Modravský smrk
Komplex lesů na Šumavě je tvořen převážně smrkem. Při podrobnějším pohledu na jejich habitus je vidět velká variabilita jedinců. V západočeské části Šumavy je tento fenomén zvláště zřetelný v klimaticky drsné oblasti od Modravy k Březníku, Pytláckému rohu, Malé a Velké Mokrůvce; tedy v místech, která patří k nejvíce postiženým abiotickými a biotickými škodlivými vlivy. Opakované vrcholové zlomy a plošné zasažení smrku lýkožroutem smrkovým v těchto lokalitách jsou trvalým podnětem k diskusím o vhodnosti současných populací smrku a jejich autochtonnosti. Genetické posuzování smrku bylo ale téměř vždy založeno pouze na subjektivním vnímání fenotypu doplněném více nebo méně ověřenými informacemi o dovozu osiva.
Semenný sad Lipová Lhota
V 70. letech minulého století byla součástí šlechtitelského programu Západočeských státních lesů v Plzni i záchrana genofondu modravského smrku. Cílem projektu bylo vybrat „původní“ jedince smrku a založit semenný sad určený k produkci vhodného semene pro nejvyšší polohy Šumavy. S výběrem se začalo v r. 1977 na polesí Modrava v nadmořské výšce 1180 až 1350 m. Vyhledávaly se kvalitativně výjimečné a nepoškozené vitální smrky s fenotypovými znaky, svědčícími o pravděpodobné původnosti, tedy s nízko nasazenou (v 8 až 10 m) úzkou dlouhou korunou kuželovitého nebo pyramidálního tvaru, s rovným, spádným kmenem, s destičkovitou borkou. Stáří jedinců bylo od 140 do 190 let. Ze schválených stromů byly sbírány rouby a v roce 1984 byl založen semenný sad na lokalitě Lipová Lhota u Rabí (560 m n. m.). Ramety ze 64 modravských smrků tak byly umístěny v diametrálně odlišných podmínkách klimatických, půdních a vegetačních, v souladu s tehdejšími představami zakládání semenných sadů ex situ.
Už několik let po výsadbě vyvstaly pochybnosti, zda reprodukční materiál ze semenného sadu, určený ke generativní reprodukci, nebude ovlivňován dálkovým přenosem pylu z nižších poloh a bude použitelný pro umělou obnovu v nejvyšších polohách Šumavy. Potvrdit domněnku o možném opylení pestíkových květů smrku v semenném sadu ex situ nevhodným pylem mohlo až vysázení paralelní plochy v podmínkách in situ a následné dlouhodobé srovnávání a pozorování obou ploch. Tento záměr se zdařil v roce 1989 především proto, že se našla odvaha k vykročení na „neoficiální cestu“, kterou bylo založení sadu vysokohorského smrku v místech podobných přirozenému areálu mateřských stromů.
Výsadba na lokalitě Prenet
Pro druhou výsadbu byla vybrána lokalita Prenet, která leží na území západočeské části Šumavy v nadmořské výšce 970 m. Při výsadbě byly použity ramety převezené z rezervy původně určené pro Lipovou Lhotu. Byly tak vytvořeny podmínky pro porovnávání stejných klonů, rostoucích ale v odlišných podmínkách, s možností posoudit později i jejich potomstva.
V obou semenných sadech se hospodařilo stejným způsobem (tvarování, likvidace náletů, sekání buřeně apod.). Ze škůdců bylo zaznamenáno napadení korovnicí zelenou a smrkovou, puklicí smrkovou, pilatkou smrkovou a horskou, vždy výraznější u semenného sadu v nižší nadmořské výšce. V roce 1998 byly šišky plodícího sadu ex situ v Lipové Lhotě poškozeny rzí střemchovou v takovém rozsahu, že nebylo možné využít sběr šišek pro získání osiva.
Pravidelně jsme evidovali kvetení prašníkovými a pestíkovými květy. Každý rok byl jiný, ale obecně kvetlo od 3 do 50 % z celkového počtu ramet. Množství květů ve stejném roce v jednom sadu většinou nekorespondovalo s kvetením v druhém sadu. V obou sadech převládal podíl prašníkových květů. Zajímavé bylo sledovat fenologii kvetení stejných klonů, umístěných v odlišné nadmořské výšce a přírodním prostředí. Rozdíl v nástupu kvetení smrků mezi oběma sady byl čtyři až pět týdnů. Ověřili jsme si, že sady kopírovaly kvetení smrků rostoucích ve stejné nadmořské výšce. Např. kvetení v sadu Lipová Lhota jsme kontrolovali 7. 5. 1992, sad kvetl. Na Prenetu ještě nekvetl, ale přesto jsme při kontrole sadu měli boty žluté od pylu. Nejbližší kvetoucí smrky byly v nadmořské výšce 520 m. Kvetení ramet na Prenetu jsme zaznamenali až 5. 6. 1992.
Z tabulky 1 je zřejmé, že výraznější kvetení kromě pestíkových květů u ramet bylo v r. 1992 zaznamenáno v semenném sadu Lipová Lhota.
Sběr osiva a následná síje
V prosinci roku 1992 byl uskutečněn sběr šišek ze 73 ramet 43 klonů v semenném sadu Lipová Lhota a 68 ramet 33 klonů v semenném sadu Prenet. Luštění probíhalo v arboretu Sofronka v Plzni a průměrná klíčivost vyluštěných vzorků byla 84 % z Prenetu a 85 % ze sadu Lipová Lhota.
Pro síje jsme záměrně zvolili jednu z nejvýše položených školek na Šumavě - Klostermannovu školku, která se nachází v nadmořské výšce 1070 m poblíž Filipovy Huti a byla určena pro pěstování vysokohorského smrku. Vzorky jsme seli na jednom záhonu, z každého sadu odděleně, současně jsme vyhotovovali plánek síje. Místní personál jsme požádali, aby se při péči o semenáčky vyvaroval použití chemických prostředků. Od začátku sledování semenáčků bylo zřejmé, že dynamika jejich růstu odpovídá nadmořské výšce, ve které se školka nachází. Po první vegetační periodě byla výška semenáčků 1 až 2 cm. V následujících letech se zvýrazňovala mortalita potomstev ze sadu z nižší nadmořské výšky až do takové míry, že po šesti letech pěstování na každém řádku zůstal jeden až dva jedinci, nebo byl řádek úplně prázdný. Tak výrazná selekce semenáčků, s kterými nebylo po celou dobu pěstování manipulováno, byla překvapivá.
Druhá část záhonu, na které rostly semenáčky původem ze semenného sadu Prenet, se vyvíjela přirozeně, řádky byly plné a semenáčky použitelné pro další výsadbu. Potvrdilo se, že tvrdé horské prostředí odstraňuje při pěstování sadebního materiálu geneticky nevhodné jedince, v našem případě znehodnocené pylem z nižších nadmořských výšek.
Genetické markery
Posuzování fenotypu jedince nebo populace je vždy zatíženo subjektivním pohledem. Přivítali jsme proto nabídku K. Kaňáka na porovnání několika klonů modravského smrku pomocí genových markerů (terpenových analýz). V roce 1999 jsme společně vybrali pět stejných klonů v sadu Lipová Lhota a Prenet a z šestnácti ramet odebrali vzorky na analýzy. U jednoho klonu na Lipové Lhotě dominovala podnož na úkor roubu, rozborový vzorek jsme proto odebrali z podnože. Výsledky chromatografických analýz jedenácti monoterpenů ukázaly, že při porovnávání stejných klonů, které rostou v odlišných podmínkách, se jen nepatrně mění jejich vlastnosti. Indexy podobnosti se pohybovaly od 0,92 až do 2,26 (tzn. velká podobnost a zároveň i ověření jejich identity). Odlišné výsledky jsme získali vzájemným porovnáváním různých klonů. Indexy podobnosti od 1,0 do 9,7 ukazují na velkou variabilitu jedinců. Např. u rostoucí podnože klonu 1956 byl index podobnosti s klony stejného čísla od 4,60 do 6,52. Výsledek potvrdil to, co jsme si rozborem ověřovali, že na místě původního klonu roste jiný jedinec. Plánované porovnávání potomstev obou sadů pomocí terpenů nebylo možné uskutečnit, protože nebyl výchozí materiál původem z níže položeného sadu.
Závěr
Smrkové porosty od Modravy ke státní hranici s Německem byly vždy vystaveny tvrdému horskému klimatu, ve kterém je mortalita nevhodných jedinců výrazně větší, než v oblastech klimaticky mírnějších. Aby v těchto podmínkách populace smrku přežily, musí být složeny ze širokého spektra geneticky různě vybavených jedinců. Terpenové analýzy klonů starých modravských smrků, soustředěných v semenných sadech Lipová Lhota a Prenet, velkou variabilitu potvrdily. Jejich genetická výbava zůstala i v odlišném prostředí semenných sadů zachovaná. Výrazně ale byla s nadmořskou výškou ovlivněna fenologie kvetení. V sadu ex situ došlo k opylení kvetoucích klonů pylem z nižších nadmořských výšek. To se následně negativně projevilo mortalitou semenáčků pěstovaných ve vysoko položené horské školce.
Vystavením jedinců selekčnímu tlaku ve školce došlo k odstranění nevhodného sadebního materiálu ještě při relativně malé ekonomické zátěži, než kdyby k tomu došlo až po výsadbě na obnovené ploše. Chyb při umělé obnově, kterých se můžeme v různých fázích získávání, přenosů a pěstování reprodukčního materiálu dopustit, je velké množství. A služba, kterou nám poskytla horská školka, stojí minimálně za zamyšlení.
Za výraznou pomoc při realizaci celého projektu děkuje autor článku především Ing. Karlu Kaňákovi, CSc., pracovníkům arboreta Sofronka a manželům Valečkovým z Filipovy Huti na Šumavě.
Adresa autora: Ing. Oldřich Hrdlička
Krajský inspektorát LČR Plzeň
E-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Foto: autor (2004).