K OTÁZCE U NÁS NEPŮVODNÍCH DŘEVIN

Ing. Ilja Andrš

Případné obavy ze zavádění něčeho nepůvodního by se neměly omezovat jen na dřeviny. Do naší přírody se dostávaly a dostávají nejen dřeviny, které v našich lesích kdysi nerostly, ale také velmi mnoho jiných zástupců rostlinné a živočišné říše. Někteří z těchto “přivandrovalců” našli v naší staré Evropě příznivé podmínky a postupně se rozšířili. Někteří příznivě obohatili naši přírodu, jiní způsobili problémy.

OBAVY ODPŮRCŮ

Nelze se tedy divit odpůrcům zavádění nepůvodních druhů, že mají obavy. Byli poučeni omyly mnohých předchozích generací. Za varovný příklad je možno považovat bolševník. Je ovšem velkou chybou, že tito odpůrci mají snahu celkově odmítat vše nepůvodní. Nechybělo by nám něco, kdyby Evropané radikálně odmítli pěstovat v Evropě nepůvodní brambory? To je jen jeden příklad z mnohých.

“Přistěhovalci” rostlinných druhů jsou vázáni na půdu, na které rostou. V případě, že se později objeví některé jejich nepříjemné vlastnosti, může je člověk poměrně snadno odstranit. S výjimkou těch, které jsou schopny se šířit svými semeny na velké vzdálenosti. Mezi dřevinami takových mnoho není. Obtížnější v tomto směru bývá situace u živočichů. Nejznámějším příkladem je asi přemnožení králíka dovezeného do Austrálie. I u nás bychom ale mohli jmenovat případy, kdy nepůvodní živočich způsobuje nepříjemně velké škody. Lesníci, jimž jelen sika poškozuje porosty, by o tom mohli vyprávět.

Nepůvodní druhy nevnášejí do naší přírody jen lesníci, či zemědělci, aby zvýšili výnosy svého hospodaření, či myslivci pro zpestření získaných trofejí. Mohou se do naší přírody dostat i jinak. Před mnoha lety jsem při služební pochůzce nedaleko Blovic narazil na květiny, které v této oblasti nemohly bez lidského zásahu růst. Ukázalo se, že chataři z blízké kolonie vysazovali přebytky ze svých zahrádek do lesa. Chtěli, aby byl les hezčí.

Při zavádění nepůvodních druhů je vždy nějaké riziko, že časem dojde k nemilému překvapení. U dřevin je toto riziko poměrně malé. Jednak se o nich více ví a pak jsou pod větší kontrolou. U jiných rostlinných a zvláště živočišných druhů je nebezpečí o hodně vyšší. Tam by se tedy měla zaměřit pozornost. Nebylo by dobré se spoléhat na to, že importovaná zvířata jsou určena jen pro obory. Někdy se mohou dostat do volné přírody (třeba i s pomocí člověka) a někdy mohou vážně ohrozit i naše původní druhy. Určité znepokojení může vyvolávat i živočišná výroba. Na některých německých farmách se chovají na maso bizoni dovezení ze Severní Ameriky. Žijí tam ve stísněných podmínkách naprosto odlišných od jejich původní vlasti. V tom je možná skryto nebezpečí propuknutí chorob, které by se pak mohly přenést na příbuzné druhy zvířat.

OTÁZKA PŮVODNOSTI

Vraťme se ale k lesu. Snažit se uchovat v naší přírodě nějakou původnost, je pošetilostí. Vždyť sama příroda “nemá ráda” neměnný stav. Vše se vyvíjí. Mění se i některé vlastnosti dřevin. V něčem se původním generacím ani nepodobají. V poslední době se tempo změn vyvolaných vnějšími vlivy (klima, imise) zvyšuje. Některé dřeviny se změnám nestačí přizpůsobovat. Lesníci musí reagovat včas. Jednou z cest je zvyšovat druhovou pestrost lesa, aby byla včas připravena náhrada za dřevinu, která bude muset ustoupit.

Takové změny se v žádném případě nesmí dít živelně. Není možné vysazovat v našich lesích ve větším rozsahu dřeviny, které dosud neprokázaly při dlouhodobém sledování přesvědčivě své klady. Nestačí se spoléhat na dobrý a bezproblémový růst určité dřeviny v našich parcích. Jako příklad bych uvedl jedli obrovskou, jejíž výsadba byla masivně propagována okolo r. 1960. V zámeckém parku v Chodové Plané rostla jedle, která by byla pravděpodobně vysoká 40 m, kdyby jí vítr neulomil špičku. Výšce odpovídala i tloušťka stromu. Jedle obrovské, které jsme vysázeli do lesních porostů, rostly podstatně pomaleji. Pokud na stanovištích, která jedli obrovské nevyhovovala, neuhynuly v prvních letech po výsadbě. Vhodnost dřeviny pro výsadbu do lesa se musí ověřovat v lesních porostech a na různých stanovištích. Nevýhodou je, že doba takového ověřování je u většiny dřevin velmi dlouhá. Musíme být tedy vděční svým předchůdcům, kteří u nás pokusně vysázeli méně obvyklé dřeviny.

POZNATKY Z POKUSNÝCH VÝSADEB

V okolí Boru u Tachova patřil větší lesní komplex více než 200 let knížecímu rodu Löwensteinů. Část lesních porostů v okolí Boru byla silně znehodnocena dlouhodobým hrabáním steliva. Hledal se způsob nápravy. Příprava půdy pro výsadbu náročnějších druhů dřevin, tak jak ji známe teď, by byla příliš nákladná a začátkem 20. století i technicky těžko uskutečnitelná. Vynořila se tedy myšlenka nahradit skomírající borovici lesní jinými dřevinami. Od dřevin rostoucích v naší oblasti, se mnoho očekávat nemohlo. Tam, kde už přestávala růst i skromná borovice lesní, nemohly mít naději na úspěch. A tak se stalo, že počátkem 20. století byly především v obvodu tehdejšího revíru Valcha pokusně vysázeny menší i větší skupiny cizích dřevin, aby se prověřilo, zda by mohly pomoci tam, kde měla stoletá borovice lesní výčetní tloušťku do 15 cm.

Podobné pokusné výsadby současně vznikly v lesích u Mohanu, kde knížecí rod Löwensteinů vlastnil a vlastní dosud další lesní komplexy. Fořt v našem revíru Valcha a jeho kolega u Mohanu spolu úzce spolupracovali, a tak se stalo, že se do blízkosti Boru dostaly i sazenice pro nás tak trochu exotických druhů jako například kaštanovník jedlý. Některé z vysázených dřevin, které u nás nenašly vhodné podmínky, časem z porostů vymizely. Pokud je mi známo, vysazovaly se pokusně tyto dřeviny: douglaska tisolistá, borovice vejmutovka, borovice černá, borovice banksovka, dub červený, akát, kaštanovník jedlý a některé druhy jedlí. Díky tomuto experimentu, za který musíme být vděční bývalému majiteli lesa knížeti Löwensteinovi a jeho fořtu, můžeme dnes dosti zodpovědně posoudit vhodnost ověřovaných dřevin v našich podmínkách. Je ovšem možné, že u některých dřevin je konečný výsledek experimentu zkreslen tím, že dřevině nebyla věnována taková výchovná péče, která by jí vyhovovala.

Z řady ověřovaných dřevin zůstaly tři, které se na většině našich stanovišť osvědčují. Douglaska, vejmutovka a dub červený.

Dub červený

Dub červený splňuje v oblasti chudých borů dokonale meliorační funkci. Argument, že z ekonomického hlediska by bylo výhodnější místo dubu červeného vysazovat některý z našich dvou domácích dubů, nemusí být v našich podmínkách moc přesvědčivý. Je pravda, že dub se u nás v lese moc nesázel, ale skupiny dubů, případně jejich porosty, dokazují, že v naší oblasti nemá moc příznivé podmínky. Kvalita dřeva je špatná. Kromě toho neplní meliorační funkci tak dobře jako dub červený.

Borovice vejmutovka

Zkušenosti s výsadbou vejmutovky můžeme doplnit také pozorováním na lesním celku hraběte Kolowrata. Zde byly vejmutovky údajně vysazovány proto, aby se jejich dřevo využilo pro interiéry dřevěných montovaných domů, vyráběných v dřevařských závodech hraběte Kolowrata na Dianě. V rozvadovské kotlině jsou časté podmáčené půdy, na nichž vejmutovka trpí vývraty asi ve stejném rozsahu jako smrk. V jednom případě byly také šedesátileté vejmutovky napadeny rzí vejmutovkovou (Cronartium ribicola). Napadená skupina rostla na okraji lesní školky uvnitř velkého lesního komplexu. Nejbližší rybízy, které rez ke svému vývoji potřebuje, byly na kilometry daleko. O vejmutovce se může říci, že v našem obvodu roste dobře, ale jen na vhodných stanovištích.

Douglaska tisolistá

Zcela bezproblémovou nepůvodní dřevinou na Tachovsku je douglaska. Dr. Ing. Dolejský přiblížil ve svém článku v LP 11/2000 čtenářům tuto sympatickou dřevinu vyčerpávajícím způsobem. Dovolil bych si k tomu dodat jen několik poznatků získaných z našich místních zkušeností na Tachovsku. Je možné, že některý odpůrce douglasky viděl po skončení zimy ve školce síje douglasky poškozené fyziologickým suchem. Není to pěkný pohled, ale těmto škodám lze předejít vyséváním semene vhodného původu. Na LZ Přimda jsme kryli částečně potřebu sadebního materiálu vyzvedáváním z přirozeného zmlazení. Jakmile se na jedné lokalitě objevily první nálety, plochy jsme oplotili a v následujících letech vyzvedávali velká množství náletových semenáčků. Dík vhodné struktuře půdy bylo vyzvedávání snadné, kořínky se nepoškodily a ujímavost po výsadbě byla vysoká. Fyziologické vysýchání nehrozilo. Na rozdíl od smrku a borovice, u nichž jsme si mohli dovolit v letech, kdy jsme měli nedostatek sazenic, vysazovat i ty, u kterých se síla v krčku blížila hranici povolené ČSN a měli jsme při výsadbě úspěch. U douglasky to nebylo možné, protože u ni je nutná větší tloušťka kořenového krčku.

Při ověřování atraktivnosti návnad na klikoroha borového, jsme zjistili, že větvička douglasky vložená do kapací kůry lákala klikoroha více než borová větvička. Ochrana douglasky proti klikorohu je tedy zvláště důležitá.

Srnci si rádi vybírají douglasku na vytloukání. Možná jen do doby, než by se podíl douglasky v porostech zvýšil. Douglaska má ale obdivuhodnou regenerační schopnost. Místa poškození zavaluje. Počátkem 60. let byla neoplocená skupina douglasky v obvodu polesí Stará Knížecí Huť (bývalý LZ Přimda) těžce poškozena vytloukáním. Když jsem to viděl, v duchu jsem výsadbu odepsal. Douglasky však rostou dále. Nebýt toho, že část kmene nízko nad zemí je u některých jedinců zprohýbána, nikdo by nepoznal, že stromky byly těžce poškozeny vytloukáním.

Nejvyšším bodem bývalého LZ Přimda je Havran (897 m n. m.). Je pokryt starými bučinami. Lesní hospodářský plán předepisuje obnovu bukem a smrkem. Pohled na staré smrkové výsadby je na této lokalitě neutěšený. Počet stromů s původním vrcholkem je velmi malý. Poškození sněhem nebo námrazou je vysoké. K tomu se hniloba u přirůstavých smrků šíří z místa zlomu dosti rychle, takže dřevo bude velmi málo kvalitní. Napadlo nás, zda by i v tomto případě nemohla pomoci douglaska. Víme, že ji sníh a námraza tak nepoškozují a že má lepší regenerační schopnosti než smrk. Vysázené douglasky na této lokalitě rostou zatím dobře a škody na nich nejsou. Dělat závěry není ovšem zatím možné. Nejstarší pokusná skupina je stará teprve 35 let. Svým výškovým i objemovým přírůstem předstihuje douglaska, i na této lokalitě, smrk .

ZKUŠENOSTI S OSTATNÍMI NEPŮVODNÍMI DŘEVINAMI

V obvodu LZ Přimda byly v minulosti vysazovány i jiné nepůvodní dřeviny. Dovolil bych si sdělit některé poznatky.

Smrk pichlavý

Nedaleko Národní přírodní rezervace Diana, v lese hraběte Kolowrata byl počátkem 20. století vysázen porost smrku pichlavého. Prý to byl svojí výměrou (přibližně 4 ha) největší porost této dřeviny v Čechách. V 70. letech byla tato oblast zcela výjimečně postižena sněhovým polomem. U nás hrozí sněhové polomy zpravidla v polohách nad 700 m n. m. Smrk pichlavý se ukázal jako velmi málo odolný proti tlaku sněhu a porost byl velmi silně poškozen. Tato dřevina se tedy u nás neosvědčila. Trvalo to asi 70 let, než se dostavil důkaz. Za zmínku možná stojí, že v polomech smrku pichlavého se kromě lýkožrouta smrkového objevil i lýkohub smrkový (Dendroctonus micans). Zdá se, že tento škůdce se v naší oblasti rád zaměřuje na smrk pichlavý. Seznámil jsem se s ním počátkem 60. let na zahradě v Tachově. Rostla tam skupina asi 60 let starých smrků; směs smrku ztepilého a pichlavého. Lýkohub napadal jen smrk pichlavý. Když jsem to oznámil panu profesoru Pfefferovi, zaujalo ho to natolik, že se přijel do Tachova na škůdce podívat.

Smrk černý

V rozvadovské kotlině trpí kultury ve značném rozsahu pozdním mrazem. Trvá to více let než se vysázené smrky dostanou nad čáru pozdního mrazu. To bylo podnětem k založení pokusu s výsadbou smrku černého (Picea Mariana). Svou mrazuodolnost tento smrk přesvědčivě dokázal. Jak se mu v našich podmínkách bude vést dále, to musí ukázat až čas. Považoval bych za velmi důležité, aby se o pokusných výsadbách vedla evidence po celou dobu obmýtí.

Okolo roku 1980 pěstoval LZ Přimda ve svých fóliovnících pro potřebu zahradnických závodů v okolí některé u nás nepůvodní jehličnany. Některé z nich jsme pokusně v malém rozsahu vysázeli do lesních porostů. Bylo to jakési navázání na pokusné výsadby v revíru Valcha v počátku 20. století. Tak se dostaly do lesa např. smrk Engelmanův a borovice pokroucená.

Jsem přesvědčen, že takové pokusné plochy se mají zakládat. Nikdy by se ale nemělo opakovat něco, co by připomínalo akci “Výsadba rychle rostoucích dřevin” z období 50. let

20. století. Když jsem v r. 1961 nastoupil na tehdejší LZ Tachov, předal mi můj předchůdce také evidenci vysázených topolů. Bylo jich velmi nákladně podle pokynů vyšších míst vysázeno přes 50 tis. Do dnešní doby z nich zbylo asi 40 kusů. Ani ty nemohou svým přírůstem u nás konkurovat našim dřevinám.

ZÁVĚR

Domnívám se, že odpůrci zavádění nepůvodních dřevin do našich lesů nemusí mít obavy. Velká většina lesníků netouží po velkorysých nezodpovědných experimentech. Postavili by si “pomník ostudy” na hodně dlouhou dobu. Jestliže ale některá dřevina prokázala své velmi dobré vlastnosti, zapadá do našeho lesa a krajiny, pak jistě není žádný rozumný důvod brojit proti jejímu přiměřenému zastoupení v lesních porostech. Její podíl nebude nikdy nebezpečně veliký. Nedovolí to předpis LHP a rozumné uvažování majitele lesa. To je ovlivněno také zájmem odběratelů. Není dřevina, z jejíhož dřeva by se mohlo vyrábět vše.