkožrout však množil dál, a to jak v Bavorském národním parku, tak i v Národním parku Šumava. Po druhé byla kalamita lýkožrouta smrkového představiteli Bavorského národního parku prohlášena za skončenou v roce 1993 a po třetí entomology z Mnichova v roce 1996. Obr. 3 ukazuje stav obou parků.
Kůrovcem napadené plochy se však dále rozrůstaly. Problém lýkožrouta smrkového v Bavorském národním parku byl tak závažný, že se jím začala zabývat i vláda Bavorska. Její předseda Dr. Stoiber při návštěvě Národního parku Bavorský les v roce 1997 prohlásil, že vzniklou situací byly vyvráceny všechny i ty nejčernější předpovědi o této kalamitě. V roce 1997 byla zřízena ve Zwieselských lesích druhá část Národního parku Bavorský les na ploše 10 tis. ha, v níž se však s lýkožroutem smrkovým bojuje jako v Čechách v I. zónách - tj. napadené dříví se asanuje a v těžko přístupných oblastech se napadené stromy porazí, odkorní a ponechají ležet na místě.
V roce 1998 se zvětšila plocha zničená lýkožroutem smrkovým v Národním parku Bavorský les na 2148 ha. K jejímu největšímu rozšíření o 1050 ha však došlo v roce 1999. Vyšší počet porostů byl zničen v horských plochách, menší ve svahových částech. Na svahových částech převažují porosty buků, jeřábů a některých dalších listnáčů (viz obr. 4). V takto uzavřeném kotli se pak lýkožrout rozšířil v roce 2000 o dalších 605 ha. Oblast bezzásahového množení lýkožrouta smrkového byla ze západu, jihu a východu obklopena ochrannou zónou o šíři 1000 - 1500 m a ze severu rozsáhlými oblastmi mrtvých lesů. Podle bavorských odborníků je napadením lýkožroutem ohroženo ještě okolo 2000 ha smrkových porostů.
Tento postup šíření lýkožrouta vyvrátil také do té doby opakovanou domněnku, že plochy listnáčů ve smrkových porostech zpomalí postup lýkožrouta. Bohužel, ukázal se pravý opak. Protože ve smíšených porostech brouci nenacházeli potravu a možnost se množit, postupovali tam rychleji než v čistých smrkových kulturách (všechny údaje z prací Nüssleina 1998, 1999, 2000).
V ochranné zóně v jižní části Národního parku Bavorský les, kde se dříví asanuje, a v později založené II. části parku bylo v roce 1999 odklizeno (asanováno) 67 tis. m3 stromů a v roce 2000 rovněž 67 tis. m3 dříví. Kalamita lýkožrouta smrkového v Národním parku Bavorský les trvá již od roku 1984 - tedy 17 let. Na jednu matečnou chodbu pod kůrou smrku připadá 20 - 30 larev a stále převažují samice nad samci, což jsou znaky stále pokračující kalamity (Lobinger, 1995). V ochranné zóně Bavorského národního parku vzniklo v letech 1996 - 2000 na 170 ha holin zpracováním kůrovcové hmoty na rozloze 3500 ha.
POROVNÁNÍ STAVU LÝKOŽROUTA SMRKOVÉHO V NP ŠUMAVA A V NP BAVORSKÝ LES
V Národním parku Bavorský les, který zaujímá plochu 23,3 tis. ha, bylo lýkožroutem smrkovým napadeno a zničeno v průběhu posledních deseti let, tj. od roku 1990 do roku 2000, celkem 3712 ha smrkového lesa a na protilehlé straně, v Národním parku Šumava, 2475 ha smrkového lesa z jeho celkové lesní plochy obnášející 58 tis. ha. Z celkové plochy Národního parku Šumava tvoří 1375 ha tak zvanou bezzásahovou zónu, která se prostírá jižně od Mokrůvky a Březníku k Roklanské hájovně, kde rovněž nebylo proti lýkožroutu smrkovému zasahováno. Druhou část tvoří 1100 ha holin, jež byly z největší části již zalesněny. Převedeme-li veškeré získané údaje o asanovaných plochách a plochách zničených lýkožroutem smrkovým na jednotné hodnocení ztrát v m3 (a počítáme-li, že na 1 ha je porostní zásoba 270 m3, pak získáme tabulku:
Z dat je vidět zřetelný rozdíl mezi NP Bavorský les, kde se lýkožrout může nadále množit na ploše 10 tis. ha, a NP Šumava. Ukazuje se, že celkové ovlivnění NP Šumava se postupně snižuje.
Při této příležitosti bych chtěl velice poděkovat všem, kteří mi přispěli poskytnutím velkého množství dat k uvedené problematice. Ně-kteří z těchto odborníků jsou uvedeni v textu. Dále jsou to pracovníci z Institutu für Wald und Forstwirtschaft z Freisingu u Mnichova, ze Správy Národního parku Bavorský les s ředitelem Dr. Sinnerem a lesním radou Pöhlmannem a vedoucí pracovníci Správy Národního parku Šumava.
Obnova porostů
Údaje doplňme ještě daty o zmlazení porostů na plochách po odumření stromů. V Bavorském národním parku se les obnovuje bez ovlivnění člověkem poměrně dobře v nižších polohách. Na l ha je i více než 1000 jedinců dřevin nad 20 cm výšky, které rostou většinou u pařezů nebo u polámaných stromů. Z poloviny je plocha pokrytá travou, kde stromky nerostou. V horských polohách je situace horší. Přibližně na 23 % kontrolovaných ploch, zvláště v okolí Roklanu, nerostou žádné stromky. Dříve tvořil v této oblasti smrk 94 % porostů, kdežto 6 % tvořily listnáče. Dnes je tam 78 % smrku a 22 % listnáčů.
Ještě v 1997 se bavorští odborníci domnívali, že na plochách zničených lýkožroutem vzniknou rozvolněné plochy parkového typu lesa převážně s jeřábem. Dnes se předpokládá, že smrky listnáče přerostou, takže ve vysokých polohách vznikne opět les s naprostou převahou smrku, tedy porost, jaký tu byl donedávna. Na 150 - 200leté porosty smrků, jež zde tvořily více než 15 % celkové rozlohy, budou tedy další generace lidstva čekat 150 až 200 let.
Podle výroční zprávy Bavorského národního parku za rok 2000 se přesto les v nižších partiích nezmlazuje podle očekávání. Přemnožili se jeleni a srnci, kteří ničí mladé listnaté stromky, takže i tam by mohl vzniknout zase jen převážně smrkový les. Proto se v NP regulují stavy kopytníků, které mají v letošním roce být ve stejné výši jako v roce 2000. Vývoj území zde tedy nebude bez vlivu člověka.
Odtok vody
Zničení smrkových lesů lýkožroutem smrkovým v nejvyšších částech Bavorského lesa a Šumavy znamená změny v transpiraci a také zvýšený odtok vody z této oblasti. Ukázala to měření v severozápadní části Bavorského lesa, kde byly v minulosti měřeny srážky a odtok vody a byly srovnány se současným stavem. V posledních 3 - 5 letech se projevil vyšší odtok vody z oblastí mrtvého lesa a také zvýšení obsahu nitrátů ve vodě (Nüsslein, 2000).
CHRÁNIT AŽ DO ZNIČENÍ?
Jsem přesvědčen o tom, že ponechávat polomy v přírodě bez zpracování a dávat tak lýkožroutu smrkovému možnost bez omezení se množit, nebylo správné. Více než dvousetleté zkušenosti generací lesníků a biologů ukázaly, o jak nebezpečného škůdce jde a jak obrovské plochy lesů může zničit. Bylo by lépe na počátku výskytu zlikvidovat několik desítek či stovek hektarů smrkových lesů napadených lýkožroutem a tak zachránit tisíce hektarů lesa. Bez rozhodného boje s lýkožroutem smrkovým bychom dnes stáli na Šumavě před katastrofou, před kterou vždy varovali prof. Pfeffer a prof. Komárek.
V současnosti jde o velmi závažnou otázku odpovědnosti za naše lesy. Radit, aby se nebojovalo s lýkožroutem, z hlediska novináře či určitého vědeckého pracovníka, který nemá důkladné znalosti o škůdci jako je lýkožrout, aniž by dotyčný měl jakoukoliv odpovědnost za to, co se stane, je velmi snadné. V daleko těžší situaci je pracovník, jemuž je svěřen les do správy a má jej předat budoucím pokolením v co nejlepším stavu. Ten musí brát v úvahu celou řadu velmi vážných negativních faktorů, jimž je nejen les, ale celá dnešní příroda negativně ovlivňována. Stoupající teploty vlivem globálního oteplování planety jsou významným stresovým faktorem. S tím souvisí nízká úroveň srážek a nepříznivé ovlivnění transpirace stromů. Kyselé srážky a vyplavování určitých látek, zvláště hořčíku z půdy a jehlic, a atmosférické imise působí tak zvané chřadnutí lesů v rozsáhlých oblastech střední Evropy. To vše vytváří vhodné podmínky pro další šíření lýkožrouta.
Zatímco většina ochránců přírody bojuje o záchranu každého stromu, někteří by ponechali volnou cestu ničení lesů v rozsáhlých oblastech. Přál bych si, aby vystoupili na Šumavě na Mokrůvku či Blatný vrch, či na Luzný a Roklan a pak večer nechali před svýma očima běžet obraz několika tisíců hektarů kůrovcem zničeného lesa. Snad by si uvědomili, že snahou o ponechání přírody přírodě samé nebojují za dobrou věc.
Ve známém německém časopise Der Spiegel vyšel celostránkový obraz zničených lesů kolem Luzného s titulkem: “Kaputgeschütz” - v českém překladu “Chráněn až zničen” či “Chráněn až do zničení”. A proto právě nyní, kdy příroda je v tak obtížném stavu, bychom jí měli podat pomocnou ruku a ne do ní experimenty negativně zasahovat.
ZÁVĚR
Těší mne, že se dnes úspěšně rozvíjí dobrá spolupráce mezi správami obou národních parků. Vždyť řeší podobné problémy dokonce i stejnými metodami, což bohužel zatím většina našich obyvatel neví. Souhlasím s tím, co napsal v roce 1990 bývalý ředitel Národního parku Bavorský les dr. Bibelriether, že Šumava i Bavorský les má být příštím pokolením zachován v co nejméně ovlivněném stavu jako nejrozsáhlejší plocha lesů ve střední Evropě.