Návrh jádrových zón NP Šumava
Václav Skuhravý
Zelenou střechou Evropy se nazývá nejrozsáhlejší komplex lesů v Evropě – v užším smyslu zaujímá Šumavu a Bavorský les, v širším pak i Hornofalcký les a Český les. Lidé v médiích často slyší, jakou ekologickou cenu má hospodářský les, kde se lýkožrout smrkový musí hubit, ale zároveň je ve významných chráněných oblastech les ponechán na pospas lýkožroutu smrkovému, ač tam má lesní ekosystém cenu daleko vyšší.
Zonace Národního parku Šumava (NPŠ)
V letech 1990 a 1991 bylo území Národního parku Šumava rozděleno do tří zón, z nichž prvá zahrnovala nejcennější části porostů. Návrh původních a smíšených porostů připravil Ing. Hladilin a návrh rašelinišť dr. Bufková. Celkem bylo vybráno přes 130 ploch, jež patřily k takzvané první zóně. Toto rozdělení bylo v pozdějších letech kritizováno, ačkoliv byly skutečně vybrány nejvýznamnější části Šumavy. Důvodem byl především jejich vysoký počet,a pak to, že byly rozesety po celém území NPŠ. Netvořily jeden nebo dva velké celky jako jádrovou zónu, jak je to obvyklé u jiných evropských národních parků. Současná Správa NPŠ za vedení Ing. Pavlíčka a Mgr. Mánka navrhla 44–48 prvních zón a návrh předala šumavským obcím a krajským úřadům k diskusi. Proti zařazení vybraných lokalit do prvých zón nemám námitky, ale domnívám se, že by část těchto prvých zón měla vytvořit jeden či dva rozsáhlejší celky, které by tvořily jádrové zóny parku. Měly by to být tyto lesní celky:
- území s přirozenými společenstvy, jedinečná pro Šumavu z lesnického, zoologického a botanického hlediska;
- území by měla navazovat na podobná území v NP Bavorský les;
- území, jež svou estetickou hodnotou tvoří základ pro další rozvoj oblasti;
- území, jež buď celá, nebo jejich část budou studijními plochami pro dalších 10–250 let;
- území, jež se vlivem lýkožrouta smrkového v dohledné době nestanou opět příčinou sporů o problematice Šumavy.
Jde o vybrání dvou hlavních jádrových zón, do nichž kromě současných nejcennějších částí Šumavy budou zařazena i území, jež byla lidskou činností nedávno ovlivněna. Je to podle mého názoru příhraniční jádrová zóna na jihu a Vltavský luh na severu.
Návrh vymezení jádrových zón NPŠ
- Příhraniční zóna se táhne od Rokytských slatí na západě až ke Žďárskému rašeliništi na východě. Je to oblast dnešní tzv. bezzásahové zóny o rozloze 1295 ha jižně od cesty Březník - Roklanská hájovna. Vzhledem k bavorskému NP, na nějž navazuje, považuji toto území za velmi důležité pro srovnání vývoje lesa na české a bavorské straně. Bavorští pracovníci totiž považují v NP Bavorský les za daleko významnější plochy, jež byly zničeny kůrovcem, protože je na nich chráněn vývoj společenstev, než plochy lesů, na nichž se chrání struktura starého lesa.
K příhraniční zóně patří několik rašelinišť kolem Luzenského potoka, Blatenská a Šumenská slať a Roklanské slatě. Bylo by vhodné připojit k nim asi 2 ha plochy osázené jeřábem, které by byly ponechány bez zásahu člověka jako výzkumná plocha ke sledování vývoje jeřábu v horské části Šumavy. Rozsah celé plochy by tvořil okolo 3000 ha.
Na západě by zóna navazovala na území kolem Biskupské slatě s částí likvidovaných a naopak vysazených porostů smrku nebo neosázených ploch pod Černou horou. Dále horské pastviny s rašeliništi na Knížecích pláních a na západě rozsáhlé Žďárské rašeliniště. Zde přecházejí porosty pastvin samovolně v les; nabízí se unikátní možnost sledovat vznik lesa od jeho počátku. Sám bývalý ředitel NP Bavorský les dr. Bibelriether mi řekl, že Správa NPŠ ani netuší, jakou jedinečnou výzkumnou plochu má pro sledování rozvoje lesa od počátku jeho vzniku. Tato oblast může zaujmout okolo 2000 ha až 3000 ha. S ohledem na lýkožrouta smrkového by toto území bylo bezkonfliktní.
Na východě by do bezzásahové zóny mohl patřit i nejvýznamnější komplex rašelinišť na Šumavě tvořený Rokytskými, Mlynářskými a Šáreckými slatěmi a Rybárenskou slatí. Tato část by zaujímala okolo 2500 ha. Z hlediska lýkožrouta smrkového je toto území zranitelné, protože tu smrkové porosty tvoří skoro polovinu plochy. Proto by zde mohly být v případě nutnosti povoleny zásahy proti lýkožroutu smrkovému. Tím by jádrová zóna NP Bavorský les navazovala po celé délce na jádrovou zónu NP Šumava.
- Druhá jádrová zóna by ležela v nivě Vltavy od Velké nivy přes Malou nivu, blatkové rašeliniště Březina, Mrtvý luh a Malý luh. Dále by bylo třeba sem včlenit i vytěžené rašeliniště, jehož části postupně samovolně přešly v les v různých obdobích, a je tedy významnou výzkumnou plochou do budoucna. K této soustavě patří i Velká niva ležící na levém břehu Vltavy a možná i rašeliniště Pěkná. Plocha by měla výměru asi 1800 ha a z hlediska lýkožrouta smrkového by to byla plocha bezproblémová. Je to jedinečné území výskytu borovice blatky na Šumavě v polohách od 600 do 700 m n. m. Celkově by mohly tyto jádrové zóny, které jsou současně prvními zónami, zaujmout plochu 8000–10 000 ha. Nebyl by v nich povolen zásah proti lýkožroutu smrkovému, kdežto v ostatních prvních zónách by byly zásahy povoleny.
Rašeliniště
Do jádrových zón by mělo být zařazeno 30 ze 74 rašelinišť vyskytujících se na Šumavě. Vybraná rašeliniště svou rozlohou zaujímají více než polovinu plochy všech šumavských rašelinišť a z ekologického hlediska tvoří její nejcennější část. Ostatním rašeliništím by nehrozilo žádné nebezpečí, protože by byly součástmi prvé zóny spolu s dalšími vybranými lokalitami. Odpadly by neshody a spory o případné zásahy proti lýkožroutu smrkovému v případě jeho výskytu kolem rašelinišť.
Turistika
Vodáctví na Šumavě představuje důležitou součást turistiky, a proto by na březích Vltavy odvrácených od Vltavského luhu měla vzniknout odpočinková místa pro vodáky a měla by být zřetelně vyznačena jádrová zóna. Příhraniční jádrová zóna NP by měla být na vybraných místech přístupná návštěvníkům Šumavy (např. tři lesní silničky vedoucí od Březníku na jih a na západ). Cesta od Březníku k Hraniční slati by měla být otevřena vždy. U cest směrem do nitra Pytláckého rohu a k Roklanské hájovně by měl být přístup umožněn na vlastní nebezpečí po celou letní sezónu a mělo by být uvedeno, že vstup je zakázán v případě silného větru, kdy hrozí pád uschlých stromů.
Představy o NPŠ
Český návštěvník si Šumavu představuje jako krásné pohoří, které na rozdíl od ostatních hraničních hor zůstalo nejméně ovlivněno imisemi. Jsou tu krásné lesy, jimiž se dá pohodlně chodit, a v obdobích mimo dvě hlavní turistické sezóny bude patřit milovníkům procházek a sběračům hub. Snaha zachovat zde současné porosty bude převažovat nad snahami o rozšiřování ploch mrtvého lesa.
Je třeba si uvědomit, co je větší zásah do šumavské přírody: zda je to likvidace deseti či třiceti stromů napadených lýkožroutem smrkovým, jež se neprojeví změnou lesního ekosystému, nebo zda je to ponechání napadených stromů v lese, kterým se lýkožroutu umožňuje rozmnožování a napadání dalších stromů, což se nakonec projeví následným zničením lesa na několika hektarech. Jsem přesvědčen, že Šumava má schopné vedení jednotlivých správ a umí za vedení Ing. Juhy malá ohniska lýkožrouta zjišťovat a likvidovat.
Proto bych uvítal, aby veškeré problémy související se Šumavou byly hodnoceny na odborné úrovni, a nikoliv prostřednictvím rozhlasu, tisku nebo televize. Rozdíl mezi pseudovědou a vědou je právě v tom, že věda diskutuje o problémech v odborných časopisech, kdežto pseudověda se o nich baví v ostatních médiích.
Správa NPŠ by se neměla snažit opravovat stav parku - tedy provádět revitalizace. Zvláště pokud se změny týkají zásahů, provedených před 100 či více lety. Upozorňuji např. na vápnění v Krkonoších, které způsobilo v tamní první zóně rozvoj plevelných rostlin z nížin a vyhubilo obrovské množství půdní fauny.
Komu by prospělo a kdo by uvítal toto výše zmíněné řešení problémů na Šumavě:
- jedinečná příroda NPŠ, v níž by byl dlouhodobě zajištěn její rozvoj, jenž by nebyl závislý na tom, jaká politická strana je, nebo bude právě u moci.
- Správa NPŠ, která by se mohla věnovat pouze ochraně šumavské přírody a nemusela diskutovat s organizacemi a s lidmi, kteří sice málo rozumí ochraně přírody, ale vždy jsou o ní schopni hovořit.
- Mezinárodní organizace ochrany přírody IUCN, která by věděla, kam spěje ochrana NPŠ a jaké jsou její dlouhodobé perspektivy.
- Správa NP Bavorský les, jež by na severní hranici měla českou jádrovou zónu NP.
- Obyvatelé všech šumavských obcí, kteří budou mít jistotu, že šumavské lesy nebudou ohroženy lýkožroutem smrkovým a nebude ohrožen turistický ruch a s ním související aktivity.
Kdo by neměl užitek z tohoto uspořádání:
- Především novináři, kteří píší raději o sporných problémech a jen málo píší o tom, co probíhá dobře.
- Hnutí „Duha“, protože by se nezviditelňovalo akcemi, jako bylo přivazování se ke stromům. Strategie ekologistů není vědou, ale politikou.
Lesníci a ochranáři musí spolupracovat
Šumava potřebuje neustálou péči a ohleduplný přístup při řešení všech problémů a je třeba, aby se názory na její další rozvoj neměnily se změnou politické příslušnosti těch, již se k těmto problémům vyjadřují. Čím méně se bude o Šumavě mluvit, tím lépe bude probíhat její rozvoj. Šumava potřebuje dlouhodobou perspektivu, protože lesy v ní rostou desítky a stovky let. Nepomůžeme jí, jestliže budeme pokračovat tak, že úředním aktem vyhlásíme zvětšení rozsahu dnešních l3 % prvních zón na 30–70 % v příštích třech až pěti letech, jak to uvádějí různé zprávy z NPŠ a tisku. V předhůří Šumavy jsou stovky a možná tisíce hektarů půdy, které po odchodu německých obyvatel zůstaly neobdělány. Na nich již po dobu skoro šedesáti let vznikají divočiny - základy pralesů. Nejvíce takových ploch je kolem Kašperských Hor, Nicova, Křižanova a jinde. Na bývalé mokřiny, pastviny či málo úrodná políčka nalétla semena javorů, jasanů, osik, bříz, smrků a dalších druhů, semena vyklíčila a vyrostly z nich stromy a keře. Již v roce l996 jsem podal návrh na to, aby byla vybrána plocha o rozloze přibližně 300-400 ha, o níž by bylo známo, kdy se stala pralesem, a která by byla pro naše příští generace za 200–300 let tím, čím je pro nás dnes Boubínský nebo Žofínský prales.
Základní kámen pro zlepšení ochrany lesů vidím ve spolupráci lesníků s pracovníky ochrany přírody. Měli by spolu diskutovat, spolupracovat při řešení problémů, hledat nové metody ochrany lesa, jednotně vystupovat na veřejnosti při obhajování těchto postupů, a tím získávat podklady pro trvale udržitelný rozvoj lesů i člověka na Zemi.
Adresa autora:
RNDr. Václav Skuhravý, CSc.
Emeritní vědecký pracovník
Entomologického ústavu AV
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.