EKOLOGICKÉ NÁROKY A FUNKČNÍ VÝZNAM SMRKU PICHLAVÉHO

Jiří Remeš, Iva Ulbrichová, Vilém Podrázský

Smrk pichlavý Picea pungens Engelm. je jednou z nejrozšířenějších dřevin náhradních porostů v imisních oblastech, zejména v Krušných horách. Jeho porosty v ČR zaujímají plochu zhruba 14 000 ha.

DŮVODY ZALESŇOVÁNÍ SMRKEM PICHLAVÝM

Široké využití této dřeviny v obnově lesních porostů přípravného charakteru bylo zdůvodňováno několika důvody:

- Smrk pichlavý se v juvenilním stadiu jevil jako druh relativně rezistentní k zátěži oxidy síry, respektive k přímému poškození oxidem siřičitým. Z různých sérií expozičních i výsadbových pokusů plynulo poměrně nízké poškozování asimilačních orgánů a nízký podíl poruch růstu ve srovnání s jinými dřevinami.

- Jako další výhoda se předpokládala schopnost tolerovat prostředí imisních holin, a tedy i vyžadovaný “pionýrský”, přípravný charakter dřeviny v extrémních klimatických, ale i půdních podmínkách. Ty byly dány mikroklimatem velkoplošných sečí i degradací stanoviště mechanizovanou přípravou, mj. i buldozery. Byl zdůrazňován jeho význam na stanovištích po smýcení smrkových porostů, ovlivněných do značné míry zamokřením.

- Poměrně snadné bylo pěstování smrkových sazenic ve velkých školkařských porostech, poměry byly přitom srovnatelné s výrobou sadebního materiálu domácích jehličnanů.

- Rovněž poškozování zvěří bylo doloženo jako minimální, což zvýhodňovalo tuto dřevinu ve srovnání s jinými klimaxovými i přípravnými, domácími i introdukovanými druhy.

EKOLOGICKÉ NÁROKY

V dalším vývoji náhradních porostů, v jejich vlivu na ekosystém lesa a v dalších funkčních účincích sledované dřeviny se pak projevila řada nesouladů s původními úvahami. Objevuje se poškození různého typu a značné problémy ve vývoji porostů smrku pichlavého lze pravděpodobně očekávat i v následujícím období.

Předpokládalo se, že smrk pichlavý bude tolerovat prostředí imisních holin ve vyšších polohách, kde došlo dále ke značnému narušení půdního prostředí. Na druhé straně mu neměly výrazněji škodit ani lokality se zvýšenou hladinou spodní vody. Jeho uvažovaný horský charakter měl být zárukou prosperity výsadeb na extrémních antropogenních půdách.

Ekologické nároky této dřeviny v oblasti původního rozšíření jsou však zcela jiné. Smrk pichlavý je rozšířen v horských oblastech Skalistých hor, od jižního a západního Wyomingu a východu státu Idaho po severní a východní Arizonu a jih Nového Mexika. V původním regionu však roste v úzkých pásech podél toků, na čerstvých půdách ovlivněných tekoucí, okysličenou vodou, v hlubokých kaňonech i na říčních aluviích v širokých údolích.

Roste sice často i v čistých porostech, které jsou však podstatně volnější než porosty jiných dřevin. Výjimkou není ani jeho podúrovňové postavení pod porosty osiky. Nevytváří v žádném případě porosty, které by byly husté, zapojené a kryly intenzivně půdu. V námi studované severní části areálu (Grand Teton NP) se jen mírně zvýšená úroveň nad nivou horských toků odrazila ve zcela změněné druhové skladbě porostů: Pseudotsuga menziesii (Mirb.) Franco, Pinus contorta Dougl. ex Loud aj. Pokud se zde vyskytoval smrk, pak se jednalo o smrk Engelmannův Picea engelmannii Parry ex Engelm.

DŮSLEDKY PĚSTOVÁNÍ V NAŠICH PODMÍNKÁCH

V našich imisních oblastech byl tedy sázen na převážně zcela nevyhovující lokality. Pokud tyto byly ovlivněny ve větší míře vodou, jednalo se o stagnující vodní hladinu, zvýšenou v důsledku zamokření na holosečích. Na lokalitách po buldozerové přípravě stanovišť, ale i na ostatních plochách pak dochází po určité době ke změnám v hydrických poměrech, vedoucím k ohrožení suchem. Výsledkem je zhoršující se stav smrkových výsadeb, trpících živinovým stresem a nedostatkem vláhy. Objevují se příznaky žloutnutí a dochází k enormnímu napadení kořenových systémů houbovými patogeny, zejména václavkou.

Smrk pichlavý pak má na vývoj půdního prostředí spíše negativní dopad. Nekryje dostatečně půdu, nebrání jejímu vysychání a chemicky ji zhoršuje. V řadě případů byla prokázána značná chemická degradace půdních horizontů v porostech této dřeviny. Opad je zhruba stejně nepříznivý jako v případě domácího smrku, jeho množství je pak minimální, což vede ke stagnaci obnovy horizontů nadložního humusu na devastovaných plochách. Na lokalitách se zachovalým nadložním humusem pak postupuje další degradace odpovídající poměrům na holinách.

POROSTOTVORNÉ SCHOPNOSTI A FUNKČNÍ POTENCIÁL

Porosty smrku pichlavého tedy nejsou funkčně plnocenné, protože nevytvářejí dostatečný zápoj. Mladé porosty mají charakter holé plochy a ve starších dochází k vytváření velice volného kontaktu v korunovém prostoru. I v oblasti původního rozšíření rostou smrky mimo zapojené porosty jako solitéry, hluboce zavětvené, či volné skupiny ve směsi s jinými dřevinami (zejména osikou). Přesto dosahují úctyhodných rozměrů, námi největší naměřený smrk pichlavý měl 41 m výšky a 240 cm v obvodu ve výčetní výšce (tabulka 1). I stoleté smrky pichlavé v parcích a zahradách v České republice jsou krásné parkové stromy, opět však pouze jako solitéry.

Srovnání porostů smrku pichlavého a smrku Engelmannova, rostoucích v podobných stanovištních podmínkách NP Grand Teton na vytyčených zkusných plochách (ZP), uvádějí tabulky 2 a 3. Z výsledků orientačních šetření vyplývá mnohem nižší počet jedinců a menší diverzita stromové složky v porostech s dominancí smrku pichlavého a nižší hodnoty výčetní kruhové základny. I tak jsou hodnoty na naše podmínky vysoké, ale jedná se o přírodní porosty ve stadiu optima s maximální (přirozenou) zásobou. Dimenze dominantní (smrkové složky) byly přitom dosti podobné.

Z těchto poznatků pak vyplývá, že ve srovnání s jinými dřevinami je smrk pichlavý dřevinou s mimořádně nízkou úrovní plnění ekologických funkcí. Jeho porosty se vyznačují výrazně nižším působením na složky vodního koloběhu, půdoochranná funkce je minimální a půdotvorná spíše negativní. V našich podmínkách je otázka biodiverzity ve vztahu ke smrku pichlavému irelevantní. Jedinou významnou funkcí s pozitivním významem je funkce okrasná, s uplatněním většinou pouze v urbanizovaném prostoru.

Funkce produkční je pak zcela nevýznamná. Dřevo smrku pichlavého nemá výrazné využití, dokonce i z hlediska chemického zpracování je nevhodné. Určitý ekonomický význam má tato dřevina pouze při výrobě ozdobného klestu a vánočních stromků. Pro lesní porosty imisních oblastí je však tento způsob zhodnocení produkce opět nevýznamný.

ZÁVĚR

V případě smrku pichlavého byla zvolena pro obnovu lesa z ekologického i lesnického hlediska nevhodná dřevina. Jeho ekologické nároky neodpovídají zalesňovaným lokalitám a smrk pichlavý sám je funkčně méněcenný. Všechny ostatní dřeviny, vhodné stanovištně, mají pro obnovu lesa a lesního prostředí nesrovnatelně vyšší význam. Smrk pichlavý neskýtá záruky vytváření zapojených porostů s příznivým působením na složky životního prostředí. Hospodářský význam je minimální.

Byl využíván na základě dobových znalostí a představ pro zalesňování imisních holin, jako rozhodující byla posuzována odolnost vůči SO2 a okusu zvěří. Jeho stávající porosty lze využít jediným způsobem - jako krycí dřevinu pro zalesnění jinými druhy, přípravnými či klimaxovými. V žádném případě nelze doporučit jeho další pěstování a obnov. Jedinou výjimkou jsou zmíněné parkové a krajinářské výsadby.

Práce vznikla v rámci řešení výzkumného záměru MSM 414100009 Obnova funkčních lesních ekosystémů Krušných hor

Adresa autorů:
Ing. Jiří Remeš, Ing. Iva Ulbrichová,
Doc. Ing. Vilém Podrázský, CSc.
Katedra pěstování lesů, LF ČZU v Praze
Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol