PROBLÉMY ČESKÉHO LESNICTVÍ A SITUACE LČR, s.p. PO 10 LETECH EXISTENCE

Rozhovor s Jiřím Olivou, generálním ředitelem LČR, s.p.

V souvislosti s desátým výročím založení státního podniku Lesy České republiky (LČR) jsme požádali o rozhovor o současných problémech českého lesnictví a LČR generálního ředitele státního podniku Ing. Jiřího Olivu.

- Jaké dopady současného hospodářského vývoje se nejvíce dotýkají českého lesnictví?

Přestože makroekonomické ukazatele národního hospodářství jsou spíše příznivé, situace v dřevozpracujícím průmyslu, který je hlavním dodavatelem finančních prostředků pro lesní hospodářství, se v poslední době nevyvíjela příznivě. Příčiny tohoto vývoje jsou však především lokální. Ceny surového dříví na evropském trhu jsou poměrně stabilní a někteří odběratelé v Rakousku dokonce pociťují jeho nedostatek. Situaci v ČR způsobuje především kurz koruny, který zpevňuje i velký příliv zahraničních investic. Pobídková politika vlády je účinná a kurz koruny stoupá. Vysoký podíl řeziva (přes 70%) se vyváží. V kombinaci s kurzem to má samozřejmě neblahé dopady na dřevozpracující podniky. Protože je nepravděpodobné, že se změní vývoj kurzu koruny, je nutné hledat vnitřní rezervy.

- Mnoho dřevozpracujících podniků je zatíženo vysokými půjčkami. Jakým způsobem mohou takto omezené firmy v současné situaci obstát?

Tento problém vznikl privatizací, která proběh-la bez kapitálu. Vlastníci těchto provozů se potýkají s úvěrovým břemenem, a jsou tak proti firmám typu Stora Enso v zásadní nevýhodě. Kapitálově vybavené podniky své finanční prostředky mohou investovat např. do rozvoje technologií. Zde však došlo k určitému zaváhání našich kolegů dřevařů. Měli včas začít vyhledávat strategického partnera, který by přinesl investiční prostředky do moderních technologií. Také se nezapojili do sítě evropského obchodu se dřívím nebo do obchodních řetězců. Stále řeší odbyt svých produktů ve vlastní režii a podle našich informací jsou jejich realizační ceny mnohem nevýhodnější než u firem, které právě v takových řetězcích fungují. Jedinou cestou je skutečně hledání strategických partnerů, a to jak ve výrobě, tak v obchodě.

- Existuje podobnost v situaci našich dřevozpracujících podniků s některými lesními akciovými společnostmi? Ty také přišly po transformaci lesního hospodářství k majetku bez potřebného kapitálu na investice.

Nevylučuji, že takové firmy jsou, ale v lesní výrobě je stále dost ruční práce a vývoj technologií není tak překotný. Většina našich dodavatelů, kteří chtěli u tohoto podnikání zůstat a chovali se investičně rozumně, mají dnes moderní technologie, nové odvozní a vyvážecí soupravy, traktory a harvestory. Investice jsou zde patrné. Nemyslím si, že v těchto firmách hrozí investiční zaostalost. Problémy se objevují spíše v drobných podnicích, kde většinou rezervy na pořízení nových prostředků nevznikají.

- Pokles cen dříví se však stal realitou. To by se LČR mělo významně dotýkat.

Pokles cen je skutečností a reakce musí být standardní, tedy snížení nákladů. Nutno přiznat, že v ekonomice těžební i pěstební činnosti rezervy pořád jsou. Např. stále máme poměrně nízký podíl přirozené obnovy. Její razantnější zvýšení je závislé na rozpracování porostů, což je sice dlouhodobá záležitost, ale s pozitivním vlivem na náklady. Také neumíme dobře projektovat. Otevřeně říkám, že tady má náš personál rezervy. Snaha udělat bezodkladně potřebné věci v lese vede k velkému rozptýlení pracovišť, na které potom doplácí jak LČR (např. cenou při rozptýlených těžbách), tak dodavatel vysokými náklady. Budeme se tedy muset zabývat soustřeďováním pracovišť. Poměrně velké rezervy jsou také v dopravě dříví. Naše reakce na snížení cen tedy bude spočívat v řešení těchto problémů. Není také vyloučeno, že se současný stav zlepší. Propad se opakuje ve tří až čtyřletých periodách, ve kterých ceny kulatiny kopírují sinusoidu. Bohužel se v současné době nacházíme v tom nepříznivém bodě.

- Plánovaný etát je většinou vyšší než skutečná těžba a vedení LČR vyvíjí tlak na jeho maximální naplňování. Budete tedy v současné době naopak prosazovat snížení nabídky, aby se cena dříví dále nesnižovala?

Je pravda, že v rámci LČR nejenže nedotěžujeme přírůst, ale zdaleka nedotěžujeme ani etát. Zvýšení těžeb je jedním z nástrojů, kterými lze v této situaci tržby zajistit. Náš podíl na evropském trhu se dřívím je zcela zanedbatelný (asi 0,7 %), a proto se nemusíme obávat, že zvýšením těžby o 10 % zkazíme cenu. Je to skutečně kosmetická záležitost a uvažujeme, že část výpadku tržeb bychom nahradili zvýšením těžeb ještě v tomto roce, přičemž ještě pořád budeme pod naším etátem. Ten dnes činí přibližně 7,8 mil. m3 a my máme v těžebních projektech naplánováno pouze 7,0 mil. m3, takže 0,8 mil. m3 je rezerva. Uvažujeme o tom, že ještě letos zvýšíme těžbu zhruba o 0,3 mil. m3. Zvýšení těžeb je však žádoucí nejen z ekonomických, ale i z lesnických hledisek. Vzdalujeme se totiž od normálního zastoupení věkových stupňů, např. nižším zastoupením 1. věkového stupně. Také dochází ke znehodnocování dřeva hnilobami, nepravým jádrem apod. Proto je zadržování těžeb velmi krátkozraké.

- Zvýšená těžba tedy neovlivní ceny dříví v Evropě, ale mohla by ovlivnit cenovou hladinu na tuzemském trhu.

Náš lokální trh nevstřebá více dříví, a nehrozí tedy ani ovlivnění cen. Je pochopitelné, že bychom těžbu nezvyšovali plošně, ale pouze za předpokladu, že subjekt, který bude těžit, má dobře zajištěný odbyt.

- Na nedávné tiskové konferenci jste uvedl, že velkou výhodou LČR je zadávání prací podnikatelským subjektům. Přesto máte v podnikové struktuře pět lesních závodů (LZ), které tyto činnosti provádějí ve vlastní režii. Co vás vede k tomu, že LZ nadále udržujete?

Lesní závody měly v roce 1990 jiné opodstatnění než dnes. Vznikaly kvůli výjimečnosti jejich práce a podmínek - např. LZ Židlochovice, Konopiště a Kladská se zabývaly tzv. reprezentační myslivostí. Pak to byly LZ, které pracovaly na území národních parků nebo u kterých jsme předpokládali zánik kvůli restitucím (LZ Nižbor a Dobříš). To se stalo u LZ Nižbor, ale na Dobříši se dodnes vedou soudní spory o vydání. Postupem času hospodaření v národních parcích přešlo pod jejich správy a “myslivecké” LZ zůstaly. Objevila se však jiná potřeba, a to referenční funkce při stanovení srovnávací úrovně cen pro cenová jednání a výběrová řízení. LZ svým hospodařením ověřují, zda ceny, které platíme dodavatelům, jsou odpovídající. Poznáme tak, jestli je nabízená cena reálná. Vycházíme z toho, že dodavatel by měl práci udělat nejméně za cenu, které je schopen dosáhnout LZ. Zpočátku měli naši dodavatelé ceny výrazně lepší. Způsobovaly to přežitky z minulé praxe na LZ, kterých se transformace nedotkla. Věnovali jsme LZ pozornost hlavně v oblasti rozboru nákladů. Dnes můžeme říct, že ceny jsou srovnatelné s dodavateli, přesto LZ prochází každoroční analýzou. Myslím si, že referenční funkci plní dobře i tím, že se nachází v různých podmínkách. Nemáme tedy důvod, proč bychom jejich počet snižovali.

- Hospodaříte na LZ s mysliveckým zaměřením podle zásad o únosných stavech zvěře, které prosazujete?

Je nutné si uvědomit, že na LZ se jedná především o oborní chovy nebo bažantnice. LZ Kladská, přestože se jedná o vyhraněnou honitbou MZe, je jediným LZ, který pracuje s chovem ve volné přírodě. Tam se snažíme všechny naše zásady uplatňovat. Na LZ Židlochovice a Konopiště, kde jde o obornictví a bažantnictví, je situace trochu jiná, protože se věnujeme individuální ochraně uvnitř oplocení. Především o tato zařízení pečujeme z pohledu historického a kulturního dědictví české myslivosti. V Židlochovicích jsou bažantnice až 300 let staré a neumím si představit, že by někdo zrušil bažantnici Ferdinanda d’ Este na Konopišti. Jsme rádi, že se nám daří udržovat výnosy a náklady těchto zařízení v rovnováze.

- Ještě se vrátíme k zadávání zakázek. Na příkladu zhotovování LHP vidíme, že konkurenční boj cenu těchto zakázek snížil na minimum a většina taxačních kanceláří bojuje o přežití. Stejné problémy mají i některé dřevozpracující podniky. Cenovou hladinu v současnosti určují LČR. Uvědomují si LČR jako dominantní hráč na trhu v lesním hospodářství tyto aspekty?

Snažíme se, aby ceny neurčovaly LČR , ale trh. Pro stanovení ceny se používají tři základní kritéria. Jednak to jsou výsledky výběrových řízení, kde se cena odvíjí od nabídky subjektů, které se o zakázku uchází. Dále jsou to výsledky LZ, které informují o tom, za jakou cenu lze určitou zakázku splnit, a třetím kritériem je průzkum trhu. Zjišťujeme, jaké jsou ceny prací zadávaných jinými vlastníky a správci lesů, kteří pracují na dodavatelském principu. K těmto aspektům potom přihlížíme při cenových jednáních. Dnes nám dřevozpracující podniky vyčítají, že LČR drží ceny dříví vysoko a způsobuje jejich krachy. Podle výsledků výběrových řízení však tyto firmy takové ceny prostě nabízí. Z naší strany je maximální snaha hovořit do tvorby ceny co nejméně.

- To je začarovaný kruh. Pokud LČR ve své dominantní pozici dává cenovému hledisku prioritu, tak si subjekt, který je závislý na těchto zakázkách, nedovolí s cenou pohnout ve svůj prospěch. Naopak ji bude dále přizpůsobovat požadavkům LČR, aby v konkurenčním prostředí obstál.

To nejsou požadavky LČR, ale výsledek a princip konkurence. Na něm stojí úspěch soukromého podnikání na celém světě. Naši dodavatelé podnikat chtějí. Jestliže je hráčů na trhu hodně, konkurenční boj je samozřejmě tvrdší. To však neovlivňuje zadavatel, ale vůle účastníků k tomu, aby se na trhu udrželi. Jiný způsob, kdy někdo rozhodne, komu bude zakázka s pevně stanovenou a tzv. “rozumnou” cenou přidělena, by poskytl pouze prostor pro spekulace a korupci a byl by to začátek konce naší rentability.

- Neupřednostňují však LČR cenu před kvalitou a spolehlivostí?

Nasmlouvané práce mají jednoznačné technické podmínky. Záleží na personálu, jak pečlivě je převezme a zkontroluje. Pokud odvedená práce není kvalitní, lesní správa ji nemusí zaplatit, a to si nikdo nemůže dovolit. Proto si myslím, že se dnes je práce o mnoho kvalitnější, než za doby bývalých podniků státních lesů v jejich režii. Posun v kvalitě je výrazný. Osobně považuji velký tlak na náklady a kvalitu práce za jednu z největších výhod současné organizační struktury. Další podstatnou výhodu je, že náš personál má dnes prostor pro skutečně odbornou práci, např. na projektování a vyznačování. Nezabývá se technickým zajištěním, dopravou lidí či jejich pracovními podmínkami, tedy činnostmi nesouvisejícími s lesnickou odborností.

- Opouštěním holosečného hospodářského způsobu a snahou o změnu druhové skladby ztrácí ČR ekonomické výhody, které využívají např. lesnicky vyspělé skandinávské země, kde mají přirozené podmínky pro stejnorodé, stejnověké porosty borovice nebo smrku, ve kterých se uplatňují moderní těžební technologie. Myslíte si, že u nás bude stoupat význam mimoprodukčních funkcí lesa a tuzemskou produkci dříví postupně nahradí zdroje zmíněných zemí?

Neumím si představit, že by se české lesnictví specializovalo na mimoprodukční funkce, protože kdybychom vylučovali produkční funkci, tak nakonec dojde k destrukci většiny porostů. To by znamenalo větší nákladové zatížení než při běžném hospodářském využívání. Výhody skandinávského způsobu hospodaření, které jsou evidentní, ale podle mne nepramení jenom z používání velkoplošných hospodářských způsobů. Jde především o klimatické a stanovištní podmínky, které samy o sobě nevyžadují takovou péči. Pokud by se u nás např. na živných stanovištích neochraňovaly kultury, tak jsou odsouzeny k zániku. Myslím si, že kdybychom u nás realizovali velkoplošné hospodářské zásahy, tak nejenom nedosáhneme finského efektu, ale následně se zvýší náklady na obnovu a zajištění kultur. Proto je podle mého názoru pro střední Evropu (kromě některých borových stanovišť) relativně vhodnější maloplošný hospodářský způsob.

- Ovlivní změna druhové skladby v budoucnosti hospodaření LČR?

Pokud bychom stále sázeli 40 % listnáčů, tak se za 50 let zvýší podíl listnatých dřevin o několik procent, tudíž v tomto směru žádné ohrožení nevidím. Za přibližně sto let, kdy tyto porosty s vyšším zastoupením listnatých dřevin dosáhnou mýtní zralosti, budou již nové technologie na zpracování dřeva. Pokrok bude určitě obrovský a v té době se možná bude se dřevem pracovat úplně jinak a ve zcela jiných kapacitách. Proto je trochu předčasné předpovídat budoucí vývoj. Nyní se opírám o osvědčenou skutečnost, že pro stanoviště a porostní stabilitu jsou nejvýhodnější smíšené porosty .

- V současnosti lesní akciové společnosti od LČR kupují dříví nastojato a posléze jej sami prodávají. Část prochází formou zpětného odkupu přes Hradeckou lesní a dřevařskou společností (HLDS). Nebylo by z pohledu LČR výhodnější, kdyby lesní akciové společnosti poskytovaly pouze služby (např. těžební práce) a dříví by LČR prodávaly samy?

Tento způsob má své výhody i nevýhody. Nevýhodou je, že v lesnicky vyspělé Evropě se vlastník lesa a zpracovatel snaží co nejvíce zkrátit cestu dříví z lesa do zpracovatelského závodu. Cílem je minimum mezičlánků a snížené náklady. Tento evropský trend se uplatňuje v Rakousku, ve Finsku a ve Švédsku, ve Francii porosty těží přímo zpracovatelé. Na druhou stranu má tento způsob podstatnou výhodu - druhová skladba je poměrně pestrá se značným množstvím listnatých dřevin, které se obtížně prodávají. Bezproblémový odbyt je u smrku, borovice (momentálně obtížně) a modřínu, jejichž dříví se většinou bez problémů prodá. Dříví jiných dřevin, např. většiny měkkých listnáčů, dubu, habru, javoru, navíc v probírkových dimenzích je velmi obtížně prodejné. Čím více subjektů se snaží tyto sortimenty prodávat, tím je větší šance na úspěch, protože v drobnějších množstvích je větší pravděpodobnost prodeje než např. v situaci, kdy by LČR umístily na trh desetitisíce kubíků takové hmoty. Nastal by odbytový problém a vedlo by to k tomu, že ti, kteří budou obchodovat za LČR, se budou snažit zbavit těchto sortimentů za každou cenu. V našem systému je větší šance na úspěšný odbyt tohoto marginálního dříví. Další velmi důležitou výhodou je možnost kompenzace plateb, např. mezi těžbou a pěstební činností. U svých dodavatelů máme minimum pohledávek, protože případné pohledávky za dříví můžeme započítat proti nárokům dodavatelů vůči LČR, např. za pěstební práce. Je to pro podnik určité saldo bez rizika. Dnes je to podstatná výhoda, protože v jiných oblastech jsou dluhy velkým problémem.

V době transformace tady nebyla velká globalizovaná uskupení typu Stora Enso, Pullp & Paper a další. Tyto firmy dnes preferují velkého partnera a přímé dodávky. Myslím si, že vztah mezi subjekty na trhu i způsob obchodování se dřevem se bude dále vyvíjet a budoucnost bude v kombinaci více způsobů.

- Lesní akciové společnosti většinou nesouhlasily s povinností zpětného odkupu. Nastavený systém byl povinnými odkupy narušen. Není to tedy krok zpět a současný stav je pouze nějaký mezistupeň?

Samozřejmě, reakce byla ze začátku velmi negativní. Na druhou stranu dnes, kdy jsou s odbytem problémy, řadě firem vyhovuje, že odkup existuje. Je pravděpodobné, že budoucím vývojem a reakcí na jiné podmínky se tato forma změní, ale v každém případě budou LČR umísťovat část dříví na trh přímo, ať už samy nebo prostřednictvím obchodní firmy. Zatím nechceme zřizovat vlastní oddělení, protože stanovení cen státními úředníky přináší vždy možnost spekulovat o ceně. Fungováním přes nezávislou obchodní firmu, ve které mohou mít LČR podíl, je dobře zajištěná kontrola. Nebudu teď spekulovat o výhodnosti majoritního nebo minoritního podílu. Minorita omezuje možnost našeho vlivu, majorita zase přináší u státního podniku nebezpečí různých netržních zásahů, například ze strany politických aktivit.

- Hodně diskusí vyvolala volba HLDS. Proč byla vybrána a jaký mají LČR podíl v této společnosti?

LČR mají v HLDS 49% podíl a stanovy zaručují státnímu podniku stejná práva jako při 50% podílu. Minoritu jsme si nechali, abychom se vyvarovali již zmíněných netržních zásahů. Volba HLDS měla dva důvody. Byla to v té době největší obchodní firma se zastoupením po celé ČR. Druhým důvodem byl bezprostřední kontakt a sídlo obou podniků v jednom místě, a tedy výrazně jednodušší technické řešení spolupráce.

- Proběhlo výběrové řízení?

Jestliže jsme hledali jednoho velkého partnera, který zakázku zvládne, svou strukturou obsáhne celou ČR, a se kterým byly dobré obchodní zkušenosti, neměli jsme mnoho jiných možností. Proto byl výběr proveden na základě jejich analýzy a po projednání v dozorčí radě podniku. Tento proces nepodléhá zákonu o veřejných zakázkách, a protože se jedná i o určitá obchodní rizika, byl by výběr jiného, neověřeného partnera do značné míry riskantní.

- Vraťme se k nedávné tiskové konferenci, kde jste mluvil o srovnání s evropskými státními lesními podniky. Existuje vůbec nějaké relevantní srovnání? Dá se srovnávat např. ziskovost těchto podniků, když působí v různých podmínkách?

Samozřejmě, srovnání je obtížné. Jde jenom o hrubé srovnání, zda jsou ziskové či nikoliv. Poměřování výše zisku či ztráty je pak pochopitelně věcí místních podmínek. Nemůžeme se např. nákladově poměřovat s finskými lesy, které mají největší výnos, nebo s rakouskými lesy, kde 40 % tržeb z důvodu jiné legislativy tvoří tržby za vodu, těžbu písku apod. Rakouské lesy jsou celkově ziskové, ale kdybychom hovořili jen o lesnických činnostech, tak budou ztrátové. Tržby LČR plynou z 90 % z lesnických činností. Srovnání je tudíž problematické, ale skutečnost, že pouze čtyři podniky v Evropě jsou ziskové, o něčem vypovídá.

- Je model dodavatelsko-odběratelských vztahů u evropských lesních podniků podobný jako u LČR? Zajímá nás hlavně systém zadávání prací soukromým subjektům a obchod se dřívím, o kterém jsme hovořili.

Domnívám se, že struktura je obdobná. Vykonání jednotlivé práce či jejich komplexu se sjednává s dodavatelskými firmami. V Anglii existují fyzické osoby jako kontraktoři, kteří dostanou zakázku a potom vybírají firmy, které ji splní. K poměrně velkému rozmachu uplatnění dodavatelských firem došlo v SRN, která byla dříve západoevropskou baštou prací ve vlastní režii. Po velkých kalamitách tam musely dodavatelské firmy vzniknout, aby zvládly obrovská množství kalamitního dříví, a potom již zůstaly. Rakouské spolkové lesy, Chorvatské lesy, Slovinské lesy mají velmi podobný model jako LČR. Zadávají také výrobní jednotky soukromým firmám na základě výběrového řízení.

- Neobáváte se globalizace dřevozpracujícího průmyslu, kdy budou vznikat stále silnější společnosti, které budou diktovat podmínky trhu, např. nebudou mít zájem o méně atraktivní sortimenty listnatého dříví? Jak se LČR s tímto trendem vyrovná?

Toto nebezpečí je ve všech oborech podnikání. Proto existují regulátoři hospodářské soutěže. Samozřejmě, že taková věc hrozí, ale potom nemají LČR jinou šanci než být silným partnerem a všichni se o to také snaží. Např. Finské státní lesy dnes spolupracují s Ruskem, odkud dováží poměrně velká množství dříví, aby na trh vstupovaly s co největším objemem a byly silným partnerem. Rakouské lesy se snaží nakupovat dříví v ČR a Slovinsku, francouzský podnik má divizi, která se zabývá hlavně expanzí do zahraničí. Každý se snaží být tím rozhodujícím. Možná se dočkáme toho, že podniky státních lesů budou vzájemně spolupracovat. Cesta však rozhodně nevede přes rozdělení státních lesů do krajů, to je přesně opačný trend.

- Je možné, že by se LČR tomuto trendu přizpůsobily a těžily by vybrané sortimenty na objednávku?

Státní lesy ve většině zemí jsou vždy největším vlastníkem. V Německu spravují kolem 35 %, v Rakousku sice jen 17 %, ale pořád je to největší podíl. Pokud budou LČR vystaveny takovému tlaku zpracovatelského uskupení, budou muset podniky spolupracovat a vytvářet protiklad. Na druhou stranu, jakmile začne být nějaká část sortimentního spektra nevyužitá, je vždy otázkou času, kdy se objeví odpovídající podnikatelský záměr a zaplní tuto mezeru. Jde spíše o to, aby stát dovedl ochránit hospodářskou soutěž, než mít z tohoto vývoje obavy.

- Mají LČR nějakou strategii ve využívání moderních technologií, například harvestorů? Existují kritéria pro jejich použití?

Používání těchto technologií se nebráníme. Existuje vnitropodnikový předpis, za jakých podmínek lze nasadit harvestory. Chceme, aby rozhodující bylo dodržení těchto podmínek, nikoliv vůle správce. V tomto směru vidíme u našeho personálu mnoho neodůvodněného konzervativizmu. Na druhou stranu nejsou harvestory samospasitelné, protože možnosti jejich uplatnění mají své limity (v ČR hlavně terénní podmínky). Např. s Finskem se nemůžeme srovnávat, tam mohou harvestory těžit ve všech porostech, u nás je možná 30 - 40 % a vedle toho musí fungovat lanovkové systémy. Kde je použití harvestorů možné, tak to bude technologie budoucnosti, určitě se budou používat v souvislosti s růstem cen lidské práce stále více.

- Někteří zaměstnanci LČR naopak tvrdí, že stanovisko ředitelství k nasazování harvestorů je negativní. Nedávno jsme žádali jednoho pracovníka, aby napsal o harvestorech z pohledu lesního hospodáře. Odmítl, protože se bál, že článek bude v rozporu s oficiálním názorem vedení LČR.

Já si naopak myslím, že je zde odpor ze strany personálu. O tom svědčí i již zmíněný pokyn o uplatnění harvestorů ve vhodných podmínkách a ne tam, kde se to správci líbí nebo nelíbí. Přestože operátoři někdy způsobí škodu z nedostatku praxe, tuto technologii podporujeme. Důkazem je i fakt, že jsme zakoupili trenažér a poskytli jej lesnickému učilišti ve Svobodě nad Úpou. Obavě našeho zaměstnance nerozumím.

- Setkáváme se také s názory, že nasazení harvestorů brání fakt, že některé akciové společnosti zdědily manipulační sklady, které chtějí využít. Existují snahy, aby se sortimentová metoda nepoužívala tolik jako metoda kmenová?

Manipulační sklady jsou dědictvím konzervativních postupů. Pokud by někdo odpovědně ekonomicky zhodnotil jejich provoz, tak podle mého názoru zjistí, že se mu nemůže manipulační sklad vyplatit.. Druhování lze docela dobře dělat v lese a každé uchopení kmene do kleští je drahé. Chybí odvaha k opuštění těchto metod. V Rakousku neznám takový případ, vše se specializuje na sortimentaci v lese nebo u zpracovatele a myslím si, že v tom je budoucnost i u nás.

- Uvažujete tedy, že na lesních závodech budete manipulační sklady postupně utlumovat?

Ano, budou se utlumovat. V žádném případě nebudeme zahajovat nové stavby či nákladné rekonstrukce. Jedinou výjimkou může být oblast s obrovskou pestrostí druhů těžených dřevin.

- Tvrdíte, že tuzemský trh se dřívím je víceméně nasycený, a neočekáváte velké změny. Očekáváte tedy zvýšení spotřeby dřeva nebo výrobků ze dřeva v souvislosti s kampaní “Dřevo pro život”?

Do této kampaně jsme se zapojili právě proto, abychom pomohli zvýšit spotřebu dřeva v ČR. Když totiž dříví nebo řezivo vyvážíme, tak jeho cenu zatěžují přepravní náklady. Cena surového dříví bude po vstupu do EU skoro jistě stejná a jediné, co bude nakonec vlastníka i zpracovatele zatěžovat, budou přepravní náklady. Proto bychom v případě, že se dříví bude zpracovávat a prodávat v ČR, mohli v budoucnu dosáhnout lepších cenových parametrů. Např. ve stavebnictví je obrovský prostor pro využití dřeva. Dřevo může hrát velkou roli i v návratu k přírodním materiálům. Tím se může zvýšit i těžba, pochopitelně v zákonných mezích.

- Podle Vašeho názoru bude cena dříví po vstupu do EU stejná. Jak se tedy vyrovnáte s růstem nákladů, když 90 % tržeb LČR plyne z prodeje dříví?

To určitě bude obtížná situace a my budeme muset zjistit, jak to dělají v zemích, kde jsou náklady na evropské úrovni. To je věcí vývoje a příslušných opatření, hlavně úspor v nákladech, technologiích a logistice. Myslím, že můžeme získat zkušenosti od některých zahraničních kolegů, kteří jsou v tomto směru dál.

- Vyžadují státní orgány, aby LČR byly ziskové?

Tlak ze strany zakladatele se projevuje tím, že LČR mají stanovenou výši odvodu ze zisku do státního rozpočtu. Zisk je jedním z ukazatelů mé manažerské smlouvy spolu s dvěma dalšími ekonomickými ukazateli. Zřizovatel tím dbá na to, aby majetek byl přínosem do státního rozpočtu, což plníme.

- Na závěr bychom se rádi dotkli aktuální otázky rozdělení LČR podle krajského uspořádání. Již jste se zmínil o negativním stanovisku LČR. Můžete nám tento názor vysvětlit podrobněji?

Kraje jsou nově vzniklý článek, který hledá své kompetence a příjmy. To jsou legitimní snahy. Zvláště když jsou LČR hospodářsky úspěšné. Pokud bychom hospodařili jako České dráhy, tak by o nás pravděpodobně nikdo neusiloval. Já se neobávám, že by kraje hospodařily odborně špatně. Byly však vytvořeny jako celky správní, nikoliv podnikatelské. Systém, ve kterém má subjekt významné kompetence státní správy a současně hospodaří s tímto majetkem, je špatný. Krajská zastupitelstva také dostávají informace a sliby, které nemají s reálným lesním hospodařením nic společného. Odpovědná analýza by ukázala, co by takový krok znamenal pro lesní hospodářství v ČR. Jen vznikem 13 nových ředitelství přibudou režijní náklady, které mohou způsobit záporný hospodářský výsledek. Dnes pracuje na celostátním ředitelství 100 lidí, na krajském ředitelství by jich bylo možná 80, protože administrativní agendy jsou často dané zákony bez ohledu na velikost majetku.

Je zde mnoho synergických efektů plynoucích z velikosti, o kterých jsme již mluvili (lepší pozice při vyjednávání cen, využívání volných finančních prostředků, nákup ve velkých množstvích apod.). Byl by to vlastně návrat před rok 1989, kdy se na státní lesy doplácelo 700 mil. Kčs ročně. Velmi těžce by se prosazovala lesnická politika, zaměřená na mimoprodukční funkce. Stát by ztratil možnost určité dispozice s majetkem.

Z těchto důvodů se domnívám, že by to byl krok velmi nevýhodný, aniž bych chtěl chránit postavení našeho podniku. Zájem krajů o vliv na lesní hospodářství je však legitimní a lze najít mnoho druhů spolupráce, např. účast na regionálních programech rozvoje nebo využití naší agentury pro projekty ze strukturálních fondů EU. Kraj může v budoucnosti najít své místo ve struktuře lesního hospodářství a přitom bude zachována ekonomická výhodnost jednoho celku. Doufám, že se tato záležitost bude posuzovat z racionálního a ne z politického hlediska.

Děkujeme za rozhovor
Jan Kozel, Michal Třeštík