Lesní hospodářství u protinožců

Vlastnictví lesů
Téměř 13 % lesní půdy je ve vlastnictví původního obyvatelstva. Jde o 62 oblastí o rozloze více než 10 mil. ha zejména ve státech Queensland, Severní Teritorium, Jižní a Západní Austrálie. Ministerstvo zemědělství, rybolovu a lesnictví připravilo pro původní obyvatelstvo národní lesnickou strategii, jež mu má umožnit větší ekonomickou nezávislost a zároveň pomoci lesnímu hospodářství. Kromě zakládání plantáží jde zejména o výrobu dřevěných uměleckých předmětů, ekoturistiku a pěstování včel.

Státní lesnická politika
Již v roce 1860 byly vydávány licence na získávání dřeva a v roce 1880 byly vysázeny první borové plantáže (nyní jich je 988 223 ha). Od roku 1906 je znám zákon o státních lesích a národních parcích. Postoj Australanů k TUH má kořeny v rozhodnutí státní lesnické politiky, které podepsala australská vláda v roce 1992 společně s osmi státními a územními vládami. Rozhodnutí vládám poskytuje rámec pro spolupráci s cílem dosáhnout udržitelného hospodaření v lesích celé Austrálie a zabezpečit vyvážený návrat ke stavu, kdy budou využívány všechny přínosy, které les poskytuje.
Klíčovým prvkem byly oblastní lesní dohody (RFAS) mezi australskou vládou a státními vládami. RFAS jsou 20leté plány pro ochranu a obhospodařování původních lesů,
v nichž je komerční těžba dříví hlavním způsobem jejich využití. Deset dohod podepsaných čtyřmi státy hledá rovnováhu mezi otázkami týkajícími se životního prostředí, sociálních a ekonomických hodnot, které mohou lesy jako cenné dědictví poskytovat současné a budoucí generaci Australanů. Smlouvy byly podepsány po mnoha letech vědeckých studií, porad a projednávání mnoha různých zájmů. Celkem je takto zajištěno 23,2 mil. ha lesů. RFAS ustanovily komplexní, přiměřený a reprezentativní systém ochrany lesa i systémy hospodaření mimo chráněné lesy. Systém chrání biodiversitu, staré původní porosty a nedotčená území.
Australský lesnický standard byl oficiálně ustanoven v říjnu 2002 jako objektivní srovnávací test pro postupné zlepšování TUH. Existuje akreditační uznávací program, který je k dispozici pro nezávislé certifikační orgány. Austrálie má v současnosti asi 1,6 mil. ha certifikovaných lesů a dlouhodobě se chce zaměřit na akreditované, certifikované plantáže na dřevo. Ačkoli dřevařský průmysl preferuje lesy smíšené, předpokládá se, že průmysl založený na dobře obhospodařovaných, většinou listnatých plantážích může být úspěšný a ziskový.
Zprávy o stavu lesů za pětileté období žádala v roce 1992 strategie udržitelného rozvoje a ustanovení státní lesnické politiky. Zpráva mj. potvrzuje závazek Austrálie používat kritéria a indikátory Montrealského procesu k řízení lesního hospodářství. Austrálie byla jednou z 12 stejně smýšlejících zemí, které dva roky po summitu v Rio de Janieru (1994) tento proces iniciovaly. Dalšími státy jsou Argentina, Kanada, Chile, Čína, Japonsko, Severní Korea, Mexiko, Nový Zéland, Rusko, USA a Uruguay. Ty odpovídají přibližně za 90 % světových boreálních lesů a lesů mírného pásma a zavázaly se využívat kritéria a indikátory k ohodnocení trendů ve stavu lesa a podmínkách jejich obhospodařování. „Montrealský proces“ má sedm kritérií a 67 indikátorů, k nimž Austrálie dodala dalších sedm indikátorů, aby mohla pokrýt některé sporné otázky týkající se některých problémů s domorodými obyvateli (jak se domorodá společenství účastní hospodaření v lese, jak si zvyknou na lesní oblasti a oblasti, kde společenstva sama chrání kulturní a sociální hodnoty). Kritéria jsou zaměřena na podporu biologické rozmanitosti, výrobní výkonnost, zdraví a vitalitu ekosystémů, půdu a vodní zdroje, globální koloběh uhlíku, socio-ekonomické přínosy a legální a institucionální zabezpečení. V souladu se světovým trendem se zdůrazňuje víceúčelovost lesů a jejich využívání.
V roce 2000 místní lesy tvořily 23,4 mil. tun biomasy a zadržovaly 10 500 mil. tun atmosférického uhlíku, přičemž za 10 let toto množství vzrostlo o 9 %. Austrálie je přitom jednou ze zemí, která nepodepsala Kjótský protokol. K obraně proti klimatickým změnám dává přednost modernizaci průmyslových technologií.

Nové výsadby a plantáže
Plantáže reprezentují jen 1 % australských lesů, ale jsou zdrojem pokrývajícím více než polovinu národní spotřeby dřeva. Přitom 62 % plantáží tvoří jehličnaté exoty, zejména borovice - Pinus radiata - 49 %, P. elliottii - 5 %, P. caribaea - 4 %, P. pinaster - 3 %. Zbytek tvoří většinou původní australské blahovičníky (Eucalyptus globulus - 21 %, E. grandis - 2 %, E. nitens - 2 %, E. regnans - 1 % a E. dunnii - 1 %). Pro vypěstování kulatinových sortimentů se hodí jen určité lokality a všeobecně je za výnosnou považována plantáž, která ve věku 10 let vykazuje přírůst nejméně 20 až 25 m3/ha. Plantáže zakládané od 90. let na bývalé zemědělské půdě slouží především v krátkém obmýtí 10 až 15 let k produkci dřevoviny. Zatímco na konci 50. let byly plantáže prakticky jen ve veřejném vlastnictví, v současné době je již okolo 75 % ve vlastnictví soukromém.

Dřevozpracující průmysl
Navzdory 50% poklesu plochy původních lesů využitelných pro produkci dřeva, spravovaných vládou, investice do zpracování tvrdého dřeva v Austrálii pokračují - listnaté lesy vznikly více než ze 2/3 novým zalesněním z konce 90. let. Dřevo z plantáží bude v budoucnu hlavním zdrojem vlákniny. Dosud byl tradičním dodavatelem suroviny pro dřevozpracovatelský průmysl stát, ale mělo by dojít ke změně a nárůst plantáží pro dřevozpracující průmysl mají více podpořit soukromé investice. Zpracování dřeva, jež je v Austrálii druhým největším zpracovatelským průmyslem (obrat 15 mld. AUD), vstupuje do nové fáze expanze. Australští producenti očekávají, že světový nedostatek zásob dřeva vytvoří příležitosti pro vývoz. Zaměstnanost v LH se za posledních 10 let zvětšila o 48 %. Dřevozpracující průmysl přímo zaměstnává téměř 100–130 000 lidí – většina z nich pracuje ve výrobě dýh a papíru, jež tvoří cca 7,5 % celkové průmyslové výroby. Průmysl zpracování dřeva přinesl od roku 1997 více než 7 mld. AUD investic, včetně 1,5 mld. při zakládání plantáží a 2 mld. do nových zpracovatelských zařízení. V současné době je v Austrálii 1140 dřevozpracujících provozů, z nichž asi 3/4 jsou malé podniky zpracovávající převážně listnaté dřevo. Zbylé, dosahující světové úrovně, jsou velká zařízení na zpracování dřeva jehličnatého. Odpad dřeva po zpracování je zdrojem pro výrobu 3000 Gwh elektrické energie ročně.
Současnými hlavními obchodními partnery jsou Japonsko (770 mil. AUD), Nový Zéland (386), Čína (154), Hong–Kong (115), USA (74) a Jižní Korea (73); dále Indonésie, Německo, Finsko a Kanada.

Věda, výzkum a vzdělávání
Výzkum je považován za významnou součást LH a hraje důležitou roli při organizaci integrovaného systému hospodaření, který pomáhá rozvoji nejvhodnějších praktických postupů obhospodařování lesa i řízení environmentálních služeb. Lesnické výzkumné ústavy byly v minulosti začleněny do lesnické divize CSIRO (Organizace Společenství pro vědecký a průmyslový výzkum), ale významná jsou především všeobecně zřizovaná „kooperativní výzkumná centra“ (CRC), jejichž program má především propojit výzkum s konečnými uživateli jeho výsledků. Tento program byl zahájen v roce 1990 s cílem zvýšit efektivitu výzkumu ve všech oblastech lidské činnosti. Existuje 71 center, zahrnujících 6 sektorů (životní prostředí, zemědělství, informace a komunikační technologie, hornictví a energie, lékařské vědy a zpracovatelské technologie).
Lesů se týkají projekty zaměřené na lesní požáry, ochranu před škodlivými činiteli, ekologii tropických deštných lesů, kvalitu vody, hodnocení skleníkového efektu a trvale udržitelnou produkci. Tam, kde je to vhodné, je výzkum prováděn ve spolupráci s průmyslem a v rámci svých diplomových prací jsou do něj běžně zapojováni studenti vyšších ročníků vysokých škol.
Lesnické vzdělání je možné získat na Australské národní univerzitě (Canberra), Melbournské univerzitě, Univerzitě Jižního kříže a Tasmánské univerzitě. Jde většinou o bakalářské studium, které může být dále doplněno získáním  magisterského či doktorandského titulu. Ve třetím ročníku se obvykle studenti specializují, možné je zaměření např. na ekofyziologii, hospodaření na farmách, ekologii požárů, ochranu lesa, biotechnologie, obhospodařování povodí, rekreaci a řízení parků, ochranu půdy, politiku a legislativu, zpracování dřeva, lesnickou ekonomiku aj. Podobné programy mají i některé fakulty zaměřené na životní prostředí (Griffithova či Queenslandská univerzita).
Výzkumné programy jsou obvykle zaměřeny do oblastí zlepšení genofondu, trvale udržitelného hospodaření či ochrany zdrojů.
Významné jsou programy zaměřené na šlechtění stromů vhodných pro oblasti s nízkými srážkami. Na základě výzkumných prací je zalesňování považováno za způsob, jak opět navodit hydrologickou vyváženost a omezit zasolování půdy. Jiné projekty jsou zaměřeny na výsadbu větrolamů, pomáhajících zastavit erozi, udržet úrodnost půdy, a na ovlivňování teploty, vlhkosti a výparu, majících význam jako součást boje proti desertifikaci. Australské komerční společnosti podporují zejména programy zvýšení produkce plantáží, minimalizace vlivů intenzivního hospodaření na životní prostředí, snižování nákladů a hledání alternativ k chemickému boji s buření.
Úkoly, které před australskými lesníky stojí a možnosti jejich řešení na rozsáhlých územích, tak činí místní LH zajímavé i pro zahraniční investory.