Přírodní dřevinná skladba Moravskoslezského kraje

Štěpán Křístek, Milan Žárník, Jaroslav Holuša st.

Pouštějí-li se přírodovědci do rekonstrukce či konstrukce přírodní a přirozené vegetace, jde vždy o velmi dobrodružný podnik s mnoha neznámými, jehož výsledky lze jen velmi obtížně empiricky ověřit. Prakticky každý kousek přírody naší země byl totiž ve větší či menší míře pozměněn nebo alespoň ovlivněn člověkem a přirozená (příp. přírodní) vegetace zůstala zachována jen v útržkovitých fragmentech. Trochu to připomíná slavný Zemanův film “Cesta do pravěku”. Jakkoli se lze při moderních poznatcích vědy nad obrazem prehistorie v tomto filmu usmívat, zůstává populárním a svérázným uměleckým dílkem. Podobně se pokusy o (re)konstrukci přírodní vegetace dostávají na rozhraní vědy, fikce a umění.

Systémy klasifikace vegetace

Typologický systém ÚHÚL

Přístup ke klasifikaci vegetace, resp. jejích stanovišť není v ČR jednotný. Z hlediska rozsahu praktického použití je na lesích nejvýznamnější typologický systém ÚHÚL, který se uplatňuje hlavně prostřednictvím cílových hospodářských souborů (HS) jako rámec hospodaření v lesích, a dále v lesnickém výzkumu a v ochraně přírody v managementu chráněných území. Jeho nejnižší jednotkou je lesní typ (“soubor lesních biocenóz, původních i změněných, a jejich vývojových stadií, včetně prostředí, tedy geobiocenóz vývojově k sobě patřících” - ZLATNÍK 1956 in PLÍVA 1991). Lesní typy (LT) jsou podle ekologické příbuznosti sdruženy do souborů lesních typů (SLT). Nadstavbovými jednotkami jsou lesní vegetační stupně (LVS) a edafické kategorie sdružené dále do edafických řad.

Bližší informace: Fytocenológia a lesnícka typológia (RANDUŠKA, VOREL, PLÍVA 1986); Funkčně integrované lesní hospodářství I. - Přírodní podmínky v lesním plánování (PLÍVA 1991); OPRL. V současnosti připravuje ÚHÚL tzv. “oblastní typologické elaboráty” komplexně pojednávající o přírodních podmínkách jednotlivých PLO s podrobnou charakteristikou každého LT.

Zlatníkův systém

V ČR je používán (více jen v lesnickém a krajinářském výzkumu, v praxi především při projektování a tvorbě územních systémů ekologické stability) i další geobiocenologický klasifikační systém, někdy nazývaný podle autora jeho koncepce a prvního návrhu Zlatníkův. Na rozdíl od typologického systému, jehož použití je principiálně omezeno jen na lesní půdu, počítají příznivci tohoto systému do budoucna s jeho širším využitím i mimo les. Vlastní Zlatníkův návrh systému se stal také výchozím materiálem pro tvorbu systému typologické klasifikace lesů Slovenska. Základními diferenciačními jednotkami jsou skupiny typů geobiocénů sdružující typy geobiocénů s podobnými trvalými ekologickými podmínkami (viz definice LT). Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a trofické a hydrické řady.

Bližší informace: Geobiocenologie II (BUČEK, LACINA 2000).

Curyšsko-montpellierský systém

Jde o systém fytocenologický (curyšsko-montpellierský podle míst působení tvůrců koncepce, nebo přímo podle jména jednoho z nich, Braun-Blanquetův). Na rozdíl od obou předchozích geobiocenologických systémů definuje vegetační typy zejména podle floristického složení, a teprve následně jsou takto vymezené jednotky charakterizovány ekologicky (CHYTRÝ, KUČERA 1999). Tato klasifikace se na rozdíl od obou předchozích používá v celé Evropě a vychází z ní i klasifikační systém pro evropské programy Natura 2000 a Smaragd. Použití je dosud omezeno téměř jen na akademickou půdu. V praxi se nejvíce uplatňuje v ochraně přírody. Tento klasifikační systém řeší typizaci veškeré vegetace, tj. primární i sekundární, terestrické i vodní atd. Základní jednotkou je asociace. Vyššími jednotkami jsou, v pořadí podle hierarchického sdružování od nejnižší úrovně, svaz, řád, třída a případně oddělení a vegetační okruh. Z nižších jednotek se častěji používá subasociace.

Bližší informace: Rostlinná společenstva ČR (MORAVEC a kol. 1995); doprovodný text k Mapě potenciální přirozené vegetace ČR - 1 : 500 000 (NEUHÄUSLOVÁ a kol. 1998); Katalog biotopů ČR (KOLEKTIV 2001); řada publikací Přehled vegetace ČR - dosud vyšly čtyři díly zabývající se lesními společenstvy - Acidofilní doubravy (MORAVEC 1998), Hygrofilní, mezofilní a xerofilní opadavé lesy (MORAVEC, HUSOVÁ, CHYTRÝ, NEUHÄUSLOVÁ 2000), Jehličnaté lesy (HUSOVÁ, JIRÁSEK, MORAVEC 2002) a Vrbotopolové luhy a bažinné olšiny a vrbiny (NEUHÄUSLOVÁ 2003).

Metodika

Potenciální přírodní vegetace zahrnuje společenstva zonální (pravé klimaxy), odpovídající podnebí, na hydricky normálních dobře vyvinutých půdách, a společenstva sukcesně blokovaná: extrazonální odrážející místní odchylky od makroklimatu (středohory, vysokohory) a společenstva azonální, jež se neváží na jeden typ makroklimatu, podmíněná extrémními poměry v půdě jako přebytkem, nebo naopak nedostatkem vody, nevyvinutou půdou atd.

Vytýčený úkol jsme řešili projekčním způsobem, ze snadno dostupných dat, který může být použitelný v běžné projekční (či úřední) praxi a splňuje zásadu opakovatelnosti se stejnými výsledky. Přestože jsme přírodní dřevinnou vegetaci konstruovali pouze v kanceláři, jejím základem byla padesátiletá terénní práce lesnických typologů. Základním informačním zdrojem byly OPRL příslušných PLO, zejména typologická mapa, v našem případě oblast Moravskoslezského kraje. Připojením tabulky přírodní dřevinné skladby jednotlivých LT jsme vyjádřili vztah stanoviště a dřevinné skladby po ose PLO-LT-dřevina-zastoupení a sumarizovali dřevinnou skladbu pro libovolnou oblast.

Závěr

Jak jsme již zmínili, výše prezentované výsledky nejsou dokonalou a vyčerpávající (re)konstrukcí potenciální přírodní dřevinné skladby, resp. vegetace. Vztahují se pouze na lesní půdu (PUPFL), protože jejich základ - lesnické typologické mapy - jsou vyhotovovány pouze pro lesní půdu a lesnická typologie z principu byla vždy aplikována pouze v lese. Naše (re)konstrukce popisuje výhradně průměrnou druhovou skladbu synuzie dřevin, a nikoli prostorovou strukturu nebo dynamiku. Při podrobnějším zkoumání by odborník jistě našel celou řadu dalších nedostatků, vyplývajících ze zavedené praxe hospodářské úpravy lesů (běžné provozní nerozlišování mezi dubem zimním a letním při taxaci, opomíjení vtroušených dřevin se zastoupením menším než 5, resp. 1 %), případných nepřesností a chyb v podkladových datech i z jednoduchosti použité metody (nedostatečné zohlednění vlivu velikosti stanoviště aj.).

Přes uvedené nedostatky se domníváme, že použitá metoda dává kvalitní, podrobné a zároveň snadno zpracovatelné výsledky použitelné pro ochranu přírody, státní správu, další výzkum i lesní hospodáře. Její největší předností je podle našeho názoru relativně jednoduché využití podrobných empirických dat nasbíraných nejméně třemi generacemi lesnických typologů.

Možné využití výstupů takovéto metody vidíme jako pomůcky v hodnocení stupně přirozenosti stávajících lesních porostů, realizaci prvků ÚSES na lesní půdě, zpracování koncepčních a strategických materiálů, jako vstupu pro následné další analýzy, podkladu pro zpracování LHP, tvorbu “typů vývoje lesa” pro alternativní metody hospodářské úpravy, pro přírodě blízké hospodaření, umisťování zpevňujících prvků apod.

Názvosloví druhů sjednoceno dle přílohy č. 4 k vyhlášce č. 84/1996 Sb.

Bibliografie

Randuška D., Vorel J., Plíva K. (1986): Ftyocenológia a lesnícka typológia. Vydala Príroda, vydavateľstvo kníh a časopisov, n.p., Bratislava.

Holuša J., st a Holuša O. (2001): Vegetační stupňovitost západokarpatské, polonské a východní části hercynské biogeografické podprovincie. Sborník referátů ze semináře Problematika lesnické typologie III. konané 9.-10.1.2001 v Kostelci nad Černými lesy. Vydala ČZU Praha.

Moravec J. a kol. (1994): Fytocenologie. Vydala Academia Praha.

Němeček J. a kol. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Vydali ČZU Praha s VÚMOP Praha.

Plíva K. (1991): Funkčně integrované lesní hospodářství – 1. díl, Přírodní podmínky v lesním plánování. Vydal ÚHÚL Brandýs nad Labem.

Neuhäuslová Z. a kol. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Vydala Academia Praha.

Chytrý M. a Kučera T. (1999): Systémy klasifikace vegetace a jejich využití v ochraně přírody a krajiny. Časopis Ochrana přírody, ročník 54, číslo 5, str. 137 - 140. Vydala AOPK ČR Praha.

Míchal I. (1994): Ekologická stabilita. Vydala Veronika Brno.

Adresa autorů:
Ing. Štěpán Křístek, Ing. Milan Žárník
Ing. Jaroslav Holuša, st.
ÚHÚL, pobočka Frýdek-Místek,
Nádražní 2811, Frýdek-Místek, 738 25
e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. , Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. ,Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.