LISTÁRNA

Vážení čtenáři,

z Vašich ohlasů je vidět, že téma vápnění našich lesů je hodně diskutováno. Přinášíme Vám reakce na příspěvek Ing. Chvály v minulé Listárně a připojujeme i reakci Ing. Vágnera (psanou pro HN a poskytnutou též redakci LP) na článek Františka Pelce v Hospodářských novinách (HN), jehož podstatnou část si můžete přečíst na str. 418 a 419 v Aktualitách tohoto čísla LP.

Redakce

 

VÁPNĚNÍ A NAŠE LESY

Článek Františka Pelce v Hospodářských novinách č. 102 “Masivní vápnění naše lesy nezachrání” je obsahově v podstatě pravdivý, avšak formulačně zavádějící. Svým pojetím dezorientuje laickou veřejnost a naznačuje, že přechod ze smrkového hospodářství na hospodářství bukové je banální záležitostí.

Je třeba vysvětlit, že podíl buku ve smrkových porostech je důležitý především pro půdu. Opad jeho listí brání tvorbě surového humusu a pronikání polštářovitých mechů, zvyšuje odolnost porostů proti větru. Šíření škůdců smrkových porostů je ztíženo. Buk proniká kořeny hlouběji do půdy a má schopnost přivádět do oběhu živiny z hlubších vrstev půdy.

Zavedení buku do čisté smrčiny, zvláště v horských polohách, kde dnes smrk úplně převládá, je velmi těžkým hospodářským úkolem, neboť kyselá půda pod smrky činí buku potíže. Navíc mladé buky značně trpí okusem zvěře. Snaha o urychlení přeměny smrčin na bukové hospodářství a ochrana bukových výsadeb oplocením proti okusu zvěří vytváří poslední doubou miniobůrky pro výskyt hrabošů, kteří v zimním období umí zničit ohryzem všechny vysázené bukové sazenice.

Kladný vliv buku je neoddiskutovatelný a potíže s jeho znovu uvedením do lesních porostů stojí za námahu. Je to však úkol dlouhodobý, nejméně po dobu života jedné generace lesního porostu. Buk roste i na půdách kyselých, ale nedaří se mu. Příprava lepších podmínek k úspěšné umělé obnově znamená dlouhodobé hnojení.

Laická veřejnost nesmí mít představu, že naše lesy budou pouze bukové. Smrk zůstane důležitou součástí našich lesů, zejména vysokohorských, ve kterých bude listnaté dřeviny zastupovat pouze jeřáb. Je skutečností, že lesy Krušných hor, zejména na hřebenech jsou silně poškozeny imisemi, které se sice snižují, poškození porostů a zejména půdy však trvá (porosty na těchto půdách nadále hynou). Umíme-li popsat chemizmus lesní půdy, neměl by být žádný neřešitelný problém stanovit přesnou diagnozu nemoci a postup léčení namísto rádoby vědeckého, nic neřešícího polemizování bez osobní odpovědnosti (zda dodávat vápenec půdě či nikoliv). Navíc naši sousedé hovoří o dobrých výsledcích.

V tak vážné věci, jako je život lesa, stejně jako v jiných oblastech je třeba, aby osobní odpovědnost (ne poloanonymní rozhodnutí nějakého spolku, ať jsou jeho členové zaštítěni jakoukoli organizací s honosným názvem) byla základem rozhodnutí.

Příkladem je Šumava. Ta je chráněna ekologickými suverény do jejího úplného zničení namísto odborného přístupu k likvidaci kůrovce. A není známa osobnost, která svým podpisem vyjádřila příkaz postupu, osobnost, která se hlásí ke svým rozhodnutím a odpovídá tomuto národu za výsledek svých rozhodnutí. Výsledkem jsou tisíce ha mrtvého lesa. Kdyby tito ekologičtí suveréni pomohli lesnímu personálu vyhledávat kůrovcem obsazené stromy a jejich kácením, byl by zavčas likvidován.

Článek Františka Pelce v HN se nápadně podobá dřívějším prohlášením o schopnosti lesů čelit imisím použitím sadby smrku pichlavého a vytvoření filtru ze souší v šířce dvou výšek stromů, do kterých kůrovec nepůjde. Obojí selhalo. Byly to nekompetentní dohady bez řádné analýzy.

Lesnická veřejnost očekává rázná rozhodnutí, která přinesou výsledek nejpozději zítra a ne za 80 - 100 let. Míra onemocnění horských lesů je značná. Vzpomeňme citát z roku 1989 - přírodu máme jenom půjčenou, můžeme ji užívat, ale neměli bychom ji generacím, které přijdou po nás, předat zničenou a zplundrovanou.

Ing. Jan Vágner,
ředitel Městských lesů Jáchymov

PROČ JSME CHTĚLI V JIZERSKÝCH HORÁCH OPĚT VÁPNIT?

Po přečtení článku Ing. Miroslava Chvály “K problematice vápnění lesů Jizerských hor” musím reagovat. Autora zmíněného článku znám osobně, mnohých jeho postojů v minulosti si velice cením a pracovně se stále setkáváme. Přesto musím vyslovit k zmíněné problematice názor poněkud odlišný. Můj profesní lesnický život, přestože je více než násobkem tohoto života autorova, mně nedovoluje vyslovit závěr, že příčiny poškození smrkových porostů náhorní plošiny Jizerských hor (JH) jsou “na první pohled zřejmé”.

V provozu lesního hospodářství v JH pracuji od roku 1971, a tak souhlasím s autorovým popisem minulosti, kterou jsme oba prožili. Dnes jím kritizované skutečnosti jsme tehdy, bohužel, mohli ovlivnit jen nepatrně. Přesto již tehdy lesníci nepřipustili dlouhodobé odlesnění JH se všemi negativními důsledky na půdoochranné, vodoochranné a klimatické funkce lesa. Změna politického systému, snížená imisní zátěž, klesající objemy prací a zejména semenné roky 1992 a 1995 nám umožňují mnohé chyby z minulých let postupně napravovat. Kalamitní holiny jsou dnes zalesněny, do porostů náhradních dřevin jsou vnášeny pod přísnými genetickými hledisky původní dřeviny, podíl listnáčů při obnově porostů je na LS Frýdlant větší než čtyřicet procent a v přirozeně vzniklých mezerách mlazin i starších porostů se pracuje s jedlí. Využívá se přihnojování k sazenicím a výchovné zásahy se směřují k podpoře druhové pestrosti a původní dřevinné skladby. Jsou tak respektována všechna doporučená dlouhodobá opatření ke zlepšení zdravotního stavu porostů, která zdůrazňují orgány ochrany přírody i autor zmíněného článku.

Zhoršující se zdravotní stav smrkových porostů, zejména ve 4. a 5. věkovém stupni, tedy porostů, které celé kritické období imisní zátěže a hmyzích kalamit (přes nevhodné genetické předpoklady) přežily, projevující se žloutnutím, prosycháním i odumíráním jednotlivých stromů, vedly provozní pracovníky k požadavku na zjištění příčin poškození. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM), který v JH dlouhodobě sleduje mnohé zkusné plochy, konstatoval vysokou kyselost půdy, nedostatek hořčíku a dalších stopových prvků a ojediněle přebytek dusíku v půdě i asimilačních orgánech. Závěrem doporučuje nejpoškozenější porosty ošetřit hořečnatým bezdusíkatým hnojivem a ostatní ohrožené plochy vápnit dolomitickým vápencem. Vyloučení všech rezervací, nevhodných půdních typů, vytyčení srovnávacích bezzásahových ploch, respektování doporučených dávek a dlouhodobé sledování ošetřených ploch je v našem návrhu garantováno.

Druhým důvodem pro naše rozhodnutí požádat o souhlas s touto formou meliorace lesních půd jsou zahraniční zkušenosti dlouhodobě ověřené v lesnicky vyspělých státech. Účastnili jsme se exkurze v německé části Krušných hor a konference konané na toto téma v německé části Lužických hor. Argumentace odborníků, výzkumných pracovníků i provozních lesníků z Polska, Německa i ČR byla naprosto přesvědčivá. Opačné, odborně zdůvodněné názory v podstatě nezazněly a rizika, kterými bylo argumentováno, se pohybují v oblasti teoretických předpokladů.

V neposlední řadě je to i naše vlastní zkušenost z vápnění a hnojení prováděného v letech 1982 až 1992, byť na jeho účinnost nejsou mezi lesníky jednotné názory. Přestože pozemní i letecká aplikace byla tehdy prováděna se všemi technickými i odbornými nedostatky, zdravotní stav a vitalita mlazin ošetřených tekutým hnojivem se výrazně zlepšily. Kyselost půdy poklesla, v potocích se objevily ryby a tehdy nevápněné porosty jsou dnes nejvíce postižené žloutnutím. Ani největším kritikům tohoto opatření se dodnes nepodařilo vznést jediný argument, že vápněním bylo něčemu ublíženo.

Člověk ovlivnil v naší zemi životní prostředí natolik, že dnes již žádná řeka nemá dostatečnou vlastní samočisticí schopnost, aby nebylo nutné stavět čisticí stanice, žádný chovatel neodchová zdravá štěňata bez podávání vitamínů a stopových prvků a žádný pěstitel nevyprodukuje kvalitní ovoce bez chemického ošetřování stromů. Stejně tak se domnívám, že pěstování citlivějších produkčních dřevin v hospodářském lese se v budoucnu neobejde bez podpůrných zásahů člověka. Bez produkce široce použitelného jehličnatého a především smrkového dřeva bude lesní hospodářství ekonomicky závislé na dotacích a nakonec budou chybět prostředky k podpoře plnění důležitých mimoprodukčních funkcí. Málo známá či nově zjišťovaná poškození listnatých dřevin, způsobovaná houbovými onemocněními, virózami, klimatickými vlivy či hmyzími škůdci ukazují, že i druhově diferencované porosty s vyšším podílem listnáčů budou v budoucnu potřebovat zvýšenou péči člověka.

Za zcela zavádějící pak považuji autorovo volání po zalesňování “násobně vyššími počty sazenic”, než jsou počty stanovené vyhláškou 82/1996 Sb., které mimo jiné obhajuje i úsporou finančních prostředků. Ceny sadebního materiálu se v této oblasti pohybují v rozmezí 5 až 15 korun za kus. LS Frýdlant v extrémních podmínkách JH vykazuje již po několik let nezdar zalesnění do deseti procent. Všechny lesnické zásady i naše praktické poznatky říkají, že máme vychovávat jehličnaté porosty na horách již od mládí v rozvolněném zápoji, udržovat hluboké zavětvení a intenzivními výchovnými zásahy předcházet vzniku nepříznivého štíhlostního koeficientu.

Problém žloutnutí smrkových porostů na náhorní plošině JH prezentujeme i proto, že jsme po zkušenostech z minulých let k ochraně lesa v této oblasti citlivější. Snížení půdní kyselosti je předpokladem vnášení melioračních a zpevňujících dřevin do smrkových porostů a jedině zachování dnes čtyřicetiletých a padesátiletých porostů dává předpoklad věkové a výškové diferenciace do budoucna. Náš návrh na přihnojení několika desítek hektarů a vápnění vybraných porostů v rozsahu cca jednoho tisíce hektarů není tedy megalomanským řešením s vysokými finančními náklady, ale vlastně provozním pokusem. Ten by měl při dnešních technických možnostech i stupni poznání a množství informací o vybraných lokalitách odpovědět na otázku, zda je vápnění vhodným melioračním opatřením či nikoliv.

Žaba Petr
LS Frýdlant, LČR, s.p.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

VÁPNĚNÍ V JIZERSKÝCH HORÁCH - SKUTEČNOSTI

Subjektivní příspěvek Ing. M. Chvály v minulé Listárně LP vede nutně k doložení údajů o předchozím rozsahu melioračních zásahů.

Vápnění v oblasti současné LS Frýdlant v Čechách v letech 1982-1989 bylo provedeno na ploše 6223 ha množstvím 14 882 tun a v oblasti současné LS Jablonec nad Nisou v letech 1982-1990 na ploše 6 238 ha množstvím 15 493 tun (tedy průměrnou dávkou

2,2 t/ha). Vápnění bylo provedeno plošníky, drceným dolomitickým vápencem z Žilinských vápenek. Přes značnou rozpornost názorů výzkumu na celoplošný způsob vápnění byly na kontrolních plochách potvrzeny příznivé účinky tohoto zásahu. Kritika se týkala velikosti frakcí, proto výzkum trvá na zrnění v rozsahu 0,2 - 1,0 mm.

Přihnojování bylo provedeno v roce 1992 na LS Frýdlant v Čechách. Letoun typu M-18 Dromader provedl postřik poškozených mlazin z výšky 10-20 m. Použit byl Agrobomag N bratislavské firmy Agroracio s obsahem 2,9 % Mg, 0,5 % B a 5,5 % N. Toto kapalné listové hnojivo bylo aplikováno na vybraných postižených lokalitách mlazin na ploše 715 ha. Výsledky ve srovnání s kontrolami byly rovněž pozitivní a VÚLHM je uveřejnil ve výroční zprávě za rok 1994. V imisemi postižených oblastech na základě těchto výsledků výzkumu bylo do rámcových směrnic hospodaření v OPRL doporučeno vápnění a přihnojování na příslušných hospodářských souborech.

Obdobně subjektivní názor Ing. Chvála projevuje s hektarovými počty sazenic. I v tomto případě jsou v rámcových směrnicích hospodaření doporučovány ověřené počty druhů sazenic podle výsledků výzkumu.

Letošní poškození jehličí v mlazinách bylo charakterizováno žloutnutím. Rozsah byl odhadnut na 1 500 ha, z toho podstatně menší části byly uvažovány k melioračnímu zásahu. Již předběžná jednání s orgány ochrany přírody vedla k zamítnutí zásahu. Proto pracovníci provozu podrobný návrh projektu již nepředložili.

Ing. H. Valenta
ÚHÚL, Jablonec nad Nisou

ZAMYŠLENÍ NAD GENETICKOU KVALITOU OSIVA BUKU LESNÍHO

Jedním z největších úkolů současných lesníků je zvyšování zastoupení melioračních a zpevňujících dřevin (MZD) v lesních porostech. Děje se tak z velké části umělou obnovou, a tak náklady na výsadbu a následnou péči do zajištění kultur jsou značné. Je otázkou, zda současným způsobem sběru osiva listnatých dřevin nebude tato práce částečně nebo zcela znehodnocena.

Buk lesní (Fagus sylvatica L.) je naší nejvýznamnější dřevinou s melioračními a zpevňujícími vlastnostmi. S jeho zvyšujícím se podílem v lesích však budou nabývat na významu také jeho hospodářské vlastnosti a porosty zakládané dnes uměle budou zdrojem pro přirozenou obnovu po celá další staletí. Je proto velmi důležité, aby genetická kvalita těchto zakládaných porostů byla co nejlepší. Genetické parametry ovlivňují rozhodujícím způsobem vývoj, stabilitu, hospodářské vlastnosti porostů a významně ovlivňují funkce řazené souhrnně do tzv. mimoprodukčních.

Podle vyhlášky Ministerstva zemědělství (MZe) č. 82/1996 Sb. je sběr osiva listnatých dřevin umožněn z lesních porostů (další kriteria a výjimky dané vyhláškou pro přehlednost nezmiňuji). Znamená to, že i pro tyto dřeviny existuje významné regulativum sběru, které by mělo ochránit kvalitu reprodukčního materiálu. V praxi však nebývá podmínka sběru osiva výhradně z lesních porostů dodržována a semena (v našem případě bukvice) jsou sbírána kdekoli a kýmkoli (typický je sběr školní mládeží v parcích). Tuto skutečnost zřetelně dosvědčuje výskyt červenolistých buků, případně buků s necelokrajnými listy v lesních kulturách. Nejčastěji se jedná o buk lesní nachový (Fagus sylvatica atropurpurea Dom.).

Samotné červené zabarvení listů mohou mnozí považovat za zajímavé estetické zpestření lesních porostů, které je nevýznamné. Tento genetický znak je však nutno považovat za pověstnou špičku ledovce. V porostech, kontaminovaných červenolistými kultivary, se vyskytuje většina jedinců majících normální barvu. Tito jedinci, jejichž deklarovaný původ je ale tímto zpochybněn, mohou nést a mnozí jistě i nesou skryté genetické vlastnosti, o jejichž potenciální nepříznivosti se budou moci přesvědčit až další generace lesníků. V každém případě takto vznikají na mnoha místech porosty kategorie D, kterých v budoucnu nebude možno využít k přirozené obnově lesa.

Vzhledem k těmto skutečnostem bychom se měli zamyslet, zda systém nakládání se semeny a sazenicemi listnatých dřevin plní svůj účel, nebo zda není nutná jeho revize. Jak je možno vysvětlit výskyt červenolistých jedinců v sadbě, jejíž listy o původu jsou v naprostém pořádku? Neměli bychom se dopustit stejné chyby jako lesníci minulých století při přenosech semen smrku.

Bc. Aleš Hoření
student Přírodovědecké fakulty UP, Olomouc
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.