Bejlomorka borová na kleči v Krkonoších
Václav Skuhravý
Bejlomorka borová je malý komárek o velikosti 3 mm, jehož larvy žijí v bázi jehlic borovice lesní a borovice kleče. Výskyt tohoto druhu se v Krkonoších na klečových porostech postupně zvyšoval od roku 1998 a nápadný a plošně rozsáhlý byl zvláště v roce 2002 a 2003. Od jara je přítomnost bejlomorky téměř nepozorovatelná. Od konce srpna však jehlice tohoročních výhonků začínají žloutnout a rezavět a v říjnu je již přítomnost tohoto druhu nápadná - porosty kleče žloutnou.
Vývoj
V září totiž končí svůj vývoj larvy třetího instaru, přerušují zcela vodivé cesty v jehlicích a ty začínají od baze žloutnout. Larvy během 2–4 týdnů opouštějí baze jehlic, kde se vyvíjely v hálce, a vytvářejí si kokon, v němž na jehlicích přezimují. Nevylézají jen larvy, které na sobě mají zárodky ektoparazitů. Podle jejich počtu a podle počtu zárodků endoparazitů (vnitřních parazitů, jejichž přítomnost je možno sledovat v mikroskopických preparátech) lze určit stupeň parazitace. Takto probíhá vývoj v nadmořských výškách nad 1 200 m. V nižších polohách okolo 1000 m n. m., tedy např. na Šumavě, larvy opouštějí jehlice a padají k zemi, kde si vytvářejí zámotek a přezimují.
Na jaře od poloviny května do poloviny června se larvy v hálkách kuklí. V Krkonoších imága vyletují obvykle krátce po polovině června. Samičky po kopulaci kladou vajíčka na baze mladých rašících jehlic. I když samička vyklade na jednu jehlici i více než 10 vajíček, vyvinou se z nich nakonec nejvýše čtyři larvy. Většinou se však vyvíjejí v jedné hálce 1–3 larvy. Larvy mají tři larvální instary. Larva prvního instaru je bezbarvá, larva druhého instaru je načervenalá a larva třetího instaru, která se objevuje po půli července, je oranžově červená a okolo 3 mm dlouhá.
Výskyt
Výskyt bejlomorky borové v Krkonoších je znám z let 1879–1881, pak okolo roku 1924, 1949–1950 a okolo roku 1957. Velký výskyt byl zaznamenán v letech 1967–1970. Pak se vyskytovala v mírném množství a znovu se objevila ve zvýšené míře v letech 1990–1991.
V letech 1967–1970 a pak ještě po následujících 20 let jsem se věnoval jejímu výzkumu v Krkonoších, na Šumavě a na osmi českých rašeliništích a mnoha dalších lokalitách, takže i jako pamětník jejího přemnožení před 35 lety mohu porovnat její bývalý stav s dnešním. Podle výskytu v Evropě v posledních 120 letech se tento druh vyskytuje v 7 až 11letých intervalech. To mohlo odpovídat vztahu se sluneční a geomagnetickou aktivitou Země. Ukázalo se však, že výskyt bejlomorky borové má souběh s těmito aktivitami jen někdy. K souběhu došlo jen tehdy, když sluneční aktivita koincidovala se zvýšenými teplotami. Pokud nebyly současně zvýšené teploty, ke kalamitám nedošlo.
Bejlomorka borová je evropský druh, který má oblast trvale zvýšených výskytů, občasného výskytu a ojedinělého výskytu. Krkonoše pak ve středu oblasti opakujících se kalamit. Z vajíček se líhnou larvy prvého instaru, které pronikají do míst báze jehlic a tam vzniká hálka. Pokusy s přenosem větviček s kokony bejlomorky z Krkonoš na borovici lesní v arboretu Sofronka u Plzně (dík Ing. Kaňákovi) ukázaly, že poškození na bázi jehlic se od sebe liší. Jestliže byly napadeny baze jehlic v raném vývoji, vznikla hálka větší a jehlice byly srostlé v délce až 5 mm. Při napadení v pozdějším vývoji jehlice k vytvoření hálky téměř nedošlo a jehlice zůstaly nesrostlé.
Bejlomorka borová byla v době vysokého výskytu zjištěna v arboretu Sofronka i na některých dalších druzích borovic a uměle se ji podařilo přenést i na východoasijské borovice Pinus thunbergii a Pinus yunnanensis. Po odeznění gradace tam byla bejlomorka nalézána opět jen na borovici lesní. Na borovici jsou napadené jehlice zkrácené o třetinu až polovinu, kdežto na kleči jsou zkrácené jen o 5–15 %. Bejlomorka borová se vyznačuje velice rychlým nástupem gradace a pak opět rychlým pádem. Mezi obdobím latence a vrcholem gradace stoupne její populační hustota na kleči i několikatisíckrát, na borovici lesní jen stokrát. Podrobné údaje o průběhu gradací lze získat v publikaci Thecodiplosis brachyntera on the genus Pinus (Skuhravý 1991), a v dalších pracích uveřejněných v časopise Opera corcontica.
Stav bejlomorky na konci 60. let a nyní
- Rozdíly ve stavu bejlomorky borové na kleči v Krkonoších mezi lety 1967–1970 a současností lze shrnout takto:
- Stupeň výskytu je v současné době nižší než před 35 lety. Tehdy byly rozsáhlé plochy kleče na podzim zcela žluté v důsledku téměř 80% napadení jehlic na tohoročních výhoncích. Dnes většina ploch kleče patří ke stupni, jež jsme před lety považovali za kleče nenapadené. Tehdy měly kleče 3–4 ročníky jehlic v důsledku imisí z oblasti Německa a Polska severně od Frýdlantu. Ztráta dvou ročníků jehlic však nevedla k úhynu keřů. Dnes na porostech starých 70–120 let je většinou okolo 4–5 ročníků jehlic, takže zatímní ztráta jehlic činí 15–20 % asimilujících jehlic.
- Stav je však horší na dvou plochách, a to vpravo od cesty ze Zlatého návrší směrem k Labské boudě, kde byly vysazeny kleče před 7–8 lety. Téměř totéž platí od rozcestí u Čtyř pánů k pramenům Labe, kde byly kleče vysazeny přibližně před 15 lety. Na těchto mladých výsadbách je patrný výskyt bejlomorky borové již po dobu tří let, takže v současné době mají jen jeden ročník pokrytý jehlicemi. To je pro jejich další existenci nepříznivé.
- Paraziti hráli významnou roli v gradaci bejlomorky borové na konci 60. let. Dva druhy ektoparazitů se vyskytovaly na larvách, jež neopustily jehlice a nevytvořily zámotek. Endoparazité se vyvíjeli v larvách v zámotcích. V šedesátých letech tvořili ektoparaziti asi 20–30 % populace, takže jsem tehdy na základě hodnocení mohl doporučit, že zásahy proti bejlomorce borové jsou zbytečné. V roce l970 se to potvrdilo. Kalamita po tříletém vzestupu prudce poklesla. V současnosti je situace jiná. Vzestup gradace začíná a ektoparazité tvoří jen 1% populace a rovněž endoparazitů bude méně. Nelze tedy od nich čekat pomoc při likvidaci larev. Mezi rokem 2002 a 2003 vzrostlo napadení přibližně sedminásobně. Úhyn kleče hrozí odhadem v řádu desítek, maximálně několika stovek keřů.
- Abiotické podmínky jsou rovněž odlišné, pro bejlomorku příznivé. Roční teploty byly tehdy asi o 1,5° C nižší, než jsou v současnosti, a na mladých klečích se značně projevuje vliv sucha, protože je nechrání hustý pokryv několika ročníků jehlic.
- Celkové rozdíly ve výskytu bejlomorky borové mezi šedesátými léty a současností jsou značné. Bejlomorka borová se tehdy vyskytovala ve velmi zvýšeném stavu i na klečové blatce na všech rašeliništích v Čechách a současně byla i hojná na borovici lesní. V současnosti je její výskyt v Česku na borovici lesní tak nízký, že trvá dosti dlouho, než se na určité lokalitě naleznou napadené jehlice. Na blatkové kleči byl její výskyt na šumavských rašeliništích pozorovatelný před dvěma roky, ale dnes je velice nízký. Podle zprávy z Tatranského národního parku si tam nevšimli jejího výskytu. To svědčí o tom, že zvýšeně se bejlomorka borová vyskytuje jen v oblasti Krkonoš.
Ochrana
Rozhodnout o ochraně kleče je proto v současné době velice složité. Je třeba, aby situaci zvážili geobotanici a lesníci a vyjádřili se k tomu, zda bylo dobré, aby na lučních porostech v Krkonoších byly vysázeny kleče, kde dříve nebyly. Měli by k tomu zaujmout stanovisko i pracovníci Výzkumného ústavu lesního hospodářství, kteří podrobně monitorují stupeň napadení jak v západní, tak i ve východní tundrové části Krkonoš.
Čtenáři Lesnické práce vědí, že jsem byl pro zásahy proti lýkožroutu smrkovému i v prvých zónách Šumavského národního parku. Při uvažování o zásahu proti bejlomorce borové v oblasti Krkonoš jsem na vahách. Plocha, jíž hrozí zánik keřů, tvoří asi jen tisícinu plochy prvé zóny. Proto musí Správa Krkonošského parku zvážit i to, zda je nutné zachránit, či nechat uhynout kleče na tak malé ploše. V Krkonoších byly v minulosti provedeny již větší zásahy do prvé zóny. Bylo to např. vápnění kolem cest či likvidace porostů, kde byly vybudovány lanovky.
Adresa autora:
Dr. Václav Skuhravý, CSc.
Bítovská 1227, 140 00 Praha 4