JAK DÁL V LESNICKÉM ŠKOLSTVÍ?

Vladimír Simanov

Od kolegů z provozu lesního hospodářství a zpracování dřeva dostáváme často následující dotazy: “Myslíte si, že všichni absolventi lesnických a dřevařských škol naleznou uplatnění v oboru? Proč se zavádí bakalářské studium, když naše střední školy mají solidní úroveň? Není chybou, že zanikl systém celoživotního vzdělávání reprezentovaný před rokem 1990 pomaturitním a postgraduálním studiem? Bude zavedeno školné a co se tím vyřeší?” Pokusím se na tyto otázky nalézt odpovědi, i když upřímně řečeno, na výsledky některých souvislostí si budeme muset počkat, protože jakákoliv předpověď je obtížná vzhledem k tomu, že se jedná o výsledky politických rozhodnutí.

Doba, kdy každý absolvent vysoké školy měl zaručeno uplatnění ve vystudovaném oboru, skončila se zánikem systému “umístěnek” na přelomu 50.a 60.let. Od té doby existoval vždy určitý nadbytek absolventů, podmiňující konkurenční prostředí na trhu práce. Existuje-li šance, že ze dvou absolventů nalezne uplatnění jen jeden, je to jistě výrazný stimulační podnět. Ale jestliže má (obrazně řečeno) z tisíce absolventů šanci jen jeden, stimulační efekt nenastává, protože student chápe svoji šanci jako zanedbatelnou. Proč se tedy blížíme druhému případu, a přitom navíc systém financování škol podle počtu studentů přispívá k tomu, že se jejich počty rok od roku zvyšují?

SOCIÁLNÍ ASPEKTY STUDIA

Odpověď na změnu cílů a obsahu vzdělávání je třeba hledat jinde než v reálné potřebě pracovníků. Sociální struktura společnosti se mění a problémem většiny států je vysoká a dlouhodobá nezaměstnanost, ve které se šance na zaměstnání zvyšují s dosaženou úrovní vzdělání. Za těchto okolností je společensky přijatelnější, pokud mladý člověk déle studuje. Jinak by mohl být závislý na sociální podpoře, a ztratit tak aktivní životní náplň. Společenské náklady na jednoho studenta jsou nižší než na jednoho nezaměstnaného.

Používaným argumentem je i to, že nezaměstnanost mezi absolventy vysokých škol je nižší, než je průměr celé populace. Například koncem roku 2001 byla v ČR celková nezaměstnanost 8,9%, ale nezaměstnaných vysokoškoláků bylo jen 2,2% (statistika však nevypovídá o profesi, kterou vysokoškoláci skutečně vykonávají).

DÉLKA STUDIA

Délka vzdělávání se dokonce považuje za ukazatel rozvoje společnosti a existují i úvahy o generování nárůstu HDP prodlužováním doby vzdělávání. Za prokázaný však lze přijmout fakt, že kdo déle studuje, ochotněji si zvyšuje svou kvalifikaci i v pozdějším věku. Vysokoškolské vzdělávání je tedy přínosem dlouhodobým, nikoliv okamžitým. Budoucnost patří špičce a nikoliv průměru.

Současná školská politika považuje za přínos prodloužení pobytu ve školách o dva roky do roku 2005, nárůst podílu studujících v oborech s maturitou na 75 % a umožnění přístupu k terciárnímu vzdělávání 50 % populačních ročníků (terciární vzdělávání zahrnuje kromě vysokých škol univerzitních a neuniverzitních též vyšší odborné školy).

NÁRŮST STUDENTŮ NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

Místo výběru studijně nejschopnějších se tak ve svých důsledcích poskytuje příležitost k maximálnímu rozvoji schopností všem, s využitím mimořádné plastičnosti mladého člověka. To nutně vyvolává úvahy o možnosti přijímat uchazeče o terciární vzdělávání bez přijímacích zkoušek, a tím udržet vzdělávání na všeobecné úrovni co nejdéle.

Na druhé straně je zjevné, že pokud má narůstat podíl studentů na vysokých školách, není možné bez ztráty kvality absolventů vzdělávat tak vysoký počet studentů na magisterské (inženýrské) úrovni. Udává se, že mimořádně nadaných osob je v populaci 1-2 % a osob schopných tvůrčí práce asi 3 %. Proto je zavedení bakalářských studijních programů nezbytností, jejímž “vedlejším produktem” by mělo být i snížení počtu studentů, kteří studium nedokončí bez dosažení kvalifikace. V mezinárodním měřítku by pak mělo absolvování bakalářského studia znamenat získání kvalifikace pro evropský trh práce.

KVALITA VZDĚLÁVÁNÍ

Kvalita vzdělávacího procesu není jen záležitostí podílu studentů na populačním ročníku, ale závisí i na kvantitě a kvalitě pedagogického sboru a vybavení škol. Za pozornost stojí, že počet studentů vysokých škol se od roku 1994 do roku 2001 zvýšil o 60 %, ale počet akademických pracovníků pouze o 10%. Můžeme jen doufat, že relativní pokles počtu pedagogů byl nahrazen intenzitou výuky, a nedošlo tedy ke snížení její kvality.

Není tajemstvím, že nově vzniklé univerzity mají nedostatek habilitovaných pracovníků, což ovšem nepřekvapí při pohledu na věkovou strukturu stejné kategorie pracovníků na “kamenných” univerzitách a na úroveň příjmů ve školství.

ODMĚŇOVÁNÍ PEDAGOGŮ

Odměňování učitelů, i když se postupně upravuje, nevystihuje společenský význam jejich práce. Slibuje se, že v roce 2007 bude průměrný plat pedagoga 30 % nad průměrným platem. Aby do té doby na školách nenastala katastrofální situace, řeší se celkový nedostatek finančních prostředků ve školství tak, že se do mezd přesouvá větší část zdrojů. To však zpomaluje investiční rozvoj, protože na mzdy a odvody jde v současné době asi 60 % celkového rozpočtu. Vybavení škol tak zaostává za podnikatelskou sférou.

NOVÉ STUDIJNÍ PROGRAMY NA VYSOKÝCH ŠKOLÁCH

Může vzniknout dojem, že přestavba studia na systém bakalář - magistr - doktor není zásadní, protože věcná náplň studia v prvních třech ročnících univerzity, představující bakalářský stupeň vzdělávání, se nemůže příliš odlišovat od náplně studia na našich současných středních a vyšších odborných školách (VOŠ). Zjevnou výhodou pro absolventa však bude získání vysokoškolského vzdělání a z hlediska formálního i získání vysokoškolského diplomu.

Tento dojem podporuje i fakt, že absolventi středních odborných škol (SOŠ) někdy říkají, že se na univerzitě nenaučili o mnoho více, než znali ze střední školy. Přechod na bakalářský stupeň však bude pro absolventy SOŠ absurdnější než dosavadní systém. Při dosavadním způsobu se obsah již získaných znalostí “rozptýlil” do pěti let vysokoškolského studia, přičemž začátek byl zcela nový tím, že obsahoval teoretické předměty, vytvářející inženýrskou úroveň vzdělání. V novém systému budou tři roky bakalářských studií pro absolventa SOŠ skutečně spíše opakováním. Logičtější je nový systém v tom, že inženýrskou úroveň vytváří až po zvládnutí úrovně bakalářské. To je nesporně řešení vhodné zejména pro ty studenty, kteří z různých příčin na inženýrskou úroveň nedosáhnou, ale mohou být vynikajícími výkonnými pracovníky provozu. Navíc vysokoškolské vzdělání v novém systému získají, byť nižší úrovně.

Teoreticky se zde nabízí jednoduché řešení. Prohlásit SOŠ za školy poskytující bakalářskou úroveň vzdělání a na nynějších univerzitách realizovat jen magisterské (inženýrské) a doktorské studium.

Bakalář však není a nesmí být středoškolák! Bakalář je absolventem nižšího stupně vzdělávání na univerzitě, a proto nemůže být vzděláván nikde jinde. Definičním znakem terciárního vzdělávání je totiž vědecká, výzkumná, vývojová a jiná tvůrčí činnost, vytvářející podnětově bohaté prostředí, silně motivující k dalšímu studiu. Propojení studia s těmito činnostmi, jejich typ, rozsah a kvalita tak odlišuje všechny typy vysokoškolských studijních programů od nižších stupňů vzdělávání. Bakalář by tedy měl být nad úrovní absolventa SOŠ.

Jiné řešení, aby se SOŠ staly součástí univerzit, nebo aby bakalářské vzdělání poskytovaly pod garancí univerzit, je pak těžko realizovatelné za současných správních, administrativních a finančních podmínek.

Další teoretickou cestou je přesun VOŠ do úrovně vysokých škol neuniverzitního typu. Tento přesun je však možný jen politickým rozhodnutím, protože podmínky pro takový přesun v souladu s legislativou nejsou a v dohledné době ani nemohou být splněny. Jak z důvodu nedostatečné vědecké a výzkumné činnosti na těchto školách, tak i z důvodu počtu vyučujících s vědeckopedagogickou hodností. Tyto parametry nebyly po školách tohoto typu nikdy žádány, a proto nejsou na jejich okamžité splnění připraveny.

Je naprosto zřejmé, že univerzity budou relativně obtížně budovat základnu bakalářského vzdělávání, která na středních a vyšších odborných školách v zásadě existuje. Na druhé straně je stejně tak zřejmé, že budoucnost SOŠ je velice nejistá, protože mladý člověk, resp. jeho rodiče dají pravděpodobně přednost bakalářskému studiu na univerzitě před studiem na SOŠ, když obě řešení vedou téměř ke stejnému cíli, ale druhé řešení je o tři roky delší.

Pokud se jedná o systém vzdělávání, jeví se vztah mezi univerzitami a středními a vyššími odbornými školami jako koncepčně neřešený a poradit si s ním bude asi muset neviditelná ruka trhu, což však může být doprovázeno společenskými ztrátami.

UPLATNĚNÍ ABSOLVENTŮ

Další problémy se otevírají po absolvování škol. Absolutní přebytek absolventů všech stupňů škol svádí podnikatelskou sféru k požadavku na “hotového člověka”. Firma se nehodlá zabývat zaškolením nového pracovníka, kterému chybí nejen praxe, ale i to, čemu se nyní módně říká soft skills, což je schopnost týmové práce, komunikativnost, flexibilnost a mobilita. Firmy se často mýlí v přesvědčení, že když sedm uchazečů o práci vyhodí, přijde osmý, který všem jejich požadavkům vyhoví. To vede některé firmy k úvahám o potřebě absolvování prvního zaměstnání ve státních institucích. V trochu jiné rovině se myšlenky “práva na první zaměstnání absolventů” staly i součástí předvolebních kampaní. I když lze souhlasit s filozofií, že je třeba něco udělat pro to, aby se u nezaměstnaných absolventů nefixovaly pasivní způsoby života a závislost na podpoře, je nutné odmítnout názor, že tento problém vyřeší umělá zaměstnanost osob na pracovních místech bez konkrétní zodpovědnosti. Dávno se prokázalo, že člověk, který zůstane déle na “startovací” pozici, ustrne ve svém osobním i profesním vývoji.

VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH

Nevyhraněné ještě zůstává vzdělávání dospělých. To je varující, protože při neschopnosti obnovovat a rozšiřovat své vzdělání se člověk ocitá na okraji společnosti. Zatím se však spíše prosazuje mylný předpoklad, že jednou dosažená kvalifikace je dostatečnou a trvalou zárukou odbornosti. Tento názor podporuje stav, kdy firmy zpravidla nemají kvalifikační řád ani systemizaci funkcí a státní politika dotací není vždy dostatečně provázána s kvalifikací (akreditací) žadatelů. Za situace, kdy firmy nejsou příliš ochotny investovat do vzdělávání svých zaměstnanců a ti sami zatím potřebu vzdělávání necítí nebo nejsou schopni ho financovat, se zvýšil zájem starší populace o dálkové studium. Zdá se, že dokud si firmy nevytvoří vlastní systémy povinného zvyšování kvalifikace, budou zůstávat nabídky vzdělávacích institucí na pořádání kurzů celoživotního vzdělávání nevyužity.

ŠKOLNÉ

Kontroverzním opatřením je školné. Při zdůvodňování potřeby jeho zavedení se argumentuje potřebou zvýšit odpovědnost studenta ke studiu, nezbytností vícezdrojového financování školství, ale i jednoduchým sdělením, že ve většině států se školné vybírá. Příští vláda bude vystavena silným rozpočtovým omezením, a proto bude školné znamenat jednu z možností, jak rozpočtový deficit školství snížit. A to s elegantním přesunem odpovědnosti za případný nedostatek financí na konkrétní školu (“získali jste málo studentů, tak máte málo peněz”). I když nelze upřít, že zavedení školného může mít některé pozitivní přínosy, pochybuji o tom, zda administrativní náročnost současného návrhu může být v relaci s těmito přínosy.

PROBLÉMY ŠKOLSTVÍ

Školství musí řešit samozřejmě daleko více problémů. Např. demografický vývoj sice předpokládá další úbytek narozených dětí, ale na druhé straně již nyní je plusové saldo migrace asi 10 000 osob ročně, které musí být začleněny do systému vzdělávání. Další otázkou je vzdělávání menšin.

Za problém můžeme považovat i fakt, že školství jako takové nemá dostatečnou výzkumnou a vývojovou základnu, a tím zaostává za provozní praxí v inovacích.

V každém případě se školství (včetně lesnického) snaží splnit společenskou objednávku. Jen budoucnost však odpoví na otázku, zda byla tato objednávka formulována přesně.

Příspěvek s podobným obsahem jsem přednesl 24. 5. 2002 na V. sněmu lesníků ČR v Hradci Králové

Adresa autora
Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta MZLU v Brně
Lesnická 3, 613 00, Brno 13