Nejen o lesích Jižního Uralu
Pavel Šamonil
V rámci tříměsíční cesty po střední Asii jsem spolu se svou přítelkyní strávil na podzim roku 2002 dva týdny přechodem Jižního Uralu. Šlo o 170 km pochodu mezi vesnicemi Makarovo (přibližně 200 km jižně od Ufy, hlavního města Baškirské republiky) do vesnice Amangildino (90 km západně od Magnitogorsku). Článek je určitou interpretací názorů místních obyvatel - jak jsem si je při mnohých pozváních poznamenal - se špetkou osobních postřehů a zkušeností. Informace povětšinou nebylo možné ověřit.
Jižní Ural
Jižní Ural, se svým nejvyšším vrcholem Jamantau (1 638 m n. m.), se na první pohled výrazně neliší od Šumavy. Mezi oblými, až k vrcholu zalesněnými kopci je ale odlišností více než dost. Geologická minulost oblasti je neobyčejně spletitá. Naši cestu provázely vápence středního devonu, diabasy, vulkanity i tufy. Nejchladnějším měsícem je podle údajů Russian HydroMetCenter leden s průměrnou teplotou -17°C (Magnitogorsk), nejteplejším červenec (+18°C, Magnitogorsk). V Ufě (podle údaje WMO, World Meteorological Organization) je průměrný roční úhrn srážek 569 mm, nejvíce srážek připadá na červen až říjen. Původními obyvateli jsou zde Baškirci, mluvící vlastním baškirským jazykem, který má s ruštinou pramálo společného. Jde o tatarský jazyk příbuzný kazašštině či kirgizštině. Tito drobní, snědí a tmavovlasí lidé rovněž jen málo připomínají své “ruské bratry” od Moskvy. Většinu zdejší populace tvoří právě Rusové. Ti sem v minulosti hojně přicházeli (s podporou politických projektů) za prací, v současné době se ze stejného důvodu tento proud obrátil a mnoho obyvatel - opět zejména Rusové - odchází za živobytím jinam. Volný pohyb pro ně donedávna nebyl samozřejmostí. Příčinou špatných nynějších poměrů je podle místních nepodařená “perestrojka” - přestavba v 90. letech, při které i to málo, co zbývalo, bylo rozkradeno.
Lesy Jižního Uralu
Lesy Jižního Uralu jsou poměrně uniformní. V porostech výrazně dominuje borovice lesní (Pinus sylvestris L.) s břízou (Betula pendula Roth.) které svým areálem sahají ještě daleko na Sibiř. Jejich zastoupení odhaduji na 60–70 %. Místy je ve větší míře, zejména na vodou ovlivněných stanovištích, zastoupena též osika (Populus tremula L.) a několik druhů olše (Alnus glutinosa Gaertn., A. incana Moench. aj.). Ostatní dřeviny nikdy neplní úlohu hlavních a v porostech jsou vždy pouze vedlejší či vtroušené. Jde o javor klen (Acer pseudoplatanus L.), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia L. emend. Hedv.), dub (Quercus sp.), z jehličnanů modřín sibiřský (Larix sibirica Ledeb.). Významná je absence buku (Fagus sylvatica L.), který sem již svým areálem nezasahuje. Ze sibiřských dřevin chybí rovněž “kedr” - borovice sibiřská (Pinus sibirica Du Tour).
Prostorová struktura je velmi závislá na poměru a formě míšení borovice a břízy. Monokultury obou dřevin jsou velmi časté a vzhledem k poměrně malému zastínění půdy je zde silně vyvinuté i keřové patro - zimolez (Lonicera sp.), kalina obecná (Viburnum opulus L.), ostružiník (Rubus sp.), tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia L.), lokálně brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus Scop.), jalovec obecný (Juniperus communis L.), všemi vyhledávaný je černý rybíz (Fines nigrum L.). Následkem toho jsou porosty mnohdy prakticky neprostupné. Také obnovní postupy jsou úzce vázány na druhové složení porostů. Téměř bezvýhradně jde o úzké (30–40 m široké) pruhové holoseče, s ponechanými borovými výstavky. Na pasekách jsem nezaznamenal žádné zalesnění. Plochy po několika letech samy nalétnou z bočních porostních stěn semenem borovice a břízy. Místní obyvatelé nicméně deklarují povinnost zalesnění a jsou si jisti, že se tak i děje. Vlastníkem lesa je stát, porosty z velké části místně přísluší k rozsáhlému revíru Věrchnyj Avzjan, kde je též manipulační sklad. Výjimečným tvarem nejsou ani březové pařeziny. Běžným jevem v porostech je pastva dobytka, která zejména v těsné blízkosti vesnic spolu s kosením a intenzivnější těžbou zcela mění charakter lesa. Nejbližší okolí vesnic je pravidelně odlesněno a využíváno zejména ke kosení. V širším okruhu pomalu přibývá břízy, která je stále spíše solitérní. I v těchto rozvolněných porostech se intenzivně kosí či pase.
Dřevo
Dřevo je základní surovinou. Vyrábí se z něho povozy, masivní nábytek, ploty, mostky. Dřevo je také výhradní stavební materiál, se kterým místní lidé mistrně pracují. Pálení je až poslední z možností jeho využití. V některých porostech jsou patrné stopy po smolaření.
Ochrana přírody
Ochrana přírody je na jižním Uralu velmi jednoduchá a striktně konzervativní. V oblasti jsou dvě velká chráněné území - Južno-Uralskij zapovědnik a Baškirskij zapovědnik. V obou případech jde o mnoho čtverečních kilometrů hor se zcela bezzásahovým režimem. Vstup do těchto území je možný jen na zvláštní propustku, jejíž získání je pro cizince-jednotlivce prakticky nemožné a vyřízení vyžaduje opravdu “celého člověka”. I potom závisí spíše na ochotě strážce, zda vás do parku pustí. Z této povinnosti nejsou vyjmuti ani Rusové. Zvláštní povolení je nutné též pro projíždějící automobily. Kontrolu provádějí ochránci přírody, jimiž bývají Baškirci žijící přímo v parku či při jeho hranicích. Ve skutečnosti však žádné fyzické hranice parku neexistují. O jeho existenci se jednoduše ví a každý si je toho vědom. Řeknou vám: “Nesmíte za potok, tam je park.” Kromě vstupu je v parcích zakázána veškerá těžba i ostatní rušivé vlivy. Podle slov některých ochranářů se toleruje pastva dobytka; vědecký výzkum a lov (medvěd, vlk) je možný jen na zvláštní povolení.
Život na Jižním Uralu
Podle současných zákonů zde žádný cizinec nemůže vlastnit jakoukoliv půdu. Lesy jsou bezvýhradně majetkem státu, jejich vlastnictví je tabu i pro ruské občany. Místní lidé tak vlastní pouze několik málo čtverečních metrů, na kterých jim stojí dům. Ostatní půda je předmětem pronájmu. Stát rozdělí půdu (zde jde zejména o louky) mezi obce a ty ji pak na tři roky pronajímají obyvatelům. Rodiny tak při senosečích přejíždějí několik týdnů traktorem tam a zpět z jedné lokality na druhou, často poměrně daleko.
Zima je zde krutá. Většina lidí topí tradičně dřevem, v některých vesnicích se objevují plynovody. Jeden náklaďák palivového dříví (10 m3) zde přijde na 600 rublů a na celou zimu je jich potřeba několik. Platové poměry jsou oproti tomu neslavné. Pokud člověk pracuje v “kolchozu”, obvykle nepřekročí jeho měsíční plat 500 rublů. Průměrná penze je přibližně 800-1200 rublů. Nejlepší platy se pak pohybují mezi 2–4 tisíci rubly. Takové rodiny mají žigulík, několik krav, traktor a říkají, že jsou vlastně bohatí. Přestože jídlo a obecně životní náklady zde vyjdou podstatně levněji než u nás, je tady život tvrdý. I tak zde žijí úžasní lidé, kteří dokáží být šťastní.
Ceny uvádím v ruských rublech, v létě 2002 byl přepočet RUR k CZK přibližně 1:1.
Autor příspěvku:
Ing. Pavel Šamonil
Katedra dendrologie a šlechtění lesních dřevin FLE ČZU v Praze
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.