REGIONÁLNÍ CERTIFIKACE LESŮ V ČESKÉM SYSTÉMU PEFC UKONČENA
Ing. Vladimír Oplt
V měsíci září tohoto roku převzal zástupce Sdružení vlastníků a správců lesních majetků ČR od certifikačního orgánu certifikát osvědčující, že se v lesích regionu Česká republika hospodaří v souladu s principy TUH (trvale udržitelné hospodaření). Bylo tak naplněno několikaleté úsilí lesnických odborníků o získání regionálního certifikátu lesů v Českém systému PEFC (Pan European Forest Certification Scheme) na základě standardů pro certifikaci lesů na území ČR.
V době, kdy čtete tyto řádky, se již stali první vlastníci a správci lesa, kteří požádali o účast v regionální certifikaci lesů podle Českého systému certifikace lesů PEFC (CFCS), držiteli osvědčení o této účasti. Osvědčení je postupně vydáváno všem vlastníkům lesa, kteří se zavázali k plnění kriterií stanovených Českým systémem PEFC a již prošli nebo v současnosti procházejí schvalovacími procedurami systému.
VZNIK CERTIFIKACE LESŮ
Impulsem pro iniciativy směřující k zavedení certifikace lesů byla devastace tropických pralesů nadměrnou těžbou v posledních desetiletích. Principy TUH se tak staly hlavním tématem Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se konala v roce 1992 v Rio de Janeiro. V Evropě byla problematika TUH v lesích předmětem ministerské konference v Helsinkách v roce 1993 a navazujícího jednání expertů v roce 1996, kde byla na pořadu jednání již i problematika certifikace lesů. Směrnice pro vznik dobrovolných certifikačních standardů pro TUH na provozní úrovni byly přijaty na ministerské konferenci v Lisabonu v roce 1998.
VÝZNAM A DŮSLEDKY CERTIFIKACE
Za certifikaci lesů je obecně označován postup, kdy nezávislý certifikační orgán provádí na komerčním základě hodnocení, zda hospodaření v lesích je v souladu s principy TUH, tedy se standardy ekologickými, ekonomickými a sociálními, a v případě kladného výsledku vydává certifikát. Tento certifikační audit je možno provádět i u spotřebitelského řetězce (chain of custody). Jeho cílem je prokázat, že certifikovaná výrobní či obchodní organizace nabízí zákazníkovi výrobky, které v průběhu celého produkčně-spotřebitelského procesu, tedy od lesního porostu až po konečný produkt, splňují kvalitativní požadavky principů TUH. Zárukou, že výrobek pochází z lesů, ve kterých se hospodaří trvale udržitelným způsobem, může být logo, které je zpracovatel oprávněn aplikovat na výrobek. Certifikací procesu tak dochází k certifikaci produktu. Je evidentní, že certifikace lesa, ale především certifikace spotřebitelského řetězce, jsou nejen nástroji podporující TUH, ale i nástroji tržními. Producent dřevní hmoty, tedy vlastník lesa, se bude stále silněji dostávat pod tlak zpracovatelů dřeva, aby dodával do spotřebitelského řetězce surovinu z certifikovaného lesa, jejíž použití zajistí výrobci finálního produktu větší schopnost konkurence na trhu. Obava z toho, že certifikace v krátké době začne vytvářet mimocelní bariéry, směřující k diskriminaci všech, kteří budou stát mimo proces certifikace, je zcela oprávněná. O to silněji byl akcentován požadavek na vytvoření takového certifikačního systému, který by neúměrně ekonomicky nezatěžoval vlastníka lesa a tento faktor nelimitoval jeho účast v certifikaci.
SYSTÉMY CERTIFIKACE
Ve světě dnes již existuje více než 50 certifikačních systémů. V ČR se doposud uplatnil systém FCS (Forest Stewardship Council), kterým je certifikován Školní lesní podnik MZLU Brno. Nechci se zabývat hodnocením tohoto systému, ale částka za certifikaci 1 ha lesa ve výši cca 150 Kč a další vysoké náklady na recertifikaci každé 2 roky vypovídá sama o sobě o vhodnosti tohoto systému především pro soukromé vlastníky lesa.
Z řad evropských i českých lesníků bylo proto vyvinuto mimořádné úsilí při hledání a tvorbě vhodného certifikačního systému, který by vyhovoval v Evropě obvyklé vlastnické struktuře lesů, byl schopný čelit tlaku pro Evropu méně vhodných systémů a svoji administrativní a ekonomickou náročností nezhoršoval již tak nepříznivou důchodovou situaci vlastníků lesů. Tyto iniciativy byly vedle aktivní spoluúčasti na tvorbě systému završeny podpisem zástupce ČR spolu se zástupci dalších deseti zemí na zakládací listině certifikačního systému PEFC v roce 1999. Tento systém byl v témže roce zaregistrován v Luxembourgu, kde má rovněž Rada PEFC, jako nejvyšší orgán, své sídlo. V současné době je členem PEFC 16 evropských států, USA a Kanada. Každá z účastnických zemí pak vytváří své národní nezávislé standardy. V současné době je jich zaregistrováno již devět. Český systém certifikace lesů byl schválen Radou PEFCC v roce 2001.
RADA PEFC
Řídícím orgánem regionální certifikace lesů systému PEFC v ČR je Rada PEFC ČR zaregistrovaná jako zájmové sdružení právnických osob, sestávající ze tří komor:
- komory vlastníků lesů reprezentované zástupci všech složek státního i nestátního vlastnictví lesů
- komory zpracovatelů dřeva, reprezentované zástupci organizací zabývajících se prováděním lesnických činností, zpracováním dřeva a obchodem
- komory ostatních zájmových skupin, sdružující zástupce vysokých škol, odborů, zájmových a profesních organizací
Hlavní náplň činnosti Rady PEFC ČR spočívá ve vytváření, schvalování, revidování Českého systému certifikace lesů, jeho prezentaci a propagaci v národním i mezinárodním měřítku.
SDRUŽENÍ VLASTNÍKŮ A SPRÁVCŮ LESNÍCH MAJETKŮ ČR
Specifická úloha v Českém systému PEFC přísluší Sdružení (Žadateli), reprezentující vlastníky lesů, jejichž majetky představují více než 50 % výměry celého regionu (území ČR). Žadatelem o regionální certifikaci se stalo Sdružení vlastníků a správců lesních majetků ČR (dále jen Sdružení), které bylo zaregistrováno v měsíci květnu tohoto roku jako zájmové sdružení právnických osob. Zakládajícími členy sdružení se staly: Lesy České republiky, s. p. (LČR), Vojenské lesy a statky ČR, s. p. (VLS), Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů ČR (SVOL) a Sdružení majitelů lesů a podnikatelů v lesním hospodářství. Sdružení nese odpovědnost za plnění kritérií TUH v lesích definovaných Českým systémem certifikace lesů, definuje politiku a cíle TUH a stalo se držitelem regionálního certifikátu. Označení Sdružení jako Žadatele je dáno jeho výsadní úlohou v Českém systému PEFC, spočívající v jeho zmocnění požádat o regionální certifikaci lesů třetí, nezávislou stranu, tzv. certifikační orgán. Ten je pro tuto činnost akreditován Českým institutem pro akreditaci (ČIA) a vydává na základě provedeného certifikačního auditu certifikát. Tímto orgánem se na základě výběrového řízení stalo BVQI (Bureau Veritas Quality International CS, s. r. o.), se kterým vstoupilo Sdružení - Žadatel do smluvně-obchodního vztahu (LP 9/2002, str. 427 pozn. redakce).
Vedle již zmíněných povinností je Sdružení povinno zajistit posuzování shody hospodaření individuálních vlastníků lesů účastnících se regionální certifikace s kriterii TUH. Musí proto dokumentovat a uplatňovat systém pro informování vlastníků lesů o podmínkách účasti, přijímání jejich žádostí, posuzování shody hospodaření s danými kritérii a rozhodování o nápravných opatřeních a eventuálním vyloučení vlastníka z regionální certifikace.
Cerifikát BVQI je vydáván na dobu 5 let s tím, že tento orgán bude každý rok provádět dozorové audity na dodržování tohoto certifikačního systému.
FINANČNÍ DOSTUPNOST CERTIFIKACE V ČR
Je logické, že obrovské penzum prací spojených s naplněním Českého systému PEFC certifikace lesů na úseku Sdružení by se neobešlo bez rozsáhlého administrativního, odborného a technického zázemí a s tím spojenými náklady. Na základě dohody zajišťuje tuto činnost pro Sdružení NCC (Národní certifikační centrum) při ÚHÚL Brandýs nad Labem. Tímto krokem je docíleno výrazného snížení nákladů na celý proces certifikace, takže cena za osvědčení o regionální certifikaci s platností na dobu pěti let činí pouhé 2 Kč za každý hektar lesa, se kterým se vlastník lesa přihlásí k účasti v regionální certifikaci. Vlastníkům nestátních lesů, kteří se přihlásili k účasti v regionální certifikaci do 30. září tohoto roku, uhradí poplatky za vydané osvědčení Ministerstvo zemědělství (Mze). Za vlastníky nestátních lesů, kteří se přihlásí k účasti po tomto termínu, bude tato úhrada provedena pouze za předpokladu, že MZe bude schopno uvolnit prostředky i v příštích obdobích.
POVINNOSTI ÚČASTNÍKŮ CERTIFIKACE
Žádost o účast v regionální certifikaci lesů
Vlastník musí zaslat písemně na adresu NCC ÚHÚL Brandýs nad Labem na předepsaném formuláři žádost, dotazník TUH a doklady spojené s identifikací vztahu žadatele k lesnímu majetku. Povinností žadatele o účast je závazek k hospodaření v souladu s taxativně stanovenými kritérii TUH definovanými dokumenty CFCS. Dále umožnit inspektorům NCC, členům odborné komise Sdružení a auditorům certifikačního orgánu vstup na lesní majetek a přístup k informacím, souvisejícím s hospodařením v lesích (LHP, LHE). Nutný je rovněž souhlas s předáváním informací orgánů státní správy lesů (SSL) a České inspekce životního prostředí (ČIŽP) a jejich využívání v rámci procesu posuzování. To vše při garancích přísné důvěrnosti ze strany posuzovatele.
Proces účasti v regionální certifikaci lesů
Tento proces je pro individuální vlastníky kontinuální a je možno k němu přistoupit kdykoliv po dobu platnosti vydaného certifikátu, která končí 30. září 2007. Předpokládá se, že před skončením platnosti cerfikátu bude zadáno provedení recertifikace na další období.
NEJROZŠÍŘENĚJŠÍ SYSTÉM V EVROPĚ
Regionální či skupinová certifikace lesů tvoří základ všech národních certifikačních systémů evropských zemí, které se přihlásily ke společnému rámci PEFC. Svojí transparentností a nízkou nákladovostí vychází vstříc především drobným vlastníkům lesa, čímž bylo dosaženo jednoho z jeho hlavních cílů.
Výměra lesů certifikovaných v systému PEFC dosáhla výše 43,6 mil ha lesa, a tento systém se tak stal nejrozšířenějším na evropském kontinentu.
Je příjemné konstatovat, že toto číslo bude nyní navýšeno o 450 individuálních vlastníků lesa s jejich 1,8 mil. ha, kteří se přihlásili do konce září 2002 k regionální certifikaci v ČR.
Ing. Vladimír Oplt
předseda představenstva Sdružení vlastníků a správců lesních majetků ČR
O certifikaci jsme informovali již v LP 8/99 (str. 342), LP 5/2001 (str. 216), LP 7/2001 (str. 296), LP 11/2001 (str. 513), LP 12/2001 (str. 564) či LP 9/2002 (str. 427).