Provenienční pokus s jedlí bělokorou ve středních Čechách
Jiří Šindelář, Josef Frýdl, Petr Novotný
Jedle bělokorá byla v minulosti pokládána za druh s minimální variabilitou, odlišující se touto svou vlastností od ostatních lesních dřevin. Teprve pozdější výzkum prokázal neoprávněnost této domněnky. K získání dnešních znalostí o proměnlivosti jedle přispěly významnou měrou zejména srovnávací experimenty zakládané v průběhu 20. století po celém území jejího areálu rozšíření.
Založení výzkumné plochy
Nejstarší a nejznámější provenienční pokusy s jedlí bělokorou byly založeny ve Švýcarsku (ENGLER 1905), později v Itálii (PAVARI 1951) a v Dánsku (LŘFTING 1954). V ČR založil první výzkumnou plochu tohoto charakteru v roce 1961 VINŠ (1966).
První měření se uskutečnilo na podzim roku 1962 ve věku 4, resp. 5 let (VINŠ 1966). Experiment měl být podle původního předpokladu sledován do roku 1985, avšak kromě zmíněné práce už žádné další výsledky publikovány nebyly. Přestože byla doba, zamýšlená pro ukončení pozorování, v roce našeho měření (2002) již o 17 let překročena, bylo možné díky dosud velmi dobrému stavu plochy potřebné činnosti provést, a hodnocení tak uskutečnit dodatečně.
Potomstva jednotlivých stromů nebylo již možno v době měření v důsledku několika realizovaných výchovných zásahů spolehlivě identifikovat a rozlišit, takže vznikla nutnost posuzovat celé soubory potomstev jako provenience. S ohledem na množství sazenic a disponibilní plochu nebyl provenienční pokus založen standardním způsobem (např. IUFRO 1965, ŠINDELÁŘ 2004).
Spolehlivost výsledků
Potomstva byla vysazena na parcelách v různém počtu opakování, proto jsou počty jedinců v rámci proveniencí velmi variabilní. S ohledem na tyto skutečnosti mají jednotlivé vypočtené statistické veličiny různou váhu. Tím je do značné míry ovlivněna spolehlivost výsledků. Pro zamýšlené hodnocení potom-stev bylo z uvedených důvodů možné stanovit pouze následující omezené cíle:
- Prohloubit teoretické poznatky o proměnlivosti jedle bělokoré na úrovni dílčích populací, a získat tak informace pro další etapy práce (např. problematika genových zdrojů, genetika, šlechtění).
- Ověřit informace a rozšířit dosavadní poznatky zejména o variabilitě hospodářsky významných znaků a vlastností.
- Posoudit chování vybraných dílčích populací jedle bělokoré v ekologicky limitních stanovištních podmínkách, a zpřesnit tak znalosti o možnostech uplatňování této dřeviny v lesním hospodářství ČR.
- Ověřit některé poznatky a závěry, které byly formulovány na základě hodnocení výzkumné plochy ve věku 4, resp. 5 let (specifika dílčích populací z horských poloh a z karpatských PLO ČR).
Metodika
Potomstva porostů pocházejí z 8 PLO (viz tab. 1). Sklizeň osiva se uskutečňovala ve smíšených porostech s rozdílným zastoupením jedle ve věku 70 až 130 let v souladu s tehdejším cílem výzkumu z relativně malého počtu stromů (nedostatečná reprezentativnost materiálu pro jednotlivé dílčí populace).
Výsadba se uskutečnila pod clonou uvolněného březového porostu ve věku 36 let se střední výškou 15 m a zakmeněním 0,6. Podle údajů VINŠE (1966) jde typologicky o habrovou bučinu, variantu s jedlí. K ochraně před poškozením zvěří byl výzkumný objekt oplocen a jednotlivé parcely byly stabilizovány dřevěnými kůly. Tato stabilizace byla později nahrazena barevným značením na stromech.
Počet opakování je diferencovaný, od jednoho u proveniencí č. 11 a 12, po 8 opakování u provenience č. 23. Na většině z 28 parcel o rozměrech 14 x 17 m byly vysazeny sazenice dvouleté, na 8 parcelách v JZ části plochy byl použit tříletý materiál. Na základě předpokladu, že roční věkový rozdíl ovlivní hodnoty sledovaných veličin jen minimálně v rámci chyby pokusu, se však plocha hodnotí souborně.
Při založení výzkumné plochy bylo vysazeno na každé parcele průměrně 470 sazenic. Do věku 44 (45) let se počet v důsledku spontánní mortality a výchovných zásahů výrazně snížil.
V rámci šetření se zjišťovaly u všech stromů výšky a výčetní tloušťky. Při zpracování údajů byla provedena matematicko-statistická charakteristika a jednoduchá analýza variance pro ověření statistické významnosti rozdílů mezi veličinami. Pro každou provenienci byl na základě aritmetických průměrů výšky a výčetní tloušťky odečten z tabulek (GRUNDNER et SCHWAPPACH 1942) objem průměrného stromu a následně vypočten celkový stromový objem biomasy na 1 ha a objem hroubí.
Výzkumná plocha je z hlediska podmínek prostředí relativně homogenní, a nemělo by proto docházet k výraznému zkreslování výsledků hodnocení.
Přehled výsledků
Na základě olistění stromů a barvy jehlic bylo možno konstatovat, že všechny provenience jsou až na několik jedinců s prosvětlenými korunami (provenience č. 23 a 25) vitální. Průměrná výška souboru proveniencí je 18,3 m. Růstové tabulky (SCHOBER 1995) uvádějí pro mírné probírky, věk 35 let a I. bonitu hlavního porostu hodnotu 19,3 m, pro II. bonitu 15,5 m. V našem případě jde o porost sdružený a lze jej tak zařadit do I. bonity. Nejrychleji rostoucí pokusná varianta č. 25 (Velké Karlovice, Nový Hrozenkov) téměř dosahuje tabulkové hodnoty pro I. bonitu, nejpomaleji rostoucí dílčí populace č. 12 (Vimperk-Boubín, Včelná) pak o více než 1 m překračuje úroveň II. bonity.
Provenience č. 15, která pochází z téže PLO jako výzkumná plocha a jen z nepatrně odlišné nadmořské výšky, je ve vztahu k souboru zastoupených dílčích populací charakteristická průměrným růstem.
Podle grafických růstových tabulek (vyhláška MZe č. 84/1996 Sb.) odpovídá růst jedlí absolutní výškové bonitě 30 m. Nejpomaleji rostoucí provenience č. 12 spadá do AVB 28 m. Podle těchto údajů lze výškový růst jedlí charakterizovat jako průměrný. Tento stav je do určité míry překvapující s ohledem na to, že stanovištní poměry plochy lze považovat pro jedli bělokorou za limitní (relativně mělká a vysýchavá půda, nízký roční úhrn srážek, nebezpečí přísušků aj.).
Variační šířka průměrných výšek proveniencí je poměrně malá a pohybuje se, až na jedinou výjimku, v úzkých mezích od 18,1 do 19, 1 m. Výjimku (16,7 m) představuje provenience č. 12. Variační koeficient (míra proměnlivosti statistického souboru vyjádřená poměrem směrodatné odchylky k aritmetickému průměru) pro celou výzkumnou plochu je 0,17, zatímco u jednotlivých proveniencí dosahuje hodnot 0,14 až 0,20. Provedená analýza variance doložila, že rozdíly mezi výškami proveniencí jsou statisticky nevýznamné.
Průměrná výčetní tloušťka celého souboru proveniencí vysazených na ploše je 19,9 cm a téměř přesně tak odpovídá hodnotě růstových tabulek SCHOBERA (1995) pro hlavní porost a I. bonitu (19,5 cm). S ohledem na to, že v našem případě jde o porost sdružený, však průměrná hodnota ukazatel I. bonity překračuje.
Variační koeficient pro celou plochu je 0,26, u jednotlivých proveniencí kolísá v mezích 0,19 až 0,27. Ve srovnání s výškami je hodnota této veličiny asi o třetinu větší.
Rozdíly mezi průměrnými výčetními tloušťkami jsou statisticky významné, a to i na úrovni pravděpodobnosti chyby 0,01. Nejslabší tloušťkový růst vykazují provenience č. 12 (17,5 cm), nejintenzivněji přirůstá, analogicky s výškovým růstem, provenience č. 25 (21,8 cm).
V LH je vedle zdravotního stavu a jakosti základním cílem vysoká objemová produkce, která představuje i ve srovnávacích výsadbách základní kritérium hodnocení výkonnosti porovnávaných jednotek.
Na výzkumné ploše dosahují dílčí populace ve věku 44, resp. 45 let bez výjimky hranice hroubí. Objem průměrného stromu kolísá v mezích 0,28 až 0,45 m3. Nejpomaleji přirůstá provenience č. 12. Nejvyšší objem byl zaznamenán u dílčí populace č. 25, s odstupem pak následují provenience č. 14 (Křivoklát, Bušohrad) a č. 11 (Třeboň, Štěpánovice). Tutéž tendenci proměnlivosti vykazují objemy hroubí. Diference od objemu průměrného stromu je 15 až 18 %, což je podíl, připadající na objem materiálu do tloušťky 7 cm.
Proměnlivost hektarové zásoby je kromě hodnot objemu průměrných stromů výrazně ovlivněna i počtem rostoucích stromů, jenž se pohybuje v dosti širokých mezích od 714 do 1042 jedinců. V rámci souborů zkoumaných proveniencí se zásoba stromová pohybuje od 200 m3.ha-1(provenience č. 22) do 440 m3.ha-1 (č. 24). Analogické tendence proměnlivosti lze konstatovat i u objemu hroubí (164 až 372 m3.ha-1). Objemová produkce hroubí s kůrou u provenience, která nejintenzivněji přirůstá, odpovídá téměř přesně údajům růstových tabulek pro první bonitu, zatímco nejnižší hodnota této veličiny u provenience č. 12 nedosahuje ani hodnoty uvedené pro II. bonitu tabulek.
Vynikají populace z oblasti Velkých Karlovic!
Zatímco na ploše z roku 1961 vykazuje provenience č. 12 z oblasti Šumavy nejnižší přírůst, na plochách z let 1973–77, hodnocených ve věku 28, resp. 31 let, rostou četné šumavské provenience ze srovnatelných ekologických podmínek proměnlivě. Některé vykazují nadprůměrný přírůst, jiné dosti výrazně zaostávají. V porovnávaných experimentálních výsadbách je zastoupena dílčí populace označená jako Červené Poříčí, Kaliště. V pokusu ze staršího období přirůstá relativně dobře (ve výškovém růstu třetí v pořadí). Nadprůměrný přírůstový výkon vykazuje tato provenience i v souboru ploch založených v 70. letech. Naprosto jasná shoda v růstových tendencích se jeví u proveniencí z oblasti Velkých Karlovic (PLO 41). Na ploše založené v roce 1961 tato dílčí populace zřetelně vyniká ve všech ukazatelích. Zvláště názorný předstih oproti ostatním zastoupeným proveniencím je u objemu průměrného kmene a u zásoby biomasy na 1 ha. Rovněž v souboru výzkumných ploch ze 70. let se provenience z oblasti Velkých Karlovic i z celé PLO 41 vyznačují nadprůměrným růstem a produkcí. Průměrným růstem a produkcí jsou na výzkumných plochách z 60. i 70. let charakteristické dílčí populace z PLO 30 - Drahanská vrchovina. V tomto případě jde konkrétně o provenience s označením Pozořice, Olšany. Většinou průměrný až nadprůměrný růst vykazují dílčí populace z PLO 38 - Bílé Karpaty a Vizovické vrchy. Provenience z Jihočeských pánví, Křivoklátska a Středočeské pahorkatiny paralelní zastoupení na plochách ze 70. let nemají.
Výrazná proměnlivost dílčích populací JD
Na základě ukazatelů, které byly předmětem analýzy, lze konstatovat, že existuje výrazná proměnlivost mezi dílčími populacemi jedle bělokoré, a to i v rámci relativně nízkého počtu proveniencí pouze z malé části areálu rozšíření tohoto druhu. Tuto skutečnost dokládají i výsledky z hodnocení výzkumných ploch pokusné série 1973–77. Nepotvrzují se tedy závěry o stejnorodosti jedle jako druhu (ENGLER 1905). Tím se ovšem nezpochybňují názory, že proměnlivost může být do značné míry podmiňována individuálními rozdíly jednotlivých stromů (VINŠ 1966). Růstová proměnlivost, jež byla na zkoumaném materiálu zjištěna v rané fázi (VINŠ 1966), se ve vyšším věku zvýraznila.
Výsledky hodnocení této výsadby jsou v souladu s tvrzením, že provenience z vyšších poloh pomaleji přirůstají a vykazují nižší objemovou produkci, jiné pokusy to však plně nepotvrzují. Potvrzuje se rovněž předpoklad formulovaný VINŠEM (1966) na základě hodnocení materiálu v juvenilním věku, že provenience z moravských Karpat vykazují relativně rychlý růst a produkci. Pozitivní hodnoty sledovaných veličin proveniencí jedle bělokoré pocházejících z ekologických podmínek značně odlišných od stanoviště výzkumné plochy naznačují relativně značnou adaptační schopnost tohoto druhu na změněné podmínky prostředí.
Seznam použité literatury je k dispozici u autorů.
Adresa autorů:
Ing. Jiří Šindelář, CSc.,
Ing. Josef Frýdl, CSc.,
Ing. Petr Novotný,
VÚLHM Jíloviště-Strnady
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: J. Frýdl