CO JSOU ŠKODY ZVĚŘÍ ZPŮSOBENÉ NA LESE?
Alois Indruch
Dnešní lesnickou a mysliveckou praxi lze označit jako bitevní pole, na kterém se narušují vzájemné společenské vztahy lesníků a myslivců v důsledku mnohdy až přehnaných příkazů LČR vyhlašovaných z obav o narušování zdravotního stavu lesa zvěří. Chtěl bych se zamyslet nad tímto stavem, který mne nesmírně mrzí. Předně se chci zabývat otázkou “Co jsou škody zvěří” a správností jejího posouzení.
Píši o poznatcích a zkušenostech z prostředí severovýchodní části Bílých Karpat tvořených magurským flyšem. Při půdotvorném procesu zde vznikly hluboké půdy bohaté na vápno, drobtovité struktury s příznivým obsahem vody a s živou mikrobiologickou činností, čili výborná stanoviště pro pěstování všech druhů původních listnatých dřevin a jedle v dokonalých směsích. Příměs modřínu a smrku v jednotlivém zastoupení je vhodná.
Skladba původních lesů v Bílých Karpatech je dokladována Dr. Opatrným. Tímto historickým průzkumem je možné potvrdit původní skladbu lesů v Bílých Karpatech: buk 60 %, dub 30 %, ostatní listnáče (jasan, jilm, klen, lípa) 7 % a jedle 3 %, která se zachovala do dnešních dnů.
Bylo proto mou zákonitou povinností zachovat a zušlechťovat původní lesní společenstva při naprostém vyloučení holoseče, což v moderním ekologickém pojetí znamená péči o dokonalý lesní ekosystém.
Po ukončení druhé světové války v roce 1945 byly zrušeny zdejší Dréherovské obory o celkové výměře přes 5 000 ha lesů a luk, z toho asi 1 500 ha bylo součástí mého polesí. Přestárlé lesy se pak staly lesem hospodářským s velkými úkoly na úseku přirozené obnovy lesa.
PŘIROZENÁ OBNOVA A ŠKODY ZVĚŘÍ
Tak došlo i na obnovu táhlého hřebenového pásma na Chladném vrchu. Jednalo se o lesní společenstvo, které prof. Zlatník popsal jako Fagetum carpaticum submontanum se zastoupením buku, javorů mléčného a horského s nepatrnou příměsí jasanu a jilmu. Po přípravné seči došlo k bohatému nasemenění jmenovaných dřevin. Zmlazení se pod matečnými stromy překrásně vyvíjelo až do doby, kdy jsem po prvních domýtných sečích zjistil, že na plně osluněných nárostech dochází k totálnímu okusu javorů a přimíšených jilmů a jasanů jelení a mufloní zvěří, zatímco buk se nadále živelně vyvíjí a po každoročním okusu v něm ostatní dřeviny zcela utonuly. Tato léta byla pro mne nesmírným zklamáním z obav, že na Javorníku už nebudou více javory. Při setkání s vysokou zvěří jsem tehdy přemýšlel o tvrdém postihu.
Leč v obnově jsem dále pokračoval a zcela odcloněné odrůstající nárosty dále uvolňoval obrubnými sečemi. Zvěř se přesunula za atraktivnější pastvou do mladších uvolněných nárostů; zatímco ve starších nárostech okusované dřeviny (ale se silnými kořenovými systémy) ročními metrovými letorosty pronikly zpět do úrovně buku. Vyrostla tedy opět dokonalá horská bučina v nezměněném zastoupení dřevin pod biologickou ochranou odrůstajících bukových nárostů. Tak tomu bylo po staletí. Této zkušenosti se dalo využít pro lukrativnější bučiny tím, že jsem nechal starší bukové nárosty “propíchat” (štěrbinovou sadbou) v mládí prudce rostoucí ptáčnicí a horským jilmem s jedinečnými výsledky (obr.1).
Jak by při dnešní praxi byly vyhodnoceny škody zvěří na Chladném vrchu a předpisovány k úhradě uživateli honitby? Hodnocen by byl dle předpisu leošní okus, pro budoucnost zcela bezvýznamný.
Později jsem se již nikdy více nestrachoval o dokonalé přirozené obnovy listnatých porostů a jejich směsí za přítomnosti zvěře. Ve svých mysliveckých memoárech píši: “Holoseče nebo velké paseky po domýtných sečích původních listnatých porostů se i po případném výseku těžbou zničené přirozené obnovy a po provedené umělé výsadbě opět pozvolna zatahují původními listnatými dřevinami, které vyrůstají jednak regenerací z kořenů po výseku zničené přirozené obnovy, tak z náletu lehkých semen cenných listnáčů i jehličnanů z okolních porostů a spolehlivě se vyvíjejí pod biologickou ochranou travní buřeně. Na rozdíl od jehličnatých nehynou listnaté sazenice pod zaléhavou travní buření, neboť jejich štíhlé zdřevnatělé letorosty s hladkými a ostrými terminálními pupeny pronikají v podzimu poléhajícími hustými porosty třtiny křovištní. Hluboký kořenový systém listnatých sazenic bezkonkurenčně sílí, netrpí v suchém období nedostatkem vláhy, neboť povrchová půdní vrstva ve stínu trávní buřeně tolik nevysychá a zástin ve vegetační době listnáče neničí. Ochrana listnatých kultur proti buřeni je nepotřebná. Mechanickou nebo chemickou ochranou uměle vysázených listnáčů pouze upozorňujeme zvěř a zároveň ničíme sazenice z přirozené i umělé obnovy, a tak naděláme více škody než užitku”.
CHYBNÉ PĚSTEBNÍ ZÁSAHY A DŮSLEDKY PRO MYSLIVCE
Napadá mne otázka, proč mají být hrazeny škody zvěří při zcela mylných hospodářských zásazích, jako např. upřednostnění holoseče před možnou přirozenou obnovou či provedení domýtné seče na velké ploše proti všem zásadám přírodě blízkého hospodaření (obr. 2).
Porost na fotografii měl být dotěžen ještě alespoň dvěma zásahy. Postup přirozené obnovy je správný - první ve směru po svahu dolů, takže mýcené kmeny bez škod vypadávají z obnovené plochy, větve jejich korun zapadají do nitra mýceného lesa, po obseku je uvolněná plocha stoprocentně zajištěna a k novému obseku dochází po opětovně vyvinutých nárostech ve starém lese. Pak mluvíme o ekologickém pojetí tvorby lesa, neboť nedochází k obnažení lesní půdy a výraznému negativnímu zásahu do lesního ekosystému.
Velká paseka se stane tahákem pro zvěř. Avšak s rychlým poklesem úrodnosti svrchní půdní vrstvy bude docházet k sukcesi bylinné vegetace a k úbytku “sladkých” bylin až do stadia růstu třtin. Paseka přestane být pro zvěř atraktivní a v biologické ochraně hrubé trávní buřeně se začne zdárně vyvíjet nový porost dosud tlumený zvěří, avšak s živým kořenovým systémem. Během sukcesivního období bude revírník počítat okus části náletových sazenic, případně umělé kultury k úhradě škod. O několik roků později nebude po škodách nejmenší stopy.
Dalším příkladem může být porost na obr. 3 předepsaný v LHP k likvidaci. Byl smeten vichřicí ve dvou časových etapách po provedení nerozumné okrajové holoseče, kterou se otevřela cesta nárazovým vichrům od západu a severozápadu. První kalamita nastala v létě 1993 ihned po úmyslné holoseči, plocha pak byla v r. 1994 uměle zalesněna a oplocena (na snímku je viditelná pouze nepatrná část). Druhá kalamita nastala v létě 1995, plocha byla v roce 1996 uměle zalesněna a neoplocena (větší část na snímku). Zatímco kultura v oplocence (cca 2 m výšky) buřeni zcela odrostla, o dva roky mladší neoplocená kultura se již viditelně “prodírá” z mohutné buřeně kopřivy, čistce, starčeku, bodláků, kostřavy obrovské a jiných. Přirozená obnova na celé ploše doslova “spolkla” umělou výsadbu. Zvěř přes častý okus stromků (ale i buřeně) zde zdaleka není hrozbou. Není schopna ohrozit či utlumit statisíce sazenic buku, jasanu, javoru, jilmu, lípy i dubu a za dva roky zcela jistě odrostou okusu a zapojí se ve velmi hodnotnou mlazinu. Bohužel i zde se pro budoucnost zcela bezvýznamný okus započítává do úhrady škod zvěří.
SITUACE V OBLASTECH JEHLIČNATÝCH MONOKULTUR
Situace v oblastech monokultur smrku a borovice je zcela jiná. Úkolem lesního hospodáře je výsadba hospodářských a melioračních dřevin za účelem přeměny druhové skladby lesa. Stejně důmyslně jako výsadba musí být naplánována i ochrana proti škodám zvěří. Na ochranu kultur proti škodám zvěří je celá paleta prostředků, z nichž nejúčinnější je oplocování, dále různé způsoby opichů, obalů, nátěrů, postřiků, ale i dodržování únosných stavů zvěře, zvyšování úživnosti revíru zakládáním luk, pravidelné vydatné zimní přikrmování, péče o existenci ohryzových měkkých listnáčů a spolupráce pracovníků LČR s uživateli honiteb. Finanční prostředky na ochranu je zapotřebí vynakládat s rozvahou. Bohužel v praxi lze vidět vyžínání odrostlých kultur, nákladnou ochranu proti loupání u přemíry jedinců v úrovni, jedinců v podúrovni i u plevelných dřevin a ne jen revírníkem vyznačené kostry porostu. Často jsou také chráněny stromy loupání dávno odrostlé.
Revírníci i vedoucí LS často žijí až v obavách o svou existenci při kontrole zjištěných škod zvěří nadřízenými, proto mnohdy dochází k přiznání takových škod, nad kterými odborník nevěřícně kroutí hlavou. Jde pak vlastně o kupování přízně majitele pronajaté honitby.
SOUČET ŠKOD ZVĚŘÍ
Konečný součet škod zvěří uváděný v celostátním měřítku je proto klamný, namířený proti chovu zvěře. Součet vynaložených nákladů na ochranu je také silně diskutabilní či přehnaný.
Zůstává snad jen přáním, aby při vzorném plnění povinností lesního a mysliveckého hospodáře došlo ke vzájemnému porozumění a spolupráci. Vždyť ten nejlepší hospodářský výsledek vyplyne ze vzájemného porozumění.
Adresa autora:
Ing. Alois Indruch
vykonavatel lesopěstebných prací
Štěpán 130
763 34 Brumov-Bylnice